OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I promise - 1. kapitola

18.08.2016 (16:00) • Liar • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 31282×

Dívala jsem se na toho pána tvorstva a snažila se nedat najevo své opovržení. Celou dobu se mi dařilo vyhnout přímému očnímu kontaktu, pokaždé, když jsem promluvila, upírala jsem oči do vrásčitého místa pod okem, do kterého směřoval nafialovělý oční vak – ne váček. Nikdy jsem nebyla zastáncem tvrdé kritiky současné společnosti a jejích dílčích složek, ale tohle se jinak nazvat zkrátka nedalo…

Celou tvář měl obhroublou, oči malé, přivřené od námahy, kterou vyvíjely mimické svaly, aby je udržely otevřené. Líce nafouklé a rudé, jako by strávil celý den venku na mrazu, rty malé a popraskané ze zdejšího počasí. Krk? O tom se snad ani nedalo mluvit, spíš rozšiřující se obličej, přecházející do ramen, schovaný pod límečkem kostkované košile.

Rozvaloval se v tom svém koženém křesle, mnohem výš než já, jako bych se snad sama nedovtípila, kdo je tady „alfasamec“.

„Jsme nejlepší realitní kancelář ve městě, vybíráme si pouze ty zaměstnance, co mají chuť pracovat tvrdě.“

„Myslím, že mám velké pracovní nasazení…“

„To je skvělé. Víte, každý v této firmě je pro svůj kariérní postup schopen udělat cokoliv. Patříte mezi takové?“

„Nevím, zda jsem správně pochopila otázku, pane Blacksone.“

„Dělala jste závodně gymnastiku?“

„Ano, je to v životopise, ale skončila jsem zároveň se střední školou…“

„Co se týče ruční práce, jste zručná?“

„Co, prosím?“

Ředitel oddělení Blackson odložil – hodil – můj životopis na stůl zavalený podobnými papíry, očividně jej už nehodlal nikdy číst, a pořádně se opřel do křesla, které následně zavrzalo. Tlustýma rukama přejel po područkách sem a tam a zhluboka nasál vzduch, až to zasípalo.

„Ve vašem životopise máte uvedeno, že jste flexibilní, můžete mi říct vaši definici flexibility?“ Zděšeně jsem vytřeštila oči, když následně roztáhl nohy do širokého V.

V hlavě jsem měla v ten moment vymeteno. Až na otravnou úvodní znělku Starwars, na které jsem se včera dívala s bratrem; neschopna jakékoli klidné a neutrální reakce jsem tam dobrou chvilku jen tak seděla, pak jsem si ale přitáhla malou kabelku k tělu, prkenně se postavila a stejným způsobem se i otočila.

„Slečno, pohovor jsem ještě neukončil.“ Ale já ano, zakřičela jsem v duchu a do končetin se mi vlila záplava vzteku. Rozhodně jsem zalomcovala s klikou, která raději povolila bez zmáčknutí, a já se přes paty – s pořádným dusotem – odporoučela okolo umělé sekretářky s ještě umělejšíma kytkami ve vlasech ven z kanceláře.

Když jsem vyšla za dveře, stočila se na mě desítka, možná třicítka pohledů mladých žen sedících v kójích. Jejich pohledy mě propalovaly celou dobu, co jsem váhavě procházela uličkou hamby k výtahům, až do momentu, kdy jsem nastoupila do stříbrné kabiny plné zrcadel a vyměnila si tak místo s jinými na chlup stejnými lodičkami, které jsem měla já, které ale vystupovaly.

Pro vlastní uspokojení jsem jí věnovala stejný pohled, jakým mě počastovala dívka vcházející do výtahu, když jsem před půl hodinou mířila na stejný pohovor jako ona.

vWv

Nejradši bych se domů nevracela. Strávila bych noc u kámošky a třeba by mezitím brácha zapomněl na ten pohovor, který mi domluvil…

Sebekriticky jsem si ale uvědomovala, že můj plán má poměrně trhliny. Zaprvé, u jaké kámošky? Moje současná největší kámoška bych psychiatr Parkley, a ten by si mě domů asi nevzal. Zadruhé, můj brácha zkrátka nezapomíná… Často jsem si říkala, kam se poděla spravedlnost – všechny ženy si neustále stěžují, že si jejich muži nepamatují datum výročí nebo jejich vlastních narozenin; já ale ke své smůle měla doma přírodní úkaz.

Přesně po dvacáté druhé jsem kopla do kamínku přede mnou a ten spadl z chodníku do cesty – jako už čtvrtý v řadě – díky téhle zábavě se má cesta domů protáhla minimálně o hodinu, kterou jsem se snažila nemyslet na můj budoucí proslov na téma: Víš, jak jsem šla na ten pohovor? Úplně nedopadl…

Na rohu naší ulice jsem se zastavila a zamžourala do poledního slunka, zda neuvidím řadu před místním pekařstvím. Bylo to rodinné pekařství, jediné široko daleko a poslední dobou taky neustále vykoupené díky zdejším studentům.

Povím vám, fronta tam byla pořádná, s takovou by jeden pošel hlady.

S tichým povzdechem jsem se otočila na patách a nejistými kroky se vydala domů.

Brácha bydlel ve velkém, šíleně oprýskaném domě. Jeho původní barva byla nejspíš bílá, ale teď připomínala spíš holubičí šeď, a o rámech oken jsme mohli prohlašovat, že jsou v přírodním stylu. Celá čtvrť nepatřila mezi vyhledávané, o dva domy dál prý policajt zabil svou ženu, když ji nachytal při nevěře; na úplném konci ulice bydlela paní, která tvrdila, že zažila občanskou válku, a přímo naproti nám bydlel chlápek, co na potkání prohlašoval, že pracuje pro gestapo. Radši jsem se nikdy nezmínila o tom, že jsem zčásti židovka…

Před domem stála Clary – bráchům combík pojmenovaný po jeho první holce na střední.

Dveře od domu nebyly jako vždy zamčené a podařilo se mi je otevřít bez jediného vrznutí, což jsem brala jako znamení, že možná budu mít kliku a projdu do pokoje bez povšimnutí; pak ale při zavírání zavrzaly o to hlasitěji. Strnula jsem na místě a čekala, jestli mě brácha slyšel – musel by být hluchý, kdyby ne.

„Tak jak to šlo?“ doneslo se z kuchyně a já poraženě svěsila hlavu.

„Nic moc…“ zavolala jsem a zula si lodičky, které mi stihly udělat dva pořádné puchýře. Bolestivě jsem zahýbala prsty u nohou.

„Jak to myslíš?“ ozvalo se nade mnou. Brácha se tyčil ve své výšce sto devadesáti centimetrů a propaloval mě pohledem. Vypadal skoro jako já, jen s pořádnou dávkou testosteronu, ale oči, vlasy, kůže jako přes kopírák.

„Víš…“ vydechla jsem, „ten chlap byl fakt nepříjemný…“

Ztvrdla mu čelist, v očích se zračilo poznání. „Už zase? Zase jsi to udělala? Ježiši, Mady! Kdy se začneš chovat jako dospělá? Bez jediného důvodu jsi zvorala další pohovor!“ Mluvil normálním hlasem, bez známky vzteku, ale já věděla, jak to v něm vře. A proto pro mě byla jeho vcelku klidná reakce ještě horší.

„Mrzí mě to…“

„Jako vždy, Madison, jako vždy,“ pronesl ironicky a nechal mě stát v předsíni. Tak to bychom měli...

„Půjdu se projít,“ šeptla jsem nejistá, zda mě vůbec bere na vědomí, a po špičkách se vydala do svého pokoje. Jen co se za mnou zavřely dveře, se slzami v očích jsem ze sebe strhla nepohodlnou škrobenou košili.

vWv

Mířila jsem k malé nádrži na kraji města příhodně pojmenované Green Lake, která byla jednou z mála, kde její původní podnájemníci ještě mohli žít. V téhle oblasti Floridy byla naprosto běžné projíždějící auta odchytu nebo vidět „lovce“ přímo při odchytu aligátorů, většina přistěhovalců totiž nechovala k původním obyvatelům zrovna vřelý vztah, říkám si: Jak americké…

Green Lake bylo ale výjimkou, manželé Parkerovi, kteří bydleli hned na jeho břehu, nechali po celém obvodu postavit dřevěný plůtek s několika varovnými cedulemi ve snaze odradit zvědavé turisty; snad pro svou nepochopenou lásku k dospělým aligátorům pod hladinou byli manželé považování za podivíny číslo 1 a já sama, i když jsem tu chodila i třikrát do týdne, jsem s nimi doteď nepromluvila ani slovo. Vídala jsem je, to ano, vždy, když jsem se tu objevila, vyšli na verandu táhnoucí se okolo celého domu a pozorovali mě, za obzvlášť parných dnů jsem na sloupku jejich plotu nacházela sklenici broskvového čaje s ledem ve tvaru hvězdiček, nikdy jsem je ale neviděla jinde než v houpacích křeslech u otevřených dveří domku. I dnes tam byli, ale nedívali se na mě, ale na kluka, který přelezl plot chránící nádrž a rozešel se směrem k vodě.

Mžourala jsem do sluníčka, abych viděla alespoň jeho siluetu blížící se k nebezpečnému kraji.

„Hej!“ nevydržela jsem a zavolala na něj, doufajíc, že se zastaví a nepůjde dál; on se místo toho ale otočil za mým hlasem a naprosto nepochopitelně udělal krok do prázdna. V ten moment mi zmizel z dohledu.

Fajn, co teď? Ten kluk kvůli mně právě spadl do vody s šesti velice živými aligátory u dna.

Strach mi sevřel útroby. Neschopna dalšího pohybu jsem stála na vyšlapané pěšině, stébla suché trávy mě škrábala na lýtkách a já zhrozeně přemýšlela, co mám dělat.

A pak jsem se rozběhla. Rozrazila jsem branku a spěchala k místu, kde se snažil po bahnitém břehu vyškrábat; zastavila jsem se až na úplném kraji a uvědomovala si, že mi samotné hrozí, že bych tam taky mohla spadnout, ale nedbala jsem toho a snažila se chytit jeho ruku do své.

„Nech mě bejt,“ zavrčel na mě na půl pusy očividně rozhodnutý se dostat ven svépomocí, několikrát se mu taky podařilo zachytit kořene vyčnívající z hlíny, pokaždé se ale utrhl.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se u druhého břehu zavířila voda, nad hladinu vystoupily široké ostny.

„Dělej,“ zakňourala jsem, přemýšlejíc, jestli by to celé urychlilo, kdybych ho chytla za ty blonďaté pačesy… Měl jich na hlavě dost…

„Řekl jsem přece, že-“

„Aligátor!“ sehla jsem se a vřískla mu přímo do obličeje, už jsem na nic nečekala a chňapla ho za triko. Tahala jsem ho nahoru, když málem nepostřehnutelně otočil hlavu za sebe, pak zase zpět a chytl se mě za pas, takže jsem neměla ani šanci přemýšlet, jak je mi ten dotek nepříjemný.

O další sekundu později stál na trávě a naopak on mě táhl pryč. Rozběhli jsme se ruku v ruce, i když on mě za sebou spíš táhl, já byla totiž úplně zkoprnělá a vůbec tomu nepomohl fakt, když jsem si uvědomila, že to hlasité šplouchání vody, které se ozvalo, byl aligátor, co se vyřítil z vody; okamžitě jsem začala ječet.

Proběhli jsme brankou, kterou jsem asi nesmyslně za sebou zabouchla, a zastavili se až u plotu Parkerových, tam se otočili a já pohlédla do očí té čtyřmetrové potvory za plotem.

„Tady jsou krokodýli!“ zakřičel ten kluk a já se na něj poprvé pořádně podívala.

„Jo, ti taky.“

Autor: Liar, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I promise - 1. kapitola: