OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 11. kapitola

16.05.2012 (12:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 833×

Všechno bylo najednou jasné a já mohla vidět to, co jsem nikdy v životě vidět nemohla. Viděla jsem veškeré detaily všech věcí okolo, každičký kousek prachu poletujícího ve vzduchu. Bylo to k neuvěření, ani já tomu nemohla uvěřit. Rozhlížela jsem se nad veškerou tou krásou světa, když jsem se zarazila.

Uviděla jsem jeho. Stál tam jako nějaký Bůh s rukama zastrčenýma v předních kapsách, díky větru mu kolem obličeje poletovaly vlasy, obličej měl absolutně bez chybičky. Nechyběli ani ptáčci, kteří okolo něj šťastně poletovali a u toho si prozpěvovali.

Aniž bych udělala jakýkoliv pohyb, stála jsem na nohou a stejnou rychlostí se přemístila o dobrých pět metrů dál. Jak jsem to udělala? Vždyť tohle není možné…

Tentokrát o něco pomaleji jsem se otočila okolo své vlastní osy a prostě si všeho užívala. Nezajímalo mě, že jako nějakým zázrakem jsem najednou o hodně rychlejší, ani mě nezajímala skutečnost, že najednou vidím všechny detaily, které mi byly celé ty roky zamlženy.

„Martine?“ špitla jsem směrem k tomu dokonalému poloupírovi, který stál pod tím nejvíce rozkvetlým stromem. „Co se stalo?“ zajímala jsem se. Můj hlas se mi neskutečně líbil, byl takový… Vysoký, ale zároveň ne moc. Všechno pro mě bylo jako nové.

„Máš v sobě mou krev,“ odpověděl a s úsměvem na rtech byl během mžiku přede mnou. Teď, když jsem ho viděla stát před sebou, jsem ho viděla úplně v jiném světle. Nebyl to ten kluk, který nepřišel na neoficiální rande, ani ten, co mě dokázal už tolikrát během dvou dnů vytočit. Byl jako někdy nový, někdo, koho jsem nikdy v životě neviděla.

Vlasy, které měly dříve tmavě hnědou barvu, byly najednou barevnější. Ano, byly stále hnědé, ale zároveň uvnitř sebe měly i proužky světlejší hnědé, dokonce blonďaté. Bylo to zvláštní, ale svým způsobem krásné. Oči měl také barevné – pomněnkově modré, ale zároveň zářivě zelené. Prostě dokonalé.

I když jsem jeho větu vstřebala, nevnímala jsem ji. Můj mozek stále ještě nedokázal zareagovat na všechno to nové, takže jedna věta ho nezajímala.

„Jak se cítíš?“ ptal se, v očích se mu zračila bolest.

„Jak se cítím? Jako bych měla čtrnáct let před očima síťku, přes kterou šlo opravdu špatně vidět,“ vydechla jsem, znovu se zatočila a zasmála se. „Je to… Jako bych teprve teď otevřela oči, je to k neuvěření, já vím, ale je to dokonalé,“ vysvětlovala jsem, ale ani já sama to nechápala. No řekněte, kdo by tohle chápal?

„Jo, to jsem mohl tušit,“ zamumlal s rozpaky. „Nezlobíš se na mě?“ zeptal se mě starostlivě, tak jsem se zastavila v točení a podívala se mu zpříma do očí.

„Proč bych se měla zlobit? Tohle je dokonalé!“ opakovala jsem a snažila se do toho dát veškerou váhu, aby to pochopil. Jenže on si stál za svým a stále se mě ptal na otázky s jedním a tím samým směrem.

„No, máš v sobě mou krev,“ zopakoval mi znovu.

„To už jsi říkal,“ připomněla jsem mu s lišáckým úsměvem. Jak mě bavilo ho teď provokovat. Aniž bych to čekala, cítila jsem se, jako bych to vůbec nebyla já, jako bych byla jiná.

„To vím, jenže ti asi nedochází má slova,“ připomněl naopak on mě. Zmučeně jsem si povzdechla.

„Fajn, tak co mi nedochází? Asi nemám tak dokonalý mozek, jak sis myslel,“ vypálila jsem na něj.

„Bože, budeš mě za to nenávidět,“ zamumlal s nakrčeným nosem. Skryla jsem úsměv, ale koutky úst mi cukaly. Když se zlobil, nebo byl nervózní, tak byl tak rozkošný! „Máš v sobě mou krev,“ zopakoval už potřetí. „Takže máš ostřejší smysly,“ pokračoval a kousek ode mě poodstoupil, „tvá… tvůj vzhled se také poněkud změnil, oči máš trošku zbarvené,“ vydechl, když se mi podíval do očí. „Dobře, trošku víc je máš zbarvené,“ přiznal a zhluboka se nadechl.

„Tak už to vyklop!“ popohnala jsem ho netrpělivě. Ať chtěl říct už cokoliv, stále to nedokázal říct.

„Máš v sobě –“

„Jo, tvou krev, říkáš mi to počtvrté, kolikrát mi to ještě…“ Slova mi zamrzla na jazyku, když jsem si spojila vše, co mi teď řekl. Vykulila jsem oči a se zdviženýma rukama couvala zpátky, až jsem narazila do jednoho ze stromů.

„Ne, ne, ne, tohle ne,“ mumlala jsem vyděšeně. „Přece nemůžu být… To prostě nejde… Nemůžu jen tak… Ale to všechno…,“ pohledem jsem přejížděla všude okolo, „Ne… Prostě ne…,“ zastavila jsem u Martina, „řekni mi, že nejsem… nejsem… řekni, že ne!“ vykoktala jsem ze sebe a slovo ‚upír‘ nedokázala vyslovit. Najednou mi všechno připadalo jako jedna velká noční můra.

„Já to věděl,“ zašeptal bolestně. „Moc se omlouvám, ale tys… tys neměla žádný tep, přestávalas dýchat a já jsem nemohl dopustit, aby se něco stalo… Promiň, ale… Musel jsem,“ koktal a pomalu se ke mně přibližoval. „Opravdu mě to mrzí, věděl jsem, že mě za to budeš nenávidět. Ale nemohl bych tě nechat jen tak zemřít. Prostě jsem musel…“

„Mě kousnout?!“ vykvikla jsem. „Takže ses rozhodl, že ze mě uděláš upíra?“ Vztekle jsem kolem sebe máchala rukama a nevěděla, co teď dělat. Mám ho praštit? Nebo mu mám spíš poděkovat, že mi zachránil život? Krucinál, proč zrovna mně se musí dít takové věci?

„Opravdu to jinak nešlo, omlouvám se,“ opakoval stále dokola s prosícíma očima.

„Ale to tě nijak neomlouvá, krucinál! Jaký máš právo mi vzít můj život?“ vyjela jsem po něm. „Myslíš, že ti jen tak řeknu, že mi to nevadí? Že se mi takhle žít líbí? Teda jestli tohle vůbec je život,“ podotkla jsem sakrasticky. Co já mu budu povídat, že se mi všechno tohle šíleně, ale opravdu až šíleně moc líbí?

„Probuď se,“ řekl najednou.

„Cože?“ nechápala jsem. „Jak, že se mám probudit?“

„Probuď se, Anet, no tak,“ opakoval. Ve vzduchu jsem uviděla slabý záblesk tmy, ale vzápětí to zmizelo. Co to…?

„Promiň,“ zašeptal najednou a já se – znovu – zhroutila. Když jsem tentokrát ale otevřela oči, nebyla jsem na té nádherné louce. Ležela jsem na zemi pod školní kašnou a nade mnou se zrovna nakláněl Martin. Byl až nebezpečně blízko mému krku a mně to okamžitě doklaplo.

„To se jenom opovaž,“ zašeptala jsem.

„Anet! Ty žiješ!“ zakřičel radostně a bez váhání mě objal. Zasmála jsem se, i když mi do smíchu nebylo.

„Jestli mě budeš tak dlouho mačkat, tak za chvíli už nebudu,“ vydechla jsem zadýchaně.

„Promiň, promiň,“ omlouval se a okamžitě se odtáhl. „Ani netušíš, jak jsem rád, že jsi živá. Neměla jsi žádný tep a –“

„A přestávala jsem dýchat, však víme,“ dokončila jsem za něj. „Neptej se, ale namísto toho mi slib jednu věc,“ řekla jsem mu, když jsem si okamžitě vzpomněla. Ano, chybělo mi to, ta rychlost, ale ze všeho nejvíc mi chyběly všechny detaily, které mi svět opět skryl. Nebyla jsem schopná znovu tak dokonale ‚vidět‘. Ale i přesto jsem si to odepřela.

„Cokoliv,“ vyhrkl okamžitě.

„Nikdy, opravdu nikdy, ze mě neuděláš upírku, ano?“ ujišťovala jsem se. Zmateně na mě pohlížel, vzápětí se vědoucně usmál a přikývl.

„Pod podmínkou, že to nebudeš sama chtít,“ ujasnil si naopak on.

„Já to chtít nebudu, věř mi,“ podotkla jsem s nuceným úsměvem. Zato v hlavě jsem měla zmatek, protože jsem jasně věděla, co jsem řekla. Bohužel mezi tím, co si myslím, že chci a co vím, že chci je ale opravdu velký rozdíl. Protože jasně jsem věděla, že zrovna tohle opravdu chci…

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 11. kapitola: