OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 10. kapitola

09.05.2012 (12:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 937×

„Ty toho víš nějak moc. Četla jsi to snad, nebo co?“ nechápal.

Nervozně jsem se uchichtla. „Kdybys jen tušil. Čtu to snad dobrý tři roky!“ vysvětlila jsem a začala se histericky smát. Pokaždé jsem si tajně přála, abych se mohla nějak ‚vřítit‘ do té knihy a být její součástí, poznat, jaký Martin doopravdy je. No, a nakonec on sám stojí přede mnou.

„Aha,“ odpověděl jen a zkoumal mou tvář, která začala růžovět. „Stalo se snad něco?“ zeptal se po chvilce. Jen jsem si vzpomněla na své myšlenky, které dřív – opravdu, teď už raději ne – patřily jen a jen jemu.

„Ne-e,“ zakývala jsem hlavou a stále doufala, že tohle všechno je jenom jeden zlý sen.

„Takže právě proto jsem včera nemohl přijít – měl jsem trochu napilno,“ překročil k předchozímu tématu.

„Hm...,“ zamumlala jsem, myšlenkami jsem byla úplně jinde. Jak asi musí vypadat při boji? Je to takové, jaké jsem si to vždy představovala z knihy? Je vůbec totožný s knihou? Co když se změnil a je někdo úplně jiný?

„Hej, Anet, vnímej mě.“ Martin se mnou zatřásl, tak jsem se na něj ostře podívala.

„Co je?“ zamrmlala jsem.

„No, tak od začátku. Je důležité, abys to nikomu neříkala, to zaprvé,“ začal, počkal na mé přikývnutí a pokračoval dál. „Nesmí to vědět absolutně nikdo. Už takhle je špatně, že to víš ty –“

„Proč? Myslíš si snad, že jsem nějaká drbna?“ Jako Monika? dodala jsem si pro sebe. Uraženě jsem sledovala, jak se s z toho snaží nějak vymotat.

„No, ne, to ne. Ale... Chápej... Ehm... Totiž... Jo! Je to moc nebezpečné,“ uvedl na pravou míru a radoval se ze svého chápajícího vysvětlení. Ale mně to rozhodně jako vysvětlení nestačilo.

„Nebezpečné? Abych to náhodou nevykecala?“ pokračovala jsem ve vyzvídání.

„Ne. Hele, první mě poslouchej, potom se můžeš ptát, jasné?“ rozhodl.

„Jasné, pane!“ odsekla jsem sarkasticky, ale už jsem stichla.

„Takže, nikomu neříkat, před nikým se nezmiňovat a hlavně, prosím, dávej pozor. Je možný, že tu je někdo, kdo o mně ví – jakože taky z knihy – a půjde po mně, aby mě zlikvidoval. I kdybys potkala někoho, kdo ti bude tvrdit, že je nějaký můj příbuzný a že ví, že tu jsem a kdo jsem, nevěř mu a nic neříkej. Protože je stále možnost, že jakmile se o mně dozví a budou si jisti na sto procent, bez milosti tě... ehm... zlikvidují,“ vysvětloval postupně. Jakmile začal mluvit o mé možné smrti, myslela jsem, že se vyvrátím.

„Někdo mě chce zabít?“ špitla jsem vyděšeně s očima dokořán. Zasmál se a na moment jsem v jeho očích uviděla úlevu, že mu věřím.

„Ne, tebe ne. Ale musíš si dávat pozor, jinak je tohle jedna z možností, jak mě dostat,“ přiznal.

„Co? Jedna z možností?“ vyhrkla jsem. „Ony jsou ještě jiné možnosti, jak tě dostat?“

„První říkám, pak se ptáš,“ připomněl mi. „Ale ano, jsou i jiné možnosti,“ připustil. „Dále, nikdo nesmí vědět, že o mně víš. A jestli tě můžu poprosit, nějak moc teď nečti tu knihu s myšlenkami na mě jako tady, ve skutečném světě, ano?“ poprosil mě s tvrdým výrazem.

„Pro-“

„Ach jo, co jsi nerozumněla na větě, že první ti všechno řeknu, a až potom se budeš ptát?“ vzdychl.

„Taková já prostě jsem,“ zamračila jsem se na něj, „proč to nesmím číst?“ zeptala jsem se i přes jeho otázku.

„Fajn. No, ten čaroděj, co mě sem poslal, tak trochu bude kontrolovat, jestli náhodou nechci pláchnout zpátky do knížky. Takže kohokoliv, kdo bude číst tu knihu, bude kontrolovat, zda náhodou o mně něco neví – nebo jestli to náhodou nejsem já,“ blekotal, ale já mu z toho nerozumněla ani slovo.

„Jako...,“ zapřemýšlela jsem a přebírala jeho slova, „že mi bude moct číst myšlenky?“ vyřkla jsem.

Usmál se na mě tím svým neodolatelným úsměvem. „Jop, asi tak nějak.“

„Super. A ty možnosti? Proč jsem zrovna já jedna z možností?“ ptala jsem se nechápavě. Tohle mi totiž nešlo do hlavy.

„No,“ zdráhal se odpovědět. „Budou mě sledovat, takže budou sledovat i ty, se kterými udržuji kontakt,“ vykoktal.

„Ale?“ dodala jsem. Věděla jsem totiž, že tohle není přímo ten pravý důvod.

„Ale taky budou chtít ublížit lidem, co mi jsou blízcí,“ přiznal s rudnoucím obličejem. A řeknu vám, byl při tom opravdu okouzlující.

„Blízcí... Aha, tak dobře,“ uchechtla jsem se.

„Nesměj se tomu. Tohle k smíchu není. Nemínil jsem ti to říct, protože jsem tě nechtěl ohrožovat, jenže ty jsi prostě tak tvrdohlavá, že jsi to chtěla za každou cenu vědět,“ odsekl tvrdě.

„Já nejsem tvrdohlavá,“ oplatila jsem mu stejným tónem.

„Fakt ne?“ podotkl a poukázal, jak zrovna stojím. Jasně, to, že před ním stojím s rukama založenýma v bok a v očích mám blesky opravdu dokazuje, že jsem šíleně tvrdohlavá.

„To nic nedokazuje.“ Vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk. Nedůvěřivě jsem si ho měřila, dokud jsem nezačala prudce chodit do kolečka.

„Bože, proč já mám takový štěstí?“ zabědovala jsem a nevšímala si Martinova vítězného úsměvu. Otočila jsem se k němu a začala přepočítávat na prstech.

„Takže, když to shrnu. Jsi rytíř, z knihy, kterou jen tak mimochodem zbožňuju. Poslal tě sem čaroděj za pro mě neznámým důvodem, který je určitě nějak důležitý. Ty tu mezitím bojuješ proti vlkodlakům, upírům a jiným stvořením, které jsem nikdy v životě ještě neviděla, takže ani nevím, jestli si to náhodou nevymýšlíš. Klid,“ zamračila jsem se na něj, když chtěl něco namítnout. „Nevíš, jak dlouho tu budeš. Je možnost, že tě tu někdo hledá a bude se tě snažit zabít, i kdyby měl první zabít mě, jakože návnadu, abys přišel k němu,“ odmlčela jsem se. „Je to všechno?“ zeptala jsem se sarkastickým úsměvem na rtech.

„No, je tu ještě jedna věc,“ zamumlal.

„Ano?“ Protočila jsem podrážděně oči. Kolik novinek se ještě dneska, krucinál, dozvím?

„Není mi patnáct,“ špitl.

„A co? Mně taky ne, mně bude patnáct za... Dva měsíce a pět dní,“ odpověděla jsem zmateně. A co, že jsem nejmladší ze třídy, někdo to být musí.

„Ale mně není ani čtrnáct,“ podotkl.

„Co, propadls?“ Uchechtla jsem se.

„Ne tak docela.“

„A to znamená...?“ větu jsem nechala nedokončenou.

„Řekněme, že... Jsem nesmrtelný,“ přiznal po chvíli. Vykulila jsem vyděšeně oči a myslela, že mi snad vypadnout z důlků.

„Nesmrtelný? Co?“ zeptala jsem se zmateně.

„Však víš, nesmrtelný, můžu žít, jak dlouho chci,“ vysvětlil.

„Ale, to vím! Ale jak jako? Proč? Chápeš?“ ptala jsem se, ale pak mi na jazyk přišla ještě jiná otázka. „Kolik ti je?“ vyhrkla jsem, když jsem si uvědomila, že kniha je stará několik desítek let – alespoň že ne několik stovek, pomyslela jsem si.

„To nechtěj vědět,“ zamumlal s úsměvěm na tváři. Jak se tomu může usmívat?

„Chci,“ utnula jsem ho.

„Ale varoval jsem tě, řekla sis o to sama,“ začal. Ajaj, opravdu to chci vědět? Ještě chvíli počkal, jestli si to po jeho větě nerozmyslím, ale já už se rozhodla. Chci to vědět.

„Za necelý týden to už bude...,“ zamyslel se, „tři sta osmdesát let,“ dokončil a sledoval můj výraz.

„Tři... Tři sta?“ vypískla jsem se strachem v očích. „J-jak?“ vykoktala jsem, zhluboka jsem dýchala, abych nezkolabovala.

„To taky vědět nechceš,“ promlouval ke mně.

„Chci,“ zopakovala jsem znovu. Protočil oči nad mou tvrdohlavostí – ano souhlasím, jsem tvrdohlavá.

„Můj otec byl upír, matka člověk – a já jsem po otci,“ odpověděl.

„Upír?“ špitla jsem, v krku jsem měla sucho.

„Jo. Já tě varoval, na to...,“ zarazil se. „Anet? Anet!“ vyhrkl, když jsem cítila, jak mě přitahuje zem. Byla až moc blízko a pak jen – bum a nic kolem jsem už neviděla.

Tuhle kapitolu bych ráda věnovala všem, kdo to čtou, ale především vám dvěma - Attia a martinexa. 
Vy dvě mě prostě dokážete dokopat k napsání další kapitoly. Nebýt vás dvou, jsem snad u třetí kapitoly, co hůř, úplně na začátku. 
Takové čtenářky, jako jste vy dvě, bych přála každému.
S pozdravem, Liefe. =)) 

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 10. kapitola: