OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 13. kapitola

02.07.2012 (15:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 832×

Po zbytek toho dlouhého dne jsme se na sebe s Martinem sotva podívali. Já neměla ani odvahu se setkat s jeho pohledem a jak to vypadalo, on na tom nebyl jinak. Jediný pohled na něj mi totiž stačil k tomu, abych znovu pocítila tu nesnesitelnou touhu, která mě k němu najednou tak táhla. Sama sebe jsem se ptala, jak je to možné, proč se to děje mně, ale na druhou stranu jsem nerada sledovala ostatní holky, jak se k němu snaží co nejvíce přiblížit.

Ano, žárlila jsem na něj. A hodně. Ale co bych s tím měla já udělat? Kdyby Terka tak netoužila mi něco říct, tak jsem teď třeba nemusela řešit takové blbosti, jako je žárlivost a tak.

Jeden druhého jsme dokázali úspěšně ignorovat po celý zbytek dne, ale to neznamená, že jsem ho co chvilku nesledovala, abych ho mohla jen vidět. Ta touha se nedala ovládat, stejně jako touha po něm, která mě za chvíli přizabije, jestli se jí nepoddám.

Jenže tohle všechno vydržela jen do oběda, pak už se to prostě nedalo vydržet – lépe řečeno to už nevydržela Tereza a chtěla udělat cokoliv, čím by nás dohnala zpátky k tomu momentu, kdy nás vyrušila.

„No tak, dívej, tak sám tam sedí,“ přemlouvala mě, když jsem se přehrabovala ve svém jídle. Zvedla jsem svůj pohled směrem k němu a vzápětí se na Terku zakřenila.

„Sám? Všimla sis těch ostatních děcek, co tam kolem něj sedí? Teda spíš holek,“ opravila jsem se a znovu zabodla svůj pohled do jeho zad. Seděl ke mně zády, takže jsem se nemusela bát, že by mi můj pohled opětoval.

„No dobře, tak nesedí sám, ale stejně za ním můžeš jít ne?“ snažila se dál, ale já ji už zase nevnímala. Jen jsem zamumlala něco, co mělo vypadat jako nesouhlas, a přemýšlela o svých vlastních myšlenkách. Což znamená – o Martinovi.

Co když bych za ním opravdu šla? Vždyť by se nestalo nic divného... Ne, byl by to trapas, prostě tam nepůjdu. Ale na druhou stranu, proč by se něco hned muselo stát? Jasně, sedí tam obklopen holkami snad z celé školy, ale jak to vypadá, nevadí mu to. Takže zatímco já tu sedím jak trubka a přemýšlím, jestli jít nebo nejít za ním, on se tam dokonale baví.

Až pozdě jsem si uvědomila, že mi můj pohled už delší dobu opětuje. Hluboké oči se vpíjí do těch mých a já se do nich potápím. Krátké vlasy mu díky větru z otevřeného okna vlají kolem hlavy a to mu dodává ještě větší krásu. I když jsem se zařekla, že se s jeho pohledem nesetkám, opětovala jsem mu ho a nereagovala ani na vzdálený hlas, který na mě volal.

„Hej! Tak prvně mě neposloucháš a teď mě dokonce ignoruješ?!“ Hlas byl čím dál vzdálenější a já neslyšela už nic, kromě slabého bzučení v mé hlavě. Stejně jsem ale slyšela slabý hlas uvnitř mě samotné, který mi napovídal, abych se zvedla a šla k němu. Abych přestala hrát nějakou pitomou hru a zakročila, dokud ještě můžu. Ale já byla odlišného názoru, a tak jsem jen nezaujatě seděla a sledovala jeho ladné pohyby, kterými přecházel místo mezi námi, až se zastavil u mě.

Až poté jsem odvrátila zrak a dělala, že se bavím s Terkou, avšak ta na mě byla najednou naštvaná a odmítala mi pomoct.

„Jen si poraď,“ pronesla jedovatě, zvedla se a odešla pryč. Co? Tohle byla Terka? Ta Terka, která ke mně byla vždy milá a dělala cokoliv, aby pomohla druhým? S povzdechem jsem se zvedla i já, ignorovala Martinovu přítomnost a prošla kolem něj směrem na parkoviště. Musím si s ním promluvit, buď teď, nebo jindy, ale prostě musím.

Přesně jak jsem předpokládala, šel za mnou, a tak jsem se zastavila u jedné z laviček a posadila se na ni, pohled jsem zabodla do země.

„Proč mě ignoruješ?“ vypálil hned, co došel ke mně. Cítila jsem tlukot svého srdce až v krku a nedokázala mu odpovědět, chtěla jsem, ale nešlo to. „Any,“ pronesl zdlouhavě a prsty mi pozvedl bradu, abych se na něj podívala. Očima jsem stále uhýbala, protože jsem stále nevěděla odpověď.

„Podívej, jen mi přijde, že,“ podíval se někam za mě a povzdechl si, „že bychom to měli nechat plavat,“ dodal a stále se díval za mě. „Nedá si pokoj,“ zamumlal si pro sebe a zřejmě si myslel, že ho neslyším. Zmateně jsem ho sledovala, sledovala jsem jeho oči, ve kterých se stále měnily emoce. Radost, bolest, strach, zlost, nenávist... Nechápala jsem to, a tak jsem se otočila a čekala, co bych tam asi měla vidět. Ale byla tam jen Terka, která si to k nám s úsměvem rázovala.

„Anet, moc se ti omlouvám, že jsem na tebe byla taková, ale opravdu jsem se naštvala,“ omlouvala se mi a nevnímala Martina sedícího mi po boku. Jen jsem zaraženě přikývla a přemýšlela, co Martin myslel tím ‚nedá si pokoj‘. Myslel to snad na Terku? Myslel tím to, že nás už podruhé vyrušila? Nebo co tím, krucinál, myslel?

„V pohodě,“ odpověděla jsem po chvíli ticha a opatrně koukla po Martinovi, který měl v očích takový ten výraz, kdy nikomu nedůvěřuje. Cítí k Terce snad něco? Určitě ne, určitě mi to nějak vysvětlí, utěšovala jsem se.

„No, takže jsem si říkala, jestli bys se mnou nešla domů? Nechce se mi jít samotné a navíc to máme stejným směrem,“ pokračovala s úsměvem a jiskřičkami v očích.

„Jasně, proč n-“

„Na dnešní odpoledne jsem si ji zamluvil už já,“ přerušil mě Martin tvrdým tónem, který se mi nelíbil. Co to tu říká? Zmateně jsem koukala z jednoho na druhého, oba se vraždily pohledem. „Že ano, Any?“ Pohlédl na mě a prosil, abych mu dala zapravdu. Ale já nechtěla své nejlepší kámošce lhát...

„O ničem nevím, o ničem ses mi nezmiňoval,“ odpověděla jsem nakonec, zvedla se a stoupla si vedle Terky, které na tváři pohrával vítězný úsměv. „Jestli chceš, můžeš se mnou být zítra,“ uklidnila jsem ho, ale to se zase zamračila Terka.

„A co ty moje narozky?“ vyjela rozzuřeně, ale vzápětí se uklidnila. Tak to bylo zvláštní.

„Jaký máš na mysli? Vždyť narozky jsi měla před měsícem,“ oponovala jsem jí. Opravdu jsem ji teď nechápala – vlastně jsem nechápala ani jednoho, jak Terku, tak Martina, obzvláště to jejich chování.

„Ještě jsme to neoslavily, vždyť jsi mi to slíbila!“ Rozčíleně si dala ruce v bok, aby dala svým slovům větší váhu a doslova mě vraždila pohledem.

„Slavily jsme je týden po tvých narozkách i s Monou,“ připomněla jsem a dodala slabý úsměv.

„Ale to bylo s ní, chci to oslavit jenom s tebou!“ Tentokrát už se nenaštvala, ale smutně se usmívala, očima mě o to vyloženě prosila.

„Já...,“ očima jsem přelétla na Martina a jeho nedůvěřivost v očích na Terku a její prosbu, „tak jindy, Martine, nevadí?“ ukončila jsem nakonec a otočila se na něj. Chvíli si mě měřil, poté hodil jeden rozzuřený pohled na Terku, přikývl a odešel.

„Super!“ vykřikla šťastně Terka a to už mě tahala za ruku směrem domů a vykládala mi o oblečení, které si musí koupit. Tohle byla moje kamarádka. Ale stejně mi na ní přišlo něco zvláštní... Něco, co u ní není normální.

***

Jen co jsem došla domů, zabouchla jsem za sebou dveře a vletěla do svého pokoje, kde jsem sebou švihla na postel. Uf, konečně klid, konečně nemusím přemýšlet, co udělat, aby to bylo správné. Se spokojeným úsměvem jsem se zvedla, v zrcadle zhodnotila svůj vzhled a převlékla se do obyčejného oblečení – bílé šortky a pruhované tílko. Na to, že zanedlouho už měla být zima, bylo stále teplo.

Než jsem ale stačila udělat jakoukoliv věc, jako třeba uklidit si pokoj, přebrat si oblečení a další takové blbosti, lehla jsem si do postele a se sluncem za zády se nechala polapit do snů.

„Nevěř nikomu. Nikomu, i kdyby tvrdil že je můj známý, že mě zná, že ví, kdo jsem. Nikdy to nikomu neříkej,“ ozýval se hlas obrovskou halou, kterou jsem nikdy v životě neznala, avšak podvědomě jsem to tu znala.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se zmateně a můj hlas se přenesl do ozvěny. Nic... Žádný hlas, žádný zvuk, žádná známka někoho dalšího.

„Nikdy... Nikomu...“ Stále jsem to slyšela ve své hlavě a nemohla zjistit, kdo to je a co po mně chce. „Nikomu, komu věříš...“

„Dost! Kruci! Kdo je tu?!“ vykřikla jsem do ozvěny toho hlubokého hlasu, ale odpověď neočekávala. V myšlenkách jsem si stále opakovala ta slova, ale nedokázala přijít na to, co to má znamenat.

Doteď jsem byla jako přikovaná na místě, ale vzápětí jsem přebíhala tu dlouhou halu a zastavila se až u zamčených dveří. Zašeptala jsem nějaká nesrozumitelná slovíčka a dveře přede mnou se otevřely.

Ten zjev, který jsem uvnitř té místnosti uviděla, mě vylekal, a tak jsem dveře prudce zavřela. Na zemi tam seděla žena chovající v náručí malé miminko, které ale nedýchalo. Žena měla ovšem rudé oči a ústa od krve.

Další dveře, které byly zamčené, jsem raději nechtěla otevírat, a tak jsem došla asi k osmým dveřím a ty okamžitě rozrazila. Očekávala jsem nějaký podobný obraz jako u předchozích dveří, ale nic tam nebylo. A když říkám nic, tak tím myslím opravdu nic. Tmavá místnost mohla být menší než obývák, ale větší než nějaká chodbička. Čekala bych, že tam bude nějaký nábytek nebo tak něco, ale bylo tam pusto a prázdno.

Jen co jsem vešla dovnitř, ucítila jsem všechnu tu bolest, strach a nenávist, která tam visela ve vzduchu. Najednou jsem chtěla někoho zabít, chtěla jsem někomu ublížit. Co nejrychleji jsem se vzdálila od veškerých dveří, které jsem kolem sebe viděla a zastavila se uprostřed této obrovské haly.

Upoutaly mě ale ještě jedny dveře. Z pravého zlata, ale poseté něčím černým, takže to nebylo tak viditelné. Pomalu jsem se k nim přiblížila a uvnitř sebe cítila takový divný pocit, jako bych se blížila něčemu, co nesmím vidět.

Přesto jsem je pomalu otevřela – k mému překvapení nebyly zamčené – a opatrně nakoukla dovnitř. Jen co jsem ji uviděla uprostřed místnosti v kaluži krve, rozběhla jsem se k ní. Zatímco jsem křičela o pomoc, z očí mi tekly slzy, které dopadaly na Terku. Ta se najednou probudila a zmateně se posadila, jako by nevěděla, co se děje.

„Miri?“ zašeptala a zlehka se dotkla mých tváří. Co to tu říká? Jaká zase ‚Miri‘?

„To jsem já, Aneta,“ šeptala jsem k ní a přivinula ji k sobě. Ona se však odtáhla a zaraženě mě sledovala.

„Omlouvám se, zklamala jsem tě, nedokázala jsem to,“ pronesla naprosto vážně a zírala do mých očí.

„Nevadí, Terezo, dávám ti ještě jednu šanci. Zklameš a už nikdy se neprobereš,“ pronesla jsem ledově. Najednou jsem se cítila úplně jinak, jako bych to nebyla já, kdo odpovídá. V rohu místnosti jsem koutkem oka zahlédla svůj odraz a vzápětí zakřičela. Tohle jsem nebyla já!

V zrcadle na mě koukala nějaká blondýna s modrýma a hlavně zrádnýma očima, postavu měla o hodně větší než ta moje. Odněkud jsem ji znala, odněkud ano, ale nedokázala jsem si vzpomenout, odkud.

Zlomyslně se na svůj stín usmála a zlehka pootevřela rty. „Neprozraď nás, dcero má,“ pronesla a já poznala, že nemluví na svůj odraz v zrcadle, ale na mě. Opravdu na mě...

„Any, vstávej!“ probudil mě mámin hlas a já se zmateně posadila na posteli. V hlavě jsem ale stále slyšela ta slova ze snu. Nikdy nikomu nevěř... Nikomu, komu věříš... 

Další kapitola je tu a já bych se ráda omluvila za takovou pauzu. Snad vás to neodradilo a stále bude někdo, kdo to bude číst... :-)

Proč se k sobě Tereza s Martinem tak chovají? Proč měla Aneta tak zvláštní sen? Proč ji ta žena ve snu oslovila 'dcero má'? Co mají znamenat ta slova o důvěře? Zkuste o tom popřemýšlet, třeba na to přijdete... :-)

Vaše Liefe.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 13. kapitola: