OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 14. kapitola

06.07.2012 (13:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 852×

V minulé kapitole:

Zatímco jsem křičela o pomoc, z očí mi tekly slzy, které dopadaly na Terku.

„Miri?“ zašeptala a zlehka se dotkla mých tváří. „Omlouvám se, zklamala jsem tě, nedokázala jsem to,“ pronesla naprosto vážně.

„Dávám ti ještě jednu šanci. Zklameš a už nikdy se neprobereš,“ pronesla jsem naopak já ledově. Tohle jsem nebyla já... V rohu místnosti jsem koutkem oka zahlédla svůj odraz a vzápětí zakřičela. V zrcadle na mě koukala blondýna s modrýma a hlavně zrádnýma očima.

„Neprozraď nás, dcero má,“ pronesla ta žena a já poznala, že mluví na mě. Opravdu na mě.

***

Následující den jsem se s nikým nebavila. Byla jsem hluboko ponořená do těch hlubokých myšlenek, které se zabývaly tím prazvláštním snem. Co to bylo? Co to celé mělo znamenat? Kdo byla ta žena, která mě tak zvláštně oslovila? Co se stalo s Terkou? Co je vůbec Terka zač? Byl to opravdu jenom sen? Nebo co to, krucinál, mělo všechno znamenat?!

Tyto otázky a mnoho dalších jsem si pokládal prvních pár hodin. Pak už jsem to vzdala a jen sledovala částečně Martina a částečně Terku. Co může mezi nimi být? Proč se navzájem tak... nenávidí?

Už mě to nebavilo, to stálé ignorování nebo naopak až moc velká všímavost. Nejraději bych na všechny zakřičela, ať si hledí svého a mě nechají laskavě na pokoji. Bohužel, já taková nebyla, a tak jsem okolí jen tiše strpěla. Až do předposlední – páté – hodiny...

Zatímco se Terka líně plahočila směrem k naší lavici, rozhodla jsem se, že z ní dostanu, proč se tak k Martinovi chová. Ať to stojí cokoliv, a proto jsem se k ní otočila hned, co dosedla na místo vedle mě.

„Poslyš, můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně a už teď si nadávala, že jsem to raději měla nechat plavat. Ale na druhou stranu... ještě stále to můžu nějak obejít a nechat to být.

Nejprve si mě měřila pohledem typu „co může chtít?“, ale pak se pokusila o úsměv. Neúspěšně. „Jasně, na co?“ odvětila pouze s tím zvláštním úsměvem. Okamžitě jsem se v myšlenkách okřikla. Copak proti ní něco můžu mít? Proti své nejlepší kamarádce? Jsem já vůbec normální, takhle o ní přemýšlet?

Zahnala jsem veškeré pochybnosti vůči ní a úsměv jí oplatila. „Je to praštěná otázka, ale vrtá mi to hlavou. Však víš, proč se tak chováš k Martinovi?“ pronesla jsem jakoby nic a opravdu, ale opravdu už neměla žádné pochybnosti. Je to má kamarádka, co by mohla skrývat za tajemství?

„K Martinovi?“ zeptala se a z jejích slov čišela zlost. Dokonce i v očích měla mírné náznaky zlosti, které vzápětí zmizeli. „Jak to myslíš?“ dodala o něco mileji.

„No, například včera. Nevím proč, ale přišlo mi, že ho... nenávidíš,“ vysvětlila jsem. Jen co jsem to ale vyslovila, uvědomila jsem si, jak hloupě to celé zní, a tak jsem se uchechtla. „Promiň, je to divná otázka. Zapomeň na to,“ ukončila jsem to a tím zároveň ukončila i naši diskuzi – prozatím.

V polovině hodiny jsem si totiž vzpomněla na svůj zvláštní sen a chtěla vědět, co to mělo znamenat. „Teri, znáš nějakou blondýnu?“ zašeptala jsem směrem k ní, když se na mě učitelka zrovna nedívala. Terka po mně šlehla očima a zatvářila se překvapeně.

„Blondýnu? Já jich znám!“ uchichtla se, „Moniku, Andreu, Lucku, Mirku, Verču,“ jmenovala a zároveň je odpočítávala na prstech. Mě ale zajímala jen jedna – Mirka.

„A nějakou přibližně o deset let starší jak mě?“ ptala jsem se nenápadně dál a sledovala její nakrčené obočí, které se ještě víc svraštilo.

„Nechápu, jak to myslíš. Možná Mirka, ale ta není až tak stará,“ odpověděla s humorem, kterému jsem já neporozumněla.

„Kdo to vlastně je? Znám ji? Viděla jsem ji někdy? Nějaká příbuzná?“ vyzvídala jsem netrpělivě. Neurčitě se zlehka zasmála, ale v očích měla strach... Z čeho?

„Nevím, jestli ji znáš, ale je to něco jako moje vzdálená sestřenice,“ vysvětlila po chvíli ticha a dál už se tomu nevěnovala. Namísto toho, abych to ještě víc rozebírala, jsem si oddechla. Dobrý, je to její sestřenice, nemáš se čeho bát, uklidňovala jsem se.

Zazvonilo na konec hodiny, a tak jsme si všichni sbalili své věci a odešli ze třídy. Zbývala už jen poslední hodina, a to tělocvik. Jak já jsem tělocvik milovala. Odmalička jsem totiž chodila na hodiny gymnastiky a opravdu mě to bavilo. Jenže po čase mě to bavit přestalo, protože gymnastiku začala vyučovat jiná tělocvikářka, která mi byla protivná. Hrozně protivná.

Bylo ale neobvyklé, když jsme se na začátku tělocviku, když jsme se všichni – dnes jsme měli společně s kluky – seřadili do řady, řekli, že nám dnes tělocvik odpadá z důvodu nepřítomnosti tělocvikářky. Zvláštní, protože ona ještě nikdy nechyběla. Ale co, tím dřív se aspoň dostanu domů.

„Any!“ ozvalo se za mými zády a následně mě někdo shodil na zem. Zadržela jsem nadávky, které jsem už měla na jazyku a raději se otočila na toho idiota, co do mě vrazil.

„Martine, co blbneš?“ vyletěla jsem podrážděně a za jeho pomoci se zvedala ze země.

„Promiň, jen jsem si říkal, jestli bys se mnou dnes nešla kolem sedmé do kina,“ vychrlil ze sebe zadýchaně a ostýchavě. Bál se snad, že odmítnu? I když... i to je možnost.

„Já ti nevím, přijdeš dneska? Nebudeš muset... však víš... mít jinou práci?“ odvětila jsem. Nerada jsem si přiznávala, že je napůl upír, rytíř, který má něco kolem třista let a ještě ke všemu zabíjí vlkodlaky, draky a jiný upíry.

„Dneska mám volno. A i kdyby ne, tak si to nějak zařídím,“ ušklíbl se. Jen při pomyšlení, jak by si to asi mohl zařizovat, jsem se zasmála.

„Dobrá, tak se stav kolem páté,“ ukončila jsem, otočila se a odešla ven ze školy. Zmateně jsem hledala po celém parkovišti Terku, jestli ji někde neuvidím, až jsem ji zahlédla za rohem budovy. Vydala jsem se k ní a nikam nespěchala, protože jak jsem viděla, tak s někým právě volala.

„Ne, nemyslím si... Ano, to sice ano, ale... Proč? Proč zrovna já? Jen kvůli tomu, že jsem... Cože? Teď? Ne, tak to není! Ne, opravdu...“ koktala stále dokola. „Kruci, poslouchej mě chvíli!“ vyjekla najednou a vzápětí se zarazila. „Omlouvám se, to jsem neměla, ale mám něco důležitého. Ano, hodně důležitého... Myslím, že má podezření, pamatuje si to, opravdu jsem to včera dokázala. Ne, o něm ještě nic nevím, ale řekne mi to, neboj se...,“ ohlédla se a když mě zahlédla, zarazila se. „Takže zhruba za půl hodiny jsem doma, mami. Zatím se měj, ahoj!“ rozloučila se najednou a poté to bez dalšího slova típla.

„Tak tady jsi, zrovna mi volala máma kvůli tátovi a těm jeho problémům... chápeš, ne?“ bleptala a jakoby nic to odmávla rukou. Od té doby jsme se o tom už nebavily, protože se mě vyptávala na Martina. A to bylo nepříjemné mně.

„Jak to mezi vámi vlastně je?“ zeptala se najednou po cestě a já v tu chvíli nechápala, o čem to mluví. „Ty a Martin,“ objasnila mi s vševědoucím úsměvem.

„No... Nijak,“ odpověděla jsem. Zamračila se na mě, ale dál pokračovala v cestě.

„Nedělej, vždyť vás dva vidím. Něco mezi vámi je, ale ty mi to nechceš říct, mám pravdu?“ vyzvídala. Když jsem nic neříkala, povzdechla si a přešla k další otázce. „Jak dlouho ho vlastně znáš? Pár dní? Proč mu tak důvěřuješ?“ vyptávala se až moc žhavě.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se zmateně. Přišlo mi, že se vyptává až moc...

„Co když má nějaký tajemství? Hodně temný? Nic o něm přeci nevíš,“ promlouvala mi do duše a asi doufala, že ji poslechnu a budu se od něj držet dál – ať už z jakéhokoliv důvodu. Jenže co jsem jí měla říct?

Má tajemství, je to rytíř s upírem dohromady, dokonce je z té knížky, kterou tak zbožňuji, věřila bys tomu? Ale nikomu to neříkej, protože jsem to nikomu nesměla říct ani já, takže nic neříkej. Proč? Protože ten zlý čaroděj, co je v té knížce, může číst myšlenky a dostat se tak k Martinovi, kterého by okamžitě zabil. Ale je tu i možnost, že by zabil mě, tebe nebo kohokoliv jiného, kdo zná tohle tajemství.

„Každý má svá vlastní tajemství,“ odvětila jsem místo toho a pohledem se jí vyhýbala.

„Ale nepřijde ti to zvláštní? Jen tak se tu objeví a hned je se všemi, obzvláště s tebou, kamarád a všichni ho zbožňují,“ pokračovala.

„To ho chceš pro sebe!“ obvinila jsem ji se smíchem. „Že je to tak? Chceš ho jen pro sebe, proto jsi na něj taková!“ dokončila jsem a nevěřila, že jsem to na ní nepoznala.

„Cože?“ vyjekla překvapeně, „jeho? Nikdy!“ zarazila se, chvíli koukala někam za mě, a pak jí v očích nebezpečně zablýskalo. „Totiž... Jo, prokouklas mě,“ řekla nejednou, ale nenápadně sebou trhla. Zřejmě jí to není příjemné, pomyslela jsem si.

„Tak hele, jedno tajemství by tu bylo,“ promluvila jsem tajemně a lehce se k ní neklonila. Ta se ke mně dychtivě přiklonila a s očima dokořán poslouchala.

„Ano?“ pobídla mě nedočkavě a přímo hořela touhou to vědět. Ještě chvíli jsem ji napínala a mezitím si všimla toho nedočkavého pohledu v jejích očích, jelikož byl její obličej mému tak blízko.

„Ale nikomu to nesmíš říct,“ varovala jsem ji a tím prodlužovala okamžik, kdy jí to řeknu. „Opravdu nikomu, ani nikomu, koho znáš a komu věříš,“ dodala jsem a schválně použila slova, která jsem stále slyšela ve své mysli. Rychle zakroutila hlavou, až se jí při tom pohybu rozvlnily její krásné vlasy. Na moment jsem v jejích očích zahlédla strach, který ale vzápětí zmizel.

„Martin mi to nedávno řekl,“ řekla jsem pomalu a dala důraz na každé slovo. „Dneska se pro mě staví a vezme mě do kina,“ dokonačila jsem s úsměvem. Zarazila se a nedůvěřivě si mě měřila.

„Do kina? A to je jako to tajemství?“ vyhrkla rozzuřeně. Naoko jsem posmutněla a udělala na ni psí oči.

„Ty mi to nepřeješ?“ optala jsems e smutně a odvrátila od ní pohled směrem na své boty. Chvíli byla potichu, nic neříkala, ale pak se zhluboka nadechla a objala mě.

„To víš, že ti to přeju,“ vydechla s úsměvem, který zdobil její mladou tvář. Objetí jsem jí opětovala a zaradovala se.

„Děkuji, Teri. Jsi jediná, komu bych mohla říct cokoliv,“ svěřila jsem se jí.

Ale bohužel mi na tobě něco nesedí a přestávám ti věřit, dodala jsem si pro sebe. Ach, Teri, proč ses tak poslední dobou změnila?

Začíná to být ještě více zajímavé a místo odpovědí nastaly další otázky. Co je to s tou Terezou? Proč se tak divně chová? Možná má něco s Martinem za Anetinými zády... Nebo je v tom i něco jiného... Hold si budete muset počkat do dalších kapitol, kde snad najdete odpovědi na své otázky. :-)

Vaše Liefe.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 14. kapitola: