I ve mně můžeš najít zalíbení... - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dlouho jsem tu nebyla, ale snad se ještě někdo najde. V předchozích dílech jsme se dozvěděli o tajemství Anetiny kamarádky Terky. Otázka nyní zní, zda to tajemství nějak ohrozí životy všech, které má Aneta ráda. L.

07.02.2014 (15:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 513×

„Hele, říkám to už po několikátý – já.si.nebudu.brát.ty.pitomý.šaty!“ odsekávala jsem každé slovo zvlášť a mávala u toho rukama do všech světových i nesvětových stran. Kdybych dokázala zabíjet pohledem, tak tahle ženská už by dávno byla mrtvá.

„Ale slečno, dovolte,“ prosmýkla se kolem mě a šaty, které jsem zrovna pověsila zpátky, si vložila do rukou a čarovala s nimi před mýma očima, „tyhle pasují přesně k vašim očím. A koukejte, dokonce se hodí i k barvě vaší pokožky! Opravdu byste si je měla jít vyzkoušet, zaručuji, že vám budou slušet,“ snažila se stále dokola.

Už s několikátým povzdechem jsem šaty opět vrátila zpátky k ostatním kusům a porozhlédla se po obchodě ve snaze najít někoho, kdo by ji potřeboval více než já.

„Prosím, já opravdu nechci tyhle šaty. Ráda bych si vybrala sama, ne s vámi,“ promlouvala jsem k ní mile, přestože to uvnitř mě už dávno vřelo.

Prodavačka si mě ještě chvíli měřila vraždícím pohledem – ten můj byl teda lepší, to vám povím – a nakonec se otočila a s hlasitým nadáváním odešla k někomu jinému.

„Blbka,“ mumlala jsem směrem k ní, ačkoliv mě neslyšela.

Měla jsem v plánu si v obchodě koupit nějaké krásné šaty a nachystat se na rande s Martinem, ale to bych nesměla potkat tu ženu. Na pohled to byla příjemná prodavačka, která jen chtěla ostatním pomoci s jejich výběrem. Dlouhé černé vlasy skoro do poloviny zad měla sepnuté sponkami tak, že to vypadalo téměř jako vrabčí hnízdo. Nic proti ní, samozřejmě, ale kdybych měla být upřímná, tak to bylo otřesné.

Oči měla namalované, jako by chtěla jít někam do... no, prostě někam, kde mají mladší osmnácti let vstup zakázán, a ne do práce, kde má obsluhovat zákazníky. Naopak na sobě měla oblečení, které vyzrazovalo, že určitě není zastáncem módy – výběr z minimálně osmdesátých let jí vůbec, ale absolutně vůbec neslušel.

Jak říkám, na první pohled příjemná prodavačka. Jenže když do vás přes půl hodiny hustí, ať si koupíte šaty, které se vám nelíbí, tak už je to více než protivné.

Takže nakonec jsem byla ráda, že jsem se jí zbavila. Netrvalo to dlouho, sotva pět minut, a už jsem se utíkala nachystat zpátky domů. Vstupní dveře jsem rozrazila, nedbala na máminy řeči o mé nevychovanosti a vletěla přímo do svého pokoje.

Šaty jsem opatrně položila na postel tak, abych na ně měla krásný výhled, zatímco jsem zaběhla do koupelny mírně se nalíčit. I když je pravda, že já se nikdy v životě moc nelíčila, a tak jsem raději neriskovala a pouze si nanesla oční stíny a na rty použila svůj oblíbený jahodový lesk na rty.

Zašklebila jsem se na sebe do zrcadla, zatímco jsem si česala momentálně zacuchané vlasy. Kdo mohl tušit, že není nejlepší nápad mít vlasy celý den svázané v drdolu? Následovalo rozmýšlení o stylu. Co se více hodí do kina, rozpuštěné či seplé?

Opatrně jsem si oblékla šaty, vlasy si rozpustila přes ramena a v konečné fázi se podívala do zrcadla. Nevěřila jsem, že bych někdy mohla vypadat tak... krásně. Slušelo mi to, musela jsem si to přiznat, když už tu nebyl nikdo jiný.

Lehké zaklepání na dveře mě upozornilo na nově příchozího návštěvníka. „Any, můžu dál?“ ozvala se Terka a vzápětí se její hlava objevila mezi dveřmi. „Páni, vážně ti to sluší,“ potvrdila mé domněnky a vešla dovnitř. „Ale upřímně? Chtělo sytější lesk. Ukaž, podívám se na to,“ zahlásila a za ruku mě odváděla do koupelny. „Potřebuješ červený odstín, to je jistý. Možná ještě trochu řasenky a tužky... Jo, to bude nejlepší. Sednout,“ nařídila, a než jsem stihla začít byť jen protestovat, byla téměř hotová. Musela skončit v momentě, kdy se u domovních dveří ozval zvonek. Obě jsme moc dobře věděly, kdo to je. Martin.

Chtěla jsem jít otevřít, ale zarazila mě Terina ruka. „Anet, věříš mi?“ položila mi otázku, která mi vrtala hlavou již dlouho. I přesto, že jsem nechtěla, musela jsem lhát.

„Samozřejmě, děje se snad něco?“ znejistěla jsem. Tušila snad, že o ní vím něco, co bych vědět neměla? Chvíli si mě jen prohlížela, ale nakonec zakývala hlavou na znamení nesouhlasu.

„Teď nic, běž si užít večer. Můžeme si promluvit večer, až přijdeš?“ zaprosila namísto odpovědi. Přikývla jsem a konečně se vydala za Martinem.

V kině to bylo naprosto perfektní – když nebudu počítat lidi, kteří do toho neustále mluvili i po upozornění uvaděčky. Ale stejně mi to můj večer nezkazilo a já byla po dlouhé době ráda, že jsem někam šla. Na chvíli mě napadlo, že by Martin možná mohl být ten pravý... Ale až poté mi došlo, jaká hloupost to byla. Jsem ještě mladá, celý život mám před sebou.

Když jsme odcházeli, byla již noc, ale nám to nevadilo. Ruku v ruce jsme procházeli pod další a další lampou, která nám jen svítila na cestu. Nebylo třeba slov, stačila nám naše přítomnost. Jenže místo toho, abych si to začala o to víc užívat, začala jsem přemýšlet. O Martinovi, o Teriných slovech, o všem, co jsem až do teď nedokázala pochopit.

Vše mi začalo dávat nějakým zvláštním způsobem smysl, takže když mi došla poslední možná věc, zarazila jsem se v chůzi. Nevěřila jsem, že by to mohla být pravda, ale musela jsem se v tom ujistit.

„Martine?“ začala jsem. „Odkud znáš Teru?“ Při položené otázce se mírně zatřásl, ale jinak nedal nic najevo.

„Ze školy, chodí s námi do třídy, ne?“ odpověděl zmateně. A málem mě dostal, jen málem.

„Ne, myslím to vážně. Vy dva se znáte. Nevím odkud, ale odněkud ano. A netvrď mi tu, že to není pravda. Bavila se o tobě s nějakou ženou. Ta žena mluvila se mnou. Chci vědět pravdu. Teď hned.“

Martin začal přemýšlet, ale já si najednou nebyla jistá, jestli to opravdu chci vědět. Co když to změní něco mezi námi? Proč vlastně mi to nedošlo už dříve? Kdybych si dala dohromady všechny informace, všechno, co mi vrtalo hlavou od Martinova příchodu.

„Jsi její bratr, že ano?“ zašeptala jsem tak potichu, že jsem si ani nebyla jistá, zda jsem to opravdu pronesla nahlas.

„Nevlastní, ale ano,“ přiznal po dlouhých vteřinách ticha. To byla ta jednodušší část.

„A tvá matka...“

„Ta je mrtvá, vždyť jsem ti to říkal,“ upozornil a tvářil se u toho nadmíru nespokojeně. Nerada jsem otevírala staré rány, ale byla to potřeba. Obzvláště teď.

„Byla blondýna?“ zeptala jsem se. „S modrýma očima?“ Zamračil se, ale přikývl.

„Proč se ptáš na mou matku? Kam tím míříš?“ nechápal a já mu to neměla za zlé. I já bych na jeho místě byla totálně zmatená. Zhluboka jsem se nadechla a opět vydechla.

„Poslední otázka, pak ti to vysvětlím. Jmenovala se Mirka?“ vyřkla jsem poslední věc, která mi ležela na srdci. Byla jsem si jistá, že přikývne, ale i přesto jsem raději zavřela oči. Jestliže je to pravda, pak je v nebezpečí. A stejně tak i já a Terka.

Když jsem je otevřela, Martin na mě zíral jako na nějaký přízrak. Že bych se zmýlila? Možná jsem se spletla. Určitě to tak není, jenom jsem si to špatně vyložila. Uklidňovala jsem se tak dlouho, dokud Martin doopravdy nepřikývl a já tak ztratila veškerou naději o opaku.

„Jak jsi to... chci říct, jak to můžeš vědět? Nikdy bys ji nemohla znát,“ snažila se dozvědět odpovědi, ale já nemohla odpovědět. Nevnímala jsem nic, co řekl, potřebovala jsem si to nutně – opět – promyslet.

Jelikož je to pravda, tak to znamená jediné. Terka se nějakým nedopatřením dostala do rukou Martinovy matky, která se ho teď snaží dostat. Terka se to vše snaží zjistit ode mě, ale proč, to byla teprve otázka.

„Musím jít. Musím,“ zarazila jsem se. „Musím za Terkou, promiň.“ Jediná slova stačila k tomu, abych se rozběhla směrem k domu. Věděla jsem, že tam na mě Terka bude čekat, slíbila to těsně předtím, než jsem odešla.

Byl to kousek, takže neuběhlo ani pět minut a byla jsem u sebe v pokoji, kde na posteli spala Terka. Za normálních okolností bych ji nebudila a nechala to až na ráno. Ale tohle nebyly normální okolnosti.

„Teri. Teri, vstávej.“ Mírně jsem s ní zatřásla, ale jen tak, aby se probudila. Když otevřela oči, objala jsem ji. „Prosím, řekni mi, že jsi to neudělala ze své vlastní vůle,“ šeptala jsem stále dokola, přestože nejspíš nevěděla, o čem to mluvím.

„Any, nemůže to počkat do rána? Jsem vážně unavená,“ zamumlala nesrozumitelně a chtěla si lehnout zpátky do poltářů, ale donutila jsem ji, aby se posadila.

„Potřebuji vědět pravdu. Poslouchej mě, prosím. Je Mirka Martinova matka, nebo ne?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování