I ve mně můžeš najít zalíbení... - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

I z náhodného setkání může vyplynout dobrá příležitost. L.

10.02.2014 (16:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 629×

„Vyřešíme to jednoduše,“ prolomil ticho Martin. Zvedl se z postele, obul si boty a napřáhl ke mně ruku. Nechápavě jsem sřídavě koukala na jeho ruku a do jeho obličeje. Protočil oči a pokynul mi, abych se ho chytila. „Jdeme se zeptat do mého světa.“

„Do... do... do tvého světa?“ zakoktala jsem se s vytřeštěnýma očima. „Ja... jak?“ Nevěřila jsem vlastním uším. On mě chce vzít do svého světa, abychom zjistili, která z verzí je pravdivá?

„Dostal jsem se odtamtud, tak se tam snad i dokážu vrátit,“ odpověděl jednoduše. Jako kdyby to snad byla hračka, přecházet z jednoho světa do druhého. „Takže?“ znovu mi nabídl svou ruku. I kdybych chtěla, nedokázala jsem byť jen mrknout, natož pozvednout ruku k té jeho či se zvednout.

„Ale já nemůžu. Ty to dokážeš, ale já ne, já jsem vyrostla v tomhle světa,“ snažila jsem se ho přemluvit, ale marně. Měl své vlastní prostředky, kterými mi dokázal potvrdit přesný opak mého myšlení.

„Já také vyrostl v jiném světě a stejně jsem se dostal sem. Nezáleží na tom, zda to zvládneš nebo ne. Ale jestli o to stojíš. Chceš jít do mého světa, nebo ne?“ zeptal se na rovinu, čímž mě dokonce připravil i o schopnost vydat ze sebe hlásku. Byla jsem schopná se na něj jenom dívat s očima dokořán rozevřenýma a pusou otevřenou do tvaru „o“.

„Já...“ začala jsem, ale stejně zase skončila. Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět. Když mu řeknu ano, bude mě tam chtít vzít i za cenu, že bych se nemusela vrátit zpátky. Pokud řeknu ne, bude mi to vyčítat, ale tvářit se, že se nic neděje. Jedna možnost lepší než druhá, pomyslela jsem si ironicky.

„Jak bys to chtěl zjistit ve tvém světě?“ zeptala jsem se a tím se vyhnula odpovědi. Alespoň prozatím.

„U čaroděje. Ten ví všechno, můžeme se ho zeptat a uvidíme, kdo z nás dvou má pravdu. Jestli já, nebo Terka,“ usoudil. Chytla jsem se šance, dokud tam stále byla, a nepřestávala tvrdit svou.

„Ale vždyť jsi říkal, že tě ten čaroděj honí,“ protestovala jsem rychle.

„To sice ano, ale...“

„Neznamená to tedy, že když se tam objevíš, tak tě bude chtít zabít nebo tak něco podobného?“ přerušila jsem ho dříve, než stihl odporovat. Znaveně si povzdechl a upřel na mě svůj pohled plný pochopení.

„Tady nejde o to, že bys o mě měla strach,“ konstatoval, ale i přesto jsem mu dala za pravdu a přikývla. „Proč tam se mnou nechceš jít? Opravdu by se ti tam líbilo. Miluješ knihy, ve kterých můžeš využívat svou vlastní fantazii... Proč nechceš do světa, kde stačí trocha fantazie a změní se to podle tebe?“ pronesl nešťastně. Párkrát se nadechl, vydechl a až poté opět promluvil. „Chápu, když nebudeš chtít jít,“ dodal rezignovaně. „Ale já tam půjdu, i kdybych měl jít sám.“

Bez jediného pohledu prošel dveřmi a odešel, zatímco jsem já zaraženě seděla na posteli a nevěřila tomu, že jsem mu tohle udělala. Byla jsem naštvaná sama na sebe, nehledě na skutečnost, že zčásti za to mohl i on sám. Copak to na mě mohl jen tak vybalit, jako by se nic nedělo?

Prostě jenom: „Hele, mám nápad, pojď se mnou do mého světa! Bude to sranda, půjdeme za čarodějem, který mě podle všeho honí, ale vlastně nehoní, ale to je vedlejší. Možná se tam potkáš s mou matkou, která má být sice mrtvá, ale to taky přeci ničemu nevadí!“

Hloupá. Prostě hloupá, lepší výmluvu si najít neumím? Svádět věci na ostatní umí každý druhý, ale kolik lidí se umí se situací poprat? Měla bych se tomu spíše postavit čelem a ne se otočit zády a předstírat, že se mě to netýká.

Prudce jsem se postavila a rozběhla jsem ven. Byla jsem rozhodnutá najít Martina, omluvit se mu a najít nějaký kompromis, který by vyhovoval jak mně, tak i jemu. Sotva jsem ale otevřela domovní dveře, málem jsem zakopla právě o Martina. Seděl na schodu s kolenama pokrčenýma u brady. Jen co mě uviděl, usmál se tím svým okouzlujícím úsměvem.

„Věděl jsem, že to nenecháš jen tak,“ chlubil se svým vlastním odhadem. Zaujala jsem na oko naštvaný postoj a měřila se ho s pozvednutým obočím.

„Tak tys to věděl?“ pronesla jsem, mezitímco vstával na nohy.

„Možná jsem jenom doufal,“ přiznal šeptem a opět ke mně napřáhl ruku. „Tak co, zkusíš to?“ zopakoval znovu svou otázku, tentokrát s větší nadějí v hlase.

Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech...

„Ano,“ vyhrkla jsem, jako by mě snad žádal o ruku. Nad situací jsme se oba zasmáli, ale v momentě, kdy jsem svou ruku vložila do té jeho, tušila jsem, že něco není dobře. Jenže už bylo pozdě.

Zamotala se mi hlava a nohy mi najednou ztěžkly. Martin odříkával nějaký text v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Nedokázala jsem pohnout jediným svalem v těle, dokonce jsem nemohla ani mluvit. Byla jsem jako zmražená na místě, a to doslova.

Bála jsem se, co se děje, na co jsem vlastně přistoupila, když se vše zklidnilo. Zavřela jsem oči, znovu je otevřela a najednou jsem nestála před svým domem. Byla jsem v jeho světě.

Srdce mi tlouklo vší silou, ale tím napětím a rozrušením jsem neměla chuť s tím něco dělat. Byl to dokonalý svět. Vypadal přesně tak, jak jsem si to představovala, včetně několika malých domků, které připomínaly vlastnoručně stavěné chaloupky.

Připadala jsem si jako v pohádce. Nádherné, okouzlující, pravdivé pohádce. Jenže v tom byl ten háček. Bylo to dokonalé. Až moc dokonalé.

„Jak to tu vypadá doopravdy, Martine?“ odvážila jsem se zeptat a otočila se na něj. Jenže on tam nestál. „Martine? Martine!“ Rozhlížela jsem se všude okolo, ale nikdo ho ani za nic nemohla najít. Napadaly mě automaticky ty nejhorší možné způsoby, co se mohlo stát.

Za prvé, mohl přenést jen mě a sám zůstal uvězněný v mém světě.

Za druhé, někdo ho unesl a teď ho někde vězní.

Za třetí, celou dobu měl pravdu a teď ho čaroděj konečně chytil.

Za čtvrté, mohlo se stát, že svým vrácením zpět se ocitl v jiném těle, v jiných vzpomínkách, a teď mě nezná.

A za páté? Jsem v háji. Jenže to už je nejspíš jen obyčejné konstatování. Hlavním úkolem teď bylo najít ho a dostat se odtud, co nejrychleji to jen půjde. Jenže kde začít hledat? Co říkal, že budeme muset udělat jako první? Najít čaroděje.

Procházela jsem od domu k domu a ptala se, kde bych mohla najít čaroděje, ale ať už jsem se zeptala na cokoli, koukali na mě, jako bych snad já byla čarodějka, protože jsem se tam zničehonic zjevila. No, částečně také mají pravdu, ale čarodějka nejsem.

Snažila jsem se přijít na čarodějův úkryt, hledala jsem všude v lesích, kde jsem se málem ztratila, dokokonce i až na úplných okrajích vesnice. Při prvních pokusech jsem byla plná naděje a věřila jsem, že jsem schopná čaroděje najít a díky němu najít i Martina. Jenže když už jsem prohledala snad všechna místa, která tam existovala, naděje mě opustila stejně rychle, jako přišla.

Poraženě jsem jen obcházela jednotlivé domy a sledovala, jak se přede mnou lidé schovávají ‚do bezpečí‘, jako bych snad měla být nějaké zlo. Dorazila jsem až do středu vesnice a došlo mi, jak hloupě jsem musela přemýšlet.

Čaroděj, kterého všichni znají a všichni jej obdivují. Proč jen mě hned ze začátku nenapadlo podívat se do středu dění? Samozřejmě, že bude všem na očích. Na jednu stranu, aby ve všech vzbuzoval respekt a všichni se ho báli, na druhou stranu, kdyby ho někdo potřeboval, nemusel nikam daleko.

Byl to však jen obyčejný stan, žádný dům s okny ani s dveřmi. Opatrně jsem odhalila vnitřní stranu stanu, přičemž se snažila dovolat komukoliv, kdo by tam mohl být. Na stoličce zády ke mně seděl mladý muž ve věku možná okolo třiceti let a vedle něj malý kluk, maximálně sedmiletý. Tím jsem mohla vyloučit možnost číslo tři – čaroděj Martina nedrží.

„Promiňte, mohu se zeptat?“ ohlásila jsem se jemně, ale jen tak, abych to popřípadě mohla vzít zpět. Muž se otočil a já uviděla jeho tvář. „Martine?“ podivila jsem se a pomalu k němu přistupovala. Neřekl ani slovo, jen koukal.

„Prosím?“ pronesl po chvíli zmateně. „Znáte snad mého syna?“

Jeho otázka mi vyrazila dech. „Syna?“ zeptala jsem se pro ujištění, že jsem se náhodou nepřeslechla.

„Jistě, můj syn zmizel asi před měsícem,“ uvedl věci na pravou míru. „Prosím, posaďte se. Smím pro vás něco udělat?“ nabídl okamžitě. Nevědomky jsem se posadila na malou kulatou stoličku a přemýšlela, čím bych měla začít.

„Omlouvám se za svou otázku, ale vy jste čaroděj?“ Muž se od srdce zasmál a přitom vlil nějakou vodu do skleničky.

„Jen můj syn mi říká ‚čaroděj‘,“ vysvětlil po chvíli, kdy se přestal smát. „Jak jste se s ním seznámila, smím-li se zeptat?“

„No...“ přemýšlela jsem, co mu na to odpovědět, ale nakonec jsem usoudila, že nejlepší bude pravda. „V mém světě. Utekl odtud a objevil se v mém světě, kde jsem ho vlastně potkala,“ vyhrkla jsem. Vodičku, kterou přeléval do nějaké kádinky, rozlil po celém stole a tiše u toho zaklel. Když to utřel, se zájmem se na mě otočil.

„Chcete mi říci, že nejste z tohoto světa? Že existuje i jiný svět, než je tenhle?“ zajímal se s doširoka rozšířenými zorničkami.

„Ano,“ odpověděla jsem a nervózně se přimtom ošila. „Dovedl mě sem Martin,“ dodala jsem po chvíli ticha.

„Aha, tak to mnohé vysvětluje. A kde je, schovává se snad někde?“ pronesl se smíchem a začal se rozhlížet kolem dokola.

„No, to je důvod, proč jsem tu. Nemůžu ho najít. Nemohla jsem ho najít již ve chvíli, kdy jsem se tu objevila,“ přiznala jsem s mírnými obavami v hlase. Zklamaně nahrbil ramena, ale upřel na mě svůj zrak, který nevěštil nic dobrého.

„Musíš ho přivést zpátky,“ pověřil.

„To nemůžu... Já ani nevím, jak jsem se tady objevila,“ ohradila jsem se.

„Myslím to vážně. Naučím tě, jak cestovat časem.“

« Předchozí díl

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování