OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 6



Icebergs 6Stává se, že ledovce občas tají. I Ryan má pár slabých míst.
Jenže taky občas může trochu přituhnout a tání se zastaví. A Vicky se potřebuje znovu nadechnout.

6

Vicky

Po tom hrozným incidentu v menze jsem udělala něco naprosto neočekávaného. Jednoduše jsem se sebrala a zatáhla dvouhodinovku designu interiéru. Od začátku semestru jsem na něm ještě nechyběla, protože mě tenhle předmět doopravdy bavil (měla jsem ten falešný pocit, že mi to v reálném životě k něčemu bude, třeba na rozdíl od geometrie a matiky - a nejenom proto, že ve finále se všechno počítá a maluje jinak). Jenže jsem neměla náladu diskutovat s asistentem, proč by se mi líbil pruhovaný vzor místo květovaného… Scottyho zrada mě dokonale vykolejila a to, že Oakley vyhrál, se mi vůbec nelíbilo.

Celý život si namlouvám, že umím přijmout porážku, ale zřejmě to tak není. Ráda vyhrávám. Kdo taky ne? Všichni. A kdo tvrdí, že ne, tak teda pěkně kecá. Fakt.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se cítila trochu jako zbabělec. Mám bohužel tu špatnou vlastnost - a vím o ní, což je na tom možná ze všeho to nejhorší (protože s tím nic nedělám) - že jakmile se mi něco nepovede, i kdyby to byl neúspěch sebemenší, mám tendenci to vzdávat. Prostě to všechno vzít a hodit za hlavu. Dát od toho ruce pryč, dokud to jde. Vykašlat se na to.

A můj boj za jedno obyčejné promiň se teď zdál o to malichernější.

Ale prý se taky nemá vystupovat z rozjetého vlaku. Upřímně si třeba dokážu těžko představit, že by Katniss z Hunger Games prostě z arény odešla, protože ji to nebaví, nebo protože se jí zrovna něco nevyvedlo. Pokud boj jednou začal, není návratu. Snad mě bude provázet štěstěna, jinak se můžu jít rovnou odstřelit. Další ostudu bych asi fakt nepřežila. Bože… chci bejt neviditelná.

Zdá se, že první ročník Hladových her začal. A jestli musím sejmout Oakleyho, abych přežila a našla zpátky svoji hrdost (a necítila se jako boxovací panák, do kterýho můžou všichni vrážet), ať se stane. Nakonec vyhraju.

Protože prostě prohrát nemůžu. Moje čest je v sázce. A občas… mám pocit, že ta je mnohem důležitější než to, že vůbec existujete. Potřebuju ji, jinak bych se na sebe ráno nemohla ani podívat do zrcadla.

Těš se, hokejovej Peeto, nakonec tě dostanu, blonďáku.

A nejenom proto, že jste všichni stejní.

Doma jsem si zapnula počítač a Scotty na přednášce byl, takže jeho opět změněná přezdívka mi na chatu svítila jako připojená. Rozhodla jsem se, že když mu nejsem schopná vynadat do očí, řeknu mu to alespoň po síti. Večer se stejně uvidíme. Máme tu slezinu s Robinem a Tanyou. Jenže tam si oni budou utahovat ze . Nebudu mít šanci.

Ani si neškrtnu.

 

Dr. Watson: Jsi mrtvej. A když říkám mrtvej, myslím tím zatraceně mrtvej! Zabiju tě a pak tě zabiju ještě jednou! (A pozdravuj Tanyu.)

Batman: Uklidni se, puso. Byla to jen malá přátelská výpomoc. Vím, jak toužíš po tom skončit v Ryanově náruči. (Vyřízeno, taky tě pozdravuje. A mám ti říct, že jsi největší flákač pod sluncem.)

Dr. Watson: Výpomoc? Já netušila, že se tak označuje zrada. Můj slovník asi nefunguje. (To jsem radši ani nečetla.)

Batman: Věř mi, dávám ti strategickou výhodu. (Ale četla.)

Dr. Watson: Trhni si. (Oba si trhněte.)

Dr. Watson: A Superman je stejně lepší.

Batmannepotřebujekryptonitabybylcool: Uvidíme se večer. (Tůdle nůdle, Vaše Veličenstvo.)

Dr. Watson: Přijď včas. (...)

Batmannepotřebujekryptonitabybylcool: Budu tam dřív než ty. Mám batmobil. (A netečkuj mě, je to neslušný.)

Dr. Watson: A já čokoládovej dort v ledničce. Kdo je víc? (Ty jsi neslušnej. Nastavil jsi mi nohu!!!)

Batmannepotřebujekryptonitabybylcool: Čti, mám batmobil. Myslím, že si můžu dojet pro tvůj čokoládovej dort dřív, než řekneš netopýr. (...)

Dr. Watson: Batman a Robin? (Ha!)

Batmannepotřebujekryptonitabybylcool: Si piš. Dneska to bude velký. Tvůj bratr tak akorát vystřízlivěl od minula. (Vyhrála jsi.)

Dr. Watson: V sedm, Scotty. Ani o minutu později. (Alespoň někde dneska.)

Batmanchodívždyckyvčas: No problemo, seňorita. Tvé přání je mi rozkazem.

 

Pf, odfrkla jsem si, to určitě. A zaklapla notebook.

 

Ryan

Když mi na střední škole můj táta našel manažera, připadalo mi to jako nějaký vtip. Na co? říkal jsem si. Hokej jsem neflákal, usínal jsem v tátově autě, když mě vozil na ranní rozbruslení před vyučováním. Ale mnohem víc mě tenkrát zajímalo, jak krátkou sukni bude mít Bonnie Fletcherová. Byla o ročník výš a já za ní pálil od prváku. Perfektní holka, která mohla mít, kohokoliv chtěla. Jestli jsem se od ní něco naučil, zatímco jsme se muchlovali po plese na sedadlech jejího auta, bylo to, jak dostat od žen, co chci.

A toho využívám dodneška.

Blondýnka, která ležela v mojí posteli, ještě spala. Netuším, jak se jmenovala. Včera to znělo něco jako… Sheala. Cayla? Nebo Nella? A zajímalo mě to vůbec? Ne. Měl jsem dobrou noc, víc jsem od ní nepotřeboval.

U mě v obývacím pokoji bylo rušno. Jediný další člověk, který má klíče od mého bytu, je právě můj manažer Chuck Gillian. Když jsem ho před těmi lety viděl poprvé, zíral jsem na něj s jistým despektem, než abych mu projevoval úctu. Za ty roky jsem ale změnil názor. Často jsem si z něj utahoval, ale byl to můj přítel. Svým způsobem. „Tak co, Norrisi," ušklíbl jsem se na něj, „zřejmě důležité zprávy, že mě rušíš."

Chuck se zatvářil, jako kdyby ho uštknul nějaký prudce jedovatý had. Nesnášel svoji přezdívku. Ale mě bavila, protože k němu seděla naprosto skvěle. Chuck Norris prý vynalezl otazník, umí tleskat jednou rukou, cokoliv rozdělí na tři půlky a z písku postaví sněhuláka. Můj manažer se mu v dost věcech podobá - podle mě totiž dokáže zařídit všechno anebo přinutí všechny, aby to udělali tak, jak chce on.

„Odpusť si ty puberťácký řeči, Ryane," zamračil se na mě, „poslední dobou se vůbec na nic nesoustředíš."

„To není pravda," bránil jsem se a fláknul sebou do jednoho z křesel.

„Ne?" opáčil a jeho obočí se vyklenulo výš než obvykle. „Místo abys dával přednost důležitým věcem, potkávám po tvém bytě každý týden jinou dívku. Až na to přijdou novináři, žehli si to tentokrát sám."

Loni jsem měl tu smůlu, že mě v jednom týdnu někdo vyfotil se dvěma různýma holkama… a pak se spustila lavina mých mladických výstřelků, ze kterých jsem měl ostudu snad po celejch Spojenejch státech. Od té doby jsem o mnoho opatrnější. Jsou lidi, kteří nemusí vidět, co dělám, když nehraju hokej a nestuduju.

Jako máma a ségra.

Naštěstí jsou dost daleko na to, aby se k nim dostal jen střípek, pokud to není celonárodní průser. Tenkrát byl - a taky proto si teď dávám sakra bacha, koho si vodím domů a kde se pohybuju. Rosie je teprve čtrnáct, nepotřebuje vědět ještě spoustu věcí. A máma taky ne. Mámy mají občas ten blbej pocit, že nás musí chránit až do soudnýho dne. A ta moje si myslí, že mi musí vynahrazovat ty měsíce, co se nevidíme.

Naši se rozvedli, když byly Rose dva a mně jedenáct. Dodneška nevím, jestli to máma nevydržela s tátou, nebo to táta nevydržel s mámou. Oba umí brnkat na nervy, akorát na to má každej svoji metodu. Jsem si jistej, že se měli rádi, ale prostě jim to společně neklapalo. Tak to prej bejvá. A mají se rádi do teď. Zdá se, že když mezi nima leží Atlantskej oceán, je všechno snesitelnější.

Máma se narodila a žije dodneška v Londýně. S Rosie. Já si tenkrát sbalil svejch pět švestek a hokejky a vrátil se s tátou do jeho rodiště. Předměstí New Yorku se mi stalo domovem na dalších deset let, než jsem se přestěhoval do bytu blíž stadionu. Bylo to skvělý dětství.

Každou neděli mi táta postavil na silnici v naší ulici hokejovou bránu, dovnitř natáhl a připevnil plátno s otvory kolem tyček branky a s malým trojúhelníkem veprostřed dole, což mě mělo naučit, jak se strefovat brankáři mezi betony. Pak vysypal sto puků všude možně, donutil mě obout kolečkové brusle, vzít hokejku a střílet, dokud většina střel nespadla za plachtu do branky.

„Prostě… to nebudeme řešit," zafuněl jsem dopáleně, protože mě fakt dostal. Vyhledávám románky na jednu noc, protože se nevracím do prázdnýho bytu. Ráno vypadnou a mám klid.

A za tátou jezdit nebudu. Jeho nová přítelkyně mi leze na nervy. Zřejmě proto, že jsem i po těch letech doufal, že se vrátí k mámě. Naivně. Jako dítě, který už dávno nejsem. Bohužel.

Nikdo mě nevaroval, jak debilní je bejt dospělej a zodpovědnej za vlastní život.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 6:

5. JanieHutcherson přispěvatel
26.04.2015 [23:06]

JanieHutchersonJuuuu zminila jsi Hladove hry...zeru te Emoticon

4. Hanka
25.04.2014 [17:57]

Fluffy! Tohle byla taková docela psychologická kapitola, abych tak řekla. :o) Dozvěděli jsme se něco víc o Ryanovi, jak přemýšlí a stejně tak o Vicky a jejích vlastnostech. :o) Minule mi přišlo, že je zbytečné dělit kapitoly do dvou pohledů, protože se mi stejně víc líbil ten Vickyin, ale teď vidím, že to byl dobrý nápad. :o) A dostala jsi mě s tím, jak jsi přirovnávala k HG. To se povedlo. :o)

Ale Ryana k Peetovi? Protože, upřímně řečeno, se mu podle mě vůbec nepodobá. Maximálně tím, že má světlé vlasy. Jenže Peeta byl naprosté zlatíčko, zatímco náš hokejista mi připadá pořádně namyšlený. :o)

Zase se ti hrozně moc povedl ten chatovací rozhovor, je vidět, že tě to baví psát. :o) A nás pak baví to číst. :o) Jen tak dál, Fluffy, jen tak dál. :o)

3.
Smazat | Upravit | 25.04.2014 [15:38]

Super kapitola!!! Kdy bude další? :D
PS. Myslím, že vše tu bylo řečeno.

2. Aqui13
25.04.2014 [15:08]

Fluffy, je to skvělý, boží a úžasný! Miluju tvoje povídky, hlavně tuhle! Skvělý přirovnání k Hunger Games a Chuckovi! Prostě BOŽÍÍÍÍ!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.04.2014 [13:37]

ninikJsi jednička Fluffy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Super kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!