OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Impossible Little Things 17

24.03.2013 (16:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1076×

17. kapitola

Zatáhla jsem za šnůrky a sesunula z něj kalhoty. Chytl mě za zadek. Vyskočila jsem na něj obkročmo a zase jsem se začali líbat. Vstoupil do sprchy. Přitiskl mě na studenou zeď. Pustil vodu a vyslíkl ze mě i to poslední co zbylo.

Obmotala jsem si mokrý ručník na hlavě. Ozvalo se další zaťukání. „Tak, sakra, pohni. Čekáme tu už přes půl hodiny,“ zařval někdo s chodby. Dala jsem si nohu na židli a zavázala tkaničky na konverskách. Silné ruce se mi objevily na břiše a přitáhly k sobě. Pořád předkloněná jsem do něj narazila zadkem. Spadl mi ručník z hlavy.

„Drž hubu! Každý nechce být špinavej, jako ty a umývá se pořádně!“ zařvala jsem, aby to ten venku slyšel. Upravila jsem si turban. Ucítila jsem rty na krku. „Vojto... Vojto...“ Otočila jsem se a odlepila od něj. „Chceš, abychom měli problém?“ Přikývl.

„Pokud můžu mít tebe, žádnej problém mně nevadí.“ Protočila jsem panenky a vzala mýdlo. To, co mě čekalo, ty obličeje, že odsud vycházíme dva, jsem už znala, ale je to dávno a vždy to bylo velice... hmmm... divný. Otevřela jsem dveře a vyšla. Vzápětí za mnou Vojta. Poplácal brblajícího kluka po rameni. Vytvořila se tu docela velká fronta. Jsou tu celkem dvě sprchy, ale když mají kluci tělák, tak je plno všude. Plus ještě holky. Pátek a všechny se chystají do nějakýho klubu. Chtějí se umýt a připravit. A já tu zdržuju. Teda nejen já. Popošli jsme kousek dál. „Můžu přijít?“ Blýskly se mu oči.

„Je tam Míša. Příjdu já,“ usmála jsem se. Dal mi pusu na tvář a rozeběhl se na stranu chlapeckých kolejí. Přesně. Jedna půlka byla holčičí a druhý chlapecká. Sprchy společné. Debilové, co to zařizovali. Čtyři sprchy pro dvě stovky studentů. Fakt blbci. Vešla jsem do pokoje. Míša tam nebyla a ani můj tablet. Sakra, kam s ním zase šla? Převlíkla jsem se a pročesala vlasy. Zkontrolovala oholení a navoněla se. Pak jsem zase odešla s mobilem v kapse. Je něco po půl páté a chodby jsou plné lidí. Chystají se na nějaké párty nebo tak. Pozdravila jsem pár učitelů a děcek, které znám. Proklouzla jsem na chlapeckou kolej a zaťukala na Vojtovy dveře. Skoro okamžitě se otevřely. Rychle jsem vešla, abych unikla zvědavým pohledům. Vojta jenom v teplácích a trenkách se zase rozzářil. „Kde máš Toma?“ Jeho spolubydlící.

„Šel někam ven. Máme to tu volný,“ usmál se a chytl mě za boky. „Nebaví mě, jak se pořád rozcházíme a zase scházíme.“ Přitiskl si mě k sobě.

„Ohh... ty chudinko,“ politovala jsem ho ironicky. Začal se přibližovat, když mi zavrněla kapsa. Ani bych neočekávala nikoho jinýho než Míšu.

Dneska večer ve Starsbucku. Já, ty, Míša, Lukáš, Annie. Můžeš vzít i Vojtu... máš skvělej tablet. :D

Informace se síří rychle. Měla bych Lukášovi poděkovat... Rychle jsem naťukala odpověď.

OK

Hodila jsem ho na postel a políbila Vojtu. Samým zděšením hekl. Ale rychle se podřídil mému tempu a za chvíli už jsme byli zase v posteli. Tulila jsem se k jeho hrudi. Oblečená jenom ve spodním prádle. Stejně jako on. (Oblékli jsme se po... sexu, jasný...)

„Uff.. to bylo... rychlý,“ vzdychl. Otočila jsem se na záda.

„Hmm...“ nahnul se nade mě a znovu mě políbil. Pak se postupně přesunul na mě a zase to jelo. Když se do mě dostal, projel mnou blesk vášně. Zavřela jsem oči. Po chvíli jsem je zase otevřela. Vypískla jsem zděšením...

„V klidu, buď v pohodě,“ ozvalo se z cizích úst. „Jestli to nechceš, tak řekni.“ Rozhlédla jsem se, ne mé oči se rozhlídly po prostorné chatce s šesti postelemi. Ležím na zemi a úplně nahá. Nade mnou se tyčí Zayn. Kolem rozestoupení ostatní. Louis, Niall, Harry, Liam, jsou tu všichni. A všichni taky nazí... když se do mě dostal první, Zayn, bylo to jako extáze, která mi vybuchla v těle. Zařvala jsem blahem...

Ani jsem si neuvědomila, že křičím nahlas. Vojta ze mě seskočil. „Co je?! Co se děje?! Udělal jsem něco?!“ Posadila jsem se na posteli.

„Ne... ne ty ne.“ Pořád jsem nemohla popadnout dech.

„Cože? Tak kdo? Co...je?“ Nechápal. Chtěla jsem mu říct co jsem viděla, když znovu zapípal mobil. Šáhla jsem po něm. Díky ti, že to přerušuješ. Nejradši bych ten mobil políbila. Otevřela jsem SMS. Odesílatel L. Proč jsi to jenom přerušil! Proboha. Hned jsem litovala, že jsem si ho brala. Otevřela jsem SMS. „Kdo to je?“ Zeptal se.

„Míša. Píše v kolik dorazím,“ zalhala jsem. Mrkla jsem na displej...

Další pátek u vás máme koncert. Domluvili jsme to, aby byl u vás v Brně! Přijedeme ve čtvrtek odpoledne! Chceme tě vidět! L.

Zatajila jsem dech. Ne, to nemůže být pravda. Proč to píše? Proč teď? Rychle jsem zprávu vymazala. Vylezla z jeho postele. „Vojto, já potřebuju být chvíli sama. Příjdu ještě. Neboj,“ oblékla jsem si rifle a tílko a svetr a vyrazila ven. Obula si boty a zapla SMS. Jedna slza mi sjela po tváři.

Obejmi mě...

Poslala jsem Lukášovi. Když jsem došla před jeho dveře, už byly otevřené. Zevnitř vystřelil Lukáš. S mobilem v ruce mě objal. Neptá se proč. Nikdy se neptá. Prostě mě obejme a nechá brečet. Jako teď. Zavedl mě do pokoje a já klesla na jejich pohovku. Jakmile nás jeho spolubydlící, Ondra, uviděl. Podzravil a vystřelil ven. Kamarád mi jako vždy podal sklenici vody a sám si vzal pivo. Klesl do křesla naproti mně. Položila jsem se na záda a koukala do stropu.

„Co se děje?“ Opřel se o kolena.

„Myslím, že se mi vrací vzpomínky.“ V jeho očích se najednou zračil zájem.

„Jak...“ pořád mě fascinoval jejich bílí strop. Stejný jako všude.

„Myslím, že když se ocitnu v nějaké stejné nebo podobné situaci, tak se mi prostě ukáží nějaké úryvky,“

„Jaké jsi zatím měla?“ Věnoval mi stoprocentní pozornost.

„Jednu v letadle a druhou před chvílí,“ polkla jsem. „V posteli,“ odkašlal si.

„A co v nich bylo?“ Myslím, že jsou to kousky nejbližší minulosti. Vzpomínka o té bouračce a co tomu předcházelo a pak ta v posteli, byla no... dost intimní, ale poprvé jsem viděla tváře.“

„Nechci tě zatěžovat. Vyspi se.“ Pomohl mi vstát a já se svalila do jeho postele.

„Tobě to nevadí?“ řekla jsem se zívnutím.

„Ne. Je to v pohodě.“ Zakryl mě a já po chvíli usla. Beze snů, bez myšlenek. Byla jsem tam jen já ve tmě.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impossible Little Things 17: