Impossible Little Things 34 • OurStories.cz ~ naše povídky

Michele na větvi, skype... Louis. Další kapitola celá v emailech :D

08.05.2013 (16:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 430×

„Ahoj!" Bežím, abych pořádně objala svoji kamarádku. Když se od sebe odtrhujeme, začíná mluvit.

„Všechno vím, volala Ann a Verča. Pane bože, co to do ní vjelo? No, to je jedno. Ty znáš One Direction!" vyjekne vysokým hlasem a se zavřenýma očima začíná skákat. Obejmu ji a skáču s ní. Když se pustíme, skáču stále.

„Já vím!"

Vcházíme do pokoje. Vidím, že Míša nelenila a už si zbalila. „Teda!" vydechnu.

„Já se nemůžu dočkat. Hodila jsem se týden marod a namluvila jsem, že jedu k rodičům. Ach bože! Já budu v jedné místnosti s One Direction!" zase zapiští.

„Hej! Ticho!" uklidňuju ji. „Máš být nemocná." Přestává. Zapípá mi mobil. Rychle po něm skáču.

„Kdo to je?" zvedne se kamarádce obočí. Rychle si čtu smsku.

„Louis," konstatuju a v té chvíli je u mě. „Máme jít na skype," a v té chvíli je zase pryč.

„Jsi tu uložená," slyším, jak kliká, a jdu k ní. „Chce si tě přidat!" vykulí Míša oči na obrazovku. Pak klikne sama na potvrdit. A okamžitě mu píše!

PieJanie: Hi!

„Míšo!" žduchnu do ní zadkem a ona poodjede. Dokutálím si míč a rychle si na něj sednu.

TomlinsonLouis: Hi :)

Začínám mu psát.

PieJanie: Co potřebuješ? :)

TomlinsonLouis: Zmizela jsi...

Míša vedle mě naprázdno polkne. „Ty-jsi-zmizela?" hláskuje každé slovo velice důrazně. Pak dělá, že ji chytají mdloby. Zakroutím hlavou.

PieJanie: Letělo mi letadlo... :)

TomlinsonLouis: Nevím, jak se tváříš. Zavolám ti.

Míša vyjekne a rychle se začíná upravovat. Na obrazovce notebooku se objeví příchozí hovor. Zmáčknu na přijmout. Chvíli trvá, než se na obrazovce objeví Louis. Míša zapiští. Stisknu jí koleno. „Dýchej," snažím se ji uklidnit. Přestane řvát. Jde vidět, že Louis sedí na své posteli. Má na sobě stejné triko jako včera večer a od spánku rozcuchané vlasy. Je prostě nádherný. Já se svou otlačenou, unavenou postavou z letadla jsem zřejmě fakt k sežrání. Zamává a usměje se, když nás uvidí. Udělám totéž. Míša je napokraji smrti.

„Takže jaký byl let?" položí mi otázku a udělá zvláětní grimasu.

„Tys teď vstal?" zkouším se zářivě usmát. „Kolik tam je? O dvě hodiny, že?" V duchu počítám čas. „Tady je jedenáct, takže u vás devět?" Zakývá a vytáhne Kevina. Začne si s ním hrát. Míša naprázdno polyká.

„Proč jsi odešla tak brzo?" pokládá mi vlastně stejnou otázku.

„Už jsi viděl Míšu?" Znovu se pokusím o oslnivý úsměv. Dívám se, jak se kácí do postele. Slyším chvilkový řev.

„Ahoj!" povyskočí Míša.

„Ahoj, rád tě poznávám," řekne mile, když se vrátí jeho obličej. „Znáš Kevina?" Míša zběsile kýve.

„Louisi? Zavolám později. Musím balit. Už teď se mi stýská," snažím se tvářit povzudivě, ale upřímě mě dost štve, že musím vypadnout ze své rodné země. Ale kdo říkal, že už sem nikdy nepřijedu. Típnu hovor. Míša neustále drží pusu otevřenou.

„Pořád nemůžu uvěřit, že ti volá, natož že tě zná," protočím panenky.

„Jdu balit. Zítra nás čeká let a spousta adrenalinu!" písknu a vyskočím v ironickém úšklebku. „Nemůžu se dočkat," beru si klíčky od skříňky a jdu do školy. Nikoho bych neměla potkat. Cítím se provinile, že se nerozloučím s Lukášem? Verčou? Annie? Míšou? Jo, sakra, cítím. Měla by být hodina. Nesnáším loučení. Rychle mířím za roh, kde máme skříňky. Nějaká dvojice stojí u mé skříňky a zuřivě se líbají. Poznám blond hlavu Mariky a udělá se mi zle. Koho zase splašila? Čím víc se přibližuju, poznávám i kluka. Vojta. Jak to, že necítím žárlivost? Třeba proto, že je mi to jedno. A je? Ano, je. Odkašlavám si a oni se od sebe odtrhují.

„Jani?!" zajíkne se můj bývalý kluk.

„Neobtěžuj se. Dovolíš?" Odtrhnu je od sebe a odemču si skříňku.

„Půjdu," vážně se neobtěžuje Vojta a odchází.

„Takže, jak vidíš, vyhrála jsem," opírá se o skříňku vedle Marika.

„A co, prosím tě?" říkám klidně.

„Vojtu," konstatuje. Začíná se dívat na nehty. Cuknou mi koutky. Vím o tom, že se jí líbí One Direction.

„Tak co jedna d?" ukážu jí svůj pološkleb. Zpozorní.

„Cože?" Chytám se šance.

„Budu je pozdravovat," otáčím se a s batohem na zádech a s učebnicemi v ruce hrdě odcházím.

„Je fajn, že tě vyhodili!" křičí za mnou. Zvedám ruku a mávám jí, aniž bych se na ni podívala.

„Užij si to s ním!" křičím pro změnu já.

Míša už pohodlně odchrupuje a já jako obykle nemůžu usnout. Beru tablet do ruky a jdu na e-mail. Jo. Skype na tabletu se mi s prominutím posral. Mikrák a obraz. Tak nevadí, no. Hned jdu psát e-mail.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování