Intliziyo metal - kapitola 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Aivie odkrývá další své vzpomínky na dřívější život, ve kterých zjišťuje skutečný vztah mezi lidmi a roboty.

12.08.2016 (14:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1058×

Trvalo jim dost dlouho, než použili elektrické křeslo. Mlčela jsem i tehdy, kdy se mi tělem šířila elektřina a mé tělo se dostalo do nesnesitelných křečí. Nejdříve, abych chránila ostatní povstalce, později proto, že jsem byla na komunikaci až moc poškozená. Ti lidé nejspíš očekávali, že spustím opravu, nebo si při nejmenším zjistím počet škod, které mi vytvořili. Nic takového se nedělo, už jsem si nepřála být celá. Možnost porouchaného stavu se mi zamlouvala víc. Nakonec, když jsem z pravidelného mučení nedokázala dojít po svých, odnášeli zhrouceniny mého těla na dřevěném prkně, pak tu byla opět ta tmavá místnost, tvořící celý můj současný svět. Opět mi za krk dopadaly kapky studené vody. Pokaždé jsem se otřásla zimou. Lidé nebyli hloupí. Vyřazovali jeden můj smysl za druhým, cit mi stále zůstal, abych mohla vnímat bolest. Roboti nejsou lidé, nechápou, že vyhrožování bolestí pro nás cenu nemá. Možná kdysi mělo, teď nám jde o jediné. O změnu. Z řeky plné vzpomínek se snažím vytáhnout tu, kdy jsem protest strojů viděla poprvé.

Bylo teplé podzimní dopoledne, mohla jsem vyjít ven jen v lehkém svetru. Společně s M13 nás poslali na trhy dokoupit potraviny a také narozeninový dárek pro Madilyn. Zvláštní, že oba její rodiče měli tolik času sami na sebe, ale ne na koupení dárku pro svou vlastní dceru. Nejspíš je to věc, kterou ani robot s vyvinutým mozkem pochopit nedokáže.

Na ulicích bylo až nezvykle moc lidí. Přikládala jsem to víkendu a také začátku školního roku. Nechala jsem M13, aby svým válcovitým tělem bez končetin vytvořila průchod pro nás obě, a zvědavě se rozhlížela okolo, s rukou zacloněnou tvář kvůli pronikavému slunečnímu svitu. Ženy se schovávaly za své muže s malými dětmi v náručí. Nechápala jsem proč, nic jim tady nehrozilo. Nicméně má přítelkyně pokračovala v cestě dál a já za ní. Pokud se vrátím dostatečně rychle, dostanu do konce dne volno. Už teď vím, s kým ho budu trávit. Pomyšlení na Stisův výraz, jakmile ho na základně překvapím, mi na tváři vytvořilo lehký úsměv.

Na náměstí jsme se s M13 rozdělily. Já se vydala do hračkářství a ona do obchodu s potravinami. Sejdeme se znova za hodinu na stejném místě.

Hned při vchodu do malého hračkářství nakrčím nos nad zápachem kouře. Nikdy nepochopím tu lidskou závislost na pití a kouření. Prodavač seděl za pultem, nohy opřené o stůl, s téměř vyhořelou cigaretou v ruce. Slušně pozdravím, ani nečekám na odpověď, které se mi pochopitelně nedostane, a zamířím mezi regály přeplněné hračkami různých velikostí i tvarů. Madilyn znám lépe než kdokoli jiný z důvodu nezájmu rodičů a nedostatku přátel. Proto se rovnou vyhnu čemukoli růžovému, to by hned letělo z okna.

Nakonec mě zaujme koš přeplněný plyšovými zvířátky. Z něho vytáhnu králíka se sametově hebkým kožíškem. Pro něj koupím ještě mističku na imaginární krmení a skleněné kuličky. S náloží hraček dojdu k pokladně, kde mi muž řekne konečnou částku. Utratila jsem pouze polovinu peněz od pana a paní Greenwoodových, přesto už jsem nevěděla, co jiného pořídit.

Uplynula sotva půl hodina od chvíle, než jsme se s M13 rozloučily. Místo na náměstí zamířím po krátkém rozmýšlení dál do města, mezi zapadlejší domy.

Za doprovodu uklidňujícího bzučení, vznikajícího při chůzi, se dostanu dál, než jsem kdy byla. Domy vypadaly zchátrale. Kolikrát byla ve střeše díra nebo v oknech chybělo sklo. Děti před domem běhaly naboso mezi ostrými střepy, odpadky, v otrhaném oblečení horším než oděvy pro roboty. Přesto s úsměvem na tváři. Tehdy jsem jejich bezstarostnost přičítala dětství a naivnosti. Až později mi došlo, že pravým důvodem bylo něco většího, tedy volnost, svoboda.

Na krabicích, tvořící improvizované pódium, stáli tři roboti. Dva mužského a jeden ženského pohlaví. Každý z nich měl zakrytou tvář bílou maskou. Robot, stojící uprostřed, měl v ruce mikrofon a promlouval k malému davu lidí, soudě podle otrhaného oblečení obyvatelům téhle čtvrti.

Postavila jsem se na konec zástupu a poslouchala proslov. Hlásal o životě robotů. Postupně se u mikrofonu vystřídaly všechny tři stroje. Každý přidal svůj příběh. Robotku její pán poškozoval, po špatném dni v práci jí klidně odřezal obě ruce a pak pozoroval, jak se snaží servírovat odpolední čaj. Vyššího robota pro změnu jeho majitel zavíral do tmavých prostor, protože zjistil, jak ho tma děsí. Nejmenší robot patřil armádě. Byl to těžkopádný model, ovšem vybavený citem. Testovali se na něm zbraně, kvůli robotově schopnosti vnímat bolest byl každý den utrpením.

Nikdy jsem nežila v přesvědčení dokonalého života robotů tak jako lidé, ale že bych věděla o skutečném stupni utrpení mého druhu? To ani omylem. Po těch příbězích mi připadá, že si žiju naprosto bezstarostně.

Pak ticho přerušila rána. Pódium se pod hozenou výbušninou zhroutilo. Celý prostor obklíčili vojáci a teď mířili na všechny zúčastněné pistolemi. Lidé se vyděšeně snažili dostat pryč, většině se to povedlo, někteří po střelbě padali k zemi mrtvý. Popadla jsem za ruku malou holčičku, plakající nad postřeleným tělem své matky na zemi. Aniž bych věděla, kudy běžím, pokračovala jsem dál.

Drobná ruka dítěte mi několikrát proklouzla mezi prsty a vždy jsem musela lehce zpomalit. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si malou dívku přehodit na záda.

Dech se mi zrychloval a já si byla jistá, že kdybych byla člověk, teď by ze mě stékal pot. Holčičku jsem odložila v místě, které mi popsala jako svůj domov. Počkala jsem před venkovními dveřmi tak dlouho, než se z nich vynořil muž, bezpochyby dívčin otec, a vzal ji dovnitř.

Když se mi podařilo doběhnout bez zranění na náměstí, situace byla stejně vážná, jako v zapadlé čtvrti. Teď už jsem chápala, proč ženy schovávaly své děti. Všechen prostor mezi vyděšenými lidmi zabíraly postavy v uniformách Udržovatelů, jejíchž prací je likvidace problémových robotů a náprava vztahů mezi pánem a robotem, což byl vznešenější název pro šrot.

Očima jsem přejížděla davy lidí a hledala M13. Stála pod sochou vynálezce Erta Udaneho, otce robotů v podobě, jaké je svět zná dnes. Nějakým způsobem se mi podařilo prodrat se shromážděnými až k ní. Bohužel nebyla její stavba těla schopná vyššího tempa, než chůze. Místo chodidel měla kolo, otáčející se ve směru hodinových ručiček.

„Honem, Teinn!" popoháněla jsem M13 jejím lidským jménem, bohužel marně. V obličeji jí pořád zůstával ten bezstarostný úsměv, neschopný zmizet, i kdyby si to sama robotka přála, tento model neměl mimické svaly.

Hned další den se o tom psalo v novinách. Všechny stroje, pokoušející se změnit lidské názory, byly zavražděny, spolu s nimi bylo i několik mrtvých smrtelníků. Tehdy mi došlo, že lidé jsou na robotech závislí. S radostí zarazí jakékoli povstání, i kdyby tím ukončili životy smrtelníků.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování