OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Into The Dark - Prolog



Into The Dark - PrologMladá dívka zjišťuje, že není úplně normálním člověkem, jak si doposud myslela. Nabyla jednu schopnost, po které však opravdu netoužila. Stává se z ní Strážkyně tajemství smrti. Hned v prologu zjistíte, jaký je první úkol, do kterého se jí absolutně nechce. Hezké čtení. -Terry

Prolog 

Vidím zvláštní věci, které ostatní nemohou vidět, protože kdyby ano, zřejmě by skončili v psychiatrické léčebně, nedivila bych se jim. Na této zemi existují křesťané, muslimové, ateisté, jehovisté a kdo ví kdo ještě. Lidstvo se od počátku snaží v něco věřit, možná proto, aby nebyli ztracení, nebo tak lépe zpracovávají fakt, že jednou zemřou, věří v posmrtný život, že se jednou opět setkají se svou babičkou a dědečkem.

Já jsem jediná bytost, která ví, co se po smrti děje. Nesmím to nikomu říct, jsem něco jako strážkyně tajemství a smrti, i když jsem v tom naprosto nová a plavu v tom. Vím jen, že lidi naštěstí ne, jelikož bych byla neustále ve střehu. Zjistila jsem to o sobě ve dvaadvaceti, což opravdu nebylo dávno.

Na chvíli jsem se zasnila, snažila jsem se oprostit od místa, seděla jsem totiž na přednášce, která byla neuvěřitelně nudná, a aby toho nebylo málo, onen starý profesor, který nám vysvětloval, jak správně máme napsat závěrečnou práci do jeho předmětu, ráčkoval a šišlal. Malá blondýnka sedící vedle mě si vše zapisovala obrovskou chutí, byla našponovaná a v jednom kuse si kousala do rtu, div si jej neukousla, musela jsem nad tímto výjevem zakroutit hlavou. Zbytek v posluchárně byl dle mého názoru znuděn stejně jako já, připisovala jsem to také neskutečnému vedru, které v posledních dnech sužovalo kampus.

Jakmile skončila hodina, naházela jsem vše do hnědé brašny přes rameno a plížila se k východu, nemělo smysl pospíchat, jelikož ve dveřích vznikla tlačenice, všichni se nemohli dočkat konce týdne stejně jako já, nejhorší byla však představa, že tohle byl závěr teprve třetího týdne v semestru.

Sesunula jsem se na postel jako pytel brambor. Ihned to ve mně vyvolalo pocit naprostého uvolnění. Ještě ráno jsem přemýšlela, že bych jela na víkend domů a naložila se do bazénu, ale při představě, že bych musela strávit hodinu v autě, se mi udělalo špatně. Převalila jsem se na druhý bok v domnění, že si alespoň na hodinku dám šlofíčka, vtom se rozrazily dveře, leknutí mne dostalo do sedu, držela jsem se za srdce. „Snažíš se mne zabít?“ vyjela jsem protivně.

Spolubydlící zabalená do bílého županu s kartáčkem v puse na mne nechápavě koukala. „Ty jsi právě vstala?“ Přikývnutím mi přitakala, podívala jsem se na hodinky, bylo něco málo po půl čtvrté. Přešla po pokoji, aby si na postel hodila oblečení a odkráčela znovu do koupelny. Neměla jsem ji moc ráda. Veronica byla mohutnější postavy s dlouhými zrzavými vlasy, které ji neustále padaly na zem, měly jsme jich plný pokoj, ke všemu skoro vůbec nechodila do školy, takže jsem její pihovatý koňský obličej viděla v jednom kuse, povětšinou si volala s kamarádkami, nebo s jejím přítelem ze Švýcarska.

Prošla jsem se k toaletnímu stolku, kde jsem si z hustých tmavých vlasů vyčesala pevný drdol. Pořádně jsem se prohlédla v zrcadle a uvědomovala si, že vše zůstane naprosto stejné pěknou řádku let, když se nenechám zabít, tak možná napořád. Mé tmavě zelené oči budou stále vcelku blízko u sebe, rovný nos se nikdy nezvětší, ani nezmenší a pár znamének bude také na stejném místě, pleť nebude pokryta žádnou vráskou. Z mého hlubokého zamyšlení mne vytrhlo lehké zaklepání na tmavé bytelné vstupní dveře do ložnice. „Dále,“ odkašlala jsem si a přešla blíž ke dveřím. Dveře se rozrazily a v nich stál můj otec. Byl vysoký, pobledlý a třeštil na mne obrovské tmavé oči, zdály se mi trochu vyplašené, navíc to vypadalo, že se děsně zpotil, byl totálně splavený. Rukou si prohrábl černé vlasy.

„Holčičko,“ oslovil mne a udělal vpřed dva kroky, „na něco jsem zapomněl.“ Nahlas, tak, aby to jasně slyšel jsem si povzdechla. Neviděla jsem jej od té doby, co mi sdělil novinu, že nejsem normální člověk a pár dalších detailů a poté zmizel, už to budou dva měsíce, „Ariel,“ vyslovil mé jméno velice ostře, dával důraz na každé písmenko, „dneska večer zasedá rada a ty tam musíš být.“ Byl vyděšený.

„Děláš si ze mne legraci?“ Odstoupila jsem od něj. „Neviděla jsem tě dva měsíce!“ vyprskla jsem. „A ty sem nakráčíš…“

„Klid, prosím,“ přerušil mne a zvedl ke mně své ruce. „Holčičko, je to moc důležité, musíš jít se mnou dolů, dozvíš se mnohem víc věcí o so..“ V ten moment jako na zavolanou vešla z koupelny do pokoje Veronica, velice divně si nás dva měřila.

„Dobrej,“ pronesla, a přitom se dívala na mého tátu jako na velice divnou bytost. Rychle se okolo něj protáhla a zmizela z místnosti.

„Zavři za sebou, nechci, aby náš rozhovor slyšel celý kampus, už tak si o mně lidé nemyslí nic moc dobrého.“ Otec za sebou zavřel.

„To je tvoje spolubydlící?“ S nechutí jsem přikývla. „Nelíbí se mi, jak to, že nebydlíš s tou svojí kamarádkou?“ Nadzvedla jsem obočí, myslím, že tohle téma zrovna teď opravdu řešit nechtěl.

„Hayley bydlí v pokoji přes chodbu, bohužel jsme se na koleje přihlásily pozdě a už pro nás neměli volný pokoj, v příštím roce to snad bude lepší,“ vysvětlila jsem ve zkratce, jelikož by se otec stejně dožadoval vysvětlení.

„Ale vždyť víš, že mi stačilo říct a já bych…“

„Nejsi tu kvůli tomu, abys řešil takovou prkotinu, jako s kým a kde bydlím. Chci vysvětlit, co po mně vlastně chceš.“ Usadila jsem se k malému konferenčnímu stolku na gauč, odděloval moji půlku pokoje od té Veroničiny. „Nechceš vodu, nebo něco?“ zeptala jsem se, když si táta sedl vedle mě, vypadal jako by běžel maraton.

„Ne, děkuji, holčičko,“ polknul to poslední slovo, věděl, že ho nemám moc v lásce. „Ariel, dnes večer ve městě démonů je něco jako hostina na tvou počest. Všichni tě chtějí poznat.“

„Kdo všichni?“ svraštila jsem obočí. „Pochop, že s tím…“ nahlas jsem vyjekla a postavila se. Je to tady zase, vidím něco, co doopravdy nechci. Zavřela jsem oči a začala si masírovat spánky. Blížila se ke mně postava, ze které vyzařovalo bílé světlo, něžně se mne dotkla a já pocítila chlad.

„Co se děje?“ Byl ihned na nohou a ustaraně mne hladil po rameni. „Ariel, co se stalo?“ V duchu jsem napočítala do tří a otevřela jsem oči.

„Někdo zemřel,“ špitla jsem, „víš, že ti o tom nesmím nic říct.“ Posadila jsem se.

„Zemřel někdo od nás?“ vyzvídal.

„Tati,“ zasyčela jsem, „neptej se mě.“

„Buď ráda, že nejsi strážkyně lidí, ale nás,“ snažil se mne povzbudit, „není totiž moc časté, aby někdo umíral, pokud nejsou války.“

„Chtěl jsi se mnou mluvit o hostině,“ připomněla jsem mu. „Kdo se se mnou chce seznámit?“

„Všichni králové démonů, je jich sedm, jako sedm smrtelných hříchů, každý z nich vládne něčemu,“ odmlčel se, abych to mohla všechno vstřebat.

„Proč?“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby, „proč jsi mi o tomhle neřekl už dávno, víš, jak mi teď je?“ Zapíchla jsem si ukazováček do hrudi.

„Moc se ti omlouvám,“ sklopil hlavu, „já ale nesměl.“ Promnula jsem si kořen nosu. „Je jich tedy sedm, budou tam všichni kromě Lucifera.“ Vytřeštila oči, srdce mi začalo neskutečně rychle bušit. „Toho totiž ještě nikdy nikdo neviděl, většinou za sebe posílá syna, neskutečný spratek.“ Kdybychom byli venku, tak si možná odplivne.

„Takže mi chceš říct, že se mám sejít s největším zlem, co existuje?“ začala jsem vyšilovat.

„Nejsou největší zlo, nastolují jen řád,“ bránil je. Jak jinak, když patří mezi tu divnou komunitu, které jsem nikdy nechtěla být součástí.

„Pokud ale vím, tak jsem přece neutrální, ne? Neměla bych jít i k těm dobrým?“ zajímala jsem se, tam bych po pravdě šla mnohem raději.

„Měli by si tě zavolat, jestli ne, tak…“

„Řekni mi to narovinu, proč mě chtějí vidět? Já mám být neutrální, takže bych tam neměla chodit.“ Dýchala jsem velice rychle a nahlas, byla jsem malinko naštvaná, vystrašená a už se m rozhodně nechtělo spát.

„Já opravdu nevím.“ Zavrtěl hlavou. „Ale prosím, běž tam,“ žadonil. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. Když jsem se dívala na otce, jak byl vyděšený a úpěnlivě mne prosil, bylo jasné, že na mém rozhodnutí dost možná závisí jeho život. Jak jinak by mohlo zlo řešit problémy.

Přikývla jsem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Into The Dark - Prolog:

3. TerryBells přispěvatel
05.08.2019 [15:31]

TerryBellsHolčiny, děkuji moc. Emoticon
V nejbližších dnech by měla být nová kapitola. Emoticon

2. Neznámá
05.08.2019 [10:54]

Povídka se mi moc líbila a zaujala mě tématikou. Budu ráda ,když budeš ve psaní pokračovat a jsem zvědavá ,kam nás tvůj příběh zavede.

1. Kitty
01.08.2019 [3:01]

Jsem zde naprosto poprvé a hned jsem narazila na tuto povídku!
Moc bych chtěla další díl! Hodně mě zajímá, co bude dál. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!