Isabella Delaney - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se, že jsem dlouho nedala pokračování tohoto příběhu, ale bohužel vždycky se mi text smazal a potom jsem neměla náladu. Tímto dílem se zakončí smutnější období Is.

11.03.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 329×

Tábor byl skvělý. No, i když, jak se to vlastně vezme. Jelo se tam busem asi hodinku. Seděla jsem vedle asi šestnáctiletého kluka. Nejdříve jsme půl hodiny mlčeli, ale pak už to šlo. Bylo mi trapné mluvit s ním, byl zvláštní a vypadal podobně jako Jacob ze Stmívání, a to bylo poměrně děsivé.

„Ahoj, na jaké jedeš zaměření?” řekl mi potichu.

„Čau, hry, a co ty?” odpověděla jsem.

„Adrenalin, i ty hry by mohly být dobrý, ne? Jedeš na tábor poprvý?”

„Jo, poprvý, a je to takový zvláštní”

„Neboj, na táboře kamarádí každý s každým, určitě s i najdeš nějakou kamarádku v tvém věku,” dodal

„Na tento tábor jedu poprvé, ale na tábory jezdím už od šesti.” Mlčeli jsme asi deset minut. Napsala jsem smsku Kay, co se děje a tak. Hned mi odepisovala, což mi zvedlo náladu. Chtělo se mi najednou nějak tak domů, netuším proč. Nejsem zvyklá asi.

Kluk, už ani nevím, jak se jmenoval, se na mě podíval a řekl: „Co posloucháš za hudbu?”

„Všechno krom Killaze, prostě pop a rap.”

„Aha, to je supr, já jsem spíš na metal a rock, to ti asi nic moc neříká”

„Občas si to poslechnu...”

„Těšíš se?”

„Ale jo, co ty?”

„Já jo”

A pak jsme si začali povídat tak nějak o sourozencích a tak dále... Bylo to zdlouhavé. Konečně jsem viděla nápis města, možná to byla vesnice, kam jsme měli jet na ten tábor. Nerozloučila jsem se s „Jacobem”, ale jakože jsme na sebe koukli. Potom jsme vystoupili z autobusu. Já jsem hledala vedoucí. Zařazovali nás tam do zaměření. Seznámila jsem se s nějakou slečnou a její kamarádkou. Bylo mi to trapné, ale jak jinak se mám s někým seznámit? Bohužel jsem se dozvěděla, že jsou taky z jiného zaměření, zase adrenalin, ach jo. Museli jsme tahat do kopce svoje tašky a kufry. Au. Vážně to bylo těžký, protože jakmile jste kufr pustili, vše vám sjelo dolů a většinou to nepřežilo. Příchod na pokoj byl divný. Vážně. Na chatce jsem si přečetla jména a doufala jsem, že budou v pohodě všechny. Nádech a výdech, pomyslela jsem si.

Otevřela jsem dveře a řekla „Ahoj”. Dvě postele byly zabrané. Sedla jsem si na jednu a propadla se, potom jsme to řekly vedoucí. Vzala jsem si nakonec dolní patro z palandy, byla to postel, která byla nejblíže dveřím, což mohlo mít výhody a nevýhody. Začala jsem si vybalovat věci a koukat na věci po chatce.

Jedna holčina pořád říkala něco typu: „Já zavolám mámě, ať pro mě přijede, fuj, tady jsou mravenci, chci domů”.

Byla namyšlená. Psala jsem to Kay, páč mě to hrozně moc rozhodilo.

„Já jsem Isabella,” řekla jsem a všechny mlčely.

„Jak se jmenujete?” dodala jsem po pauze.

„Já se jmenuji Kate a tohle je...” řekla Kate

„Já jsem Adele,” odpověděla naštvaným hlasem Adele. Ta menší, což byla Adele, mě pořád doslova buzerovala, přitom obě byly o dost mladší než já. Později do pokoje přišly dvě malé holčičky. Jedna šestiletá a druhá osmiletá. Mladší se jmenovala Kay - stejně jako moje nejlepší kamarádka na světě - a ta starší byla Viki.

Ceý tábor proběhl dobře. Každý druhý den byla diskotéka, kde byly pánské volenky, a celkově to bylo prostě super. Vždycky si Is někdo vybral a ona žasla, samozřejmě celou dobu psala smsky Kay. Jacoba po celou dobu tábora bohužel Is neviděla, což jí tolik nevadilo, protože tam byli jiní kluci.

Jednou odpoledne kluci donesli balón naplněný vodou k Is do chatky a ona ho nestačila chytit. Ano, spadnul na zem a všechna voda vystříkla po celém pokoji. A aby toho nebylo málo, tak celá postel Kay byla mokrá - od povlečení až po matraci a stěny byly mokré. Is byla naštvaná hrozně moc. Všichni si mysleli, jak bude dobré, když to neřeknou vedoucím, jenže Is věděla, že pokud se to neřekne, tak to bude ještě větší průser, když se to zjistí později. Nakonec Is všechno utřela kapesníkem a Kay věnovala své povlečení. Stěny do večera naštěstí celkem uschly.

Když byl poslední den tábora, tak Is bylo do breku. Našla si tu skvělé kamarádky a i kamarády přes všechny neshody a trapasy, které tu nejsou ani vypsány, protože by tento text byl opravdu dlouhý. Nakonec odjela s tím, že se sem chce příští rok opět vrátit, protože to bylo co? Legendární! Is konečně poznala, že život může být i skvělý, a ne jen hrozný..

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování