OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 17. kapitola

27.05.2014 (14:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 737×

17. kapitola - Maddie

Hned jak jsem nastartovala auto, namířila jsem si to domů. Chtěla jsem se ještě trošku prospat, abych nevypadala na schůzce s Danem jako zombie, čemuž teď můj vzhled odpovídal, i když jsem se upravila před zrcadlem.

Jsem nedočkavá snad ještě víc než dítě, které čeká na vánoční dárky, a to se jedná jen o „obyčejnou“ schůzku. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného, než na Danielův zvláštní pohled plný radosti, něhy a lásky, když nás spatřil, jak si hrajeme v kuchyni. Muselo pro něj být krásné, zase slyšet Mollin krásný smích, a já jsem ráda, že jsem mohla být u toho, protože takové okamžiky jsou vzácné a velmi krásné.

Jakmile jsem otvírala dveře do bytu, už jsem slyšela hlasy a návaly smíchu. Bylo mi jasné, že má rodina sedí v obýváku na černé sedačce a povídají si o minulosti, jako to je vždy, když Travis přijede. Matka začala mluvit o jedné vzpomínce a já zůstala stát za zdí, abych to všechno mohla slyšet a nerušila je.

„Pamatuješ si, když ti byly tři roky, Travisi? Maddie bylo osm a jezdila na kole.“ I já jsem si na to vzpomínala. To kolo jsem měla ráda, a i když jsem z něho v osmi letech vyrostla, pořád jsem na něm jezdila. Matka pokračovala ve vyprávění: „Což se ti líbilo a chtěl ses to naučit taky, jenže Maddie ti ho nechtěla půjčit, a tak sis obkročmo sedl na přední kolo a chytil ses za řídítka, aby se nemohla rozjet, jenže ona se rozjela.“

Následoval výbuch smíchu. „Jo, to si pamatuji. Zvláštní, byly mi jen tři roky, ale tuhle vzpomínku snad nikdy nezapomenu.“

„Na tohle nejde zapomenout, synu. Vždyť jsi mohl skončit v nemocnici,“ hlas mého otce byl pořád zabarvený smíchem.

„No, naštěstí jsem měl odřenou jen ruku.“ A moje nádobíčko zůstalo neporušené, dodala jsem si v duchu jeho větu, kterou říkal pokaždé při vyprávění tohoto zážitku, pokud u toho nebyli rodiče.

Vešla jsem k nim do místnosti a pozdravila je. Matka se na mě usmála, ale když uviděla, jak vypadám, nesouhlasně zamlaskala.

„Koukám, že jste si večer pořádně užili. Zapomněli jste, že už vám není osmnáct?“

„Nezapomněli. Od doby, co nám bylo osmnáct, uplynula dlouhá doba a tolik jsme nevyváděli, i když mi ráno třeštila hlava.“

„Dobře ti tak.“ Moje matka byla velká odpůrkyně alkoholu. Pije jen na Silvestra, a to si jen lokne šampáňa při přípitku, pak pije už jen limonádu nebo vodu.

Sedla jsem si vedle otce, který se na mě celou tu dobu usmíval. On byl pravý opak mé matky. Vždy stál za mnou, a když k nám přišly kamarádky a máma nebyla doma, dovolil nám si upéct buchtu s marihuanou, ale jen pod podmínkou, že mu dáme ochutnat. Samozřejmě jsme s naší tajnou ingrediencí šetřily. Byl to takovej suprovej taťka, ale když šlo do tuhého, dokázal se i pořádně naštvat, a to už jsme vždycky zdrhaly.

„Tak už jsi spokojená, mami? Říkala jsem, že se ozve, a on přijel.“

Travis překvapeně vykulil oči. „Snad jste o mě neměli strach?“

„Já s tátou ani ne, ale máma na tom byla špatně. Dlouho ses neozval.“

„To už jsem ale naštěstí všem vysvětlil,“ zazubil se. „Co kdybychom zašli na rodinnou večeři nebo výlet? Docela mi to schází, chtěl bych zase něco takového zažít.“

To bylo divné. Neměl rád rodinné výlety a všichni jsme to věděli, proto jsme na něho chvíli zírali, jako bychom ho neznali.

„Myslíš to vážně?“ zeptala se máma, která si poposedla. „Vždyť jsi nikdy nesnášel rodinné výlety, a teď, když jsi dospělý, chceš rodinný výlet?“ Sáhla mu na čelo. „Nemáš horečku?“

„Ne, nemám,“ řekl podrážděně Travis. „Prostě jsem vás dlouho neviděl, stýská se mi a myslel jsem, že je to dobrý nápad, ale jestli se vám nechce, tak nikam nemusíme.“

Otec se přidal. „Blázníš? Já teda pro rodinný výlet jsem, i když jste z toho vyrostli, hochu. Co ty, Maddie?“

„Já jsem určitě pro. Nemůžu si přece nechat ujít, jak bude brácha nakonec fňukat, že nikam chodit neměl.“

„Já nefňukám.“

„To si povíme na výletě, brácho.“ S těmito slovy jsem se odporoučela do svého pokoje, kde jsem se uvelebila na posteli. Zanedlouho ke mně přiběhl Baddy a lehl si ke mně na postel. Začala jsem ho drbat pod krkem a pak si lehnul na záda, abych pokračovala na břiše. Při tom měl vypláznutý jazyk a vrněl.

„Tak jak ses měl, kamaráde? Podle toho tvého tlustého nafouknutého břicha počítám s tím, že ti dali kus pořádného žvance, co?“

Zavrtěl souhlasně ocasem a zaštěkal. „Jestli to tak půjde dál, budeme ti muset vymyslet dietu.“

Pak mi zazvonil telefon, ze kterého se ozval Hollyin hlas. „Nazdárek, holka, jak se vede? Po včerejšku asi špatně, co?“

„Ahoj, po včerejšku je mi vážně nádherně. Bolela mě sice hlava a žaludek jsem měla na vodě, ale hned to přešlo.“ Hned jak jsem si dala u Daniela kafe. Byl to hotový vyprošťovák.

„Dorazila jsi v bezpečí domů?“ Zněla hodně starostlivě, přesto jsem v jejím hlasu zpozorovala velkou zvědavost. Určitě neměla o mě takový strach, chtěla vědět, co se dělo, když jsem byla o samotě s Danem, jen to nedala úplně najevo.

Hned mi došlo, co se vlastně včera stalo. No jasně, celé to naplánovala, chtěla, aby mě odvezl zrovna on, a zřejmě ji na to navedla Sarah, nebo naopak. A jak jsem k tomu došla? Musela bych být naprosto blbá, aby mi to nedošlo, ne? Možná si myslí, že jsem hloupá, ale to není pravda. Jejich intriky jsem odhalila. Kdy je to napadlo? Když jsem se napila alkoholu? Když stáli venku a čekali na Blakea? Sarah určitě místo Blakea zavolala Danielovi a on ihned přijel, pak už to nějak zařídili. Teď už je to jedno. Na druhou stranu jsem jim ale vděčná. Kdyby neudělali ten podlý čin, nejspíš bych neviděla Mollin smích a Danielův krásný výraz. Dnešní ráno bylo vážně k nezaplacení.

„Jo, zrovna před chvilkou jsem přijela.“ Na chvilku se odmlčím, abych v ní vzbudila napětí a ještě větší zvědavost. Slyšela jsem, jak dýchá do telefonu a čeká na detaily.

„No tak, už začneš mluvit?“

„Není o čem.“ Téměř jsem viděla, jak sedí na svém oblíbeném houpacím křesle a mračí se.

„No tak, přece mi nemůžeš tvrdit, že se nic zajímavého nedělo.“

„Ne, nedělo, až na to, že jsem zvracela u stromu a on mě viděl. Víš, jak mi pak ráno bylo?“

Zasmála se do telefonu. „Jo, musel to být trapas, ale co, takových ještě bude.“

„Jo, to máš pravdu. Takových ještě bude.“

„A dál?“

„Dál nic.“

„Nekecej!“

„Vážně, nekecám.“ Baddy si dal hlavu na má stehna, tak jsem ho tentokrát začala drbat na hlavě. Černé štěně labradora opět vrnělo jak kočka a oslintalo mi nohu. „Měl mě odvést domů, ale já usnula v jeho autě dřív, než jsem mu stačila říct adresu, a tak mě odvezl k sobě.“

„Už jsem ti řekla, že toho chlapa zbožňuju?“ Jakmile tohle řekla, ozval se Ryanův nesouhlasný hlas, kterému jsem nerozuměla. „Neboj se, miláčku, tebe zbožňuju daleko víc. Hlavně když-“ Dál jsem nic neslyšela a byla jsem ráda, protože to určitě nebylo nic pro moje uši. Když skončila s povídáním s Ryanem, opět se obrátila k našemu rozhovoru. „Promiň, Ryan měl zase problém. Vždyť víš, jak je žárlivej.“

„Řekni mi, který chlap není? Muži si rádi hlídají, co jim patří, a neříkej, že se ti na Ryanovi žárlivost nelíbí.“

„Líbí, ale občas mi s tím leze pěkně na nervy.“ V představách jsem viděla, jak kroutí očima. „No nic, to teď není zajímavý tak jako naše předešlé téma. Co bylo dál?“

Tentokrát kroutím očima já. „Nic, vždyť jsem spala.“

„Taky pravda. Tak co ráno?“

„Ráno byl docela naštvaný. Vyčítal mi, že jsem chtěla řídit opilá, a nemohla jsem mu to vůbec vymluvit. Nakonec toho nechal a byl zase milý.“

„Jdete dneska na tu schůzku?“

„Jo, a abych pravdu řekla, nemůžu se dočkat.“

„Tak to je dobré znamení, jen se moc netěš, pak by to nemuselo vyjít podle tvých představ.“ Povzdychnu si a Holly se hned ozvala. „Co se děje?“

„Vždyť já ani nevím, co vlastně pořádně chci. Na jednu stranu se těším, ale na druhou stranu z toho mám strach. Už je to dlouho, co jsem byla na nějaké schůzce. A navíc ho vůbec neznám.“

„Maddie, od čeho je rande? Abys ho poznala. Navíc to není tak dlouhá doba, co jsi nebyla na schůzce s mužem, ne?“

„Naposledy jsem byla na schůzce se Samem.“

Zarazila se. „No tak dobře, už to bylo dlouho, ale neboj, ty to zvládneš.“

„Včera jsem potkala Sama,“ přiznávám. Chvilku je ticho, nejspíš to potřebovala vstřebat. „Byl na baru, tak jsem ho šla ze zvědavosti pozdravit.“

„To jsi neměla dělat.“ Zlobila se, to jsem poznala. „Měla ses na něj vykašlat. Co ti říkal?“

„Bude se ženit a čeká s Rebecou dítě. Budou jedna velká šťastná rodina.“ Nechápu, proč jsem z toho tak přešlá, ale prostě to pořád nemůžu skousnout. Nejspíš to je tím, že byl dlouhou dobou mojí součástí a loučení s ním velmi bolelo, protože jsem ho tolik milovala, i když mi tolik ublížil.

„Chudák ženská, takového hajzla si vzít!“

„No, já ji teda moc nelituju. Ona je taky dost velká mrcha, Holly.“ Ještě chvilku jsme to probíraly, ale k ničemu zajímavému jsme nedošly. Ještě mi stačila říct podrobnosti o rozhovoru, který proběhne za pár dní, protože problémy ve studiu už jsou vyřešeny a klidně se může začít. Řekla mi, že mám v pátek přijít na zkoušku a že v pondělí se začne natáčet.

Probraly jsme všechny detaily, a než zavěsila, ještě mi řekla: „Neboj se a dnešní večer si pořádně užij.“

Pak jsem se převlékla a usnula na chvilku s Baddym ve své posteli. Zdál se mi jeden velmi zajímavý sen, ve kterém měl hlavní roli Daniel. Je možné se během pár dní zbláznit do člověka, kterého tak málo znáte?

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 17. kapitola: