OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 18. kapitola



Jako domeček z karet - 18. kapitolaDaniel bere Maddie na rande. :)

Daniel

Po práci jsem zašel k rodičům, abych ještě chvilku strávil s Mollie. Když jsem přijel, Mollie zrovna koukala s tátou na pohádku, která byla o nějakém modrém papouškovi jménem Blue, co neuměl létat. Víc o té pohádce nevím, protože jsem se na ni nesoustředil, musel jsem být brzo doma, abych se mohl připravit na schůzku s Maddie.

Když jsem se převlékal pak doma u zrcadla, ve kterém jsem zahlédl fotografii mé ženy na nočním stolku v ložnici, vzpomněl jsem si na naši první schůzku. To Suzanne byla první, kdo řekl, že bychom si mohli někam vyjít, aby mi mohla oplatit záchranu jejího života při požáru její školy, kde pracovala.

Popravdě si myslím, že jsem jí život nezachránil, ale to je teď vedlejší. Hned jsem se schůzkou souhlasil, protože jsem měl v plánu ji někam pozvat, jen mě o pár minutek předběhla. Schůzka proběhla odpoledne. Vybral jsem příjemnou kavárnu, kde jsme nakonec zůstali tři hodiny, a pak hned zašli ještě do kina, kde jsem ji poprvé políbil.

Byl to dlouhý a náruživý polibek, takový ten polibek, na který jde těžko zapomenout. Chvíli pak byla neschopná slova, stejně jako já, a tak jsme na sebe jen hleděli. Byla jak anděl. Krásná, milá, chytrá, usměvavá, a byla ženou, která by v největší nouzi pomohla i svému nejhoršímu nepříteli.

Nemohli jsme se rozloučit, a tak jsme se ještě chvilku procházeli po ulici hned vedle Central parku, kde bydlela. Na sobě měla krásné bílé letní šaty se širokou krátkou sukní, bílé lodičky a blond vlasy měla rozpuštěné, takže si s nimi pohrával vítr a pořád si je upravovala. Jak jsme se procházeli ruku v ruce, podívala se na hvězdy a řekla: „Víš, co bych si přála, kdyby padala hvězda?“

Zasněně jsem na ni hleděl. Záře měsíce se odrážela od její bezchybné tváře a modré oči se jí třpytily jako diamanty.

„Ne. Nevím, co by sis přála.“

„Přála bych si, aby tahle noc nikdy neskončila a abych už se nikdy necítila tak sama.“ Narážela na své rodiče, kteří ji hned po porodu odložili, a na ostatní lidi, co s ní zacházeli špatně, protože ona byla ten vyvrhel z dětského domova, divná holka bez rodiny, přátel, holka, co se raději schovávala, než aby čelila realitě.

V ten moment jsem si uvědomil, jak moc křehká je, jak moc jí ublížili, a že to chci být právě já, kdo ji od té bolesti zachrání. Chtěl jsem zachránit svého anděla, a to se mi podařilo jen na pár krásných let, než všechno ukončila nehoda.

Potom se mě zeptala, co bych si přál já. Už ani nevím, co jsem jí odpověděl. Asi něco podobného, nebo něco hloupého, protože si vzpomínám na její hlasitý smích, který se rozléhal po New Yorku jako krásná melodie.

Vrátil jsem se zpátky z minulosti a dlouze se zahleděl do Suzanniných očí na fotografii. Blond vlasy měla sčesané do culíku, na sobě sportovní oblečení a na nohou kolečkové brusle.

„Víš, co bych si přál teď? Přál bych si, abych mohl vrátit čas, aby ses mi vrátila.“ Povzdychnu si, protože opět cítím ten svírající pocit na hrudi, jako by se mi tam něco skříplo. „Jenže tohle se mi nikdy nesplní. Proto musím jít dál a zapomenout, nebo aspoň žít přítomností a ne minulostí, jinak bych mohl zaspat svoji budoucnost.“

Což jsou velmi výstižná slova. Po většinu času se ohlížím do minulosti, kterou stejně už nezměním, a na budoucnost úplně kašlu. Rozhodl jsem se ve svém životě udělat tlustou čáru a začít od znova, ale abych to mohl udělat, měl bych se postarat o Suzanniny věci, které už nikdy nepoužije.

Musím se postarat o její věci ve skříni, věci v koupelně a prostě všechno, co by mi ji mohlo připomínat, než se z tohohle bytu s Mollie odstěhujeme. Proč jsem to neudělal už dříve? Možná by bylo všechno daleko jednodušší.

Blížila se sedmá hodina a já konečně nasedl do svého auta, abych zajel pro Maddie. Jel jsem okolo květinářství, a tak jsem tam zastavil. Bude staromódní přinést jí kytku? Ne, nebude. Vždyť květina ženu vždycky potěší, no ne?

Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem vybral tu dokonalou kytku. Růže jsou ohrané, a tak jsem sáhl po bílých liliích s růžovým prostředkem. Dokonalé!

Díky kytce jsem na Maddiinu adresu přijel o deset minut pozdě. Ale to nevadí. Lepší o deset minut než o hodinu. Maddie zatím, co je v New Yorku, bydlela ve velkém činžovním domě s cihlovými kostkami a betonovými sloupy, ozdobenými pnoucími muškáty v růžově barvě. Než jsem vyrazil z domu, ještě jsem jí napsal sms a ona mi řekla přesné poschodí a číslo bytu, takže jsme to našel jednoduše.

Chodby v činžovním domě byly úplně stejné jako všude v New Yorku. Tmavé, chladné, se zlatými čísly na dveřích a s kukátkem.

Když jsem procházel dlouhou chodbou, z jedněch dveří vykoukl sotva osmnáctiletý černoch s velkýma očima a sportovním trikem.

„Jasone, hlavně se vrať včas!“ křičela na něj nejspíš jeho matka, on jen zakroutil očima, zaklapl dveře a okolo mě se mihnul jako nějaký stín.

Došel jsem nakonec chodby a zaklepal na dveře, kde by měla přebývat Maddie. Trvalo pár sekund, než mi přišel otevřít mladý muž něco po dvacítce s blond vlasy a jemným strništěm. Chvilku na mě upíral oči, nemluvil, jen na mě beze slova koukal, až jsem si myslel, že jsem zaklepal na nesprávné dveře.

„Je doma Maddie?“ ptám se, protože mladý muž pořád ještě nemluvil, jen na mě nedůvěřivě koukal, jako by ve mně poznal nějakého padoucha. Dokonce jsem v jeho očích spatřil strach, ale to bylo jen na chvilku, pak se usmál a otočil se za sebe, aby mohl křiknout na ženu, po které jsem se ptal.

„Maddie, máš tu návštěvu!“ Otočil se znovu na mě a se zaostřeným hlasem řekl: „Ségra za chvilku přijde. Znáte ženský, chvíli jim trvá, než si nahodí fasádu, aby vypadaly aspoň trošku k světu.“

Nevím proč, ale připadal mi trošku nervózní, jako by se mě bál. Často přešlapoval z jedné nohy na druhou, ošíval se, nekoukal mi přímo do očí a občas si rukou nervózně upravil už dost upravené blond vlasy.

„Já to slyšela, Travisi,“ křikla Maddie, která vycházela z pokoje a přitom si nandávala náušnice. Zůstal jsem nehybně stát, když jsem ji spatřil. Na sucho jsem polkl a snažil se vzpamatovat. Maddie si na sebe vzala jednoduché černé rifle, které obtahovaly její štíhlé nohy a pevný zadeček, hnědý pásek, bílou blůzkou a černé sáčko, které nechala rozepnuté. I když na sobě měla sportovnější oblečení, ve kterém se zřejmě cítila nejlíp, vypadala elegantně a velmi sexy. Klidně by z fleku mohla jít do jakékoli prestižní restaurace a nikdo by ji nevyhodil za to, že není patřičně oblečená. Zvlášť, když si sepnula vlasy do jemného drdolu, ze kterého vytáhla pár pramínku, aby se jí vlnily u obličeje, červená rtěnka a kouřové líčení tomu dodalo ten správný šmrnc.

Ze zasnění mě vytáhl hlas jejího bratra. „Promiň, ségra, ale ty už se tady připravuješ dobrou hodinu, možná i déle.“

Mírně se začervenala, což jí moc slušelo. Zamračila se na bratra a žertovně ho uhodila do ramene a zamračila se, až se jí na tváři utvořilo několik malinkých vráseček. „Nekecej!“

„Náhodou jsem ti to počítal.“

„Jako bys neměl nic jiného na práci.“ Otočila se na mě a opět mě propálila tím svým pohledem. Nejspíš byla taky spokojená s tím, co viděla. Vždyť jsem se taky snažil. Na sobě jsem měl rifle, černé triko a hnědou koženou bundu.

„Můžeme vyrazit?“

„Jistě.“ Ještě než jsme vyrazili, přiběhlo k nám štěně černého labradora. V životě jsem neviděl tak ošklivé štěně. Jediné, co na něm bylo hezkého, byly jeho čokoládové oči plné radosti, avšak skrývající bolest. Maddie ho zpražila pohledem.

„Baddy, dneska se nikam nejde. Musíš zůstat tady.“ Pohladila ho po hlavě. „Travisi, nezapomeň mu dát nažrat.“ S těmito slovy ke mně přišla a já mohl ucítit její vanilkovou vůni, která mi rozproudila krev a všechny smysly.

„Jasně, nezapomenu.“ Chvíli na mě její bratr koukal, jako bych na něco zapomněl já, dokonce na mě dělal jakési obličeje, abych si vzpomněl, a pak mi došlo, že v ruce pořád dřímám lilie pro Maddie. Teď jsem se vážně cítil jako úplný idiot. Jak jsem mohl zapomenout? Jednoduše, pohled na ni mi všechno vymazal z mozku.

„Abych nezapomněl, přinesl jsem ti kytku.“ Podal jsem jí je, přivoněla si k nim a mile se usmála.

„Díky, jsou krásný.“ Pak je podala Travisovi. „Mohl bys mi je dát do vázy v pokoji, prosím?“ Přikývl a vzal si je do ruky. Než jsme odešli, stačil její bratr ještě říct.

„Dávejte na mou sestřičku pozor.“

Za nedlouho jsme se ocitli v autě a vyrazili na naši schůzku, kterou jsem měl pečlivě naplánovanou, i když plány většinou nevyjdou tak, jak si je naplánujete.

„Tvůj brácha je prima.“ Až na to, že koukal, jako bych mu něco provedl, nebo jako že mu chci ublížit. Bylo to vážně zvláštní. No, nejspíš si mě s někým spletl. Asi za to mohla ta kožená bunda, ve které jsem vážně mohl připomínat nějakého padoucha.

„Jen do té doby, dokud ho nepoznáš blíž, pak začne být pěkně vlezlý.“ Sledovala vozovku před námi. „Ale nikdy bych ho za nikoho jiného nevyměnila.“

„Vůbec ti není podobný.“

„To je tím, že je to můj nevlastní bratr. Jeho rodiče mě adoptovali, když mi bylo pět a mysleli si, že nemůžou mít děti. Pak se jim narodil Travis.“

Další podobnost mezi Suzanne a Maddie. Obě byly laskavé, milé a obě pocházely z domova pro děti, které buď rodiče odložili, nebo o rodiče nečekaně přišli a jinou rodinu už nemají. Maddie však měla větší štěstí než Suzanne. Maddie dostala novou milující rodinu, zatímco Suzanne byla v dětském domově až do osmnácti let. Chtěl jsem se zeptat, co se stalo s jejími pravými rodiči, ale přišlo mi to dost troufalé na to, jak krátce se známe. Nebo to až taková troufalá otázka nebyla? Raději jsem mlčel.

„Rodiče mě odložili do domova dobrovolně. Neměli dost peněz, aby se o mě mohli starat. Prostě mě odhodili jako kus hadru, který už nepotřebovali.“

Jako by mi četla myšlenky a odpověděla mi na otázku, kterou jsem nevyslovil. Jak ji mohli odložit jen kvůli tomu, že neměli dostatek financí? Vždyť tohle nejde pochopit. Je to totiž totální blbost. Já bych tohle nikdy neudělal. Na druhou stranu se to lehce říká, nebyl jsem v jejich situaci, možná bych jednal úplně stejně, kdybych věděl, že se bude mít Mollie lépe jinde než se mnou.

„To je mi líto.“

„Mně ne,“ řekla bez emocí, ale stejně jsem zpozoroval, že jí to velmi ublížilo, v očích měla patrnou slzu. „Aspoň jsem získala lepší rodinu. Matka v sobě neměla mateřský cit, byla ráda, když se mě zbavila, měla to napsaný ve tváři, a o otci ani nemluvím, protože si na něj dokážu stěží vzpomenout. Byl málokdy doma.“

Ucítil jsem její pohled, a tak jsem na chvilku pohlédl i já na ni. Otočila se zpět na vozovku, abych neviděl tu bolest, co měla v očích, ale stejně jsem ji zahlédl. „Ale dost o smutných vzpomínkách. Dneska budeme mluvit jen o hezkých věcech. Nebudeme si kazit večer, když je tak nádherně.“

„To zní skvěle.“

„Kam vlastně jedeme?“

„Dlouho jsem nad tím přemýšlel, aby to nebylo tak obyčejné, a nakonec jsem přišel na úžasné místo, kam tě odvezu. Máš ráda překvapení?“

„Překvapení miluju.“

„Tak si to místo, kam jedeme, nechám ještě chvilku pro sebe.“ A dál jsme v tichosti uháněli po cestě, která vedla k významné události našeho života. Alespoň v to doufám.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 18. kapitola:

1. PrincessCaroline přispěvatel
27.07.2014 [20:48]

PrincessCarolineSom rada, e si a s týmto vrátila Emoticon
Neviem sa dočkať na ich rande!! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!