OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - I.



Jamie a já - I.Lilian Brugg-Kingová je arogantní, bohatá, egocentrická a sarkastická Norka, která miluje dvě věci - sebe a svou módní značku. Jenže Lilianin zdánlivě dokonalý život má jeden háček - Alice, Liliana nevlastní matka, zná jedno malé ošklivé tajemství, které by mohlo narušit poklidné (tedy naprosto ignorující) vody v jejich rodině. Alice se rozhodne toto tajemství využít a tím tak hodit Lilian na krk její roční sestru Grace. Ona se tak místo světa módy ocitá ve světě plném páchnoucích plenek, vaření rozmixované dušené mrkve a uklízení. Ještě štěstí, že má na pomoc Jamieho... Ale kdo je vlastně Jamie?
Příjemné čtení přeje Tethys

I.

Výtah s cinknutím zastavil na druhém patře a plechové dveře se konečně otevřely. Naskytl se mi dokonalý výhled na tu bandu tupců hrajících Solitaire, říkajících si my zaměstnanci, kteří momentálně začali předstírat, že pracují. Nebylo žádným tajemstvím, že se tady za mé nepřítomnosti odehrávaly velké pokerové turnaje.

Téměř okamžitě mě většina z nich zpozorovala a začala dávat své hry na lištu, dokonce se mi zdálo, že si někdo zašrouboval lak na nehty a hodil ho do šuplíku. Pomalu jsem z výtahu vystoupila a klapot mých černých podpatků se hlasitě rozléhal náhle ztichlou chodbou. Spokojeně jsem se rozhlédla kolem. Ano, takhle se to dělá.

„Slečno Brugg-Kingová,“ zamumlala Becky, moje osobní asistentka.

„Becky,“ kývla jsem na ni. „Potřebuju s vámi mluvit. Hned.“

„Jsem Betty,“ řekla trochu rozladěně.

„To je mi fuk. Stačí, když budete dělat, co máte,“ odsekla jsem. Co si to dovoluje? Vypadám snad jako někdo, kdo má čas si pamatovat jména svých zaměstnanců?

„Dobře,“ špitla a cupitala za mnou do mé kanceláře.

Z toalet proti nám náhle vyšla nějaká holka, která se zubila jako sluníčko. „Dobré ráno,“ pozdravila mě, jako kdyby si snad ani neuvědomovala, kdo jsem, a tím tak narušila to božské ticho, na kterém jsem si zakládala.

„Vy na něm vidíte něco dobrého?“ zeptala jsem se a pozdvihla obočí. „Já ne, alespoň do doby, kdy tady neuvidím dobře odvedenou práci.“

Černovláska se mírně začervenala a pokorně přešla ke svému stolu.

S širokým úsměvem jsem vplula do kanceláře a odhodila tmavě modré sako na křeslo, abych se ho konečně zbavila. Nesnáším tyhle debilní kostýmky. „Takže,“ začala jsem. Becky si ihned vytáhla zápisník. „Na deset svolejte poradu. Mám důležité novinky. Ale ještě předtím mi doneste kafe, pořádně silné. Potom zavolejte Marcusovi, musím s ním mluvit. A kdyby volal kdokoli jiný než Jamie, řekněte, že nemám čas,“ rozkázala jsem jí a posadila se za ten masivní stůl z ebenového dřeva, který byl zároveň jedinou věcí v mé kanceláři, jenž jsem nemohla vystát. Potřebovala jsem pracovat v klidném a vkusném prostředí, jenomže to byl dárek od Rolanda a Alice, takže jsem to nemohla nikam uklidit.  

Becky si všechno zapsala a plaše ke mně vzhlédla. „Je to všechno, slečno Brugg-Kingová?“

„Kdyby to nebylo všechno, neukončovala bych větu,“ odvětila jsem mírně otráveně. Občas jsem si tady připadala jako jediná, kdo má IQ větší než houpací poník.

Becky zrudla a vyplula ze dveří. Nevraživě jsem sledovala její vzdalující se záda, dokud mi nezmizela z dohledu. Vážně nevím, proč ji vůbec zaměstnávám, když je tupá jako poleno.

Natáhla jsem se pro novou kabelku Gucci a po chvilce usilovného hledání konečně našla fialovou složku s návrhy. Trvalo jen pár stran, než mi pohled utkvěl na nových vánočně naladěných modelech.

Nenávidím Vánoce. Koledy staré miliony let, neustálé přežírání se, kácení nevinných stromů a ten poletavý bílý mokrý hnus. Jenomže Vánoce jsou jedny z nejlepších příležitostí pořádně vydělat, což znamená, že se výlohy na měsíc a půl ozdobí vločkami, ceny půjdou rapidně dolů a do obchodů se dostanou kýče v podobě tlustých Santa Clausů.

Znovu jsem si prohlédla všechny návrhy, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. Rozhodla jsem se totiž, že na to půjdeme nenásilně – červená noční košile se vzorem vloček, smaragdové šaty s červeným opaskem, brož ve tvaru soba a pár dalších doplňků. V jednoduchosti tkví krása.

Přesně v té chvíli, kdy jsem měla na stole asi patnáct návrhů, vtrhla dovnitř Becky s kávou a drnčícím telefonem v ruce. Kávu prudce položila na stůl, až se pár kapek vylilo – přímo na norský červený svetr se vzorem bílých vloček a sobů.

„Becky!“ zaječela jsem po chvilce lapání po dechu. „To nemyslíte vážně!“

„Já… omlouvám se. Nechtěla jsem, opravdu. Moc mě to mrzí,“ šeptala Becky zděšeně s očima stále přilepenýma na tom kousku papíru.

Vstala jsem a v tichu přerušujícím jen neustálým vyzváněním telefonu přešla k Becky, která přede mnou couvala, až narazila do zdi. „Doufám, že je vám jasné,“ nahodila jsem, „že se s vánoční prémií můžete rozloučit.“ Nejsem matka Tereza, tady se za chyby platí.

„Jenomže-“ pokusila se namítnout, ale zastavila jsem ji pohybem ruky.

„Nemám čas na vaše výmluvy – čas jsou peníze, a doopravdy mě nezajímá, co se vám v rodině přihodilo tentokrát. Kdo to je?“ dodala jsem už s ledovým klidem a ukázala na mobil.

„Vaše nevlastní matka,“ zamumlala Becky opatrně.

„Jmenuje se snad Alice druhým jménem Jamie?“ chtěla jsem vědět podrážděně.

„N-ne,“ zakoktala se a zmateně nakrabatila čelo.

„Tak v tom případě nechápu, jak jsi přišla na to, že mě nějaký telefon od Alice zajímá,“ odsekla jsem. „Nevidíš, že mám práci?“

„Říkala jsem, že jste na důležité pracovní schůzce, a ona odpověděla, že je sice blondýna, ale není blbá,“ vysvětlovala Becky.

Ušklíbla jsem se. Tak to mě vážně nepřekvapuje.

„A když jsem to položila, volala znovu. A znovu. A volat prý nepřestane, dokud to nezvednete,“ řekla Becky.

Pohledem jsem ji vyhnala z kanceláře a potom si s rozmyslem telefon vzala. „Snad máš dobrý důvod pro to, abys mě otravovala na velmi důležité pracovní schůzce,“ zašeptala jsem tónem vyhrazeným pro neodbytné.

„Ah, promiň. Já – víš, myslela jsem, že jenom nechceš, aby ti někdo volal,“ řekla Alice kajícně. „Můžu ti zavolat později?“

Vzdychla jsem. „Když už mi voláš, tak to řekni rovnou.“ Když si to teď odbudu, třeba mě už Alice nebude kýženou dobu otravovat. Sice to byla celkem naivní představa – vzhledem k blížícím se Vánocům a její nesnesitelné povaze – přesto bylo fajn si namlouvat, že alespoň někdy budu moct předstírat, že ji neznám. 

„No, je mi jasné, že tě to asi příliš nezajímá, ale s Rolandem právě procházíme krizí. Je to docela náročné, pořád musím skákat za Grace a na něj nemám vůbec čas. Nemyslím si, že někoho má, přesto bych si ráda vyčlenila nějaký čas jen pro sebe a pro něj. U kadeřníka jsem nebyla ani nepamatuju, nehty mám od toho neustálého koupání celé rozlámané a-“

„Alice,“ přerušila jsem ji poněkud netečně. „K věci.“ Bože, jestli mi chce vykládat o tom, jak se tím třepí nehty, měla jsem ji raději odkázat na přímou linku do kurníku.

„Jedeme na tři dny do Paříže a já potřebuju, aby někdo pohlídal Grace,“ vysypala to ze sebe rychlostí blesku. Na druhém konci drátu nastalo ticho, jak napjatě čekala, co jí na to řeknu.

„To nemyslíš vážně!“ zalapala jsem po dechu přidušeně. V duchu se mi začaly odvíjet různé obrazy: ječící dítě, smrad, zvracení. Při tom posledním mi naskočila husí kůže. Moje oblečení! Moje citlivá severská pleť! A co teprve obchod? Vždyť to tady beze mě spadne. „Za chvíli jsou Vánoce a já si nemůžu dovolit, byť jen na jediný den, odejít! Víš, kolik věcí ještě musím udělat? A mimo to, nejsem žádná zasraná chůva!“

Ke konci jsem řvala tak, že všichni ustali ve své práci a zírali na mě. Ne, nebyla jsem vyloženě naštvaná – byla jsem ponížená. Kdo jsem, abych hlídala malé usmrkané haranty? Sakra, založila jsem novou, zatím vcelku úspěšnou módní značku, k tomu dálkově studuju jednu z nejprestižnějších norských univerzit, a mám ze sebe dělat láskyplnou a milující sestru?!

„Zapomeň, Alice,“ řekla jsem mrazivě a opřela se o prosklená okna v mé kanceláři. Nával toho všeho ze mě jako mávnutím kouzelného proutku opadl. Ať klidně Grace hlídá pes, ale já nikam nejdu. „Najdi si někoho jiného, kdo se na to hodí. Víš přece, že nesnáším děti,“ dodala jsem s pohledem upřeným na poletující vločky venku. Dokonce i ty se zdály být ve tvaru dudlíku.

„Já vím, jenomže Sue si vzala dovolenou a nikomu jinému bych Grace nesvěřila,“ bránila se Alice.

„Oh, tak já patřím mezi tři lidi na světě, kterému bys svěřila Grace? Jsem polichocena,“ zamumlala jsem ironicky. „Mně je vážně fuk, jak si to vyřešíš – řekla jsem ne, a to znamená, že prostě ne.“

Vzdychla, jako kdyby měla dělat něco, co se jí příčí. „Doufala jsem, že to nebudu muset použít, ale… řeknu to Rolandovi.“

Nemusela ani blíže říkat, co myslí. Věděla jsem to moc dobře – ale nevěřila jsem jí. Alice byla možná trochu slepice, ale rozhodně byla dobrák od kosti. „Takže ty mě vydíráš jenom kvůli tomu, abych na pár dní pohlídala Grace?“ odfrkla jsem si posměšně. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že to nemyslí vážně. „A jsi si vědoma následků, které to bude mít?“ Bylo mi fuk, jak by to mohlo poškodit můj vztah s Rolandem, ten byl pošramocený dost, jen jsem věděla, že je potřeba zahrát na citlivou strunu. Kdyby náhodou…

„Samozřejmě, že jsem,“ ujistila mě Alice překvapivě klidným hlasem. „A nevydírám tě, jen vím, co říct, abys dělala věci, které prospějí nám všem. Nálepka sobecké mrchy ti nesluší,“ dodala.

Překvapeně jsem zamrkala. Tak to je snad to nejhorší, co mi kdy Alice řekla. Zároveň mě to utvrdilo v tom, že to myslí vážně. Pokud nepohlídám toho malého haranta, prozradí Rolandovi, že mi hrozil vyhazov, protože jsem se ve Fly drunku, školním klubu, ztřískala jako prase a zvracela na bustu Williama Sherbackyho, zakladatele školy. Alice to tehdy vyřídila a slíbila mi, že to nikomu neřekne. Nikdy.

Přestala jsem zírat na vločky a místo toho si opřela hlavu o to studené sklo. Co je lepší – hlídat toho malého usmrkánka, nebo riskovat všeobecný úsudek o mně? Jsem přece Brugg-Kingová, v žilách mi koluje modrá krev. Já přece nemám dělat přešlapy, nemůžu si to dovolit. Něco takového ani neexistuje v mém slovníku. A kdyby se to dozvěděl někdo odsud, v Charlie's bych to rovnou mohla zabalit. Těžko by mě někdo byl ochoten poslouchat, kdyby věděl, že jsem jen člověk – že spím, dýchám a smrkám.

Tlumeně jsem zavrčela a bouchla hlavou do okna, jako kdyby se tím snad něco mohlo vyřešit. Už jsem věděla, jak se rozhodnu. To, na co jsem v životě nejvíce hrdá, moje dítě, které jsem si sama vychovala a se kterým jsem vše prožívala od prvních krůčků, má přece přednost před pár dny neustále řvaní. Koneckonců, laptop mám, takže všechno můžu řídit i přes takovou vzdálenost.

„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se ostře.

„Na tři dny,“ odpověděla Alice.

Podívala jsem se na nablýskané hodinky ve tvaru čtverce. „Za čtyři a půl hodiny jsem tam,“ oznámila jsem a zavěsila. Rychle jsem vypochodovala z kanceláře a došla až k mé osobní asistentce, která si momentálně odškrtávala jednu položku na seznamu věcí, jenž měla udělat.

„Becky!“ vyštěkla jsem. „Tu poradu přeložte na tři, musím naléhavě odjet. Budu pryč tři, maximálně čtyři dny. Beru si sebou notebook a každé ráno v deset se s vámi spojím. Řeknete mi, jestli je všechno v pořádku a jestli vše klape tak, jak má. Dneska tu poradu vyřídíme taky na počítači – je období Vánoc a všichni budou makat. Rovnou můžeš říct, že nejsem ani slepá, ani hluchá, a to flákání, které tady někteří provozují, tolerovat vážně nebudu.“

Becky přikyvovala jako cvičená opice, škrtla si předchozí úkoly a zapsala si všechno, co jsem jí nařídila. „Kdyby někdo volal, co mám říct?“ zeptala se ještě předtím, než jsem se vrátila zpět.

„Něco si vymyslete,“ mávla jsem rukou. „Třeba rodinné důvody.“ Nebo spíš vydírání, dodala jsem v duchu.

Ve spěchu jsem naházela všechny věci zase do kabely a svůj jablečný notebook jsem opatrně uložila do speciálního pouzdra. Nakonec jsem se rozhlédla, jestli jsem něco náhodou nezapomněla, a pohled mi padl na téměř netknutou kávu na stole. Jedním pohybem jsem ji vypila a kelímek vrazila do rukou nic nechápající Becky. Ale předtím, než stačila něco namítnout, jsem už mizela ve výtahu. Vážně, tak pomalé reflexy nemá snad ani poletující moucha.

„Počkat!“ zaječela jsem náhle, když jsem si všimla nenápadné zrzky u okna, a výtah zastavila uprostřed zavírání dveří. „To snad není pravda!“

Všech patnáct lidí se na mě v jednom okamžiku otočilo a sledovalo, jak kráčím k té holce. Čím víc jsem se k ní blížila, tím víc mi z těch křiklavých kombinací slzely oči. Snad se mi nerozmazaly ty linky, se kterými jsem si ráno dávala tolik záležet.

„Vy!“ vyštěkla jsem a ukázala na ni prstem.

Vzhlédla ke mně uslzenýma očima, ale jakmile si uvědomila, kdo před ní stojí, rychle si odkašlala a vstala. „Ano, slečno Brugg-Kingová?“

„Co to máte na sobě?“ chtěla jsem vědět popuzeně a mávla rukou k té chodící katastrofě, jenž se snad ani nedala nazývat módou.

Zmateně se na sebe podívala a potom nechápavě zamrkala. „Jak to myslíte?“

„Chápu, že ne vždycky se zadaří vybrat vhodný outfit, ale z toho mi krvácejí oči. Vždyť se podívejte – nemáte na sobě ani jeden z důležitých trendů zimy! Pracujete v módní značce, proboha! Kde je bílá, modrá, světle růžová, nebo alespoň nějaká kožešina, vysoké boty? Běžte se převléct, a okamžitě!“ poručila jsem jí. Z toho šíleného nedostatku nevkusu a originality se mi chtělo zvracet.

Zrzka na mě s každým slovem vykulila oči ještě víc, až připomínala žábu. To je možná důvod, proč na sobě měla ten odporný zelený šátek. Nakonec hlasitě vzlykla a běžela směrem k toaletám.

Nastalo ticho.

„Tady se žádné znásilňování vkusu konat nebude!“ oznámila jsem všem přítomným. „Alespoň dokud tady budu vládnout já.“ S těmito slovy jsem si přivolala výtah a odjela.

Snažila jsem se spěchat, a proto mě mírně rozladilo, že některý z mých zaměstnanců potřebuje módní policii. Vlastně by mě to rozladilo i tak – až přijedu k Rolandovi a Alici, prohlédnu si všechny složky. Možná by neuškodila malá obměna personálu. Život je změna a změna je život. Pokud se lidé nedokážou sami obléknout, nevidím žádný důvod, proč by měli pracovat někde, kde je móda na prvním místě.

Ale i když jsem spěchala, v garáži jsem se zastavila, abych si užila výhled na mého miláčka. Čekal tam na mě, mezi těmi černými a stříbrnými auty nepřehlédnutelný. Pomalu jsem k němu přešla a pohladila jeho čistou kapotu, jako kdybych se s ním chtěla mazlit.

„Tolik se mi po tobě stýskalo,“ zašeptala jsem a otevřela dveře, kde mě přivítala bílá kůže a vyhřívaný volant. „Tam, kam jedeme, se ti nebude líbit,“ pokračovala jsem, zatímco jsem nastartovala a vyjela z garáže. Přitom se mi mysl zaplavila obrázky té nekonečné, zasněžené krajiny, která vážně není příliš vhodná pro mého sporťáčka. „A věř mi, mně taky ne.“

 


 

Snad si na mě někdo z vás pamatuje. ;)

Kapitoly bych chtěla vydávat přibližně co pět dní (vzhledem k tomu, že jsou pořádně dlouhé a psaní mi zabere docela dlouhou dobu). Tak snad se u příští potkáme. :)

Tethys



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - I.:

11.
Smazat | Upravit | 30.04.2014 [23:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. MaggieLove přispěvatel
17.03.2014 [17:02]

MaggieLoveTak tohle mě vážně zaujalo Emoticon Popravdě jsem si myslela, že to bude něco úplně jinného a přestože jsem viděla perex, nějak jsem si řekla, že to asi číst nebudu Emoticon A jsem moc ráda, že jsem se nakonec rozhodli rozkliknou tuhle povídku, protože bych udělala moc velkou chybu, kdybych si to nepřečetla.
Hlavní hrdinka jako mrcha? Tak to si určitě ještě pořádně užijeme Emoticon Bude to něco jinného originálního a já už se moc těším, co sis pro nás připravila.
Jsem zvědavá, co si počne s dítětem, ale věřím, že ona to nakonec zvládne. No, uvidíme.
Líbí se mi, jak je kapitolka dlouhá, protože se do toho plně začtu a nemusím mít stresy, že už zase končí a budu muset dlouho čekat. EmoticonEmoticon Je supr, že budeš přidávat každých pět dní. To je optimální délka. Emoticon
Jinak máš moc úžasný styl psaní. Na další kapitolku se vrhnu ještě dneska, protože si ji nemůžu nechat ujít.
Vážně paráda! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9.
Smazat | Upravit | 12.03.2014 [18:12]

som rada ze dlhu chvilu idemn a druhu kapitolu Emoticon

8. mima33 admin
09.03.2014 [17:11]

mima33She is bitch and i like it Emoticon Ale vážne, čakala som niečo úplne iné, takže som bola prekvapená, keď som kapitolu otvorila a pustila sa do čítania. Milo si ma prekvapila a neskutočne sa teším na pokračovanie a na Jamieho Emoticon Emoticon

7. Tethys
08.03.2014 [14:13]

Ač nepřihlášená a na mobilu, stejně musím reagovat na tvůj komentář, Meo. Ani nevíš, jak moc jsi mě potěšila - jsem ráda, že na mě alespoň jeden komentátor ještě ze zlatých časů Wicky nezanevřel a těším se na tvé - snad pravidelné - smajlíkování.

6. Mea přispěvatel
06.03.2014 [17:50]

MeaA jsem doma! Emoticon Tethysko, to byla nádhera! Lilian je opravdu pěkná mrcha a ty jsi to perfektně popsala! Těším se na toho tajemného Jamieho. No a samozřejmě se těším na malou Grace. Myslím, že si ještě pořádně užijeme! Emoticon Tak doufám, že těch pět dní rychle uteče! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Tethys přispěvatel
05.03.2014 [20:50]

TethysDěkuju všem za komentáře. Emoticon
Těm, kteří se ptají, kdo je Jamie, bych ráda vzkázala, že se to dozvíte až v páté kapitole. Emoticon
A Mustang, jsem ráda, že sis povídku přečetla i přesto, že tě perex ani název příliš nezaujal. Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 05.03.2014 [19:44]

Popravdě mě moc nezaujal název ani perex Emoticon Emoticon Emoticon Ale jak se říká nesuď podle obalu Emoticon Emoticon Opravdu se mi líbí tvůj styl psaní Emoticon Emoticon Povídka mě sama o sobě zaujmula a určitě si ráda přečtu další díl Emoticon Emoticon Dávám Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3.
Smazat | Upravit | 05.03.2014 [19:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nálepka sobecké mrchy? To jsi mě pobavila. Jinak líbí se mi tvůj nápad. Emoticon Ráda si počkám na další kapitolu. Emoticon

2. Raaven přispěvatel
05.03.2014 [18:37]

RaavenÚžasné! Hlavní hrdinka je teda pěkná bitch, ale líbí se mi to. Hlavně si myslím, že si to ještě všechno pěkně vyžere. Emoticon Budu se těšit na další díl, ale tu otázku stejně položím... kdo je sakra ten Jamie? Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!