OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - II.

12.03.2014 (12:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1093×

II.        

„Sakra, nenávidím sníh!“ zamumlala jsem si pod nos a prudce šlápla na plyn.

Auto hlasitě zaprotestovalo, ale nijak zvlášť se nepohnulo.

„No tak! Vždyť jsi jeden z nejdražších Mercedesů na světě!“ nechápala jsem. Křáp jeden. To jsem mohla Rolandovi říct, ať si těch pět milionů nechá pro sebe.

Tak jo, zkusím mu dát poslední šanci. Třikrát jsem bouchla silně na plyn. Auto o kousek popojelo, vzápětí udělalo neidentifikovatelný zvuk a chcíplo. „Kurva!“ zaječela jsem a bouchla do volantu.

Alice mě začne vydírat, protože nemá žádného idiota, který by jí byl schopen pohlídat dceru. Moje auto je příliš slabé na to, aby dokázalo zvládnout norský sníh, a moji zaměstnanci nemají vkus. Dneska je den plný hrůzných zjištění.

„Seru na tebe,“ vysvětlila jsem autu a vztekle vystoupila. Téměř okamžitě mě ovanul studený vítr a vločky, které se před chvíli ještě sypaly na zem, se začaly sypat na moje vlasy a na nový kabát od Diora.

Byla jsem zvyklá na tohle prostředí – vyrůstala jsem v něm – přesto to byl nezvyk, znovu stát před domem, který jsem nesnášela. Chtěla jsem se dostat dovnitř a říct Rolandovi, ať mi s tím autem pomůže. Je to přece můj otec a navíc ho koupil, tak ať se o něj stará sám. Jenomže když jsem přenesla váhu na druhou nohu a tu jednu zvedla, podpatky se mi probořily do sněhu a já zůstala uvězněná po kotníky v té studené břečce.

„Do prdele!“ zaskuhrala jsem a vytáhla jednu nohu. Ta druhá se mi tam probořila ještě víc.

Byla jsem zvyklá na tohle prostředí – ale tohle se mi nikdy nestávalo. Možná to bude tím, že jsem ve třinácti ještě nenosila jehly.  

Fyzika nikdy nebyla můj oblíbený předmět, ale i mně došlo, že pokud se tady budu snažit chodit v těch podpatcích, jediné, čeho docílím, bude sněžná jáma. A pak, ty boty, co jsem na sobě měla, byly jedny z nejdražších párů, které jsem vlastnila. Prostě jsem nemohla dopustit, aby se jim něco stalo – sice na mě v botníku čekalo alespoň dalších třicet párů, ale každý z nich byl moje sněhová vločka, originál.

Bez dlouhého přemýšlení jsem si přitiskla kabelku víc k sobě a sundala si boty. Na první pohled vypadaly docela v pořádku, ale momentálně jsem měla na práci důležitější věci než zkoumání lodiček.

Hned jak se moje chodidla dotkla studené země, trochu jsem povyskočila, abych ten chlad nemusela snášet na holé kůži. Ano, byl to debilní nápad, což mi došlo, až když jsem běžela směrem k domu. Jen jsem se jednou nohou odrazila a snažila se dělat co největší kroky, aby to tolik nepálilo. Mráz se do mě zařezával jako studené žiletky a zuby mi drkotaly tak moc, že jsem nedokázala pořádně dýchat.

No, za zachránění lodiček to vážně stálo. Ale jakmile jsem se podívala na své modrající nohy, došlo mi, že to je lehce diskutabilní.

Doběhla jsem až ke dveřím a prudce na zabušila. Alespoň že ty nebyly zaváté, protože netuším, jak bych přežila ztrátu toho kabátu. Je úplně nový, proboha! Znaveně jsem se opřela o futra a ještě jednou do dveří ťukla, až spadl adventní věnec. Nechápala jsem, proč ho tady mají – svíčky jim tady moc hořet nebudou a ještě k tomu je naprosto hrozný. Určitě ho vybírala Alice. Kombinace bílé a modré snad nikdy nebyla tolik děsivá, pokud tedy nepočítám tu šílenou masu barev v sedmdesátých letech, ale hipíci si prostě nikdy nedali říct…

V tu chvíli se otevřely dveře a já jsem to samozřejmě nečekala. Klopýtla jsem o ten debilní adventní věnec a plácla sebou na zem, v novém kabátu Dior, s botami Guess a slunečními brýlemi, které mi stejně nebyly k ničemu a které se hned po dopadu rozbily.

„Kurva!“ štěkla jsem směrem k perskému koberci, na kterém jsem se právě rozvalovala. Zblízka všechny ty vzory květů, ptáků a kytek vypadaly ještě kýčovitěji než z dálky.  

Tolik k Alicině naivní představě, že si všichni radostně padneme kolem krku.

Roland seděl za stolem, v ruce noviny. Evidentně jsem nebyla hodna toho, aby se na mě podíval, protože svou tvář schovával za novinami. Alice namísto toho na mě zírala s otevřenou pusou dokořán, jako kdyby stále nemohla uvěřit tomu, že se jí válím na koberci, který si dovezla z Indie. A na plastové stoličce za ní seděla moje noční můra.

Vlastně vypadala jako Roland, takže jeden z nejvýraznějších rysů jejího obličeje byly dlouhé havraní vlasy, spletené do malého copu. Jen mě trochu zaskočilo, že měla hnědé oči, ale úplně jiný odstín než Alice. Neměla je tak tmavé a výrazné, spíš jemné, až trochu medové. Otočila se na mě v okamžiku, kdy jsem dopadla na zem, a od té doby na mě kulila oči, snad aby náhodou nepřišla o žádný pohyb, který udělám. Grace.

Pomalu jsem vstala, Alici strčila do ruky ty boty a odhodlaně zamířila k Rolandovi.

„To auto je křáp,“ oznámila jsem mu místo pozdravu.

„To je zvláštní,“ řekl, ale stále se na mě nepodíval. I tak jsem skoro viděla výraz jeho obličeje. „Měl jsem pocit, že mu přezdíváš miláčku.“

„Protože to byl miláček,“ opáčila jsem, „alespoň do té doby, než jsem se s ním tady uvízla.“

„Pak ale nebude problém v autě, ale v tobě,“ odsekl Roland a hodil noviny na stůl.

Zdál se mnohem starší, než mu bylo ve skutečnosti. Vlasy měl prošedivělé, ale ledově chladné oči, které na mě shlížely zpoza elegantních černých brýlí, vypadaly pořád stejně. Najednou jsem měla pocit, že je mi zase pět a zase jsem se zeptala, proč tady není maminka.

„Tak jsem asi úplně blbá,“ pokrčila jsem rameny. „To je mi jedno. Potřebuju jen pomoct s tím autem.“

Můj otec prudce vstal, převzal si ode mě klíče a odešel. Nezapomněl za sebou hlasitě prásknout dveřmi.

Popravdě mi to bylo úplně jedno. „Nějaké škody?“ zajímala jsem se a otáčela se před Alicí ze všech stran, aby mohla posoudit, jestli to kabát přežil. Jestli ne, to auto rozcupuju na kousíčky a ty potom prodám na náhradní díly.

„Zdá se být v pořádku,“ přitkala Alice, stále trochu mimo.

Vzala jsem si zpět své boty a pozorně si je prohlédla. Taky vypadaly dobře, což bylo moje jediné štěstí. Přišla bych o jednu ze svých sněhových vloček a pochybuju, že bych je sehnala znovu. Zato brýle byly nenávratně v prdeli. Vlastně mi to ani moc nevadilo – Channel jsem si nikdy moc neoblíbila.

„Grace, tohle je Lily, tvoje sestřička,“ řekla Alice, když jí došlo, že jsem Grace naposledy viděla jako dvoutýdenní dítě. No, že by mi nějak chyběla, se říct nedá. A ta ubohá přezdívka, Lily, mi nechyběla už vůbec. Jmenuju se Lilian Charlotte Nina Brugg-Kingová, moje jméno zní stejně vznešeně a váženě, jako vypadá napsané na mém rodném listě. Nemám důvod si ho zkracovat nebo nějak měnit. Miluju ho a jsem na něj hrdá. Jenomže Alice si prostě nedokázala vymluvit, že je pro dítě Lilian moc dlouhé, tak mi to, alespoň v tomhle domě, zůstalo. 

Jen jsem na ni mávla a Alice se na mě prudce zamračila. A co, nemám jí náhodou ještě podat ruku?

Malá černovláska ke mně zvedla hlavu a pozorně se na mě zadívala. „Dobrý den,“ pozdravila mě.

„Grace, ukaž Lily, jak jsi veliká,“ pobídla ji Alice jemným hláskem, jako kdyby se právě rozplývala nad šaty od Versace.

Grace zvedla ruce nad hlavu a zazubila se na mě.

Lehce jsem se ušklíbla. Mám začít tleskat? Prosit o autogram?

„A jak dělá kočička?“ zeptala se Alice.

„Mňau, mňau,“ mňoukla Grace.

„A pejsek?“ chtěla vědět Alice.

„Haf, haf,“ opáčila Grace.

„A kravička?“ vyptávala se Alice.

„Bůů, bůů,“ řekla Grace.

Nakrčila jsem obočí. A to má být co? Cirkus?

„Taková šikovná holka!“ pochválila ji Alice a upravila gumičku tak, aby Grace nepadaly vlasy do očí. Přitom Grace láskyplně pohladila a v tu chvíli mi bylo jasné, že to bez Grace nevydrží ani minutu, natož tři dny. Ovšem záleží na tom, co bude ochotná udělat pro záchranu svého manželství…

Při pohledu na ně jsem myslela, že začnu zvracet duhu. „Ehm, tak jo,“ odkašlala jsem si. „Mám poradu přes Skype, nevím, jak dlouho to asi bude trvat.“

Alice jen přikývla a dál se věnovala Grace.

„Klíče od auta sem Roland může položit, potom si je vezmu.“

„Hm,“ odtušila Alice a zavrkala. „Kdepak máš kostičky, Grace? Půjdeme si hrát s kostičkami?“

Utekla jsem dřív, než začala honba za kostkami. Ještě bych se mohla nakazit a místo práce bych kreslila kostky. Na druhou stranu to šlo lépe, než jsem si představovala. Doufám jen, že na ni nebudu muset dělat tyhle kraviny – a jak to tak vypadá, obě víme, jak dělá kočka. Snad už se dívá na pohádky, alespoň na chvilku, než stačím vyřídit potřebné záležitosti.

Cílevědomě jsem zamířila do svého pokoje na konci chodby. V tomhle domě se toho změnilo hodně, obzvlášť když se Grace narodila, ale můj pokoj zůstával pořád stejný. Jsem si jistá, že to Alice ví, jinak bych měla pokoj s jednorožci tančící na duze. A doufám, že Alice ví, že by jí za to patřila dlouhá a bolestivá smrt.

Otevřela jsem ebenové dveře na konci chodby a nakoukla dovnitř. Vážně se nezměnilo nic – pořád stejná postel s dřevěným čelem, stěny vymalovány zlatavou barvou a u okna bílý stůl ve tvaru koule. Nic z toho mě ale nezajímalo, protože jsem tu nikdy netrávila moc času. Všechny své věci jsem hodila na postel a vydala se do místnosti, která byla na tomhle domě nejlepší. A byla jen moje.

Šatna byla alespoň třikrát tak větší než můj pokoj. Věděla jsem to, sama jsem vybírala rozměry. Na pravé straně byly uloženy šperky, boty a kabelky, na levé džíny, sukně, kalhoty a kostýmky; vše seřazené podle barev. A přímo proti mně, na té největší stěně, stála prosklená skříň s čtyřiceti pěti šaty. Tedy, když jsem tady byla naposled, bylo jich čtyřicet pět. Pochybovala jsem, že by sem Alice strčila nějaké své oblečení.

Opatrně jsem vešla, abych náhodou nezašpinila ten elegantní černý koberec, a pověsila si kabát na jeden z mnoha věšáků. Potom jsem pomalu přešla celou šatnu a přemýšlela, do čeho bych se mohla obléct. Samozřejmě, na tu poradu by stačilo i obyčejné tričko a džíny, jenomže v tom případě bych si na sebe mohla pořád brát tričko a džíny, když to stačí. Originalita by si zabalila kufry a odjela na dovolenou.

Po dlouhém rozhodování jsem si vzala tmavě modrou sukni s vysokým pasem a jednoduchou bílou halenkou. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a v rychlosti přetřela rty leskem. Nakonec jsem si rozepnula první dva knoflíčky u halenky a jemně si uhladila sukni. Při pohledu do zrcadla jsem musela zkonstatovat jediné – perfektní. Jako vždy.

Do třetí zbývalo ještě třicet minut, takže jsem z kabelky vyhrabala mobil a zavolala Marcusovi, vedoucímu Charlie's v Oslu. Potřebovala jsem s ním mluvit ohledně nových vánočních věcí, které budou uvedeny co nejdříve.

Marcus byl jeden z těch mála lidí, jenž chápali, co můžou a co ne. Byl relativně inteligentní a jeho podřízení ho poslouchali – to byl také jeden z důvodů, proč jsem ho zaměstnávala. A bezpečně jsem věděla, že udělá vše, co mu řeknu.

Občas ani on ale nedokázal pochopit, proč jsou věci tak, jak jsou. A jeden z těch případů právě nastal. Marcus totiž nechápal, proč s ním nechci někam jít.

„Marcu,“ řekla jsem a ani se nesnažila skrýt podrážděnost v mém hlase. „Jestli se ještě jednou zeptáš, co mi brání mít přítele, přísahám, že tě vyhodím. Nemůžeš pochopit, že ti do toho nic není?!“

„To možná není,“ odtušil Marcus flirtujícím tónem, „ale byl jsem si jist, že někdo jako ty nemá o přítele nouzi.“

„To taky nemá,“ odsekla jsem. „Ale není to tvůj problém. Volám ti hlavně z pracovních důvodů.“

„Ale koho to zajímá?“ zeptal se laškovně a tím si tak zatloukl hřebík do rakve.

„Mě to zajímá!“ zavrčela jsem. „A tebe to taky musí zajímat, je to tvoje práce, Marcusi! Jestli mi někdy něco takového znovu řekneš, přijedu do Osla, před celým oddělením tě skopu do kulaté krychličky a potom tě pošlu do prdele a ještě dál!“ zaječela jsem.

Možná že Marcus dělal, co jsem mu nakázala, ale jinak to byl neskutečný idiot. Proč mu v tom případě platím takové nehorázné peníze? Pokud nedělá s nasazením svou práci, nebude mít žádnou práci.

„Dobře,“ pípl Marc a po celou dobu hovoru se udržoval v přátelské zóně, za což jsem mu byla docela vděčná. Nerada jsem si přiznávala, že někoho takového – egocentrického Casanovu - mám v kruhu nejbližších spolupracovníků.

Ve tři naštěstí začala porada, takže jsem měla záminku se z toho telefonátu vykroutit. Na druhou stranu jsem si říkala, že kdybych věděla, co tam na mě čeká, raději bych ji vůbec nepořádala.

„Co myslíte tím, že došla rudá látka?“ štěkla jsem a nervózně vstala ze židle. Ve stoje se mi přemýšlelo mnohem lépe a alespoň jsem neměla pocit, že jsem tak bezmocná, jak jsem ve skutečnosti byla. „Vždyť jsou Vánoce, rudá a smaragdová látka je nesmírně důležitá! Kdy jste mi to vůbec chtěli říct?“

Becky se nejistě podívala na Toma, jehož jméno jsem si pamatovala jen proto, že měl ke všemu hloupé poznámky. „No, víte… my jsme se to vlastně dozvěděli před půl hodinou.“

„Před půl hodinou?“ zopakovala jsem posměšně. „Tak to úplně mění situaci. Mně je fuk, kdy jste se to dozvěděli – kdybyste skutečně dohlíželi na sklad, věděli byste to dřív. Rudou látku bychom mohli mít už objednanou a nic by se nestalo, zato teď ji budu muset shánět v podobě pěti obrovských balíků! A to je mnohem dražší, než kdybychom ji objednali!“

„Technicky vzato,“ začal opatrně Tom, „je jedno, kdy bychom ji objednali. Přišla by stejně pozdě, ale teď už ji budeme mít rovnou a můžeme s ní pracovat. A pár stovek sem, pár stovek tam, není to jedno?“ snažil se odlehčit situaci a potom na mě vycenil své zuby, které vypadaly jako hvězdičky. Tak žluté a daleko od sebe.

Chvíli jsem na něj zírala, naprosto paralyzována tou blbostí, kterou právě vypustil z úst, ale nakonec jsem jen zařvala: „VEN, OKAMŽITĚ VEN, VY TUPČE!“

Urychleně se otočil a běžel pryč. Ještě se stačil ohlédnout přes rameno a hodit na Becky udivený pohled, který jako kdyby říkal: Co to do ní vjelo, vždyť jsem nic neřekl! Ten pohled mě přesto rozzuřil mnohem víc, a tak jsem se otočila na Becky.

„Zbytek vám pošlu přes e-mail. Pracovat s lidmi jako je on – byť jen přes počítač – je pod mou úroveň.“

Vykulila na mě oči, ale než stačila něco říct, ukončila jsem hovor a intenzivně si začala masírovat spánky. Myslím, že na debilitu takového stupně už nejsou léky. S povzdechem jsem naskenovala všechny vánoční návrhy do počítače, protože jsme se nedostali dál než do ozdobení výloh. Potom jsem Becky vypsala úkoly, kterými má pověřit ostatní, takže když mě Alice volala dolů na večeři, byla jsem tak unavená, že jsem se nad tím nedokázala ušklíbat.

„Tak jak ti dopadla ta porada?“ zajímala se Alice, aby přerušila to trapné ticho, které už vážně začínalo být nepříjemné.

Co je ti, sakra, do toho? „Ani mi nemluv,“ povzdychla jsem si a nabrala na vidličku kousek kuřecího masa.

„Nějaké problémy?“ zeptal se Roland.

Vzhlédla jsem k němu a pozorně se mu zadívala do očí. Téměř jsem mohla vidět tu touhu, jenž z něj tryskala na metry daleko – strašně moc si přál, abych řekla Ano, mám problém, který by on samozřejmě vyřešil a potom si užíval ten pocit, kdy by mohl říct Říkal jsem ti, že s tou firmou budou problémy, nejsi dost stará na to, abys to zvládla.

„Ne,“ odpověděla jsem stále s pohledem upřeným do jeho očí. „Absolutně žádné problémy. Jen je to… vyčerpávající,“ dodala jsem a napila se bílého vína, jako by se nic nedělo.

„Aha.“ Alice mi věnovala chápající úsměv.

Ironicky jsem se pousmála. Ano, jako kdyby Alice snad mohla vědět, co to je tvrdá práce. Pokud vím, pracovala dva měsíce jako Rolandova asistentka, který si nepřál, aby chodila dál do práce, tak toho nechala. Byla pro mě trochu jako odstrašující příklad, jak nedopadnout. Být na někom závislá, zavřená v prdeli světa a ještě ke všemu s malým harantem na krku – tohle není život. Alespoň ne pro mě.

„Je to výborné, Alice,“ řekl najednou Roland a ukázal na těstoviny s kuřecím masem.

„Hm,“ souhlasila jsem jen, protože se to ode mě očekávalo. Alice možná nebyla špatná kuchařka, jenže dát si na večer těstoviny je snad to nejhorší, co se dá pro své tělo udělat. Nejenže je to špatně stravitelné, ale ještě ke všemu je to pořádně tučné, což si Alice – soudě podle velikosti jejího zadku – moc neuvědomovala.

„Tobě to nechutná?“ zeptal se náhle Roland vztekle.

Vždycky na mně poznal, na co myslím. To jsem naprosto nenáviděla, protože mu to dávalo možnost na mě neustále útočit. Jenže to dělal, když mi bylo deset, jedenáct. Ale evidentně s tím nikdy nepřestal.

„Prosím?“ pozvedla jsem obočí. Taktika hrát-si-na-hloupou nikdy ničemu neuškodila. „Řekla jsem snad něco?“

„Nemusíš nic říkat, vidím ten tvůj výraz. Tváříš se, jako kdybys právě jedla hovno.“

Nabodla jsem na vidličku kousek masa a přidržela si ho u tváře. „Ne, hovna nejím, i když je to určitě zajímavý nápad. Ovšem, pokud se podíváš na tohle maso…“ dodala jsem a s přemýšlivým výrazem si ho vložila do úst, zatímco jsem si užívala pohledu na Rolandovu pomalu rudnoucí tvář.

Roland zalapal po dechu. „Cože?!“

S pobaveným úšklebkem jsem pokračovala. „Pokud se podíváš na maso,“ máchla jsem neurčitě rukou, „musíš uznat, že se to možná vzdáleně podobá lidskému exkrementu. Ta barva…“ řekla jsem a znovu si kousla. „Ta chuť…“

„Lily,“ podívala se na mě Alice prosebně. Věděla, že si to o jejím jídle nemyslím – ovšem na jednu stranu je to lehce diskutabilní - ale že mě jen bavilo vytáčet Rolanda do nebeských výšin. V tom měla pravdu, dokonce už mu na čele začala tepat žíla. Vypadalo to, že každou chvíli praskne, což znamenalo jen jediné. Že za chvíli vybuchne.

„Řekni to ještě jednou a můžeš odejít!“ zařval rozzuřeně.

„Dneska ještě ne,“ odvětila jsem a poklidně se napila Pinotu gris. Mělo lehce výraznější chuť, než by se mi líbilo, přesto jsem se řídila pokynem Lepší kořeněné víno, než žádné víno. „Nechce se mi jít do toho mrazu. Ale někdy tu nabídku využiju, vážně. Tak dobrou noc,“ řekla jsem a vstala od stolu. Už jsem na každou Rolandovu poznámku chtěla říct něco pěkně ostrého, takže jsem usoudila, že je čas jít. Mrzelo by mě, kdyby celá ta snaha nerozeřvat se na něj přišla vniveč. „A děkuju za večeři,“ dodala jsem a s jemným úšklebkem se vydala nahoru.

Nějaké tipy na to, kdo je Jamie? :D

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - II.: