OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen jeden polibek - 14. kapitola

08.09.2011 (21:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1442×

14. kapitola

Alice se vzbudila. Něco jí totiž leželo na hrudi, a když sklonila a podívala se dolů. Tak uviděla tu příčinu, musela se pousmát. Na hrudi jí ležela hlava Damiana a jemně chrápal. Ležel přímo mezi prsy, jakoby poslouchal tlukot jejího srdce. Bylo jí to tak příjemné, že si ani neuvědomila a začala ho vískat ve vlasech. Rukou jí objímal celý pas a držel ji pevně a i něžně. Koukla se na hodiny a musela uznat, že spali dlouho. Byl už čas pomalu vstávat.

Damian se probudil, protože ho něco šimralo ve vlasech. Když otevřel oči, uvědomil si, že leží na Alice a do ucha mu tluče její tep. Hladila ho po vlasech a moc se mu to líbilo. Začal ji hladit po boku směrem dolů až k lýtkám a zase nahoru. Cítil, že se zachvěla a srdce ji prozradilo.

Alice mohla pod jeho doteky roztát. Bylo to tak smyslné, vášnivé a zároveň něžné. Zvedl k ní hlavu a lehce se otřel o její rty, jen tak.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji.

„Dobré ráno,“ oplatila mu opačně.

Zvedl se mu koutek úst a znovu ji políbil, tentokrát to bylo náruživé, jakoby ji mohl spolknout a Alice by se s radostí nechala. Hladila ho od ramen až krku a vlasům a on podél strany boku. Opřel se o ruku a odtáhl se od ní. Prstem se dotýkal její čelisti a tváře. Přivoněl k jejím vlasům a vzdychl nad její vůní. Ta ho vždycky dostane. Takové probuzení se jim oběma moc zamlouval.

Bohužel přišlo na Alice kruté vysvětlení. Nechtěla, ale musela. Měla strach, ale když se na ni díval tak krásně a nádherně a v očích měl jiskřičky, musela to udělat. Důvěřovala mu a po včerejšku mu chtěla dát vše, o co by si řekl. Toužila být už jen šťastná s ním a s ostatními. Jen mu to nejdřív musí říct.

Damian ji pozoroval a viděl v jejích očích ten boj, k něčemu se odhodlávala. Ať už to bude cokoliv, nenechá si ji proklouznout.

„Damiane?“ zeptala se ho nejistě. „Chtěla bych ti něco říct.“

Usmál se na ni konejšivě. Sedl si a ona taktéž. Seděli naproti sobě a Damian vyčkával a Alice si dodávala odvahu. Věřila mu, že ji neopustí. Že ji vezme takovou jaká je a i s minulostí, která ji tolik tíží.

„Já nevím, jak mám začít,“ odmlčela se.

„Pokračuj,“ vybídl ji Damian. Tušil, že to bude něco moc ošklivého. Ale tohle…

„Já, chodila s Jessem v posledním ročníku na střední, nikdy jsem nebyla typ dívky, co chodí na rande a tak. Byla jsem ráda doma s  rodiči, chodila běhat a s Jessem jsem si vždycky moc rozuměla. Já jsem jednoho večera šla pozdě s knihovny. Šla jsem se tam učit na nějaký test. Šla jsem k zastávce, když mě ON dohonil. Pořád mě někam zval, ale mě tohle nezajímalo. Nebyla jsem na to.“ Alice se podívala na Damiana a ten ji bedlivě a pozorně naslouchal. Sklonila hlavu studem a pokračovala, „On se jmenoval Wayne. Dohodnul se s nějakými chlápky. Táta byl advokát a dělal kolem majetku a asi jim něco zabavil a tak se spolu dohodli. On mě unesl,“ zaváhala, ale musela mu to říct. „Drželi mě tam asi deset dnů. Z toho mě nechali několik dnů o hladu a bez pití. Byla tam tma a chlad. Pak přišel. Zůstaly mi potom jizvy. V podbřišku mám tři, dvě od něho a jednoho od lékařů. Pak mám na vnitřních stranách stehen další.“ Koukla na něho a čím dál víc se mračil.

Damian zuřil.  Chtěl ty bídáky zabít a spálit. „Když se vyřádil takhle, hodil po mě sůl. Štípalo to a… a… pálilo. Nekřičela jsem asi, tak jak jsem měla a tak se naštval a strhl ze mě poslední kousky oblečení a… a…“ nedokázala to doříct, teď už jí jen tekly slzy velikosti hrachu. „On mě znásilnil. Jednou. Vyžíval se v tom, že mě to všechno pálilo a mohl mi tak ublížit. Nevím, co pak bylo dál, ale omdlela jsem a probudila se až v nemocnici po pár dnech. Měla jsem šokovou ztrátu krve. Musela jsem chodit k psychiatrovi a… a…“ už nemohla dál mluvit, vše se jí v hrudi stahovalo.

Damian dál poslouchal a byl velmi moc naštvaný. Ne na Alice, ale na ty… na ty zvířata. Oni jí takhle ublížili, jí, Alice. Jeho Alice. Ne, nemohl tomu uvěřit. Musel odejít, musel se jít zklidnit. Vstal z postele a odešel pryč.

Alice seděla jak opařená. On prostě vstal, beze slova a odešel pryč. Pryč od ní. On ji opustil. ‚Ale vždyť přece říkal, že mě neopustí, že mě chce?!‘ Tahle slova se jí stále opakovala v mysli a nemohla prostě tomu uvěřit. Dala mu své srdce, i když ne slovy, ale činy a… Byla v šoku. Chtěla být k němu spravedlivá a vysvětlit mu proč byla tak odtažitá. A on… Ne. Tohle přece neudělal.

Stále koukala na zavřené dveře, odkud vyšel Damian. Zničehonic se vylekala. Uslyšela dušený vzlyk, ale to jí vyšel takhle z hrdla. Začala naříkat, plakat. Zhroutila se do postele a vzlykala. Nahlas. Slzy jí smáčely celý polštář. Srdce ji bolelo. Žaludek se jí stáhl a udělal se na něm jakýsi uzel. Hlava ji bolela a praskala, ale její střed hrudi nejvíc. Opustil ji. To byla jediná, stála myšlenka.

Musela plakat dlouho. Najednou se vzchopila, ale stále štkala. Vstala z postele. Došla ke skříni. Uchopila tašku a začala do ní házet všechny své důležité věci. Otevřela kufr a i tam házela věci. Došla do koupelny, sebrala kosmetickou taštičku. Hodila do kufru. Vše pečlivě uzavřela.

Mary? Ach, Mary. Nechá ji prozatím tady. Pak se někdy pro ni staví. Nebude ji teď nahánět. Postavila se, do rukou vzala tašku a kufr. Třískla dveřmi od pokoje a utíkala směrem ke garáži. Na schodech se srazila s Thorem. Vrazila mu přímo do hrudi, ale teď se ho nebála.

Thor se jen udiveně koukal na Alice a přímo do jejích uslzených a červených očí. Sklonil hlavu dolů a spatřil, že v rukou má zavazadla. A až teď mu to docvaklo. ‚Ten debil Damian ji nechá odejít?! Řekla mu to a on ji teď nechce?!‘ pomyslel si. Sebral jí z rukou zavazadla a dokráčel do garáže. Alice teď nechápala jeho počínání, ale šla za ním, a když poznala, že směřuje k autům, byla mu vděčná.

Procházeli kolem skříněk s klíčky a jedny vzala. Na dálku odemknula auto. Bylo to nějaké stříbrné Volvo. Thor otevřel v autě kufr a dal do něj Aliciny kufry. Zavřel a podíval se na ni.

„Je mi to líto, Alice,“ řekl jí smutně Thor. „Nechtěl jsem ti ublížit a Damian je blbec, když si tě nechá ujít,“ dopověděl jí ještě. Otevřel jí dveře. Alice nastoupila, ale ještě než nastartovala motor. Chytla Thorovu ruku.

„To je dobrý a děkuju,“ řekla mu tiše. Thor se na ní zamračil a kývl jí. „Někdy potom si přijedu pro Mary.“ Pokýval jí hlavou, že rozumí. Rozjela se pryč odtamtud, od zámku a od Damian.

Thor se jen díval, jak odjíždí. Neví, proč mu připomínala jeho ženu, ale prostě, to bylo tak. Neví, jestli je to kvůli tomu, co se stalo Alice. Ale líbila se mu. Kdyby ji nechtěl Damian, což si ještě s ním vyřídí, co jí teď provedl, tak by možná sám o ni usiloval. Je pěkná, malá a má ráda děti. Je laskavá a obětavá. Jo, možná by se do ní i zamiloval, ale neleze nikomu do zelí. ‚Počkej, Damiane, co ti dám.‘ Myšlenky mu létaly hlavou jak splašené. A hlavně se mu zase rojily ukázky jeho ženy. Když ji držel mrtvou v náručí. Zničenou a mrtvou. Nikdy jí už nebude moc ukázat, jak je skvělý kuchař a bavič. Nikdy už ji neuvidí se usmívat. Při ránu, když se probudil a cítil její tělo na svém. Už nikdy...

Nevěděla, kam pojede a tak jen projížděla. Rozkoukávala se kolem. Jela středem města. Celou cestu plakala. A nadávala si, že měla dát na svůj první instinkt. Projela kolem svého bytu. Jela dál a dál až se nakonec dostala k bytu Jesseho. Zastavila. Podívala se do jeho oken a měl ještě rozsvíceno.

Někde nedaleko, Seattle

Pán očekával návštěvu. Očekával Balthazara s novinkami a doufal, že s kladnými. Musí ji dostat za každou cenu. Na stole mu seděla Chris. Jiná Chris. Podešel k ní a pohladil ji po tváři. On mu zavrněla pod tím dotekem.
Jeho dveře od kanceláře se otevřely. Dovnitř jako hurikán vstoupil onen zmiňovaný. Balthazar.

Sedl si do křesla před Pánem. Ruce si složil na břiše. Kývl pouze na Chris a ta bez jakýkoliv poznámek odešla.

„Tak co? Našel si to?!“ ptal se ho nedočkavě Pán.

„Ano,“ odpověděl pouze.

„A?“ zeptal se už trochu naštvaně Pán.

„A kolik zaplatíš za tu informaci. Peníze mi nedošly a tak jsem si myslel, že mi je dáš na ruku,“ oznámil mu chladně.

„Ty!“ zahřměl Pánův hlas. „Ty! Jak se opažuješ. Dej mi ty informace! Hned!“ řval vzteky bez sebe Pán.

Balthazar se zamračil, vyskočil ze židle a chytl Pána pod krkem. „Takhle se mnou nemluv! Mohlo by se ti to vymstít, nepatřím k tobě!“ zavrčel na něj ty slova Balthazar. Stiskl ještě pevněji jeho krk a pustil. Pán spadl na zem. Nahrbil se a postavil, přešel k obrazu, odtáhl ho. Za ním měl sejf. Otevřel ho a vyndal peníze, které hodil Balthazarovi do klína.

„V tomhle městě jsem já Pán a já tu rozkazuji, propříště,“ řekl mu chladně Pán. Balthazar jen kývl rameny.
„Našel jsem ten jejich brloh. Je řádně zajištěný. Dovnitř se dostat je velmi obtížné. Každých deset metrů jsou kamery,“ řekl mu ledabyle Balthazar, protože si byl jistý, že se tam jen tak nedá dostat. „Je tam i ona.“ Pán zpozorněl.

„Co?“ zeptal se.

„Je tam i ona,“ opakoval předchozí slova.

„Do prdele, já to tušil,“ řekl rozčíleně Pán. „Jak se tam dostanu?“ zeptal se ještě.

Balthazar se musel pousmát, takový šašek jako on se tam nedostane. „Nedostaneš se tam, ty ne,“ odpověděl mu.

„A kdo by se tam dostal?“ Pán byl moc zvědavý.

„Nevím, ale já ano,“ a pohodil rameny.

„Kolik za tu laskavost chceš,“ optal se ho.

„Podle toho, co chceš tam dělat,“ odsekl mu chladně, tohle nechtěl.

„Chci ji. A možná někoho bys mohl odprásknout,“ nakázal mu.

„Ji bych ti přivezl, co bys s ní dělal?“ Naklonil se k němu a podíval se mu do očí.

„To je moje věc.“

„Fajn tak nic nebude.“ Zase se posadil zpátky do křesla

„Ale jo bude. Přineseš mi ji a dám ti dvakrát tolik, než teď,“ oznámil mu neoblomně. Balthazar se zamračil a kývl hlavou, že ne a odešel. Nebude se montovat do tohohle. Sledovat to jo. Ale jít a nechat se zabít u bojovníků? Nikoliv. To je sebevražda.

Pán se rozčílil a rozbil stůl jednou ranou. Zase, tenhle je už pátý. Zavrčel přes celý dům a přivolal k sobě zrůdy. Vešly do kanceláře a za nimi i několik slídilů.

„Co. Ten. Teplouš?“ každé slovo řval.

„Nic, Pane. Sledujeme ho neustále, ale stále nic,“ oznámila mu jedna ze zrůd. Pán se zhluboka nadechnul.

„Přiveďte ho sem!“ rozkázal jim a všichni odešli.

Posadil se. Nechal si zavolat Chris. Ta přišla okamžitě. Sedla si na něj a začala ho líbat a laskat po krku. Serval z ní všechno, položil na zem. Ona, až moc ochotně ho svlékla. Lehl si na ni a vnořil se do ní svojí erekcí. Hluboko a nenasytně. Přirážel rychle a neustále se zrychloval. Bral si ji zuřivě a naštvaně. Chris mu jen sténala rozkoší do ucha a oždibovala mu ho. Vycházela mu vstříc. Zvedala mu pánev v jeho zběsilém tempu. Vyvrcholil brzo, a jak se vlil do ní, tak i Chris vyvrcholila. Zavrčel blaženě a skulil se z ní.

Netušila proč si to vše nechává líbit, jen věděla, že musela. Jakoby byla jen tělo bez duše. Sloužící jen svému Pánovi.

13. kapitola ☼ 15. kapitola

Tak, co na to říkate??? Já vím, já vím, jsem na Alice hnusná... Ale vše se vyřeší...  možná... Jste zvědaví? Tak zanechte aspoň smajlíka. ;-)

Já a ty moje chyby... hmmm... Děkuju. :-D

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jeden polibek - 14. kapitola: