OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen jeden polibek - 5. kapitola

27.08.2011 (13:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1703×

5. kapitola

Alice opatrně vystoupila a pustila ven i Mary ze zadního sedadla. Damian vystoupil a hned otevřel kufr. Ve dveřích se zjevil vysoký a stavěný muž. Koukal mračivě na Alice a na Damiana, a když spatřil Mary, rozesmál se.

„Za tohle tě děti budou milovat. Tohle,“ ukázal ten muž na Mary. „Damiane, se ti opravdu povedlo. Přinést k nám psa. Kdo to kdy viděl,“ smál se ten vysoký muž. Alice je opravdu nechápala. Byla nervózní a měla i strach.

Damian se taky usmál a přišel k Alice. „Lucasi, tohle je Alice a její pes Mary. Alice, tohle je Lucas, něco jako náš šéfík,“ představil je Damian. Lucas odstoupil ode dveří, podal Alice ruku. Alice ji váhavě přijala.

„Ahoj, těší mě, Alice. Nemusíš mít strach, tady se ti nic nemůže stát,“ odmlčel se a popřemýšlel. „No možná až uvidíš děti, se vylekáš a nic vážného se ti nestane,“ dořekl jí Lucas. Alice se zamračila. ‘Copak mají asi za děti,‘ pomyslela si Alice.

„Lucasi, nestraš ji, počkej, až tohle uslyší Zira. Ta ti dá a Paige s Tomem jakbysmet,“ rozesmál se Damian a Lucas teď vyděšeně polknul, když si vzpomněl jaká je Zira, když je naštvaná.

„Hele, přestaň tady vykecávat a vezmi z kufru krabici a tašku! Já vezmu nákup a kufr,“ poručil mu Damian.

„Můžu Mary pustit? Jinak je pak protivná, když je v uzavřeném prostoru na vodítku,“ zeptala se Alice jich obou. Pořád měla strach, ale aspoň už ne tak velký.

„Ale jo, proč by ne? Stejně teď tady bydlíte obě dvě,“ odpověděl jí Damian. Alice hned uvolnila Mary a ta šla prozkoumat, co mohla, ale nevzdálila se od Alice daleko. Vydali se pryč z garáže a Mary cupitala za nimi a skoro vše očuchala. Alice si vše prohlížela a žasla nad tou vší elegantností. Dole přízemí byla obrovská chodba.

„Tamhle vzadu najdeš tělocvičny a sklad starých a nepoužitelných věci,“ ukazoval jí Damian vše. „Když projdeš dál touhle chodbou doprava a rovně, vyjdeš na zahradu a dětské hřiště. Je tu okolo zabezpečený, takže můžeš chodit po zahradě a tak,“ snažil se být důkladný k Alice.

Šli do prvního patra. „Tady je obývák a za rohem pak jídelna a dál ještě obrovská kuchyň. Ukáži ti ji. Pojď!“ naváděl ji Damian do kuchyně, která byla větší než celý její byt. Lucas položil na pult krabici. Alice ji otevřela a vyndala Maryininy misky. Alice je dala do rohu, co nejdál od lednice. Mary šla poslušně za ní. Damian otevřel obrovský špajz a dal tam granule. Alice natočila do jedné větší misky vodu a položila na zem. Mary šla všude za Alice, očekávala, co se bude dít.

„Mary, tady budeš mít prozatím vždy jídlo a pití,“ informovala Alice Mary.

Damian a Lucas to jen divně sledovali. Alice si stoupla a Mary začala pít. Když se podívala na ty dva, chtělo se jí rozesmát. „Mary můžete říct cokoliv a ona vás pochopí, je velmi chytrá, ale je to pořád ztřeštidlo,“ odpověděla jim Alice na nevyslovenou otázku. A ti dva se snažili vypadat, že chápou, co měla na mysli.

Z dalších dveří pak přišly dvě ženy. Jedna byla blondýnka těhotná a druhá malá bruneta. Obě dvě se zasekly ve dveřích a koukaly na Mary.

„Pane Bože! Vždyť to je pes?“ vykřiknula ta bruneta. A blondýnka se usmála na Alice. Alice jí opětovala úsměv.

„Ano, je. Je to problém?“ zeptala se Alice a koukla při tom na Damiana. Blondýnka se ještě víc usmála a šla k Alici.

„Jsem Eve, ty musíš být Alice a tohle je Porta. Nevšímej si jí. Ona to nějak překousne,“ konstatovala Eve. Došla k Mary a pohladila ji a Mary jí olízla ruku. Damian a Lucas se rozesmáli.

„Ano, Porto, to je pes a ten pes, jak říkáš, se jmenuje Mary a bude zde s Alice,“ sdělil jí Lucas neoblomně. Porta se na něj zamračila a odešla.

„Udělala jsem něco?“ zeptala se Alice.

„Ale ne, zlatíčko. Nic si neudělala. Porta už je taková, nemá ráda novinky,“ odpověděla jí Eve. „A teď ti ukážeme, kde budeš mít pokoj. Pojď za mnou!“ pověděla jí ještě Eve a odvedla ji pryč z kuchyně. Kluci šli za nimi a ruce plné.

Když tuhle se vynořil malý chlapeček a narazil přímo do Alice. Alice tohle překvapilo a vzala ho do náruče. Chlapec v rukou držel panenku a obličejíček schoval do Aliciny hrudi. Hned se pak vynořila holčička asi desetiletá a byla pěkně rozčilená.

„Tome, okamžitě mi vrať tu panenku nebo na tebe zavolám duchy,“ nadávala mu ta holčička. Alice Toma pevněji objala.

„Paige, okamžitě toho nech, sama víš, že nemáš Toma vůbec co strašit,“ huboval jí Lucas.

„Ahoj Tome, jsem Alice. Ukážeš mi, co to máš v ruce a vrátíme to sestřičce, ano?“ ptala se Alice Toma v náručí. Tom zvednul hlavu a koukal, komu to vlezl do náruče. Ukázal jí panenku. Alice si panenku vzala a podala jí Paige.

„Ahoj,“ odpověděl Alice opožděně a žmoulal si očička zalitá slzy.

„Neboj!“ sdělila mu a pokračovala. „Tome, duchové sice existují, ale malým dětem neubližují a už vůbec ne, když budeš mít u sebe Mary,“ řekla mu láskyplně a ukázala na Mary. Tom se rozzářil na psa a tak ho Alice pustila a přiklekla k němu. „Můžeš si s ní hrát, a když se budeš bát, můžeš si ji vzít k sobě na spaní. Ona tě uhlídá,“ pořád mu povídala krásně Alice. Přišla k ní holčička. Paige. Přiklekla taky k nim.

„Můžu si s ní taky hrát?“ zeptala se opatrně Paige Alice. Alice se usmála.

„To víš, že můžeš, ale nesmíš bratříčka strašit,“ naznačila jí Alice a když se postavila, uvědomila si, že se nechala unést a teď tam stála další žena. Měla tmavší blond vlasy a vlnité. Stála vedle Lucase a objímali se a usmívali se na děti. Eve se taky smála a Damian na ni koukal jako na poklad. Tak něžně a láskyplně. Teď věděl, že miluje děti.

„Teda, jestli to nevadí?“ Alice se kousla do rtu, protože se bála, že něco pokazila.

Další žena se rozesmála. „Ne. Vůbec to nevadí. Jsem Zira, matka těch dvou neřádů,“ představila se jí Zira.

„Ouu. Aha. Těší mě. Jsem Alice,“ představila se jí Alice.

„No, už bychom konečně mohli dojít do toho pokoje. Ten kufr je docela těžkej,“ hlásil se o slovo Damian. Alice se rozesmála, poprvé od doby, co se stalo to v bytě.

„Ale ten kufr si balil ty. Já doma cihly neměla,“ smála se mu Alice a k ní se přidala i Eve, Zira a Lucas. Děti si už hrály s Mary a ta byla šťastná.

Konečně došli ke dveřím jejího pokoje. Eve je otevřela a Alice se nakytl krásný obrovský pokoj s překrásnou a obrovskou postelí. Ten pokoj byl ještě větší, než si mohla představit. Kluci jí tam složili věci a Mary si už zkoušela postel. „Mary, okamžitě jdi dolů z té postele!“ rozčilovala se Alice, ale Mary si to náramně užívala a děti skočily k ní do postele.

„Jeděte z té postele. To není vaše postel. Paige! Tome! Dolů!“ řval na ně Lucas.

„Ale tak je nechte se vyřádit,“ šeptla mu opatrně Alice.

„Ne, je to tvoje postel a oni mají svoje na řádění,“ řekla jí Zira nekompresivně. Alice pokrčila rameny.

Damian celé to sledoval. A divil se, jak se dala přesvědčit dětmi, že je v bezpečí. Hned, co jí skočil do náruče Tom, jakoby se už ničeho nebála. Děti slezly z postele. „Promiň,“ omluvily se Alice děti. Alice se na ně usmála. Lucas se Zirou odešly pryč.

„Kdybys něco potřebovala, třeba pokecat a tak, najdeš mě na přímo nad sebou v pokoji,“ oznamovala jí Eve a odešla a zavřela dveře.

Damian tam stál tiše a pozoroval ji, jak si Alice všechno opatrně prohlíží. Prošla, až ke dveřím do koupelny koukla do nich a očka se jí rozzářila. Přemýšlel, co by jí měl říct.

„Můj pokoj je na konci téhle chodby. Stačí si o cokoliv požádat a donesu ti to. Telefon je v pracovně Gregoryho. Jestli chceš, dovedu tě tam,“ už nevěděl, co by jí mohl říct, aby ji znovu nevyděsil.

„Hmm. Dobře. Budu pak muset zavolat do školy a Jessemu, aby neměl starosti,“ šeptla si spíš pro sebe Alice.

„Nelekej se při rozbřesku. Žaluzie se automaticky v celém domě zavírají a otevírají podle slunce a světla,“ vysvětloval jí Damian tiše.

„Ouu. Takže je to pravda, že se nesmíte na slunce, a co ještě?“ ptala se Alice zvědavě.

Damian se posadil do křesla a Alice na postel.

„Slunce nám škodí. Ze začátku se popálíme a pak se to horší, můžeme až i vzplanout. Jsme rychlí, jak si se už i přesvědčila. Pijeme lidskou krev asi jednou až dvakrát týdně, podle žízně. Nic jiného nemusíme, ale můžeme. Nespíme v rakvích. Dokážeme vycítit, jak se kdo cítí. Dokážeme pozměnit nebo vymazat určité vzpomínky, záleží, jak má člověk velkou vůli. Občas někdo umí ovládat zámky dveří a oken. A bije nám srdce, protože se rodíme,“ odmlčel se, zadíval se na Alice a pokračoval. „Ven můžeš do všech prostor až ke zdím. Na nich jsou každých deset metrů kamery, takže neutečeš,“ řekl jí opatrně Damian a sledoval její obličej.

„No, já teď půjdu, kdybys měla hlad. Kuchyň víš, kde je. Můžeš se tady porozhlídnout, ale snaž se neztratit, je tu opravdu tak obrovské, jak to vypadá,“ Damian chtěl být ohleduplný k Alice a chtěl si získat její důvěru.

Alice přemýšlela, co by měla říct Damianovi a jak mu poděkovat, že jí vlastně zachránil život. „Ehm, děkuju, Damiane,“ řekla mu tiše Alice.

Otočil se na ni a usmál. „Není zač. Alice, pro tebe cokoliv,“ odpověděl jí Damian. Otevřel dveře a odešel. Damian se radši ani neptal, jak se cítí, ale divil se, že vše přijala tak lehce. Snad. Zamířil zase do garáže a vydal se na lov.

Alice se znovu rozhlídla po pokoji a udivoval ji, jak je velký. Naproti posteli byla velká plazmová televize, DVD přehrávač, vedle filmy. A Mary si stále hrála v posteli. Šlo vidět, že ten pokoj je luxusně dělaný, ale nikdy neviděla lampu. Roztřásla se, když si uvědomila, že bude muset spát po tmě. ‚Tak to ani náhodou. Musím najít nějakou stolní lampičku. Aspoň,‘ kázala si v duchu. A stále se ošívala při představě tmy. „Hmm, vydám se pak hledat nějakou lampu.“

Naposledy spala při tmě před tou událostí a od té doby je pro ni představa spaní po tmě tak hrůzostrašná. Podívala se kolem ještě jednou a uviděla dveře do koupelny. Došla k nim a otevřela, zase ji ta koupelna ohromila. Rozsvítila, přiběhla k tašce a vyndala si věci. Kosmetickou taštičky šla dát do koupelny. Podívala se nad umyvadlo do skříňky. Jen kroutila hlavou, protože ta skříňka byla zcela vybavená. Otočila, a když zahlídla vanu větší, než jakou vlastní celebrity, se usvědčila, že co nejdřív tu obrovskou vanu musí plně využít. A samozřejmě sprchový kout taky. Zase a zase nad tím kroutila hlavu.

Šla zpátky do pokoje a podívala se do skříně. Na okamžik si myslela, že je v nějakém velmi a velmi drahém butiku na šaty. Byly v ní plesové šaty všech barev a vzorů, v jakémkoliv stylu. Pohladila látku. Otevřela další skříň a v ní byly naopak všelijaké sportovní oblečení a pohodlné oblečení. „Páni, tady se žije,“ vzdychla si Alice. Nikdy neviděla tolik oblečení určené přesně na ni. Zatřepotala hlavou a zamrkala, jestli se jí to nezdá, ale jak je vidět, tak ne.

Vyndala z tašky a z kufru své věci a decentně je tam složila co nejníže. Šla k posteli a otevřela Maryininu krabici. V krabici totiž měla Mary své oblíbené hračky. Vzala ji a vyšla k rohu u okna. Tam všechny její hračky vyndala. Jakmile tohle zaregistrovala Mary. Šla se ujistit, že tam má všechny své oblíbené hračky. Lehla si k nim a prudce vydechla a pozorovala Alice.

Alice se podívala na hodinky. Bylo půl jedné a Alice hned na to zakručelo v žaludku. Povzdychla si. Vydala se ke dveřím. Opatrně je otevřela a vykoukla ven, jestli tam někdo není. Nikde ani noha. Kousla se do rtu a přemýšlela, jestli má jít nebo ne. Zase jí zakručelo v žaludku. Zhluboka se nadechla, koukla na Mary a pokývla jí  hlavou, že jdou pryč. Mary vyskočila a následovala Alice. Všimla si, že zevnitř v pokoji visí na dveřích klíč. Opatrně zavřela dveře do pokoje a zamkla je. Klíček schovala do kapsy.

Šla po chodbě směrem do kuchyně. Dolů po schodech a zabočila do kuchyně přes jídelnu. Tam se zarazila a uviděla další ženu s hnědými vlasy po ramena. Rázovala sem a tam a něco hledala.

„Sakra, kam to zase dali. Člověk sem něco položí a oni jim to ukliděj. Sakra, kterej kretén to dal do mrazničky,“ nadávala tam hnědovláska, když z mrazničky vytáhla teď už zmrzlý koláč. Povzdychla si a hodila ho do dřezu na nádobí. Založila si v ruce k hrudi a až teď si všimla Alice a Mary. Povytáhla obočí. Alice se ošila.

„Promiň, nechtěla jsem rušit. Jsem Alice,“ řekla jí neklidně Alice a čekala, co udělá ta žena.

Usmála se, protože už věděla, o koho se jedná. „Jsem Gail a jsem hladová a měla jsem chuť si sníst ten koláč, co napekla Zira a teď nemám, co jíst. A když nemám, co jíst, jsem nevrlá,“ oznámila jí se smíchem Gail.

„No,“ řekla váhavě Alice. „Jestli jsou tady přísady. Tak bych byla schopná ti udělat nový koláč během hodinky a něco,“ domluvila Alice a usmála se na Gail. Gail se nad tím očka rozzářila a ihned přikývla. „Jen řekni, co potřebuješ a já to najdu a můžu ti i sekundovat,“ chvatně povídala Gail. Alice se rozesmála a přikývla.

4. kapitola ☼ 6. kapitola

Takže... Já se omlouvám za případné chyby a D Ě K U J U za opravy... Snažila jsem se. Četla jsem to několikrát a opravdu se snažila. Takže, D Ě K U J U.

Jste zvědaví, jak to bude dál? jste zvědaví,jestli se bude péct, a nebo ne? Jestli jste zvědaví jak to dopadne, zanechte aspoň smajlíka v komentářích... ;-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jeden polibek - 5. kapitola: