Jiný život - 55. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Roman promluví Mattovi do duše. Poslechne ho? Za případné chyby v textu se omlouvám. Díky všem za přízeň a komentáře. Věnuji všem,co povídku přečetli až sem.

12.10.2012 (11:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

Z pohledu Matta:

Promluvení do duše

Šel jsem do Romanovy pracovny s obrovskou nechutí. To bude zase přednáška. Dělal to vždycky, přitom věděl, jak nemám rád jeho poučování. Je sice od něj hezké, že se stará, ale já jsem dospělý a dělám si, co chci a to pokaždé.

„Netvař se jako u mučení. Chci si jen promluvit o Emily,“ oznámil mi Roman a já se zatvářil kysele. Proč se mám bavit o Emily. To je ujetý.

„A o čem chceš mluvit přesně,“ dělal jsem blbého. Fakt jsem neměl na moralizování náladu. Hlavně po tom, co mě Emily opět odmítla.

„Jen ti chci říct, že pokud budeš na Emily tlačit, nikdy si tě nevezme,“ odvětil dost přísným hlasem. Na všechny mluvil tak klidně, ale na mě tady vždy vytáhl přísný pohled a hlas. Fakt si myslí, že je to tak jednoduché?

„Romane, já jen chci, aby mělo to malé normální rodinu,“ řekla jsme naštvaně a zaryl záda do opěradla židle, na které jsem seděl.

„Dítě, které se narodí, se bude cítit skvěle,“ podotkl Romana a usmál se. Ano, zase měl tu svojí vizi budoucnosti. Jak mě rozčiloval s tím, že všechno věděl dopředu.

„Já jako upír s mocí vidění do budoucnosti ti radím, netlač na ní. Čím víc na ní budeš vyvíjet tlak, tím déle se vezmete. Nechci ti uškodit, ale poradit. Věř, že pokud budeš takto pokračovat. Vezme si tě za padesát let a to opravdu nepřeháním,“ zdůraznil Roman a mě se zatmělo před očima. Dělá si srandu padesát let čekat na sňatek?

„Cože,“ vypadlo ze mě.

„Jak slyšíš. Emily je hrozně tvrdohlavá a nenechá se zviklat ničím. Má to po své matce. Někdy s Em budeš mít těžké pořízení, ale ty jsi to chtěl, na to nezapomínej. Teď už není cesty zpět. Pokud opravdu toužíš po manželství s mou dcerou, poslechneš mě na slovo. Jinak tě čeká strastiplná cesta přemlouvání a prosení. Chci tě toho opravdu ušetřit, protože to stejně nebude mít žádný efekt,“ upozornil mě Roman a zase se začal usmívat. To jako fakt budu muset dělat, to co Emily chce? To ej fakt k nasrání. Byl jsem zvyklý vždy dostat, co chci, jenže teď se budou muset mé plány změnit. Někdy jsem fakt proklínal den, kdy jsem se do Emily zamiloval, to budou časy.

„ Tak co, uděláš, to tak jak ti říkám nebo budeš zase trucovat,“ tázal se mě Roman a já byl v tu chvíli opravdu vytočený a horší je, že jsem věděl, že má Roman ve všem pravdu. Emily měla fakt dubovou palici.

„Dobře, vzdávám se. Vaše rodina, to je fakt peklo víš to,“ zeptal jsem se Romana.

„Vím, proto do ní patříš,“ odpověděl Roman a začali jsme se z plných plic smát.

O deset let později

Z pohledu Emily:

S Mattem a naší rodinou jsme žili v rámci možností v klidu. Po deseti letech soužití s ním a malým Lucasem bylo všechno mnohem krásnější. Matt už na mě se sňatkem netlačil od té doby, co mluvil s otcem. Jenže teď nastala chvíle, kdy jsem připravená vzít si ho. Je sice pořád stejně neomaleně drzý a strašně si věří, ale na kluka nedá dopustit a kluk nedá dopustit na něj.

Zrovna teď hráli fotbal na zahradě. Byl na ně nádherný pohled. Malý Lucas hází rukama a snaží se Mattovi utéct, za to Matt dělá, jak ho nemůže dohonit. Musím uznat, že Lucas se spíš podobá na Matta, než na Guye nevím jestli je to tím, že ho vychovával, nebo to mám jen vsugerované, ale myslím, že on je otcem. Stoprocentně si, ale jistá nebudu a ani to upřímně vědět nechci. Myslím, že ani Matt by o to nestál.

„Mami, pojď si taky zahrát fotbal,“ řval na mě devítiletý Lucas a přitom mě hypnotizoval svýma velkýma modrýma očima. Jeho světle hnědé vlásky vlály ve větru. Byl opravdu roztomilý. Milovala jsem své dítě. Nejradši bych ho umačkala samou láskou.

„Lásko, má pravdu, pojď si zahrát s námi. Ve více lidech je to vždycky lepší,“ volal na mě Matt a při tom se od ucha k uchu usmíval. Pokaždé se usmíval, když si hrál s malým Lucasem. S ním byl úplně jiný, jako vyměněný. Jeho samolibé já jako by zmizelo a dostavilo se to láskyplné, něžné. Nevím, jak dokázal být tak neskutečně jiný, když se jednalo o malého.

„Proč neřeknete dědečkovi. Víte, že já fotbal nemám ráda,“ zavolala jsem na ně a Lucas se zatvářil naštvaně. Matt mu něco pošeptal do ucha a jeho očička se rozzářila. Lucas se pak rozeběhl směrem k domu.

„Kam běžíš,“ ptala jsem se ho se zájmem v hlase.

„Za dědečkem a za strejdou Karlem a Alexem, tatínek říkal, že si určitě taky rádi zahrají,“ pověděl a já se jen usmála a kývla hlavou.

„Ty máš, ale nápady,“ odvětila jsem směrem k Mattovi. On se jen jemně usmíval a nic neříkal. Pomalu se ke mně přiblížil a něžně mě políbil a pak objel. Tohle u něj nebylo normální, takhle láskyplně se chovat, když jsme sami. Nikdy si na tyto výlevy nepotrpěl.

„Tak tě miluji,“ zašeptal mi do ucha a pořád mě držel v náručí. Dost pevně jakoby se bál, že mu uteču do zaječích. Neměla jsem to v plánu, jeho pevný stisk mi byl příjemný.

„Vím, že jsem musel čekat deset let a nenutil tě do toho, ale cítím, že už jsi připravená. Připravená, na to na co se ti chci zeptat každé ráno, když se vedle tebe probouzím,“ svěřil se mi a pak si klekl na koleno.

„Vezmi si mě, Emily, miluji tě a chci, abys byla konečně moje žena, i před zákonem,“ zeptal se tónem, který jsem u něj tak milovala, který mě tak strašně přiváděl k šílenství už od té doby, co jsme se poprvé milovali.

„Ano, vezmu si tě,“ odpověděla jsem mu a pak ho políbila. On mi je polibky oplácel a já byla strašně šťastná, i když jsem řekla ano nejsobečtějšímu a nejarogantnějšímu muži, kterého jsem kdy poznala.

„Tento prstýnek, nosím u sebe pro jistotu každý den u sebe. Byl to prsten, který je spojen s mojí opravdovou láskou, když jsem byl člověk. Teď tento prsten dávám tobě a chci, aby byl spojený s mojí láskou, když jsme nyní upír,“ podotkl a prsten se zeleným kamenem mi navlékl na prsteníček.

Pak jsem jen cítila, jak se mi do očí vlévají slzy dojetí. Bylo to tak romantické na Matta až moc romantické. Dal si opravdu záležet, na tom aby to bylo perfektní. Pro mě perfektní. Přesně věděl, jak si na romantiku potrpím. Myslím, že mu to ani nemohlo být příjemné, ale dělal to kvůli mně, protože mě opravdu miloval. Copak bych na tohle mohla říci ne? To bych musela být opravdu blázen.

„Kdy stanovíme datum svatby,“ zeptal se Matt najednou.

„Co takhle za měsíc, to bude ještě víc teplo. Obřad by mohl být na zahradě,“ pověděla jsem mu své přání. Nechtěla jsem žádnou svatbu někde v kostele nebo na radnici, chtěla jsem jí venku v rodinném kruhu u našeho domu, protože tady jsem se cítila nejlépe, protože tady začal jiný život. Život, který bych si nikdy nemohla ani vysnít, život, který nebyl ani za mák jednoduchý a také byl plný slz, ale nikdy bych ho neměnila za ten, co jsme žila před tím, než jsem potkala tátu. Protože mám rodinu a přátele a taky svého nového snoubence a malého Lucase, který mi dělá jen radost. Doufám, že bude tak šťastný jako jsem já a pozná lásku jako já, moje matka a všichni v tomto domě.

Doufám, že se Vám líbila poslední kapitolka, vím, že je trochu přeslazená, ale já jsem prostě hrozná romantička, když se jedná o konce a hlavně o dobré konce, protože příběh bez dobrého konce, pro mě není tím pravým. Za jakýkoliv komentář budu ráda lidičky. Čeká Vás konečně epilog, kde bude svatba!

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování