OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Judgement of the Buried - Kapitola 4

25.09.2026 (14:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 57×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Asher

Nejnáročnější zkoušku svého života mám za sebou, ani státnice pro mě nebyly takový oříšek jako složit zkoušku na detektiva, spíš působily jako společenská událost. Ale uspěl jsem, a to se počítá. Obával jsem se, že kvůli svému „handicapu" mě ke zkoušce ani nepustí, ale odcházím s papírem, který dokazuje pravý opak - její úspěšné složení. Mé doby, coby šerifa na Rhode Islandu, jsou dávno pryč. Ten život je pro mě minulostí. Nejsem tím, kým jsem býval. To, co se stalo, mě změnilo.

Prožil jsem zradu od nejbližších přátel, psychickou i fyzickou bolest a málem jsem umřel. Před více než dvěma lety jsem ztratil kamaráda, i přesto, co dělal, jsem nemohl popřít fakt, že jsem ho znal několik let. Byl mi blízký a jeho ztráta mě bolela. Stejně tak jako jeho ženu, pro kterou jsem tu po jeho smrti byl. Možná jsem tu pro ni byl až moc. Delilah nebyla jen kamarádka, vždycky jsem pro ni měl slabost, ale vybrala si Jaydena. A to jsem respektoval.

Jeho smrt nás ale sblížila.

Hodně.

Měli jsme poměr. Netvrdím, že jsem s ní plánoval budoucnost, ale měli jsme se dobře. A pak se zjevil jeden texaský detektiv, rozkopl naše životy jako dveře při zátahu s elegancí splašeného býka a my se ocitly v dalším víru vražd, ze kterých Ethan – ten Texasan - obvinil nejen Dee, ale i mě. Tenkrát mě to naštvalo a neměl jsem ho rád, ale zpětně vím, že dělal jen svou práci. Tu samou, kterou bych udělal i já.

Jeho vyšetřování nás všechny zavedlo na stejné místo, na němž jsme odhalili pravého viníka. Vlastně ne jen jednoho, ale rovnou dva.

Zjistil jsem, že můj kamarád smrt jen předstíral a že jeho žena v tom celou tu dobu jela s ním. Vraždili společně. Moc bych si přál, aby to byl jen špatný hororový film. Ale nebyl. Byly to naše životy.

Situace se bohužel vyostřila do takového extrému, že Jayden a Delilah zemřeli a já s Ethanem jsme vyvázli se zraněními, která si poneseme do konce života. Fyzické i psychické. Oba máme jizvy na tělech. Ethan od té doby kulhá na levou nohu a já nezvednu pravou ruku výš než nad hlavu, po tom, co mi Jaydenův nůž poškodil vazy v rameni. Ale život jde dál. Post šerifa jsem přenechal svému následovníkovi, sbalil jsem si své věci a z Rhode Islandu se nadobro odstěhoval.

Kam?

Do Texasu. Protože nebylo očividně dost dramatické zůstat na Rhode Isladu a zhroucení osobního života zjevně nestačilo bez změny klimatu.

Zde jsem složil zkoušku na detektiva a zde započne můj nový život.

Nasednu do auta, lejstra o složení zkoušky hodím na sedadlo spolujezdce a zastrčím klíče do zapalování. Než vyjedu, napíšu Ethanovi zprávu, že mám zkoušky v kapse. Odepíše mi hned se slovy: Kdy to zapijeme?

To bych taky rád věděl, ještě si musím nechat udělat odznak a vyzvednout registrovanou zbraň, navíc Ethan teď bude chvíli pryč, protože jede pro jednoho grázla až do Wyomingu. Napíšu mu další zprávu, ve které mu sděluji, že to odložíme do doby, než se vrátí, nastartuju auto a vydám se na cestu.

Od doby, co jsem se sem přestěhoval, jsem pořád neměl příležitost si byt pořádně zařídit. Než jsem našel nějaké vhodné místo a podepsal papíry o pronajmutí, zůstal jsem dva týdny po příjezdu sem, v motelu. Ale teď mám vlastní místo, zatím plné krabic s mými věcmi. Je na čase dát se do vybalování, abych mohl žít jako normální člověk. A předstírat, že jsem normální a nic z toho, co mě potkalo, se nestalo.

Když znovu koukám na tu haldu krabic, hromadících se v jedné místnosti, chuť na vybalování mě rázem přejde. Krabice se na sebe tváří jako němý důkaz toho, že dospělost je jen organizovaný chaos a já mám najednou pocit, že motel byl vlastně životní styl a ne nouzové řešení. Jenže stejně nemám nic lepšího na práci. Vezmu nejsvrchnější krabici a sednu si s ní na gauč, jednu z mála věcí, kterými je byt zatím vybaven. Nožem přeříznu lepicí pásku a otevřu víko krabice. Sám už ani nevím, co tam na mě čeká. Které věci jsem si zabalil a které jsem nechal ve svém starém bytě na Rhode Islandu na pospas likvidační firmě.

Otevřu víko krabice a do očí mě udeří vzpomínky na minulost. Alba plná fotek. Skvělý nápad, pokárám se v duchu. Otevírat minulost bez alkoholu. Vezmu do rukou nejsvrchnější album, otevřu tvrdé desky a shlížím na usměvavý pár v jejich svatební den. Jay a Dee. Píchne mě v žaludku a album odložím, nemám sílu se na to teď dívat a připomínat si všechny ty loňské hrůzy. Ještě neuběhl dostatek času.

Další album je plné fotek z mých dob na univerzitě. Brown University v Providence. Místo, kde se potkávali lidé z úplně odlišných světů a nikomu to nepřišlo zvláštní. Kde synové farmářů seděli v jedné posluchárně s dědici rodinných impérií a nikdo se nad tím nepozastavil.

Tam jsme se poznali, naše chlapecké trio. Já, Jayden a Wentworth. Tři naprosto rozdílní kluci s vášní ke sportu. Přidělili nás do stejného fotbalového týmu a hned nato jsme zjistili, že si nerozumíme pouze po stránce fotbalu.

Já – místní kluk z Rhode Islandu, který chtěl pochopit, jak funguje lidská mysl a systém kolem něj. Studoval jsem právo a kriminologii, fascinovala mě struktura moci, to, proč se lidé rozhodují tak, jak se rozhodují. Netušil jsem tehdy, že mě to jednou zavede až do kanceláře šerifa.

Jayden se ztrácel v archivech, knihovnách a starých příbězích. Studoval historii a kulturní studia, hrabal se v minulosti s takovou posedlostí, jako by v ní hledal odpovědi na otázky, které si ostatní ani nepokládali. Byl klidný, tichý, ale pod povrchem v něm něco neustále pracovalo.

A Wentworth... ten přijel z Kalábrie s penězi, sebevědomím a kontakty, které sahaly dál než hranice kampusu. Studoval obchod a mezinárodní finance, jako by už předem věděl, že svět je jen tržiště a on se na něm chystá hrát vysokou hru. Už tehdy vypadal jako člověk, který by vám prodal i vlastní židli a ještě vás přesvědčil, že jste na tom vydělali. Pro něj byla Amerika jen další zastávkou. Dalším krokem.

Potkávali jsme se na chodbách, v knihovně, v barech kolem kampusu. Seděli jsme dlouho do noci nad učebnicemi, hádali se o politiku, spravedlnost a budoucnost, o které jsme si mysleli, že ji máme pod kontrolou. Ve druháku si Jayden našel Dee a rázem jsme byli čtyři. Delilah měla blízko k umění, historii a věcem, které přežily víc než jednu civilizaci. Vnášela do našich debat klid a jiný pohled – méně ostrý, víc lidský.

Byli jsme si tak blízcí, že jsme o sobě věděli všechno. Jak se ale zdá, nakonec se ukázalo, že vše o sobě navzájem nevíme.

Po promoci se naše cesty rozešly. Wentworth se vrátil na Sicílii – tehdy mi poprvé naznačil, čím se jeho rodina doopravdy zabývá, a já pochopil, že některé příběhy je lepší nerozplétat. Po vysoké jsem nastoupil k policii, chtěl jsem být součástí systému, ne jen jeho pozorovatelem, a s Wentworthem jsme se vídali jen zřídka, až jsme skončili pouze u toho, že jsme si párkrát do roka zavolali. Stali se z nás téměř cizinci. Jay zůstal v Rhode Islandu s Dee a budoval si život, který zvenčí působil obyčejně a pevně.

On byl pro mě největším cizincem. Protože jsem si až příliš pozdě uvědomil, že člověka můžete znát roky – a přesto o něm nevíte to nejdůležitější.

Zavřu album. Mám toho dost, této nostalgické chvíle, která mi akorát vhání slzy do očí a připomíná, čím jsem si prošel. Dostal jsem hlad a raději se rozhodnu zajet si na nákup.

Cestou do krámu jsem narazil na obchod s domácím vybavením, neodpustil jsem si tedy malý průzkum, z něhož se stala hodina procházení mezi jednotlivými uličkami a jako každý člověk bez sebekontroly odcházím s vozíkem plným věcí, které ani nevím, kam dám, ale v tu chvíli mi to připadá jako problém budoucího Ashe. Je to taková ta klasická chyba, kdy jdeš do obchodu pro jednu blbost a vrátíš se s půlkou obchodu a pocitem, že sis právě pořídil novou osobnost.

K večeři jsem snědl krabicové lasagne. Chutnaly jako by někdo vzal Itálii, projel ji mixérem a pak to nechal umřít v mrazáku.

Momentálně piju druhou plechovku piva a v návodu studuji, kam sakra patří ten šroubek, který mi tu jako jediný zbyl při sestavování kallaxové police, kterou mám v plánu si dát podél zdi do obývacího pokoje. Civí na mě jako by věděl něco, co já ne. Každý kus nábytku z krabice v sobě nese skrytý osobní útok. Jsem si skoro jistý, že ten šroubek tam patří, jen netuším kam.

Jako první jsem si zapojil televizi a poslouchám u toho zprávy. V druhé řadě jsem sestavil stoleček, na němž právě leží mé dvě prázdné plechovky od piva. Jsou tři hodiny ráno a já se necítím vůbec unavený. Dopiju zbytek piva, uklidím zbylý šroubek – jistě se bude někdy hodit – a vrhnu se do aranžování kallaxu.

Končím v pět ráno, obývák mám zařízený, chybí mu jen pár kytek, aby vypadal útulnější. Zítra mě čeká ložnice. Dnes jsem vyčerpal veškerou svou energii a trpělivost. A možná i právo na to, držet v ruce imbus.

----------------------------------------------------

* Brown University v Providence – prestižní americká univerzita

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Judgement of the Buried - Kapitola 4: