OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Karotka - 2. kapitola

18.03.2010 (19:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1291×

Postupně mi ukazoval dům, pokoje, všechny koupelny, sklepy, záchody, pokoje, vypínače a zapínače světla a všemožné vymoženosti. Příležitostně se při cestě ptal, co jsem tak hrozného provedla a zhodnotil, že tak hrozné to zase neni. Dovolil mi mu tykat, z čehož jsem byla chvíli v rozpacích ještě víc.

Když se mě ptal, zda nemám hlad, odpověděla jsem ne. Nemohla jsem to přiznat. Chtěla jsem si tu zvyknout. Nechal mě tedy zalést si do svého pokoje, kde jsem měla pár osobních věcí, jako byli šampóny, kartáček na zuby, mp4.

Žaludek mi kručel o stošest. Však já to přežiju. Staral se tu o mě nějakej dokonalej chlap, hodný k přirovnání k princovi a já se s ním mám bavit ?!

V žádném případě.

***

Začala jsem být nervózní. Už druhý den jsem necítila nikotin v krvi. Vybalila jsem si ten kufr a pár tašek, jež mi rodiče přinesli, a znuděně sledovala televizi.

Vážně inteligentní seriál, ve kterém poskakovala šťastně rodina prásátek, jež každých deset vteřin udělali ,,Chrocht" a společně se tomu smáli dvacet minut, mě vážně žrala. Drtila jsem ovladač v ruce, obrátila jsem se na záda a počítala ovečky a prasátka.

Rušil mě z mého usilovného přemýšlení pes, který běhal na zahradě, a já přemýšlela, že si na počítání oveček vezmu podobně jako Mr. Bean kalkulačku.

Když jsem byla u devátý, zaťukal mi někdo na dveře.

,,Hm?" zamumlala jsem líně, pořád v teplých peřinách. Věděla jsem, kdo to je. Kdo jiný by tu mohl být?

Tiše vešel, asi si myslel, že je mi pět let a musí mi dát dobrou noc. Nebo měl výčitky svědomí, že mě tu má na starost a už 6 hodin si mě ani nevšiml a bořil se do papírů?

,,Ty už spíš?" vykulil oči v překvapení a zkontroloval čas na hodinkách. Ano, včera jsem šla spát okolo jedný, ale to jsem nepociťovala potřebu mít cigaretu u úst. Teď bylo půl jedenácté.

,,Snažím se," zavrčela jsem, abych mu dala najevo, že tu není moc vítán. Jasně, je to jeho dům, on se choval pěkně, ale já tu byla za trest.

S ním to zřejmě nic neudělalo. ,,Vím, že ti to rodiče zakázali,ale tady máš," přistoupil ke mně a položil k mé hlavě mobil. Docela luxusní Nokii. ,,myslel jsem, že by sis chtěla zavolat."

Jelikož jsem se dneska chovala odtažitě, žádný jeho vtip se mnou nezacloumal, ani mě nerozesmál, snažil se mě koupit, nebo mě trochu rozveselit, tak jsem se ani nepousmála. Bylo to hezké, ale já pomoc nepotřebuju.

Mohla bych zavolat Severin, pokecat si s ní o normálních věcech. Určitě šílí, kde jsem. ,,Né, díky," řekla jsem nakonec. Zvládnu to sama.

Matt se zatvářil zvláštně. Měla jsem rozsvícenou solnou, oranžovou lampičku, takže jsem jeho výraz viděla. Tvářil se naštvaně, nechápavě se směsicí zklamání. Zakuňkal cosi o nevděčné mrkvi, o sobectví, o dobré noci a vykročil ke dveřím. ,,Mimochodem, provolej si co chceš, platí to moje firma."

Věděl, jak na mě, šmejd jeden. Věděl, že mám svou hrdost. Když se za ním zavřely dveře, skočila jsem po mobilu a zpaměti vytočila číslo Severin.

,,Halo?" ozvalo se rozesmátě a nahlas do ucha. Sedla jsem si do tureckého sedu a opřela se o zeď: ,,Sev, to jsem já, Shelly," promluvila jsem a přičísla si prsty své oranžovo rudé a ohnivé vlasy.

,,Jéé! Ahoj. Kde jsi?" tlemila se, nezněla vůbec vyděšeně. ,,Proč nejsi s náma?"

Vzdychla jsem. ,,Rodiče mě odvezli k jejich kolegovi, nesmím ven, nedostávám peníze, jen najíst.."

Severin se rozesmála ,,Tak uteč."

,,Hm, tady odtud to nejde. Myslí si, že jsem feťačka, hlídá mě tu."

Její hlas byl vyrovnaný, dokázal mě uklidnit. ,,Tak se s ním vychrápej, třeba tě pustí..."

To jsem se musela zasmát. ,,Kdybys ho viděla," ztišila jsem hlas, je možné, že byl vedle. ,,Je dokonalej. Ty vlasy, oči, tělo."

,,Nemá bratra?" optala se ona a slyšela jsem, jak si tam všichni připíjí a k tomu je doprovází hudba.

,,Nevím, zjistím," opáčila jsem. ,,Mám děsnou chuť na cigáro..."

Sev povídala a povídala, jak je málem chytli poldové, jak utíkali, jak se přitom zasmáli a mně se začalo stýskat. Odešla na záchod, abych jí slyšela, zrovna totiž seděli v nějakém baru. Při jejím vyprávění jsem si nervózně hrála s piercingem, otáčela, uvolňovala a sundavala kuličku. Usnula jsem až někdy ve 2 ráno, což je docela brzo, jelikož někdy nespím i dva dny.

Zdálo se mi o mé bejvalé nejlepší kamarádce. To bylo předtím, než jsem potkala Annu. Byla obyčejná. Hnědé, loktané vlasy jí splývaly po ramena a obyčejné, hnědé oči zářily. Vždycky mi jí bylo líto, že jsem jí opustila, ale ona prostě… nebyla dost dobrá.

Zdálo se mi o něčem, co jsme spolu dělaly. Potkaly jsme se ve čtyřech letech na pískovišti. Obě jsme byly ve stejné mateřské školce v jedné ulici. Půjčila jsem jí svůj oblíbený oranžový kyblíček. A do té doby to začalo, až do patnácti jsme u sebe obden spaly. Hádaly jsme se minimálně, byla jsem šťastná. Akorát mě nikdo nebral. Žádní kluci, byla jsem šedá myš ve škole.

O pár dní později se u pana Dokonalého objevili i známky špatných vlastností. Trpělivost moc neměl, rozčiloval se věčně nad těstovinami. Rozhodla jsem se, že udělám dobrý skutek a pomůžu mu. Jako dobrá víla jsem ho vystrčila od plotny s výmluvou, že ,to umím líp' a neodpustila jsem si poznámku, že chlapi jsou v tomhle na nic.

Rozvěrně se usmíval: ,,Ženský zase neuměj řídit."

,,A to žiješ kde?" ušklíbla jsem se, dokonce jsem se cítila už uvolněná. Jako doma. Já řídit uměla, Josh mě to učil v jeho autě, na staré zapomenuté cestě u lesa.

Promíchala jsem dřevěnou kuchyňskou vařečkou těstoviny, o níchž jsem viděla nějmíň tisíc trapných reklam na ploché obrazovce, která byla dokonce i v kuchyni. Naše tiché, nevinné hádky o mém feministictví přerůstaly ve smích.

,,Takže… jsi můj příbuzný, jo?" kydla jsem mu na talíř pár lžic těstovic a on s ,,víc,víc" si neustále přidával. ,,já jen, že jsem o tobě neslyšela."

Popadl nůž a vidličku, nedočkavě se pustíc do jídla. Sobě jsem si toho na talíř dala o hodně míň.

,,No,ale nějakej hodně vzdálenej," odpověděl mi, přičemž hltal, jakoby mu to jídlo chtělo každou chvíli utéct.

Zašklebila jsem se. ,,Už teď si připadám jak tvoje matka, nebo manželka či hospodyně.."

Olízl nůž, tenhle kluk se předemou cejtil asi tak normálně, jako já před ním. Naše oťukávání a jídlo ho ke mně asi víc sblížilo, choval se přede mnou uvolňěně, vyprávěl vtipy a příhody, jako bychom byli staří známí, jež se vidí po 20 letech..

,,Jo, taky tady budeš konat tu službu. Rodiče to přikázali. Když nebudu mít práci, budu se ti snažit trochu pomoct. Pro začátek," pronesl a položil příbor na talíř ,,můžeš dát nádobí do myčky.."

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Karotka - 2. kapitola: