OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Karotka

15.03.2010 (20:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1003×

Tiše jsem zaklela. Přepadla jsem o jakousi překážku, která mi stála v cestě. Rentgenové vidění nemám, takže si musim vystačit s rukama. Zachytila jsem se o futra dvěří a škrábala se na nohy. Většinou je hned u dveří vypínač a zapínač světla. Nic.

Kde to krucinál jsem?

Nahmatala jsem kliku, pomalu jí stiskla a zatlačila do dveří. Se skřípotem se otevřely a do očí mě udeřil proud světla. Zřejmě denního.Poslední,co si pamatuju, bylo…

… rodiče mě tak štvali.

,,Varuju tě, jestli se nezačneš chovat slušně, budeš přes prázdniny někde, kde si tě vychovaj..." strašil otec, podavajíc mi mojí žákovskou knížku. Ředitelská dutka, no a co. Dvojka z chování, no a co? Tak jsem pár hodin zatáhla, no a co? Tak mám trochu horší známky... no a co? A tak jsem trošku sjetá. No a... ehm, co?

,,Dejte mi pokoj!" křičela jsem a zabouchla za sebou dveře. Jediné, co pro mě dělali, že mi znepříjemňovali život. Zajímal je můj prospěch, abych, až budou staří, vydělávala hodně peněz a nešoupla je do domu duchodců, ale živila je a platila jim komfortní služby.

Můj starší bratr Mike byl mým dokonalým příkladem. Maličko fetoval, já do toho spadla víc. Říká se, že je to kvůli výchově. Né, já jsem jen chtěla být ,,jako ostatní". Než jsem se zabouchla do pokoje, chtěl mi něco říct, poslední dobou jakoby se proti mně spiknul.

S Mikem jsme si byli podobní. Možná to bylo proto, že jsme byli dvojčátka. Jako malí jsme dokonce měli vlastní řeč. Shelly a Mike. Dříve to tak nebylo. Teď to bylo Shelly proti Mikeovi, Mike proti Shelly.

,,Halo?" zavolala jsem do prázdného,docela luxusního bejváku. Drahou televizi, rádio, nábytek jsem začala rozebírat do dávek, kolik bych si užila na diskotéce, kolik bych si koupila panáků. Ach, to by byl sladký život. S Kate, s Annou, se Severin , Joshem, Brianem..

Moje parta. Annu jsem potkala na ulici, ptala se mě, jestli nemám cígo. Byla pro mě úplná pocta, že mě oslovila. Celá v černym, piercing ve rtu, dredy. Dokonalost sama. Zrovna jsem šla mamce cigarety koupit, takže jsem bez váhání nabídla oné slečně, která se semnou začala poté bavit.

Řekla jsem jí, že se jmenuju Shelly. ,,Budu ti říkat Shell," navrhla, nasnášela jsem to, ale Anna byla dokonalá. Udělala bych všechno, abych se jí líbila. Abych byla dobrá. Její dredy, všichni na nás koukali, všichni si říkali:,,Ty holky jsou fakt hustý!"

Za několik dnů, kdy jsem Annu zásobovala cigaretama, vlastním kapesným, kreditem a šatníkem, mě seznámila s její partou. Nejvíc se mi líbila Severin. Měla růžové nabarvené vlasy, lemované bílými proužky, piercing v obočí. Rty natřené rudou rtěnku jako jahody. Je pravda, že Jahoda se jí dříve říkalo.

Dále jsem se seznámila s Kate. Kuřačka na třetí, říkala jsem si, když jsem jí poznala. U pusy nonstop zapálenou cigaretu, někdy i trávu a bůhvíco ještě. Vlasy měla černé, zato krátce ostříhané, odhalilo jí to uši, milionkrát propíchnuty. Dívala se na mě zhnuseně, jako bych byla smetí a ona mě chtěla odkopnout někam do křoví. Mimochodem, její make-up byl bílý.

Sev se mě ujala. Byla přátelská, vzala mě do jejího pokoje, kde mě přebarvila na oranžovo a ostříhala. Propíchla mi dolní ret, což opravdu bolelo. Ale já chtěla být jako oni.

Prouzkomávala jsem bejvák. Hledala jsem telefon, nic, zkoušela otevřít dveře, stejný výsledek. Panika mě zachvátila. Jsem v domě nějakých cizích lídí! Na oknech byly nějaké pojistky. Nemohla jsem utéct. Dostala jsem se sem, když jsem byla sjetá?

Poté jsem poznala Briana. Kluk podobný stylu Kate, Anny a Severin. Podle mě dokonalej člověk, se kterým jsem se chtěla bavit stejně tak, jako s ostatníma. Už jsem s ním něco měla (s jedním promilé v krvi).

Až po 20 minutách jsem se odvážila sejít po dřevěných schodech, které melodicky vrzaly. Cestou jsem si prohlížela obrázky, které byli pověseny na stěnách. Žádné fotky, jen nějaké umění a profesionální fotografie. Na obrazech byly děti, ženy, třeba i z Afriky, nebo tak. Květiny, vše orámované v drahých rámech. Dívala jsem se na vzory, vše absolutně moderní, na tapety.

Josh byl poměrně obyčejný kluk. Přátelský, nicméně pořád opilý, nebo sjetý.

Schody doskřípaly a já se rozhlížela, kam bych šla. Patery dveře tu na mě číhaly. Jedny venkovní. Vydala jsem se k nim. Ale zastavil mě jakýsi hlas: ,,Kampak, slečinko?"

Hlas patřil otci. Pomalu jsem se na něj otočila. Zírala jsem mu do tváře, za ním stála rázně maminka, v očích odhodlanost, rozčílenost, jakou jsem u ní vídala poslední dobou často. Začalo mi tepat srdce, začalo mě tepat všechno. Každá buňka v mém těle se začala ozývat.

,,Co… tu dělám? Kde jsme?" pípla jsem vyděšeně, myslejíc si, že buď je to sen, nebo jsem opravdu už mimo. ,,Nechcete mě odvléct do lesa, rozčtvrtit mě a..."

Mé dojaté povídaní přerušil tichý smích. Teprve teď jsem toho chlapa, mladíka nebo kluka zahlídla. Seděl na černé, kožené a dlouhé pohovce v kuchyňoobýváku, na kterých už byly vidět malé prasklinky a přepínal kanály. Jeho překrásné vlasy mu padaly do očí, svaly se mu rýsovaly pod značkovým tričkem a do očí jsem mu zatím neviděla.

Jeho obývák byl moderní, ostatně jako všechno tady. Uprostřed místnosti byl rozprostřen koberec, na nemž stál skleněný stolek s poličkou dole, v níž byli nějaké časopisy a papíry.

Avšak nejvíc mě zaujala knihovnička. Vždycky jsem byla knihomol, ale teď na to nebyl nikdy moc čas.

,,Jsme u Matta doma," odpověděl mi otec, povzbudivě držíc mlčící maminku. ,,Zůstaneš tu na prázdniny, před týdnem ti začaly..."

Otec se zdál rázný. Pamatuju si na chvíle, když jsme si byli blízcí...

Mně bylo devět. Houpal mě na naší zahradě a vyprávěl mi dobrodružství jakéhosi indiána, který se zamiloval do bělošky. Povídal mi o lásce, o přátelství a já tomu opravdu věřila. A teď, hádky patří na denní pořádek, řeči o zklamaní taky.

,,Pamatuj, láska je silnější než-li cokoliv jiného," řekl mi, jak z pohádkové knížky a něžně se na mě usmál, políbil na spánek a pořádně rozhoupal, až jsem málem vyklopila borůvkové knedlíky. Nevadilo mi to. Zbožňovala jsem ho. Podporoval mě v mé kariéře baletky, astronautky, vědkyně, malířky, fotografky, později modelky. Podporoval mě tehdá ve všem.

Nezasloužil si to. A mně to došlo až teď. Třeba, když budu předstírat, že jsem hodná a rozumná holčička, pustí mě odtud.

,,Zdravím..." ledabyle jsem mávla rukou na muže.

Ten se na mě zadíval, prohlídl si mě pohrdavým pohledem. Poté se trochu usmál. ,,Ahoj," vstal, na tváři zdvořilý úsměv.

Podal mi ruku. ,,Jsem Matthew, říkej mi Matte..."

Nesnáším, když se někdo ke mě chová tak dospěle. Chvíli jsem pozorovala jeho ruku, ale nakonec jsem jí stiskla, podívala se mu do pomněnkových očí. ,,Jsem Shelly," vyrazila jsem ze sebe. Jestli s ním budu trávit 2 měsíce, no to potěš. Tohle byl chlap podle mých představ. I když mě bylo teprve 16, jemu tak okolo 25. Tohle byl anděl. Bohatý anděl. Dokonalý. Milý.

Samozřejmě, matka vystoupila. Ráznost v očích rázem vyprchala, chytila mě za obě ruce a žmoulala je v dlaních. ,,Miláčku, my ti nechcem zkazit prázdniny, ale je to nezbytné," Vždycky jsem obdivovala mateřskou lásku. Ale to asi pochopím,až budu mít vlastní dítě. Jestli k tomu dojde. Což asi ne ,,tady u Matta se budeš mít dobře. Slíbil, že ti vymyslí aktivity, že ti bude dávat najíst a že.."

,,Moment, moment!" zastavila jsem jí. ,,Vy tu nebudete?"

Otec si povzdychl, jako kdybych snad byla duševně chorá ,,My musíme pracovat, Shellynko, víš?"

Jeho tón se mi nelíbil. ,,Uhm... Jistě..."

Zakývala jsem hlavou a opatrně se zeptala na moje věci. Slíbili, že je přivezou zítra. Skvělý, já budu dokonalé prase. A mám chůvu.

,,Matt je syn maminky sestřenice z druhého kolena.. Pomohl mi najít práci, a prý měl taky problémy s drogama," objasnil mi tatínek, který se hrdě chopil slova.

Vypadlo ze mě prosté : ,,Aha..." Na výmluvy, na scény jsem neměla náladu..

Otík se zhluboka nadechl: ,,Žádné vycházky ven sama, peníze nedostaneš, leda na jídlo. Vy se tu poznejte, myslím, že spolu budete vycházet dobře. Kdyby něco, ozvi se. Tak teda… zítra tady, ano?"

Uraženě jsem mlčela, nechali mě tu s cizím člověkem. Rodiče to brali jako souhlas. Odtrčili mě z cesty, popadli letní bundičky a vydali se ven, do zářivého dne. Matka mezi dveřmi zaváhala: ,,Děkuju, Matte. A dávejte na ní pozor."

,,Nebojte." Odvětil mladík, naposledy kývnul na pozdrav otce a počkal, až se dveře zavřely. Nastala chvilka ticha, kdy jsem nevěděla, co říct.

Matthew se mírně zaculil nad mými rozpaky... ,,Chovej se tu jako doma," doporučil mi a pak pokračoval: ,,ukážu ti dům. Pojď."

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Karotka: