Kde jsi ve dne - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh o Sereně, mladé ženě, která žije sama. Brzy jí však do života vstoupí tajemný cizinec, který má ale velmi zvláštní tajemství.

13.01.2011 (11:00) • Andysan • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 465×

Poslední sluneční paprsky jemně pohladily Sereninu tvář a pak zmizely za obzorem. Serena dopila její oblíbený mátový čaj, odložila hrnek na stůl v kuchyni a zavřela okno, u kterého strávila poslední hodinu sledováním dění na ulici před domem.

Měla tento domek tak ráda. Je to to jediné, co jí po rodině zůstalo. Oba rodiče zemřeli brzy po jejím narození při autonehodě. Když vyrůstala, starala se o ni babička z tatínkovy strany. Nikoho jiného neměla, proto po smrti babičky před třemi lety zůstala v domku sama. Moc ji postrádala, nejen že jí plně nahrazovala oba rodiče, byla jí zároveň kamarádkou i rádcem. Plně Serenu ve všem podporovala, vždyť vlastně i díky ní byla nyní hrdou majitelkou malého útulného krámku s čokoládou, který nazvala Čokoládové království. Čokoláda byla její vášní, tak úžasná chuť, tolik různých druhů. Kdo by neměl čokoládu rád.

Serena se usmála, přesně tohle říkala babička o ní. Kdo by neměl takové hodné děvče rád? Přesně, kdo by ji neměl rád. Přátel měla hodně, všechny její vztahy s chlapci a muži však ztroskotaly. Ne že by jich snad bylo tolik, ještě na škole randila s několika spolužáky, později pak prožila dva vztahy, žádný z nich však netrval déle než jeden rok.

Serena pohladila Zrzku, malou rezavou kočku, která s ní sdílela domov už druhým rokem. Zrzka spokojeně zapředla a uložila se ke spánku na svém oblíbeném místě v rohu pohovky. Tady usínala každou od té doby, co si ji Serena vzala k sobě, když ji jako kotě našla mňoukat přede dveřmi jejího krámku. Také bych si měla jít lehnout, ráno musím do práce dříve, abych vyleštila výlohy, pomyslela si Serena.

V ložnici vytáhla ze skříně čisté světle zelené pyžamo s obrázkem berušky. Beruško - tak jí říkávala babička, když byla Serena ještě malá. Z tohoto sentimentálního důvodu neodolala a pyžamo, sestávající se z tílka a lehkých dlouhých kalhot, si před pár týdny koupila v malém obchodu na kraji města. Jak moc jí nyní babička chyběla. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. Zavřela dveře ložnice a zamířila do koupelny. Po uvolňující sprše, při níž si umyla tmavě hnědé lesklé vlasy, které jí sahaly téměř do půli zad, si vyčistila zuby, pak zaplula do měkkých peřin a téměř okamžitě usnula.

Probudila se jako obvykle ještě do tmy po snu, který ji pronásledoval již několik měsíců. Posadila se na posteli a podívala se na budík na mahagonovém nočním stolku. Digitální hodiny ukazovaly za pět minut čtyři. Myslela si, že sen je definitivně pryč, když posledních dva týdny spala klidně, ale neustále se v nepravidelných intervalech vracel. Netušila, co znamená. Vždy se ocitla na sluncem ozářené louce uprostřed jakéhosi lesa a slyšela, jak na ni někdo volá. Náhle se však setmělo, slunce na nebi vystřídal měsíc a volání utichlo. Pak ucítila jemné pohlazení po zádech. Otočit se a podívat, kdo ji to pohladil, se však nikdy nestihla, jako vždy se v tuto chvíli probudila. Ačkoli ji sen dost znepokojoval, musela si přiznat, že se v něm cítila velmi příjemně a klidně.

Protože věděla, že se jí již nepodaří znovu usnout, umyla se, převlékla, vlasy sepnula do skřipce a zamířila do Čokoládového království. Podzimní počasí pozvolna přecházelo v zimní, byla tedy velice ráda, že si oblékla teplý svetr a kabát. Bylo téměř půl šesté ráno, když vkročila do ulice, ve které se nacházel její obchod. Slunci se ještě nepodařilo překonat noc, chabá světla z několika pouličních lamp nemohla dostatečně prosvítit temnou čtvrť.

Ucítila, jak se jí zježily chloupky vzadu na krku. Takový nepříjemný pocit. Jako by mě někdo sledoval, pomyslela si. Letmo se rozhlédla, žádnou příčinu svého znepokojení však nenalezla. Šmátrala poslepu v kabelce a hledala klíče od obchodu, zatímco se stále otáčela. Vtom se z boční ulice kymácivým krokem vynořil jakýsi muž. Serena přidala do kroku, muž však zamířil za ní. Ucítila závan alkoholu, když jí zastoupil cestu.

„Kampak, slečno,“ spustil.

Serena na nic nečekala, otočila se a spěchala pryč. Muž se ji však rozhodl pronásledovat. Křičet nemá smysl, pomyslela si Serena a poprvé litovala svého rozhodnutí pořídit si obchod na okraji města, kde se nacházely pouze sklady a další obchody, jejichž otevírací doba začínala v osm hodin ráno. Konečně se jí podařilo vytáhnout z kabelky telefon, jak ale pospíchala, vypadl jí ze zimou prokřehlých rukou a na zemi se rozlétl na několik kusů.

Muž jí byl stále v patách. Serena uklouzla a tvrdě dopadla na chladný asfalt. Pocítila bodavou bolest v pravém kotníku. Náhle se kolem ní něco rychle mihlo. Než se k ní stihl pronásledovatel sehnout, byl odmrštěn zpět. Před Serenou stál k ní zády vysoký muž a shlížel na druhého, který se nyní válel po zemi, držíce se za tvář. Při pohledu na stojícího protivníka rychle vystřízlivěl a bez jakéhokoli slova se posbíral a zmizel do tmy.

Jakmile se její zachránce přesvědčil, že je nebezpečí zažehnáno, otočil se k Sereně.

„Jste v pořádku,“ zeptal se, poklekl k ní a jemně prohmatal bolavou nohu.

Serena se zmohla jen na zavrtění hlavou.

Muž k ní zvedl oči: „Zlomené to nemáte, ale vymknutý ten kotník asi bude. Pokud dovolíte, pomohu Vám, ale musíme si pospíšit.“

Zamračil se a pohlédl na dosud tmavé nebe. Serena přikývla a nechala se mužem vzít do náruče.

Zvláštní, pomyslela si, jak lehce mu začala důvěřovat. Muž se zeptal na její adresu a rychlým krokem zamířil k jejímu domu. Tam ji opatrně postavil přede dveře, aby mohla odemknout. Pak ji znovu zvedl do náruče a donesl do obývacího pokoje, kde ji položil na pohovku. Zrzka nebyla nikde vidět.Serena sykla bolestí, když jí vyzul botu. Kotník byl pořádně oteklý.

„Máte led,“ zeptal se muž.

Přikývla a ukázala na dveře po její levici: „V mrazáku v kuchyni.“

Muž byl za okamžik zpátky a balil jí nohu do ledu. Pak ji podložil polštáři a poprvé pohlédl dívce přímo do očí: „Snažte se zůstat alespoň pár dní v klidu a kotník nenamáhat, ano?“

Serena byla tak šokována zvláštní barvou jeho očí, že pouze přikývla. Zvláštně temně modré, nebo snad modrofialové? Vzápětí si však uvědomila, v jaké situaci se nachází.

„Já ale nemohu, musím otevřít obchod, zákazníci budou čekat. Navíc mi tam vypadl na zem telefon a rozbil se, nikdo se mi nedovolá, nebudou vědět, co se děje.“

Zamračil se: „S vaším svolením vyvěsím na dveře obchodu ceduli. S tím kotníkem rozhodně teď nikam nemůžete, zákazníci budou muset počkat.“

„To by od vás bylo velice laskavé.“ Uvědomila si, že mu ani nepoděkovala. Ani nezná jeho jméno. „Děkuji vám za záchranu i za pomoc. Jsem vaší dlužnicí. Mohu znát vaše jméno?“

„Adrian Trabel.“

Adrian. To jméno k němu pasovalo. Usmála se, když jí podával ruku. Přijala ji: „Serena.“

„Já vím,“ vrátil jí úsměv. Fascinovaná dolíčkem v jeho levé tváři se zapomněla zeptat, odkud to ví.

Adrian se zvedl k odchodu: „Bohužel Vás musím nyní opustit. Rád bych se však ujistil, že jste v pořádku. Zastavil bych se u Vás dnes po setmění, pokud dovolíte.“

Zrudla a přikývla.

„Těšilo mě, slečno Brestová.“

„Mě také. Ještě jednou děkuji. Za všechno.“

Naposledy se na ni usmál a vycházel ze dveří.

„Počkat,“ kulhala ke dveřím. „Odkud víte, jak se jmenuji?“

Odpovědí jí byl Adrianův smích, když se dveře zabouchly. Jakmile je znovu otevřela, zaslechla ještě: „Máte jméno napsané na schránce.“ Adriana však již nezahlédla. Právě začalo svítat.

Autor: Andysan, v rubrice: Povídky » Na pokračování