OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když mne ochráníš - 5. kapitola

03.04.2015 (13:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 768×

Před domem stálo mé milované autíčko. Vypískla jsem a jako malá holka začala poskakovat na místě. Značka? Range Rover evoque. Barva? Už jsem se zmínila, že miluju růžovou? Střecha je černá.

„To je tvoje?“ podivila se Zoey a stoupla si vedle mě a zírala na tu krásu. Horlivě jsem přikyvovala. Když jsem sem před rokem odjela, své auto jsem nechala doma. Milovala jsem ho, ale bylo celkem nápadné a v tu dobu nepřicházelo v úvahu, abych si ho vzala sebou, ale teď když táta... a dům se bude nejspíš prodávat, jsem si ho sem musela vzít. Bylo moje. Jako všechno ostatní. Anne nic nechtěla, a tak všechno dědictví, všechny peníze z firmy, z domu, ze všeho připadly mně. Teď jsem byla zazobaný sirotek.

„Jo,“ vydechla jsem, a když se ozval zvonek, šla jsem od dopraváků převzít klíče.

Zoey mě nalíčila a vybrala oblečení. Růžovou skater sukni a bílou košili. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Poté, co jsem po několikáté objala svoje miminko a ujistila se, že s ním Zoey zajde ven ještě předtím, než odejde, jsem odešla z apartmá a za minutu půl už jsem stála venku před vchodem a obdivovala svého růžového ďábla. Přesně v půl za rohem zapískaly brzdy a následně se s poměrně velkou rychlostí přiřítil černý Jeep a zastavil přímo přede mnou. O krok jsem ustoupila, a když se z řidičových dveří vyhoupla tmavá postava, zastavil se mi dech.

„Doufám, že nečekáte dlouho,“ ozval se hlas, ze kterého všechen strach opadl, a podlomila se mi kolena.

Když se objevil pod světlem lampy, myslela jsem, že sebou seknu. Někdo takový by ani neměl vycházet ven, protože všichni ostatní se budou díky němu cítit méněcenní. Dnes byl určitě čerstvě oholený, měl na sobě tmavé jeany, bílou košili s dvěma knoflíčky rozepnutými a černé sako. Ohromné.

„Neskutečně vám to sluší,“ řekl tichým hlasem, když se zastavil dva kroky ode mě. Můžu se tady roztéct jako zmrzlina na slunci? A páni, byl opravdu vysoký. S mými sto šedesáti a dvěma centimetry jsem se mohla jít opravdu zahrabat – prosím, níž už né, dosahovala jsem mu sotva po prsa. Já kráva jsem si odmítla vzít podpatky.

„Děkuji, vám také. A ne, právě jsem přišla.“ Usmála jsem se.

„Půjdeme?“ zeptal se a pokynul rukou ke svému autu, kterému běžel motor na prázdno. S úsměvem jsem přikývla a naposledy se koukla na svého Rovera.

„Okázalé, nemyslíte?“ Všiml si mého pohledu.

„To říká někdo, kdo má tohle?“ máchla jsem rukou kolem sebe, když jsem nasedala na sedadlo spolujezdce, Natham mi samozřejmě přidržel dveře.

„Au!“ Teatrálně se chytil za srdce a zazubil se. Zavřel za mnou dveře, a zatímco jsem si připínala bezpečnostní pás, oběhl auto a sedl si na své místo.

„A vy? Co máte za auto?“ zeptal se a ladně vyjel z parkoviště a ještě ladněji se zapojil do provozu na hlavní.

„Proč si myslíte, že mám auto? Jsem jen studentka,“ řekla jsem naprosto bezvýznamně.

„Já...“ Byl v rozpacích.

„Ale no tak, mám auto,“ řekla jsem a trochu se mu tak posmívala. Nevím proč, ale cítila jsem se naprosto uvolněně. To se mi nestává a už určitě ne s muži, které navíc ještě vůbec neznám. Bylo to ale, jako bychom se znali, protože jsem se vůbec necítila nepříjemně, spíš naopak.

„Aha. Tak co to tedy je? Tipoval bych vás na... brouka?“ Jedním okem po mně koukl, zatímco jsem mu ukazovala, kam má odbočit. Vytáhla jsem obočí. Brouka?

„Proč zrovna brouka?“

„Nevím? Roztomilé auto pro roztomilou slečnu,“ řekl a já zrudla. Jsem roztomilá? Roztomilá jako dítě roztomilá, nebo jako sexy roztomilá? Ne, že by mi na tom záleželo.

„Tak čím tedy jezdíte?“ Zkusil to znovu. Na hlas jsem se zasmála a víc se opřela do sedadla.

„To nikdy neuhodnete,“ prohlásila jsem a šibalsky po něm mrkla. Přísahám, že i v tom šeru jsem viděla, jak se mu rozšířily zorničky.

***

„Opravdu nechcete nějak jinam?“ zeptal se už podruhé, já znovu zavrtěla hlavou a převzala si svůj kebab.

„Nikdy jsem kebab moc nemusela, dokud jsem neobjevila tady to místo. Je prostě úžasný. Jedno z mých nejoblíbenějších jídel,“ oznámila jsem mu, když jsme vyšli od stánku a vydali se směrem k parku.

„A vaše nejoblíbenější jídlo?“

„Zapečené tortelliny,“ vyhrkla jsem, ale pak jsem sklopila pohled a začervenala jsem se. Teď si bude myslet, že jenom jím a nedělám nic jiného.

„Tohle vám sluší.“ Zastavil se a natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři. Když se mě jeho ruka dotkla, projel mnou nepopsatelný pocit, který jsem nikdy necítila. Zamrkala jsem a šlehla po něm očima. On ty jeho upíral na mě. Znovu jsem se začervenala a rozešla se.

V parku jsme si sedli na lavičku a povídali si. O škole, jeho práci, koníčcích... Nedokázal pochopit, proč jsem se rozhodla odejít ze San Franciska sem, do Birminghamu na Samfordskou univerzitu a plahočit se tak přes celé Státy. A samozřejmě se celou dobu snažil uhodnout, co mám za auto.

Když mě zavezl zpátky před dům a já už se chtěla rozloučit, najednou vyhrkl: „Kdo je Ram?“ Střelil po mně pohledem a vyčkával.

„Ehm, cože?“ Byla jsem si naprosto jistá, že jsem s ním o Mazzovi nemluvila.

„Ram. Když jsem vám volal, mluvila jste s Ramem. Ještě než jsem zavěsil.“ Přimhouřil oči. Musela jsem se opravdu zasmát. Bylo totiž vidět, že je z toho poměrně rozhozený.

„Ach tak. Ram, on je... je to miláček, jsme spolu sice teprve pět měsíců, ale už teď vím, že je to něco velkého, jestli mi rozumíte. On mi opravdu rozumí a já... ho miluju,“ rozplývala jsem se a po očku sledovala jeho reakci. Bylo mi ho líto. Celý večer se tak snažil a byl úžasný a já mu to teď tak zkazím.

„Takže asi...“ začal a v tu chvíli jsem ho v tom prostě nemohla nechal.

„Vlastně, mohl byste se s ním seznámit. Máme ještě v plánu jít na procházku, než půjdeme do postele.“

„Dnes? Než půjdete do postele?“ téměř vypískl.

„No ano,“ přikývla jsem. „Můžete jít s námi, jestli chcete.“ Vyvalil oči. Nechápala jsem proč, myslela jsem, že to proběhlo všechno v pohodě, ale zřejmě ne.

„Já vlastně... musím... asi bych měl...“

„Aha, omlouvám se, okrádám vás o čas. Ještě jednou se omlouvám a děkuji vám za opravdu pěkný večer,“ řekla jsem a spěšně vyskočila z auta ani nepočkala na jeho rozloučení. Než jsem přišla ke vchodovým dveřím, odjel.

Sotva jsem vytáhla přístupovou kartu, dveře se otevřely a vyšla z nich Zoey s Mazzem a mi to najednou docvaklo! Krávo blbá! Neřekla jsi mu, že Ram je pes! 

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když mne ochráníš - 5. kapitola: