Když mne ochráníš - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kickbox, Price a sny.

11.04.2015 (09:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 767×

Další týden probíhal jako obvykle. Ráno jsem vstala, přežila den a šla spát. Nathan se už neozval a vlastně ani já jemu.

Zoey nakonec v pátek na párty nešla, protože chtěla mít prý informace ještě za čerstva, a tak jsem jí při venčení Mazze, sprchování, kdy ona celou dobu seděla na podlaze koupelny a odmítala odejít, a později ještě v posteli, o všem poreferovala do těch nejmenších detailů. A když jsem skončila, stalo se něco, v co se ještě v dějinách lidstva nestalo, a to bylo to, že jsem Zoey musela dát za pravdu – obě jsme se shodly, že jsem pěkně tupá.

Jenže nejhorší na tom bylo, že jsem na něj neustále musela myslet, nemohla jsem to jednoduše vyhnat z hlavy, i když jsem se o to nesčetněkrát pokoušela.

Zašlo to až tak daleko, že jsem ve středu přemluvila Zoey na kickbox a doufala, že pana dokonalého, před kterým jsem ze sebe dokonale udělala naprostou krávu, ze mě vymlátí. Kickbox jsem milovala. Minulý rok jsem Zoey přemluvila na kurzy, tedy po pravdě jsem ji moc přemlouvat nemusela, protože ona je, na rozdíl ode mě, velmi akční člověk a jde téměř do všeho. A teď jsme si spolu občas chodily jen tak spolu zablbnout. Pro mě to bylo taky to, že teď bych se už dokázala bránit, kdyby mě někdo napadl.

Přešlapovala jsem na místě a cítila jsem, jak mi po krku stéká pramínek potu a při tom jsem se snažila vykrýt Zoeynin úder.

„Grr! Nevím, co jsem na něm viděla!“ zavrčela jsem a vystřelila po ní pravačkou. Věděla jsem sice, že mu nic za vinu dávat nemůžu, protože jsem si to všechno podělala sama, ale stejně... ovládl mě vztek na sebe samu.

„Jasně, nějaký extra sexy Nathan...“ Tentokrát jsem to zkusila levačkou. „ Co na něm můžeš vidět,“ posmívala se mi Zoey a tím mě ještě víc popudila.

„Bože! Ať jde někam s jeho „jsem architekt“ a jeho svalama a krásným úsměvem a i s tím jeho obrovským...“ Vykopla jsem po ní. „Jeepem!“ Znovu jsem zavrčela a rukama se opřela o kolena a prudce vydechovala.

„Architekt?“ zeptala se Zoey a využila mé nepozornosti a nakopla mě do žeber.

„Hej!“ zaskuhrala jsem, když už jsem se válela na zemi. Zoey vytřeštila očí a plácla se rukou přes pusu.

„Mluvíte o Nathanu Priceovi?“ ozvalo se za námi vysokým hlasem, já najednou zapomněla na bolest.

„Price?“ pozvedla Zoey obočí a já jen pokrčila rameny a překulila se na břicho. U rohu ringu stála vysoká blondýna, která před chvíli cvičila na TRX.

„Nathan Price?“ zopakovala jsem to jméno a připadala si jako postižená.

„Nathan. Architekt. Tmavé vlasy. Drahý oblek. Krásný úsměv. Svaly. Jeep.“ Blondýna se zazubila. „Takový je v Birminghamu jenom jeden. A taky pěkně nedostupnej.“ Její výraz se náhle zachmuřil a já přemýšlela, kdy to na něj zkusila, a ať je ten chlap kdokoliv, jak ji mohl odmítnout. Vždyť se na ni podívejte.

„No, to by odpovídalo, ale příjmení fakt neznám.“ Posbírala jsem se a opřela se o lana ringu vedle Zoey. Bloncka mezitím vytáhla mobil z obalu, který měla připevněný k paži, a něco do něj ťukala. Pak mobil obrátila na mě a já vytřeštila oči. Byl to on! Na Googlu!

Zoey jí vytrhla mobil z ruky, chvíli na něj zírala a pak mě její pravačka zasáhla do stejného místa jako před chvíli její noha.

„Héj! Za co? Už tak tam budu mít modřinu,“ zaskuhrala jsem a chytla se za žebra.

„Za to, že jsi byla tak blbá a nechala někoho takového jen tak odejít! Za to!“ vyhrkla a mobil mi strčila před nos. No jo, už jsem to viděla. Svalila jsem se na podlahu, zavřela oči a zafuněla.

„Jsem Zoey a tohle je moje blbá kámoška, která nechala tohohle,“ slyšela jsem, jak klepe nehtem na displej mobilu, „chlapa jen tak pláchnout. Říkej jí Lexie. Nebo blbka.“

„Sam,“ řekla blondýna a vyhoupla se pod lany vedle mě na podlahu.

„Tak co o něm víš?“ Zoey do mě strčila, aby mě trochu odsunula a sedla si k nám.

Takže sečteno podtrženo. Samantha taky chodí na Samford, studuje psychologii a je ve druhém ročníku. A Nathan? Sam ho zná od doby, kdy jejímu otci jeho – ano, čtete správně! JEHO! - firma navrhovala a stavěla hotel. Je mu dvacet sedm, což je mimochodem o šest a půl let více než mně – ne, že bych to počítala. Sam to na něj prý zkoušela, ale s ním to ani nehnulo – nevím proč, ale upřímně mě to potěšilo, protože ona je opravdu krásná!

Když jsme se vrátily domů a já šla ven s Ramem a najednou jsem měla prostor k přemýšlení, nevěděla jsem, co si s těmi informacemi počít. Očividně to byl velmi úspěšný muž, který se jen tak se ženami nezaplétal, nebo o ně alespoň podle Sam veřejně nejevil zájem. Všechno vybudoval, když byl velmi mladý a teď vede velkou prosperující firmu. Je u žen – a přiznejme si to, že asi i u mužů - velmi žádaný. A bohatý.

Když jsem si lehla do postele, usoudila jsem, že je možná dobře, že to takhle dopadlo. Nepotřebovala jsem se zaplést s někým takovým, ale hlavně, on se nepotřeboval zaplést se mnou, protože já jsem znamenala jenom potíže.

V noci mě opět probudil vlastní křik, a když jsem chtěla zalézt k Zoey do postele, byla prázdná. Vrátila jsem se zpátky, přitulila se k Mazzovi a plakala.

Ve čtvrtek jsem nešla na přednášky. Venku se začalo ochlazovat a já jsem se cítila jako přejetá buldozerem. Probudila jsem se celá rudá a opuchlá, a když jsem vylezla z postele, Zoey ještě pořád nebyla doma. Dlouhé venčení bych nezvládla, a tak jsem si s Mazzem došla jen pro kafe.

V pátek to nebylo o nic lepší, zvlášť poté, co jsem se zase probudila s křikem a tentokrát i slzami, ale přinutila jsem se na tu jednu jedinou přednášku jít.

„Proboha! Co se ti stalo?“ vykřikl Daniel, když jsem si v Sudu sedla za nimi. Garry, Zoey a nově i Sam vzhlédly od svých knížek. Zoey vyvalila oči a jednu ruku mi třela rameno a tázavě se na mě podívala.

„Nebyla jsi doma,“ šeptla jsem chraplavým hlasem. Opravdu jsem se necítila dobře. Zoey hned pochopila a ve tváři se jí mihl soucit a zároveň provinilost.

„Zlato, promiň, tak moc mě to mrzí.“ Objala mě. Všichni ostatní jen nechápavě koukali, ale já jim nehodlám nic vysvětlovat.

„Nemůžeš za to,“ ujistila jsem ji a věnovala se svým kroketám, které jsem si objednala. Nesnáším krokety.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování