Když mne ochráníš - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Obavy, slzy a přiznání.

20.04.2015 (09:00) • MyLS • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 734×

„Nemůžeš jít, slyšíš?“ křičel na mě, v jeho obličeji se značila čistá zuřivost. Snažila jsem se nedát najevo můj strach z něj, a tak jsem se otočila k posteli, abych si posbírala svoje věci, a odmítala mu odpovědět. „Mluvím s tebou, sakra! Tak se na mě dívej!“ Právě když jsem se natáhla pro svoje sluneční brýle, zaryl mi své nehty do zápěstí a mně uniklo bolestivé syknutí. Naprosto jsem strnula a dívala se do země. „Podívej se na mě!“ Když jsem ucítila jeho dech na krku, naskočila mi husí kůže a oči mě začaly pálit. Stále jsem zarytě koukala do země. „Sakra,“ zavrčel, druhou rukou mě pevně chytil za bradu a celou si mě otočil k sobě tak, abych se mu dívala do tváře. Jeho výraz byl naprosto šílený a oči ještě tmavší.

To byly ty nejhorší chvíle. Chvíle, kdy mu to všechno, co jsem mu dávala, co jsem se mu snažila dávat, nestačilo. Vždy chtěl víc, a když to dostal, ba i když si k tomu jen přičichl, nemohl přestat. Přestal ovládat sebe, ale přitom chtěl ovládat všechny věci kolem sebe. Chtěl ovládat mě. A já se nemohla bránit. Když vás někdo zasype takovou láskou, jaké se vám nikdy v životě nedostávalo, když vám někdo neustále dokola opakuje, jak jste výjimečná a že bez vás nemůže žít, ani se bránit nechcete. Ale pak, když zjistíte, že to byla pouze iluze lásky, kterou vám úmyslně vsugeroval, aby vás mohl ovládat, je pozdě, a vy stejně přemýšlíte, jestli se chcete bránit, protože stále doufáte... Já se chtěla bránit, opravdu, ale strach z toho, co by následovalo, byl silnější. Přesto jsem se vzpírala a doufala, že tentokrát mě strach nepřemůže. Jako už tolikrát.

„Nech mě jít,“ šeptla jsem s pohledem upřeným do toho jeho a slzy se převalily před hráz.

„Řekl jsem, kurva, že nikam nepůjdeš,“ zavrčel mi do tváře a hrubě mě povalil na postel a vrhl se na mé rty. Cítila jsem, jak mě na tváři pálí slzy, a byla jsem bezmocná. Jednou rukou mi držel mé ruce nad hlavou a druhou mi vyhrnul triko a bolestivě mi zaryl prsty do boků a stále se mě snažil do bývat svým jazykem, ale já jsem odmítala spolupracovat. Přitiskla jsem rty co nejvíc k sobě, zavřela oči a odmítala povolit. Moc dobře jsem věděla, že tím ho jen víc rozzuřím, ale nemohla jsem si pomoct, mysl mi velela, abych se bránila. A já ji poslechla.

Jeho ruka se posunula až na hranu mé podprsenky a pokračovala dál až na záda k jejímu zapínání.

„Ne,“ zaskuhrala jsem a tím jsem mu dala možnost k tomu, aby se do mých úst dostal svůj jazykem. Zaplavila mě úzkost. On chtěl jen jedno a všechno ve mně křičelo, že ho nesmím nechat, že mu nesmím podlehnout. Už ne.

Když rukou nahmatal zapínání podprsenky, vzpříčila jsem se mu a snažila se převalit na bok, jenže on na mě nalehl celou svou vahou a já věděla, že v tu chvíli prostě nemám šanci, a tak mi zbývala poslední možnost, u které jsem věděla, že když nebudu dostatečně rychlá, dopadne to špatně. Zavřela jsem oči a vsí silou ho kousla do rtu. To ho na chvíli ochromilo natolik, že jsem byla schopna vyprostit své ruce, odstrčit ho od sebe a doklopýtat ke dveřím pokoje.

„Ty děvko!“ zakřičel na mě a v druhou chvíli už stál u dveří, které se s třísknutím zavřely. Zalapala jsem po dechu a pomalu se obrátila k němu. Z rozkousnutého rtu mu krev stékala po bradě a kapala na tričko. Navalilo se mi.

„Prosím, ne,“ šeptala jsem s dalším přívalem pláče. „Nech mě odejít. Miluju tě, jen mě nech odejít. Prosím.“ Kroutila jsem hlavou a připravovala se na nejhorší. V jeho tváří se značila čistá zlost, opovržení a... chtíč. Prohrála jsem.

„Ne, prosím...“

„Lex! No tak!“

„Nedělej to, prosím!“ Stále jsem prosila.

„Lexie! Je to jen sen,“ křikla Zoey a objala mě. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Růžové závěsy, kňučící Mazz a vyděšená Zoey. Byla jsem ve svém pokoji. Vydechla jsem úlevou.

„Ach bože,“ vydechla jsem znovu, pevně jsem objala Zoey a znovu se rozbrečela. Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak seděly, zatímco já jsem jí slzami smáčela tričko a ona mě konejšivě hladila po zádech a houpala se mnou ze strany na stranu. Mazz se s kňučením vtlačil mezi nás a já ho jednou rukou hladila po tlapě, abych ho uklidnila.

„Dělám si o tebe starosti, Lex,“ šeptla Zoey, když už jste všichni tři leželi pod peřinou a já ze sebe už jen občas vydala vzlyk.

„Omlouvám se.“ Připadala jsem si naprosto příšerně a naprosto trapně. Jako někdo, kdo potřebuje, aby se o něj někdo další staral a byl mu jen na přítěž. Když jsem asi před rokem začala s Zoey bydlet, vsadím se, že si nepředstavovala tohle. Pravdou bylo, že ani já ne. Když jsem opustila San Francisco, tíha nočních můr ze mě najednou spadla. Cítila jsem se svobodná a doufala jsem, že už nikdy nepřijdou. Bohužel, marně. S neustálým strachem z toho, že mě najde, jsem se poměrně sžila, ale co jsem opravdu nečekala, bylo, že se můry někdy vrátí, a už vůbec ne, že se budou vracet každou noc.

„Zlato, ty se nemáš za co omlouvat, ty za nic přece nemůžeš. Já...“ Zaváhala. „Vím, že o tom, co se ti stalo, nechceš mluvit. Dokonce ani se mnou, ale... víš, možná by sis s někým o tom přece jen měla promluvit. Stává se to čím dál tím častěji a... skončilo to, Lex, a ty se z toho potřebuješ dostat. Potřebuješ to dostat ze sebe.“ Ze Zoey právě promluvila její psychologická část. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale já jsem věděla, že tohle bych nedokázala, že bych to nezvládla.

„Budu o tom přemýšlet, Zoey,“ šeptla jsem a ona mi stiskla ruku. Chvíli jsme jen ležely a bylo hrobové ticho. Pěknou chvíli jsem sbírala odvahu a pak jsem se zhluboka nadechla a zavřela oči. „Neskončilo to,“ šeptla jsem a čekala na její reakci. Nic. „Z?“ zkusila jsem to. Odpovědí mi bylo jen bručivé mlasknutí.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování