OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když uzamkneš vítr - kapitola 4.



Když uzamkneš vítr - kapitola 4.Někteří lidé jsou opravdu neschopní. Ať už v mezilidských vztazích, nebo třeba ve vybírání šatů. Šotek a bagr. Kapitola čtvrtá.

Nakonec mě odtamtud pustili pod výhružkou, že jestli to udělám znovu (jak bych mohla, když mi pečeť pokrývala takřka celé tělo), bude mě to hodně bolet. Tsche. To tak. Jestli to udělám znovu, nenechám se chytit. Kluk někam zmizel, což bylo dobře, protože mi uměl odpovídat (to je vlastnost, kterou většina smrtelníků postrádá. Spočívá v tom, že na moji drzost se odpovídá ještě větší drzostí) a to se mi sakra nelíbilo. Navíc jsem nevěděla, jak to dělá s tím ohněm, a to se mi nelíbilo ještě víc. Musím se někoho zeptat. Ale času dost.

Řekli mi, že si mám chystat šaty (Donutila jsem je, aby mi to řekli. Nenechám je vybírat, co si na sebe obleču, když už mi diktují všechno ostatní.), ples neposunuli. Jak by taky mohli, že, když jsem jim to řekla já. Chtěla bych vidět, co by dělali, kdybych tam nepřišla. Ale asi nic, protože tam prý bude někdo zajímavější. Docela mě zajímá, kdo bude ten zajímavější. Nejsem nijak sebevědomá, ale myslím si, že jsem hodně zajímavá. A že když mě někdo bude chtít předčit, bude si muset hodně, a to opravdu hodně máknout. Zjevně už si máknul. No, ale ať se nebojí, já si máknu taky. To bude koukat.

Někdo mi vybalil kufry (A dal je do správné místnosti. Do té na půdě. Byla dokonce i opravená. Sice jen tak naoko, ale byla. A vypadalo to hezky. Asi si řekli, že když jsem si to nadrobila, taky si to sním, v zimě tam bude dost kosa.), takže jsem musela většinu svých věcí hledat. Ale notebook jsem našla hned, byl na psacím stole. Do pokoje přibyl dokonce i nábytek. A byl docela vkusně uspořádaný, až jsem se divila. Co se to s těma vědcema stalo? Ledaže by to nedělal vědec, možná to dělal náš personál. Fajn, záhada vyřešena. Otevřela jsem notebook a čekala, než se všechno potřebné načte. Mezitím jsem hledala, kde mám jaké oblečení. A koukala na šaty. Když jsem procházela okolo druhé skříně, periferním pohledem jsem něco zahlédla. S předtuchou jsem se natočila k zrcadlu čelem. Sakra! Jahei, jupijou! Já vyrostla!

Začala jsem tancovat taneček hula-hula, když vtom mi něco docvaklo. Zastavila jsem se a koukala do zrcadla. Předtím vypadalo moje tělo na tři roky. Teď vypadá tak o dva, tři roky starší. Původně jsem chtěla nakouknout na internet z toho důvodu, abych mohla přešít nějaké svoje šaty, jenže to teď, když už jsem vyrostla, nepůjde. Hum. Zlý. Strašně zlý. Budu muset šaty kupovat a ještě k tomu je přešívat. No, nevyprdli byste se na to? Navíc mi za chvíli začnou vypadávat zuby. A růst nový. Což je hotový peklo. Ale zatím mi nic nepadá a doufám, že to do plesu ještě vydrží.

Zvuk notebooku mě upozornil na to, že už se všechno načetlo a že možná půjde i internet. Koukla jsem na obrazovku. Pokud se teda někdo obtěžoval zapnout wifinu. Neobtěžoval. Fajn. Taky dobře. Aspoň je můžu sprdnout.

„Haló!“ zakřičela jsem. Nikdy nemám daleko od myšlenky k činu. Nevím, jestli je to klad nebo zápor, ale jelikož se mi to několikrát vymstilo, řekla bych, že spíš zápor. „Jak to, že jste ještě nezapnuli wifinu? Hej! Slyšíte mě někdo? Sákryš. A mně se tak nechtělo dolů,“ poslední větu jsem zamumlala. Musela jsem být naštvaná, že mě uspali, to přeci bylo samozřejmé. Zároveň jsem se však strašidelně těšila na nové šaty a tyhle dva pocity nešly skloubit dohromady. Vyřešila jsem to jakous takous neutralitou, takže můj výsledný obličej byl určitě k nezaplacení. Ještě, že jsem ho neviděla. Seskákala jsem schody a vběhla do obýváku.

„He?“ spadla mi čelist a já musela obětovat chvíli na její hledání. Když jsem ji našla, málem mi upadla znovu nad tím nečekaným výjevem. Radši jsem si protřela oči. Uprostřed obýváku seděla Ještěrka, okolo ní děsnej bordel. Nebylo to všechno, to rozhodně ne. Když se na mě podívala, vypadala neskutečně strhaně, skoro až servaně, a oči měla červený, jako kdyby brečela. (Ale to není možný, vždyť je to monstrum, co umí jen řvát. Takže to bude asi jen nedostatkem spánku.)

„Smím vědět, co se tu stalo?“ zeptala jsem se maličko váhavě a hledala další bomby, které by mohly vybuchnout. Není přeci možné, aby tolik nepořádku nadělala jedna osoba.

„Snažím se vybrat si šaty,“ odpověděla vědkyně a maličko popotáhla. (Že by vážně brečela? A srandu si nedělá?)

„Jakože... vybrat? Já myslela, že každý rok sáhneš do skříně a vezmeš do ruky to první, na co sáhneš, i kdyby to byla noční košile po praprababičce,“ dovolila jsem si malinkato rýpnout.

„To není pravda!“ začala se hádat. Slabým hlasem, ale přece. Alespoň něco.

„Smím vědět, proč to tu vypadá jako v oddělení Nepořádek, pokoj 723 D?“ Koukala na mě. Tak jinak.

„Chceš pomoct?“ Zvedla se a šla pro kapesník. Nevděčný, nevděčný a do třetice, nevděčný člověk!

„Haló, Mars volá na Zemi, je dobré spojení?“ Smrky-smrk. Nějak to vypadává, měla bych zavolat opraváře.

„Fajn. Já ti chtěla pomoct. No nic, až zapneš wifinu, dej mi vědět, budu nahoře.“ Otočila jsem se na patě.

„Po-počkej...“ ozvalo se za mnou usmrkaným hlasem.

„Nó?“ předvedla jsem bezvadnou piruetu a stanula čelem ke zdeptané vědkyni. Usouženě na mě koukla a když viděla, že nabídku opravdu nezopakuju, skoro neslyšitelně řekla: „Jó, potřebuju pomoct.“ Vau! Ona to řekla. Byla jsem v pokušení zavalit jí hromadou ironických poznámek, avšak něco v jejím výrazu mě od toho úmyslu odrazovalo. Nevypadala, že by to zdrcení hrála. Lidský soucit dělá divy a já se rozhodla, že budu milá. Její chování má určitě někde háček a já na něho určitě příjdu.

„Fajn. Nejdřív uklidíme to oblečení, co jsi stihla vyházet,“ řekla jsem a než stačila něco namítnout, dala jsem se do uklízení. Vypadala vážně bídně, kdyby to nebyla ona, možná ji půjdu obejmout. Všimla jsem si pár kousků, které nevypadaly docela strašně, ležely úplně nejdál a vypadaly velice opuštěně. (Říkala jsem, že vědci mají vkus podobný vkusu opelichané kachny.) Dala jsem je na stranu.

 

 

Abych to zkrátila. Po necelé hodině zkoušení, přemlouvání (mě, samozřejmě), ať ještě neodcházím, opět zkoušení a konečně dorovnávání detailů, jsem byla spokojená. Vybrala jsem tyrkysové šaty, nahoře s korzetem. Sukně byla z tylu, u kolen se rozdělovala a padala v drobných vlnkách k zemi. Musím říct, že jí docela i slušely. Boty měla na mírném podpatku, vědkyně byla už dost vysoká a nepotřebovala, aby byla ještě vyšší. I přes její protesty jsem jí vnutila prstýnek s kytkou, na krk náhrdelník a do vlasů čelenku. Když dodělám líčení, bude vypadat... docela hezky. Ale ples je přeci až pozítří, takže na co by bylo líčení teď? Jo, máte pravdu, na nic.

Znaveně jsem vydupala schody nahoru. (Musím říct, že by to chtělo výtah.) Najednou se na mě vrhla nesmírná únava zároveň s pocitem, že na mně leží bagr. Stěží jsem se došourala do postele a padla na ni, jak dokáží jen těžce pracující lidé. Napadlo mě, že teď na mně možná visí neviditelnej šotek a pomalu ze mě vysává i ty zbytky energie, se kterou jsem vzdorovala bagru, aby ze mě neudělal mastnej flek.

„Nemam ráda bagry,“ zavrčela jsem a marně se snažila ho odtlačit rukou. „A ještě víc nemám ráda šotky,“ dodala jsem, když mě opustila další kapka energie. To je zvláštní, že když na mě ten bagr tlačí, ani nepromáčknu postel. Dokonce se mi nic nezlomilo. Bude to nějakej megadivnej bagr. A proč nerozmáčkne šotka, když šotek je na mně? Už to mám! Šotek řídí bagr! Nebo šotka řídí bagr? Ať je to tak či tak, nemůžu nic dělat, protože šotek spolu s bagrem jsou na mě moc velká přesila. Co kdybych se zkusila vpít do matrace? Ah, nejde to. Fakt, v téhle realitě aby člověk musel ustupovat bagrům a šotkům. No kdo to kdy viděl?

A tak jsem ležela. A po pěti minutách už mě to vážně přestávalo bavit.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když uzamkneš vítr - kapitola 4.:

4. maky21 přispěvatel
22.01.2013 [8:34]

maky21si piš Emoticon huuuu, měla bych pohnout, co? Emoticon

3. Tetička Polly
15.12.2012 [19:19]

Vždycky to ukončíš v té napínavé části. -.- Už se těším na pokračování. Emoticon

2. maky21 přispěvatel
09.12.2012 [12:32]

maky21Jé, děkuji, že se líbí Emoticon

1. easy
07.12.2012 [12:52]

tahle povídka je super Emoticon moc mě zajíma co bude dál ...takže prosím co nejdřív další dílek Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!