OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kniha Smrti - 4. kapitola

23.08.2015 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 607×

Ráno mě vzbudil ten debilní budík. Nesnášela jsem ho. Takhle mě každý ráno terorizovat. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že se dneska uleju ze školy, ale nakonec jsem se odhodlala a vstala z mojí milovaný vyhřátý postele. Volala mě zpátky k sobě, ale odolala jsem. Provedla jsem ranní hygienu, naházela do batohu potřebný věci do školy. Sešla jsem dolů do kuchyně a na lince jsem našla vzkaz.

„Milá Amando,

buď večer, prosím, doma. Promluvíme si o tom, co se stalo včera.

Moc nás to mrzí a chceme to napravit.

Máme tě moc rádi.

Bianca a John“

Nechala jsem ho tam. Mrzí je to, no, mě to taky mrzí, že si to mysleli. Uvidím, jestli jim to přání splním. Přemýšlela jsem o tom, že se přestanu snažit, aby věděli, jaký to je, když se nesnažím. Ale jsem až tak zlá? Jo, jsem. Ale chci to udělat? No to nevím. Ještě nad tím popřemýšlím, jestli to udělám, nebo ne.

Procházela jsem chodbou. Ze všech stran ke mně doléhaly nadávky typu: „kráva“, „blbka“, „děvka“ a tak dále… Ta děvka byla převážně z mužské strany, no co, nemůžu za to. Já myslela, že je jim jasné, že nejsem ten typ holky na vztahy. A oni nejsou zrovna kluci, se kterýma bych chtěla chodit, a asi moc dobře nezvládaj odmítnutí. Mysleli si, že když se s nima vyspím, tak že by z toho mohlo být něco víc, ale bohužel. Byli docela dost naivní. Děvka nebyla jediná nadávka, která se dostala k mým uším, ale byla nejčastější. Zatím jsem to moc neřešila, jen jsem nad tím zakroutila hlavou a šla ke své skříňce, odkud jsem si vzala věci na hodinu.

Vešla jsem do třídy a sedla si na své obvyklé místo – v poslední lavici v koutě. Naštěstí mě už nikdo po zbytek téhle nudné hodiny neotravoval. Za což jsem byla docela ráda, nemusela jsem se bránit a nemám další průser. To je teda pádný důvod k oslavě.

Tenhle den byl tak nekonečný a tak děsně nudný. Nikdo nic nezkoušel, což bylo super, ale zase příšerná nuda. Neměla jsem co dělat a byla jsem moc líná dávat v hodinách pozor, a tak jsem většinu hodin prospala. Skoro všem učitelům to bylo jedno, nepropadala jsem, moje známky byly průměrný, a tak to neřešili.

Konečně skončila poslední hodina. No, radovala bych se víc, kdybych nemusela do tý knihovny, ale co… Aspoň budu mezi knížkama, což je docela fajn. Šla jsem na parkoviště a nasedla do svého auta. Měla jsem ráda tohle auto. Dostala jsem ho od Bianci a Johna, když jsem se k nim přistěhovala. Ze začátku jsem ho nechtěla, stejně jako ostatní jejich dárky a věci, ale po čase se mi to začalo líbit. Pustila jsem si nahlas písničky a po cestě jsem si zpívala. Jela jsem okolo kavárny, a tak jsem se tam zastavila a koupila si něco dobrého na nervy.

Vešla jsem do knihovny a tam se na mě nalepila nějaká brigádnice, která měla za úkol mě tu provést a říct mi něco o mojí práci, po těch pár větách jsem ji přestala poslouchat, vím, že bych měla, ale ona byla tak otravná. Vůbec si nevšimla, že ji neposlouchám, a mlela dál a dál. Jak mě ty její bláboly unavovaly. Je docela udivující, jak dokáže mluvit tak dlouhou dobu v kuse. Zdálo se, že je z toho úplně nadšená, a tak jsem ze slušnosti aspoň občas přikývla. Vzala mě za ruku a někam mě táhla, měla jsem nutkání se jí vyškubnout. Nejspíš bych věděla, kam mě vede, kdybych ji chvílema poslouchala, ale… Nechtělo se mi a neměla jsem na povídání náladu. Asi už jsme došly tam, kam jsme měly, protože se zastavila a konečně pustila mou ruku. Tak fajn, asi je už na čase, abych jí začala věnovat aspoň trochu pozornosti.

„Celou dobu, co tu budeš, tak nejspíš strávíš ve skladě přerovnáváním knih. Za chvíli by se k tobě měl připojit Thomas,“ řekla, smutně se na mě usmála a odešla. Jako bych o její lítost stála. Stejně to dělat nebudu. Až teď mi došlo, že řekla, že mi pomůže nějakej Thomas. Kdo je sakra Thomas? Kdybych dávala pozor, tak bych na sto procent věděla, kdo to je, ale takhle… bohužel, ale tak nevadí. Vstoupila jsem do té obrovské místnosti a… řeknu to takhle, byl tam docela dost slušnej bordel. Jak to tak vidím, tak Thomas bude mít hodně práce. Sedla jsem si na zem, nedělala jsem si starosti o svoje oblečení, nejsem jako jedna z těch barbie holek, a vzala si koláč, co jsem si koupila v kavárně, a začala jíst. Do uší jsem si strčila sluchátka a pustila si písničky nahlas, jak to jen šlo. Už jsem měla dojedeno a dopito, a tak jsem se šla podívat po nějaké knížce, která by mě zabavila. Přece jen je to místnost plná knížek, to je sen snad každého. Nebo aspoň mě. Po chvilce jsem nějakou našla a znova se uvelebila na zemi a začala si číst. Nevadilo mi, že mi při čtení hučí do uší hudba. Měla jsem to tak ráda. Knížka se podle obalu nezdála špatná a nebyla špatná ani po přečtení několika stran, a tak jsem pokračovala. Zrovna jsem byla ve čtvrtině, když do mě někdo strčil.

Ignorovala jsem to. Po chvilce se to opakovalo. Ale pořád jsem tomu nehodlala věnovat pozornost a četla dál, když už do mě ale strčil prudce, tak jsem naštvala a vyštěkla: „Co chceš?!“ Můj nasupenej výraz musel fakt bejt hodně děsivej, protože se na mě chvilku zaraženě koukal. Podívala jsem se pozorněji na toho, co mě tady otravuje. A koho to nevidím? Toho blbečka ze včera. No to mi ještě chybělo. Bejt tady s ním zavřená od rána do večera. Asi mě z toho klepne.

„Může bejt dnešek ještě lepší?!“ pronesla jsem ironicky. Vypadal trošku zaskočeně. Nevím, jestli kvůli tomu, že potkává zrovna mě, nebo kvůli tomu, jak jsem na něj vyjela. A je mi to jedno, jen aby mi už konečně dal pokoj a já se mohla vrátit k předešlé činnosti.

„To seš taková na všechny, nebo jen na mě za to, že jsem tě včera na ulici srazil?“ zeptal se.

„Na všechny ne, jen a určitý lidi, který se neuměj chovat a ruší mě při mé důležité činnosti, takže bys mohl odpálkovat. No spíš… Mohl bys začít uklízet tenhle bordel, protože já to dělat nebudu.“  Tvářil se překvapeně. Jejda, chudáček malej, asi není na takový chování zvyklej, no, ale bude si muset zvyknout.

„No já to sám uklízet nebudu. A já jsem tady od toho, abych já pomohl tobě a ne abys ty pomáhala mně, takže by ses mohla zvednout a jít uklízet.“

„Hmm… Víš co? Jsem ochotná s tebou uzavřít dohodu,“ pronesla jsem a čekala na jeho reakci.

„Jakou dohodu?“ optal se s velkou mírou podezření.

„Když tohle všechno uklidíš sám, tak ti bude odpuštěno,“ řekla jsem mile a přidala k tomu falešný úsměv.

„Tak to rozhodně ne,“ odpověděl okamžitě.

„A co když už budu milá?“

„Tak stejně ne. To ty tu seš za trest a ten trest máš z nějakého důvodu, tak si to tady pěkně odpracuješ.“

„Hm… A co když ti řeknu, že ne?“ Z mého hlasu šla slyšet trochu arogance.

„Tak máš smůlu, prostě mi s tím pomůžeš, a když ne…“ nestihl to ani doříct a já ho přerušila

„A když ne, tak co? Postěžuješ si mamince a tatínkovi, že ti nechci pomáhat?“ vysmála jsem se mu do obličeje. „Není nic, čím bys mě mohl donutit,“ řekla jsem vyzývavě.

„Vždycky se něco najde,“ pronesl klidně a mrknul na mě a usmál se. 

Tak a jsem tu s další kapitolou, doufám, že se vám líbila... :) Jakej máte názor na Thomase? A jak se vám líbila kapitola? :) Budu ráda za jakýkoli ohlas. :) 

DawnWolfova - moc děkuju za komentáře a podporu, kterou mi jimi dáváš..:) K těm tvým teoriím se vyjadřovat nebudu, nechci ti nic prozradit. :D 

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kniha Smrti - 4. kapitola: