OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kniha Smrti - 5. kapitola

03.09.2015 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 636×

„Tím máš jako na mysli co? Nenapadá mě nic, co bys mi zrovna ty mohl udělat,“ řekla jsem zvědavě, protože mě docela dost zajímalo, čím mě chce donutit. Fyzicky by mi něco mohl udělat, protože přes tričko mu byly vidět hodně vypracovaný svaly, ale pochybuju, že by mlátil holku. Nezdálo se mi, že by toho byl schopný, je to takový milý typ kluka, který by v životě nebyl schopný ublížit ani mouše. Nemyslím si, že by zašel až tak daleko. Takže tuhle možnost můžu s klidem vyloučit.

„Nevidím důvod, proč bych ti to měl říkat, to by ses pak vůbec nebála,“ opověděl tajemně a usmál se na mě a myslel si, že mě tím okouzlí, nebo tak něco, ale na mě to vůbec nezabíralo. Vůbec mu tu jeho hru nežeru. Podle mě to říká jen tak, aby mě donutil mu pomoct, což trochu pochybuju, že se mu povede.

„Děláš, jako bych se tě bála. A já z tebe rozhodně strach nemám,“ pronesla jsem posměšně. Z něj? To tak.

„Já si myslím, že bys měla mít,“ řekl temně. Hm, možná bych měla svůj názor na něj přehodnotit, teď už se mi nezdá tak svatej, ale i tak se ho nebojím. Chlapeček nám konečně začíná vystrkovat drápky. Hm, takže on má i svou špatnou stránku. Konečně ji už ukázal, jsem si málem myslela, že žádnou nemá, ale každý ji má, jen někdo ji holt umí skrývat líp než ostatní. Podle mě něco určitě tají. A to mě donutilo si ho prohlídnout o trochu líp. Měl krátký hnědý vlasy a ostře řezanou tvář. Také byl vysoký, docela dost, i když v mém poměru je vysoký skoro každý. Měl vypracované svaly na rukách a břichu. A když jsem se znovu koukla na jeho obličej, tak vypadal, jako mladý, milý a sympatický kluk, ale něco uvnitř mi říkalo, že to je jen hra, že se jen přetváří. A to mě přimělo se zamyslet nad tím proč. Co je tak tajného, že nechce, aby to nikdo nevěděl? Něco tam bylo někde hluboko uvnitř. Něco hodně nebezpečného. Něco, čeho bych se možná měla bát, ale já jsem přece nebojácná. Nebojím se! To bych totiž jinak nebyla já. Nevyděsí mě jen tak někdo, kdo si hraje na milého a šarmantního kluka. Všiml si, jak jsem si ho prohlížela, a podíval se na mě pohledem, kterým se mi přímo vysmíval do obličeje. Nechala jsem to být a vrátila jsem se zpátky ke svému čtení. Slyšela jsem, jak tam s něčím šramotí. Super, tak přece jen ustoupil a dal se do uklízení toho nepořádku sám. Vítězně jsem se usmála a s chutí pokračovala v předešlé činnosti.

Otáčela jsem stránku za stránkou, když jsem z ničeho nic ucítila, jak se na mě někdo upřeně dívá. Hrozný pocit, na který jsem z části byla zvyklá, ale tohle bylo až příliš dlouho. Ze začátku jsem to nechala být, i když mi to hodně vadilo, a pokračovala dál. Snažila jsem se ho ignorovat, jak nejvíc to šlo, ale bylo to vážně nepříjemné, a tak jsem byla donucena zvednout pohled od knížky.

„Co zase chceš?! Nech mě být,“ vyštěkla jsem na něj. Byla jsem rozzuřená. Štval mě. Bylo to k vzteku!

„Chci, abys odložila tu knihu, zvedla svůj línej zadek a šla mi pomoct uklízet tenhle bordel,“ řekl klidným hlasem, ale v jeho obličeji jsem vyčetla, že začíná být naštvaný. A už je to tady, za chvíli z něj bude nepříčetná fúrie, tak to prostě musím pokračovat. Celá já.

„Promiň, ale ne. Mám právě hodně práce, víš…“ pronesla jsem a zvedla do ruky knihu, kdyby náhodou nepochopil, jakou práci mám na mysli.

„No ale ty tady nejsi od toho, aby sis tu jen tak četla knížky a flákala se! Abys věděla, tak tu jsi od toho, aby se tenhle sklad uklidil. To je tvoje práce! Tak dělej.“ Už začínal být hodně naštvaný a to já teda taky. Chtěla jsem si v klidu číst! Musí pořád otravovat a nemůže mě nechat být?

 „Tak moment, od toho tady jsi taky ty, takže já si teď dám dlouhou pauzu a ty můžeš uklízet. Jsem strašně unavená, ani si neumíš představit jak.“ Jo, tohle by celkem šlo. Tohle bych brala.

„Musíš být tak strašně tvrdohlavá? Proč?! To ti to dělá takovej problém? Vždyť sem tam sebereš pár knih nebo utřeš prach nebo přerovnáš poličky. Vždyť to není tak složitý, pro boha.“ Byl už vážně rozzuřený. Hodně moc. Oj, možná bych měla přestat provokovat, protože nevypadal moc klidně. Byl pravý opak klidu.

„Nechápu, co s tebou je! Bože, víš, že se teď chováš jak malá rozmazlená holka. Copak tě rodiče nenaučili slušnému chování? Tvoje chování je příšerný. Jestli se na mě pořád zlobíš za včerejšek, tak já jsem se omluvil! A já nemůžu za to, že jsem do tebe narazil. Bylo to nechtěně!“ Z toho celého jeho monologu mě zaujal jen ten začátek, protože se pěkně trefil do černého. Nemám žádnou rodinu, nemám a neměla jsem nikoho, kdo by mě řádně vychoval a nedával mi rady do života, které se mi dřív určitě hodily. Nedělala bych tolik chyb a určitě bych nebyla taková, ale nemůžu za to, že mě rodiče nechali napospas životu samotnou.

„Ne, nenaučili! A víš proč? Protože žádný rodiče nemám! Tak mě nech bejt!“ zakřičela jsem na něj, vzala si svoje věci, a co nejrychleji šla pryč, protože mám sto chutí mu něco udělat. Co si jako o sobě myslí? Nic o mně neví a soudí mě. Ať jde někam! Byla bych nejradši, kdybych ho už nikdy nepotkala. Už sem nechci vkročit. Blbá knihovna! Nejhroznější trest, co mi kdy kdo mohl dát! Proč? Nesnáším ho. Ačkoli se nezdá, tak je děsně arogantní a myslí si o sobě bůhví co. Zkusím zítra jít za ředitelem, jestli by mi nemohl dát jiný trest, protože měsíc s ním určitě nevydržím, byl by zázrak, kdyby ano. Doufám, že to povolí, protože bychom se pozabíjeli. No ani by mi nevadilo, kdyby zemřel on, ale mě by byla velká škoda. Všem bych určitě chyběla, vždyť jsem to já! Všichni mě přece „zbožňujou“!

Doufám, že se tahle kapitola líbila a omlouvám se, že byla až po delší době, ale byl konec prázdnin a chtěla jsem si ho užít, protože jsem byla skoro celý prázdniny na brigádě, Tak abych si užila aspoň ten konec, vím, že je to hodně chabá omluva, ale snad mi to prominete. :) Jak si myslíte, že ředitel školy bude reagovat na Amandin návrh o tom, aby nemusela chodit do knihovny? A máte po dnešní kapitole pořád stejný názor na Thomase? :) Budu moc ráda za jakýkoliv ohlas. :) 

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kniha Smrti - 5. kapitola: