Kousání Povoleno - 2. Magická děvka • OurStories.cz ~ naše povídky

Issa byla rok pryč, proč? Díky jejím výkyvům. Jenže to není všechno, protože občas jste povinni se postarat sami o sebe.

15.04.2014 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 353×

2. KAPITOLA

Magická děvka

Dostávám učebnici literatury, historie, umění a spoustu dalšího. Luke mi jako skvělý kamarád pomáhá donést knihy na pokoj. Tajemná Rebecca zatím mýma očima nebyla viděna, a tak se sbírám a zase odcházím dolů. Luke něco žvatlá o tom, že je nadšenej z mého návratu a že už se to prý rozkřiklo. Super.

Odbočujeme do jídelny. Je pravda, že mám hlad, ale nechci vidět... BUM! Naproti v místnosti někomu spadne tác na zem. Dívka na mě ukáže a začne ječet. Její pisklavý hlas mi duní v hlavě. Mám pocit, že se roztříštím na milion malých kousků. Vydám nějaký zvuk podobný řvaní v naštvanosti. Když ječet přestane, zvednu hlavu.

„Co to, sakra, je?!" zaječím. Celá jídelna na mě civí, jako by zrovna nezažili roztříštovací moment.

„Co to děláš, Iss?" zašeptá Luke.

„Ta holka! Řve jako..." Podívám se před sebe. Culí se. Ona se culí. Je to ta, co neznám jméno, byla na pokoji s Megan. To vím jistě. „Siréna," vydechnu. No jasně. Děda mi o nich říkal. Ale co dělá siréna na škole?

„Vždyť jenom vykřikla. To ty tady děláš scénu," zakroutím hlavou a nasadím úsměv.

„No jasně," syknu naštvaně. Odeberu se k výdejnímu pultu a beru si jídlo. Když si potom chci sednout, musím se nadechnout a vydechnout. Tohle není dobré. Luke do mě strčí loktem.

„Tak pojď, siréno." Ironicky se usměju. Jak příhodné. Do svého seznamu v hlavě si zapisuji, abych si o nich něco našla. Sedáme si k jednomu z dlouhých stolů. Zatímco Luke spekuluje o sendviči, co si vybral, já přemýšlím nad tou holkou. Měla bych zjistit jméno. Tělem mi projede třes. Zabila jsem jí kamarádku. Správně bych neměla mít přístup do této školy, ale když ředitel a profesoři vědí o mém stavu a prý nejsem na škole jediná, proč mě nevzít znovu. Jo, taky nejsem třikrát nadšená, ale pořád lepší než to, co jsme byla nucena dělat půl roku venku.

První půlrok jsem byla pozorována svým dědou a jeho přáteli jako nějaký experiment. Nemučili mě nebo tak něco, ale byl to složitý proces, zjistit, co se mnou opravdu je. Jestli za to může náměsíčnost, magie nebo náměsíčnost s magií dohromady.

Druhý půlrok byl o něco tvrdší, protože jsem byla nucena si nějak krýt vlastní zadek po tom, co jsem ztropila scénu a málem vypila jednoho přítele mého dědy, vyhnal mě. Prý si to mám zkusit a až budu normální, vrátit se. Jo, původně to asi měla být zkouška, ale já si to přebrala jinak a vzniklo z toho to, co jsem teď.

Abych to objasnila, většina lidí to bere jako běžnou nadávku. Ovšem když to o sobě řeknu já, jsem v pohodě, když by to řekl třeba Luke, taky v pohodě, ale kdyby žila ta zatracená Megan a řekla to ona... No, víte, jak skončila. Většina lidí považuje spojení Magické Děvky za hanlivé označení, ale ten, kdo se tím jednou živil, už to bere jinak. A já jsem přesně takhle přišla k zářivým modrým očím, nesmírně krásnému a lákavému úsměvu a zlepšení těla.

Ano, jsem Magická děvka. Slovo děvka snad vysvětlovat nemusím, ale slovo Magické si do huby na chvíli vezmu. Jde o to, že abyste se mohli živit tímto způsobem práce, musíte projít rituálem. Prakticky vám to nic neudělá. Krásné tělo asi každý chápe proč, oslnivý úsměv, to na nalákání, a oči jako značka, kam patříte. Proto magické, tak trochu vás začarujou.

Nepatřila jsme tam dlouho, přece jenom mám oči stále modré. Stálé pracovnice dostávaly i jiné odstíny. Modrá, zelená, rudá a zářivě červená. Postupnost a hodnosti děvek.

Kdyby mi někdo řekl, co ze mě bude, zasmála bych se. Ale když mě napadli Mutanti psů a tygrů, zjistila jsem, že se musím dostat někam, kam na mě nebude moct žádné zlo. Kde budu mít místo na přespání a potravu. Pokoj jsem sdílela se třemi slečnami, které tam podle mých informací stále jsou. Nestaly se z nás zrovna přítelkyně.

V mém případě šlo o to nejdražší zboží. Vzhledem k sexuálním praktikám jsem upírům dovolovala při aktu ze mě pít. Podporovalo to vášeň. Ano, všechny jsme se nechaly. Ale když můj děda objevil, jak zázračně chutnou mám krev, sám ji nepil, nebojte, a já jsem to omylem vypustila, když jsem se trochu napila, udělal ze mě Higins prvotřídní zboží. Byla jsem jako atrakce. Upíři se za mnou sjížděli ze všech koutů světa. Žádná upírka s mou krví nebyla k sehnání, takže se není čemu divit.

Ale tady bych o tom asi neměla mluvit. Jako tady ve škole. Neměla bych tohle říkat rovnou ze dvou důvodů. První je, že by mě všichni nadbytečně odsuzovali, a druhá, že by po mně půlka kluků chtěla sex. Stačila mi narážka ředitele Tuckmana. Fuj.

„Iss? Iss," snaží se mě probrat Luke.

„Je, promiň, zamyslela jsem se." Luke se usměje.

„To jsem viděl. Všimla sis tohohle salátu? Jak je černý?" A tak jsem zase vypnula sluch a zadívala se do vlastní kaše.

Po obědě mě Luke táhne přímo do společenské místnosti. Už nejsem plna očekávání jako vždy. Nesnáším překvapení. Jde z nich strach. Když však otevře dveře a skupinka sedících na gauči se na mě podívá, neubráním se úsměvu. Tohle je moje stará parta. Parta, která se mnou dělala všechno už od školky. Parta, která mě ke konci minulého pobytu tady začala pomlouvat stejně jako zbytek školy. Jediný Luke se ke mně vždy choval hezky a já jsem za ty roky nabyla podezření, že se mu asi líbím. Chudák.

Jedno z děvčat se zvedá a pomalým krokem přichází ke mně. Holly Arnoldová. Moje minulá spolubydlící. Stoupne si přede mě a strčí ruce do kapes.

„Ahoj, Iss. Chtěli bychom se ti omluvit. Za všechny," zbytek si stoupne a přitaká. „Měla by z nás zase být parta," usměje se na mě.

„Kdo vás o to poprosil?" Holly zkamení pohled.

„Nikdo nás nemusel prosit," ujme se slova obtloustlý klučík s brýlemi. Andrew Gillingham. Zasměju se.

„Takže Tuckman. Jo, je mi to jasný," mávnu rukou a odejdu. Luke se mě ani nesnaží následovat, a je to dobře.

« Předchozí díl

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování