OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 4. kapitola

19.09.2019 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 601×

4. kapitola - Královská služba

Delilah měla plné ruce práce s chystáním večeře pro hosty. Za normálních okolností vařila pro šest lidí, dnes připravovala večeři pro deset. Goswin pozval Cadena s rodinou a, aby Trennanovi trochu zlepšil náladu, pak pozval i Lybiu. Synové snesli z půdy další stůl a ještě čtyři židle. Sianna kolem ní pobíhala a pomáhala se vším, na co si Delilah zrovna vzpomněla.

Vše bylo připravené hodinu před stmíváním. Kotlík houbové polévky se hřál nad ohněm, v peci bylo schované srnčí maso na šípkách a kaše stála v kastrole s poklicí na stole. Benneta ještě poslala do hostince pro dva džbány piva, které se teď chladily v nejstudenější místnosti v domě.

Celá rodina se k večeru shromáždila uvnitř, kde jim Delilah udílela pokyny, jen co někoho zahlédla. Dariuse poslala pro čerstvé bylinky za dům, Trennana doslova vyhodila z domu, aby se došel umýt ke studánce, Siannu odeslala se převléct a učesat, protože měla celou sukni od něčeho černou a na hlavě něco připomínající vrabčí hnízdo.

Nejdříve přišla Lybia, která se potom nevzdálila od Trennana na více jak metr. Delilah si vybavovala den, kdy se její nejstarší syn zasnoubil, jako by to bylo včera. Klečel tenkrát na kolenou a prosil je, ať ho do sňatku s Lybiou nenutí. Netrvalo to ani tři měsíce a Trennan se do své nastávající bláznivě zamiloval. Delilah si přála, ať stejný osud potká i Siannu. Ona sama si lepšího zetě představit nedovedla.

Mladý kovář i s matkou a malou sestrou dorazili jen chvíli po Lybii. Celia Farrerwirer, vdova po kováři a Cadenova matka, vypadala strhaně. Byla to droboučká žena, kterou by odfoukl i slabý větřík. Osmiletá dcera - stejně jako Caden - zdědila podobu po otci, ale matky se držela jako klíště. Farrerwirerovi bez nebožtíka kováře působili neúplně. Kupodivu se zdálo, že otcova ztráta měla nejmenší dopad na Cadena.

Všichni hosté se usadili kolem stolu. Goswin do čela, Delilah naproti němu. Napravo od otce seděli synové a Lybia, nalevo Sianna a Caden s rodinou. Každý se všemožně snažil nezavést řeč na válku, ale nikomu se to nedařilo. Skoro v každé větě byla zmínka o tři roky trvajícím utrpení.

„Celio, musíš být určitě hrdá na syna," vstoupila do hovoru Delilah, když se zase nebezpečně blížili k tématu války. Nalila Goswinovi hrnek piva a na kovářku se povzbudivě usmála. „To, jak se zachoval vůči všem ve vesnici, je úctyhodné."

„Ano, to ano. Vychovali jsme ho s nebožtíkem Oswallem dobře," odpověděla Cadenova matka, ale její hlas zněl, jako by patřil mrtvole. Unylý, nezaujatý, bez jediné emoce. Stiskla synovo rameno tak silně, až jí zbělaly klouby. „Jsem ráda, že nás tady nenechal samotné."

Sianna sledovala svou možnou budoucí tchýni a bylo jí té nebohé ženy líto. Tahle osoba se od kovářky, kterou dobře znala a měla ráda, lišila stejně, jako se liší den a noc. Nevypadala, že ji zajímá něco z toho, co se děje kolem. Opravdu připomínala chodící mrtvolu.

Večer se táhl a atmosféra u stolu se konečně lepšila. Věci, které probírali, se týkaly budoucnosti, už se nerýpali v minulosti, již stejně nemohou změnit. Dokonce se jim podařilo vykouzlit na Celiině tváři pár úsměvů, ale to mohlo také způsobit množství piva, co kovářka stačila vypít.

Jako první se zvedla Lybia, se všemi se srdečně rozloučila a pak s Trennanem v závěsu vyrazila domů. Goswin i Delilah byli nadmíru spokojení, když viděli, jak je syn ve společnosti své snoubenky šťastný. „Podívejte na ty dvě hrdličky," prohlásila Celia hned, co se za nimi zabouchly dveře.

„Jsou mladí, jsou zamilovaní," pokrčil rameny Goswin. „Co s nimi můžeme dělat."

„Ovšem že nic," odpověděla Celia, do obličeje se jí vrátil smutný výraz. Její oči chvíli hleděly do prázdna a pak z ní s povzdechem vypadlo: „Já jen, že už je to tak dlouho, co jsme já a Oswall byli takhle šťastní."

Eila, kovářčina dcera, bouchla pěstí do stolu. Celou večeři sotva promluvila, vyhýbala se všem pohledům a ani jednou se neusmála. Teď jí z očí sálal hněv. Její matka si změny v chování dcery nevšímala, ale Sianna i Delilah už tušily nadcházející problémy. „Moc mi chybí. Kéž by byl nějaký způsob, jak tomu zabránit," pokračovala Celia ve své zoufalé samomluvě.

„Prosím, máti, dnes ne," snažil se ji zarazit Caden, ale nebylo to nic platné. Eila vstala od stolu tak rychle, že se židle převrhla a spadla. Teď už jí z očí sršely blesky. Sianna v duchu přemýšlela, jak se do osmiletého děvčete nahromadilo tolik vzteku.

„Já vím, jak se tomu dalo zabránit!" zavřeštěla na všechny v místnosti dopáleně. Matka s bratrem na děvče zůstali překvapeně zírat. Svírala ruce v pěst, mračila se a z očí jí tekly slzy. „Kdybys ty nebyl k ničemu, otec by mohl ještě teď žít!" Ukazovala zaťatou pěstí směrem ke Cadenovi.

„To přece nemyslíš vážně..." ohradil se překvapeně mladý kovář. Ale Eila ještě zdaleka neskončila. „To víš, že to myslím vážně! Udělal jsi to schválně, co?! Aby z tebe teď mohl být šlechetný hrdina. To ty jsi ho utopil, tys ho zabil, ty..."

Křičela na celé kolo. Bylo jedině dobře, že žijí stranou od vesnice, jinak by všechny přilákala. Caden vypadal neschopný slova. Zavrtěl na svou sestru hlavou, natáhl k ní ruku, ale ona ho přes ni vztekle pleskla. Pak zaječela, ať jí nechodí na oči a vyběhla ven z domu.

„Dcerunko," zavolala za děvčetem Celia a bez rozloučení zmizela venku. V kuchyni zůstalo jen napjaté ticho. Caden zíral na otevřené dveře, kde zmizela jeho rodina, a vypadal, že nemá daleko k slzám. Chvíli jen seděl, pak zatřásl hlavou a zamumlal: „Omlouvám se. Půjdu za nimi."

Už se zvedl od stolu a vydal za matkou a sestrou. Když procházel kolem Delilah, chytila ho za ruku a zastavila na místě. „Nemáš se za co omlouvat. Ale dej jim čas. Zůstaň přes noc, stejně si nemyslím, že by se Trennan vrátil ještě dnes."

Caden chtěl protestovat, ale Delilah jeho slova nevnímala. Darius zavřel dveře a odešel do svého pokoje následovaný Bennetem. I Delilah s omluvným úsměvem zmizela v ložnici. Goswin, když mířil za manželkou, poplácal Cadena po rameni, řekl, že se to časem zlepší, a nechal ho se Siannou o samotě.

Dívka pořád seděla u stolu, ve tváři měla překvapený pohled a snažila se v hlavě srovnat vše, co se právě událo. Kovář se s povzdechem svalil na židli naproti Sianně. Oba dva dlouho mlčeli. V domě teď bylo hrobové ticho, když utichl hovor z pokoje i ložnice. Sianna se podívala do mladíkovy tváře a bylo jí ho líto. Nemusel říkat vůbec nic, Sianně okamžitě došlo, že si všechno vyčítá. Už nevypadal, jako by chtěl brečet, ale měl stejně mrtvý pohled jako Celia. Nic z toho si nezasloužil.

„Chceš obejmout?" zeptala se ho Sianna, ale na odpověď nečekala. Zvedla se od stolu, přešla k němu a obmotala kolem něj ruce. Caden se s vděčným úsměvem postavil - byl o dost vyšší než ona, sahala mu sotva po ramena - a také ji objal.

✯✯✯

Podobné večeře, schůzky a setkání se konaly celý další měsíc. Vystoupení jako na té první večeři už se víckrát neopakovalo. Wyverngladeovi i Farrerwirerovi si k sobě postupně zase našli cestu a brzy bylo jasné, že se dříve, nebo později spojí v jednu rodinu.

Minulý večer pozvala kovářka, jejíž stav se lepšil s každým dnem, na večeři Goswina s rodinou. Všichni byli v dobré náladě a Celia s Goswinem se dohodli, že hned druhý den sepíší zasnoubení jejich dětí a večer to oznámí v hostinci.

Goswin nemohl dospat, a když vyšel na zápraží, zjistil, že Sianna je na tom úplně stejně. Opírala se o zábradlí, sledovala paprsky vycházejícího slunce. Kolem řeky se převaloval mlžný opar, v trávě se leskly kapky rosy. Vesnice opodál vypadala takhle brzo ráno mírumilovně. Stáli vedle sebe, nikdo nemluvil. Goswin měl pocit, že dcera byla novorozenětem ještě včera. Měl tehdy po dvou synech takovou radost z děvčete. Teď z ní byla dospělá žena a on se chystal ke kroku, kterým za jejím dětstvím udělá tlustou čáru. Litoval promarněných let ve válce a ztracených okamžiků strávených s jemnější částí rodiny.

Slunce už celé vylezlo na oblohu, když Sianna poprvé promluvila. „Bude mi ten výhled chybět."

Otec se na svou nejmilovanější dívku usmál, objal ji silnou paží kolem ramen a přitáhl do svého náručí. „Nebudeš se přece stěhovat daleko. A určitě ne dřív než za rok."

„Já vím. Ale i tak mi bude chybět." Pokračovali ve svém tichém rozjímání, ze kterého je vyrušil až ruch z kuchyně. Pootevřeným oknem slyšeli hlasy Delilah a Dariuse, cinkání nádobí i tekoucí vodu.

Brzo potom se rodina sešla u rychlé snídaně, pak se všichni vydali dělat svou práci. Sianna v zahrádce pod okny domu obracela seno a přemýšlela o své budoucnosti. I přesto, že zrovna dnes neměla žádnou práci na poli, byla zvyklá na tvrdou dřinu okolo polí, luk a zvířat. Jenže Cadenova rodina neměla pole a jenom malou loučku. U domu měli drůbež, dva koně a každý rok i prase, ale to bylo všechno. Celia se nikdy nemusela starat o víc než dům a hrstku zvířat. Co bude Sianna celé dny dělat? Nezažila moc dní, kdy by nebylo nic třeba udělat, kdy mohla prostě bez výčitek svědomí zahálet.

Delilah připravující oběd poprosila dceru, aby došla pro snítku mateřídoušky, která rostla v záhonky u cesty do vesnice. Jen co Sianna obešla dům, zahlédla, jak ke statku míří uzavřený kočár se čtveřicí jezdců jako doprovodem. Zarazila se uprostřed kroku. Nikdo z vesnice nic takového nevlastnil. Výběrčí daní nejezdili přímo po domech, ale zastavovali se na návsích. Bennet, který vyměňoval ztrouchnivělá prkna ve schodech na zápraží, si podivného kočáru všiml také. Napřímil se, nechal prkna prkny a zavolal otce, s nímž přišli i zbylí dva bratři.

Když Goswin dorazil k dětem, kočár už byl tak blízko, že Sianna i Bennet poznali královský znak na boku. Kdyby je přítomnost královských mužů nevyděsila, asi by i obdivovali krásu kočáru. „Snad ne další válka," zašeptala Sianna směrem k otci. Delilah, která postřehla shromáždění před domem, také vylezla ze dveří.

Kočár zastavil a celé rodině muselo v ten okamžik bušit srdce jako o závod. Čtveřice jezdců byli vojáci v plné zbroji. Nablýskané plátové brnění házelo odlesky po okolí a zbraně houpající se u boků všech mužů působily hrůzostrašně. Ale vojáci nebylo to, co Wyverngladeovi zarazilo nejvíce. Na kozlíku vedle kočího seděl ten stejný písař, který tady byl před měsícem. Odjel tenkrát se Sianniným obrazem a všichni si lámali hlavu, k čemu ho asi u dvora využijí. Teď se to nejspíš dozví, ale už je to zdaleka tak nelákalo.

Písař seskočil z kozlíku na zem stejně jako vojáci sesedli z koní. Neobtěžoval se s pozdravením zbytku rodiny, zamířil rovnou k Sianně. Vysekl před ní hlubokou poklonu a políbil její ruku. Dívka stála jako zkamenělá.

„Madam," písař k ní mluvil, jako by byla něco. Jako by se narodila do lepší rodiny.

„Co to má znamenat?!" vyštěkl na muže Goswin a odstrčil ho od dcery. V momentě nejbližší z vojáku vytasil meč, namířil ho na sedláka, aby mu dal najevo, kdo je tady v lepší pozici.

„Pane Wyvernglade, je to tak?" promluvil ke Goswinovi písař vtíravým hlasem. „Vaší dceři se dostalo té největší příležitosti v životě. Její Veličenstvo si ji vybralo jako jednu ze svých společnic. Odejde s námi ke dvoru..."

„Ale já nikam nechci!" ohradila se Sianna a odklopýtala pozadu až k matce. Ta ji okamžitě sevřela v objetí. Písař nevypadal překvapeně, očividně odmítnutí čekal. Povzdechl si, kývl na vojáka mířícího mečem na sedláka a z brašny přehozené přes rameno vytáhl dekret se zářivě rudou pečetí. Ukázal ho celé rodině, významně přitom klepal na pečeť.

Goswina to gesto rozzlobilo, dal ruce v bok a rozhodným hlasem písaři řekl: „Moje dcera nikam nepůjde. Našel jsem jí vhodného ženicha, za pár hodin budou zasnoubení. Tak řekni své královně, ať si laskavě vybere jinde."

„Mluv s úctou k Jejímu Veličenstvu, sedláku!" okřikl ho další z vojáků.

„To je v pořádku, veliteli. V pořádku," snažil se vše uklidnit písař. Na tváři měl sebevědomý výraz, snad věděl, že to on vyjde z hádky vítězně, a znovu máchl dekretem. „Důležité je to slovo budou. Ale ještě nejsou. Tudíž rozkazy královny stále platí."

„Říkám, že nikam nepůjde!" prskal vzteky Goswin. „Co si o sobě, vy královští, myslíte? Že jste snad lepší než samotní bohové?!"

Písař si povzdechl, ale jeho výraz se vůbec nezměnil. Sianně se do očí draly slzy. Tohle přece nemůže být pravda. O nic takového se neprosila a ani o to nestála. Chtěla zůstat v rodné vesnici s rodiči, bratry a přáteli. Snažila se je zadržet, ale jedna osamělá přece jen stekla po dívčině tváři.

„Můžeme to udělat tou dobrou cestou. Slečinka s námi odejde dobrovolně a vy se vrátíte k práci," promluvil samolibě velitel vojáků. „Nebo tou špatnou. Děvče odvedeme násilím, zbytek rodiny zavřeme do hladomorny za neplnění rozkazů a statek srovnáme se zemí."

„To ne!" vykřikla Sianna. „Já půjdu, otče. Nenecháte se přece kvůli mně zabít."

Goswin na to nic neříkal, jen dceru sledoval. Měl obětovat Siannu a svou důstojnost, nebo celou rodinu i domov a nechat si své samolibé já jako útěchu. Delilah svírala dceru v náručí, v očích upřených na vojáky se jí zračilo znechucení, opovržení a snad i nenávist. Potom se všechno seběhlo moc rychle. Písař řekl Sianně, ať si zabalí nejdůležitější věci. Děvče zmizelo v domě, za chvíli se zase objevilo s ranečkem nezbytností. Celá rodina se kolem Sianny shromáždila, všichni ji objímali déle, než bylo obyčejně potřeba, a šeptali do ucha slova útěchy.

Jako poslední dívka objala otce a do hrudi mu zašeptala: „Budu vám psát při každé příležitosti. A vrátím se, to slibuji."

Pak nastoupila i se svým rancem do kočáru, kde už seděly dvě stejně zmatené dívky. Ani nepozdravily, jen nově příchozí sledovaly s vyvalenýma očima. Nikdy předtím je neviděla, takže nemohly být z okolí. Sianna slyšela, jak vojáci nasedají na koně. Jak písař říká kočímu jejich další zastávku. A především otcova slova, která na královské muže křičel: „Pokud jí ublížíte, pokud jí zkřivíte jediný vlásek, srovnám já se zemí celé hlavní město i palác a vše, co mi bude stát v cestě."

Teď už se neovládla a rozbrečela se naplno. Dveřmi sledovala ubíhající krajinu, o které ještě dnes ráno říkala, že jí bude chybět, a v duchu přemýšlela, zda-li to tady ještě někdy opravdu uvidí. Ani se nenadála a kočár vjel na náves. Dívala se do překvapených tváří svých přátel. U hostince uviděla Havlila s Cadenem a Lybiou. Zavolala na ně. V první chvíli byli v šoku, pak uviděli její ubrečenou tvář a rozběhli se za kočárem.

Nejblíže se dostal Havlil, natahoval k dívce ruku a křičel: „Sianno! Co se děje?"

Voják ho kopl do hrudi dřív, než se dostal až ke dveřím. Sianna zalapala po dechu, když viděla, jak její celoživotní přítel padl na znetvořenou ruku. „Ne, nechte ho! Havlile! Prosím, zastavte," volala na všechny kolem ní.

Jediná odpověď, které se jí dostalo, byla: „Nemáme čas." Pak jí Havlilova tvář zmizela v dálce. Sianna celý den a celou noc proplakala. Chtěla křičet zoufalstvím, vyskočit ven a utíkat zpět, zakroutit lidem kolem krkem. Ale jen seděla, v ruce svírala šátek s věcmi a nechala slzy stékat po tváři. Druhý den ráno byla tak unavená, že sotva udržela oči otevřené. Matně vnímala, co se děje venku. Situace se opakovala, po srdceryvném loučení do kočáru nastoupila čtvrtá dívka. I ona probrečela den i noc. Za normálních okolností by Sianna zkusila děvče uklidnit, ale teď potřebovala někoho, kdo uklidní ji samotnou.

Zbylé čtyři dny cesty jeli jen s přestávkami na jídlo a odpočinek koní. Čtveřice žen se za celou dobu nesměla na krok vzdálit z kočáru. Nemluvily spolu, každá z nich pozorně sledovala ty ostatní. Navzájem se odhadovaly. Sianna jim pohledy statečně oplácela, ale necítila se ve své kůži.

Poslední den cesty někdy v poledne, kdy Sianna napůl spala a napůl bděla, se terén, po němž kočár jel, výrazně změnil. Všechno nepohodlně skákalo, kymácelo se a drncalo. Sianna odhrnula závěs na dveřích. Kolem sebe viděla město větší než všechno, co znala. Ulice se zdály nekonečné, domy byly vysoké a spousta z nich krásně nazdobené. Čím dále městem jeli, tím více ze všech stran křičelo bohatství místních. Obrovská sídla s vlastními nádvořími, na kterých se třepetaly zástavy šlechtických rodů. Přenádherná katedrála se stovkami věžiček. Lidé v drahých látkách se vzácnými šperky. Potom projeli velikou branou do opečovávané zahrady. Všechny záhony byly vypleté, květiny tvořily složité ornamenty, stromy a keře byly zastříhané do zvláštních tvarů.

Kočár zastavil před menším, ale velice honosným sídlem, které skleněné cosi spojovalo s největší budovou, co Sianna kdy viděla. Do tohohle paláce by se vešla celá vesnice a pořád by tam spousta místa zbylo. Všude plály královské vlajky. Dívky na stavbu zíraly s otevřenými ústy, než se dveře kočáru prudce otevřely.

Skupina starších žen je vyhnala ven, pak je ještě rychleji dostrkaly do menšího paláce a dva vojáci za nimi sklonili halapartny, aby zabránili nepovolaným osobám ve vstupu. Tohle byl Siannin nový domov a ona upřímně nevěděla, jestli se má těšit, nebo klepat strachy.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 4. kapitola: