02.06.2015 (09:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 902×
Do královského paláce vstupoval Sekani s divoce bušícím srdcem a rozechvělými koleny, ale raději by zemřel, než aby se k tomu přiznal.
Královské stráže ho předaly sluhům a ti pak komořímu. Pokaždé zopakoval Amenemhatovo jméno, které mu zaručovalo, že se dostane zase o kousek dál. Byl příliš hrdý – jeho učitel by řekl domýšlivý – aby jako nějaký křupan na všechno civěl, ale oči mu rejdily ze strany na stranu, aby obsáhly veškerou tu nádheru, v níž se ocitl.
Kam se podíval, tam zářilo zlato a drahokamy a zeď co zeď pokrývaly od klenutých stropů až po kamenné dlaždice nástěnné malby, dlouhé řádky modliteb či veršů a okázalé ozdoby. Rozlehlé sály s bezpočtem sloupů se tyčily do výše samotné oblohy, v zahradách se vznášela sladká vůně vzácných květin a stromů, které nikde jinde v Egyptě nerostly, a pronikavý pach a křik svědčily o tom, že v paláci mají dokonce i zvěřinec. Podle všeho tam chovali hlavně kočkovité šelmy. A všude byly k vidění spousty krásně oděných elegantních šlechticů obklopených svým služebnictvem, někteří jen tak procházeli, jiní někam spěchali. Nikdo z nich se ani neohlédl za hubeným mladíkem v písařském shendytu s paletou, inkoustem a štětci v rukou.
Jak tak Sekani kráčel za posledním z několika průvodců labyrintem chodeb, všiml si, že palác není postaven podle uceleného plánu. Jednotlivé části vznikaly postupně a z rozmaru různých faraonů. Jeden nechal postavit křídlo, které se zcela vymykalo stavebnímu pojetí paláce. Další faraon křídlo zvětšil. Třetí pak přistavěl sloupořadí a křídlo obklopil zahradou. A tak se palác rozrůstal, až nakonec připomínal spíše živého vyvíjejícího se tvora, než dílo lidských rukou.
Sekani měl dojem, že už museli dojít téměř do vnitřních částí paláce, když ho sluha zavedl do nějaké místnosti a řekl mu, aby tam počkal. Tentokrát to nebyla žádná rozlehlá síň, ale malá, téměř prázdná místnůstka. Jediným zařízením byly stůl, křeslo a tkaný koberec. Na stole stála mísa do poloviny naplněná vodou, na jejíž hladině plaval lotosový květ. Tentýž motiv zdobil i stěny. Malby lotosů byly jednoduché a poněkud vybledlé, ale jejich starobylost jim na kráse neubírala. V jedné ze zdí bylo okno a výhledem na další sloupořadí a sad.
Do této části paláce mnoho lidí nechodilo. Houfy šlechticů zůstaly za střeženými dveřmi na druhé straně sloupořadí, kterým průvodce přivedl Sekaniho do místnosti, kde teď musel čekat. Za celou dobu viděl projít kolem dveří jednoho jediného člověka – ženu v těsných plátěných šatech, která nesla podnos s lahvemi a džbány.
Sekani se zamyslel nad tím, nakolik je existence takových osamělých míst v jinak přeplněném paláci pravděpodobná. Oddal se snění. Pokud by mu byla určena nějaká běžná práce, určitě by už seděl v síni písařů a věnoval se jí. Ale on byl vybrán z mnoha ostatních a zaveden do místnosti, která jistojistě nemůže ležet daleko od královských komnat. Ponechali ho o samotě, ať si poradí, jak umí. Napadlo ho, jestli to není nějaká zkouška. Třeba jsou v nástěnných malbách ukryty otvory, kterými ho někdo sleduje, aby zjistil, co si počne.
Poté, co párkrát obešel místnost, usoudil, že udělá nejlépe, když se posadí k oknu, kde je nejvíce světla, rozloží si paletu, inkousty a štětce a rozvine svitek papyru, který pro případ potřeby vždy nosil s sebou. Chvíli jen tak seděl a s pohledem upřeným před sebe přemýšlel, co bude psát, ale potom dostal nápad a sklonil se k papyru.
„Co to děláš?“
Podle kroků a stínů na podlaze Sekani poznal, že příchozí jsou jenom dva, jeden velmi vysoký a rozložitý v ramenou, druhý mnohem menší a útlejší. Ten z nich, který k němu promluvil, měl jemný, poměrně vysoko posazený hlas. Byla v něm slyšet dětská zvědavost, ale i zralá vyrovnanost bez nejmenšího náznaku nejistoty. Sekani došel k závěru, že musí patřit dítěti nebo mladé ženě.
Vzhlédl a skutečně spatřil dítě, ale oblečené jako dospělá žena v bílých plátěných šatech s širokým, drahokamy vykládaným pektorálem kolem krku, což byla zdobená destička kruhovitého tvaru zhotovená z drahých kovů ležící na ramenou a na prsou. Též měla paruku na hlavě. Nesčetné copánky lemovaly drobnou tvářičku s pánovitým výrazem. S pohledem upřeným na něj se děvče zeptalo: „Píšeš báseň nebo chvalozpěv bohům?“
Sekani potlačil okamžitý popud dítěti odseknout. Napadlo ho, že jej otvorem ve zdi může sledovat samotný faraon a posuzovat jeho kvality podle způsobu, jakým odpoví tomuto děcku, ať už pocházelo odkudkoliv. Podle dívčiny povýšené sebejistoty soudil, že je spřízněná se samotným faraonem nebo přinejmenším patří k jeho osobnímu služebnictvu.
Proto odpověděl, jak nejvlídněji dokázal: „Nedělám ani jedno, ani druhé, paní. Píšu dopis.“
Dítě zvedlo nalíčené obočí a s ním i vnější koutky očí, které tak vypadaly jako zešikmené oči kočky. Do značné míry se na tom podílel také výraz, který se v nich najednou objevil – připomínal pohled šelmy, krajně soustředěné na kořist.
„Komu bys měl psát dopis?“
Když Sekani slyšel, jakým tónem se ho dívka zeptala, naježil se. Znělo to spíše, jako by řekla: A kdo jsi, že vůbec někomu píšeš? Ale držel se svého předsevzetí chovat se mile. Myslel na to, že je možná poslouchá faraon či jeho hlavní poradce, případně kterýkoliv z významných úředníků Dvou zemí.
Odpověděl tedy drzému dítěti s úctou, jako by jí bylo hodno: „Píšu svému učiteli Amenemhatovi, paní. Opakuji si, co mě naučil.“
„Jak nudné,“ odvětila dívka a zvedla ruku. Na její pokyn vystoupil z tmavšího koutu u dveří muž, který s ní přišel. Sekani si jeho neskutečné velikosti sice všiml, ale považoval ji za optický klam. Žádný člověk přece nemůže být takhle obrovský. Tento muž však takový byl. Pleť měl tmavou jako černidlo na očních víčkách jeho paní a byl tak vysoký, že se při příchodu musel sklonit, aby prošel dveřmi. Přitom však nechodil těžce jako jiní hromotluci, které Sekani viděl. Pohyboval se s pružností kočky na lovu, připravené okamžitě vyskočit.
„Panshji,“ oslovila ho dívka. Nebylo to jméno, alespoň ne pořádné, pouze egyptský výraz, který znamenal ,Núbijec'. „Přines víno. A také datle. A chléb se zapečeným sýrem.“
Núbijec se hluboce uklonil. Jeho kamenná tvář neprozrazovala nic o tom, co si myslí, ale v očích se mu zračila prosba osobního strážce, aby to jeho paní ještě zvážila a nezůstávala o samotě s cizincem. Ta si ho však nevšímala. Muž stále v úkloně ustoupil, teprve pár kroků od ní se narovnal a odešel splnit její příkaz.
Když jeho stín zmizel na druhé straně sloupořadí, usedla dívka do křesla, které shodou okolností stálo právě před místem, na které se rozhodl posadit Sekani. Nebyla přímo krásná, spíše jen hezká, ale pohybovala se s nápadným půvabem, jako by byla školenou tanečnicí.
„Pověz mi, jak se jmenuješ,“ řekla nečekaně.
Sekani ztuhl. Se jmény si lidé nezahrávali. Bylo v nich příliš mnoho emocí. A dožadovat se jména cizince a s jistotou očekávat poslušnou odpověď byla opovážlivost nejvyššího řádu.
„Jsi domýšlivá,“ prohlásil Sekani. Vyklouzlo mu to dříve, než se stihl zarazit. Kdyby to uslyšel Amenemhat, přerazil by o něj rákosku, tím si byl jistý.
Dívku poznámka zřejmě vyvedla z míry, ale jak se brzy ukázalo, jen lehce a na chvíli, jelikož poznamenala: „Troufáš si hodně.“
„Ty také.“
Dívka sevřela rty v úzkou čárku. „Víš, kdo jsem?“
„Měl bych to vědět?“ zeptal se Sekani. Opožděně mu začalo docházet, že se nejspíš nejedná o pouhou služebnou ani o některou z mnoha vzdálených příbuzných krále. Dívka se na něj dívala, jako by s ní takhle – s tak naprostou lhostejností vůči jejímu postavení – jakživ nikdo nemluvil.
Odpověděla mu s téměř pobaveným výrazem: „Ano, písaři, měl bys to vědět. Jmenuji se Satiah*.“
Sekani zavřel ústa tak prudce, že se ozvalo cvaknutí. Ano, měl vědět, o koho se jedná. Před ním seděla samotná Satiah, Velká královská manželka faraona Thutmose III., manželka boha, královna a bohyně.
Satiah (také, Sitiah, Sitioh, Sit-Iah nebo Sat-Iah ) – první známá manželka faraona Thutmose III., ale ví se o ní jen velmi málo, zmizela totiž někdy během druhého desetiletí Thutmoseho panování
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Královský písař III.:
Sdílet
Ver - Jako bys mi mluvila z duše! :D Zvládat obojí je prostě nemožný... Taky mám rozečtený povídky, kde už přibylo několik kapitol, ale dostat se k nim jde pomalu... Každopádně mě těší, že sis udělala na písaře Sekaniho čas, a snad se ti bude jeho pokračování líbit. :)
Ach... tak jsem se dostala ke čtení. Opožděně, ale přeci jen. Člověk, zdá se, buď píše nebo čte, nezvládne obojí naráz... nejspíše aby se mu fantazie nepletly. Nebo alespoň u mě to tak bývá... každopádně, naštěstí jsem dosud nezapomněla na tuto povídku (to se snad nedá, vzhledem k originalitě nápadu) a překvapivě ani ne na to, co se dosud odehrávalo, takže můžu s klidem pokračovat ve čtení... a velmi si to užívat. 
Velká omluva za komolení tvého nicku 
celou dobu ti říkám Neyriti. Pardon, teď jsem si toho všimla 
Úplně mi vypadla druhá kapitola, proto jsem koukala, že už je třetí 
Ale pečlivě jsem vše dočetla a jenom nestačím zírat, jak se nám příběh krásně vyvíjí 
Na Satiah jsem zvědavá a vlastně i samotného Sekani. Možná bude nějaký románek? 
Těším se moc na další 
budu se těšit na další kapitolu 
