OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krevní banka - 1. kapitola

04.09.2012 (15:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 789×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Gizelle - člověk

Seděla jsem za pultem a stejně jako každý den jsem usrkávala kávu a sledovala kamerové přenosy z cel. V poslední době nám kšefty dost vynáší, takže se po většině těch, ve kterých přebývali cennější dárci proháněli dělníci a prováděli řady úprav. Méně cenní měli velice obyčejné, neopravované cely, ale ti opravdu výnosní měli dokonce televize a mini bar. V hale bylo ticho, jen výtah občas zahučel, jak se přesunoval z patra na patro a lžička v hrnku cinkla o hranu. Nudila jsem se, ale za dvacet minut jsme měli otevřít a to se sem nahrne osmdesát procent všech zákazníků. Zákazníky máme trvalé a nárazové, ale všichni jsou velice bohatí. Musí být. Jsme nejdražší krevní banka na světě. Ne, že by jsme měli jen dárce s vzácnými krevními skupinami a krví, ale všichni dárci mají velice kvalitní krev a sami jsou kvalitní. Ano, nejen krev musí být kvalitní.Vždyť si to představte: Vychutnáváte si dokonalého lososa s bylinkovým máslem podávaném na hnusném, starém, umaštěném tácku. To je to samé, jako když upír pije výbornou krev s hnusné, staré, nezdravé babiny.Pan McCourtney je schopný podnikatel, velice schopný. Má výborný produkt a zaměstnance a to je základ úspěchu. Produkt v podobě vynikajících dárců a prvotřídní krve vám s úsměvem a ochotou prodají milí zaměstnanci… Nezní to výborně? Usrkla jsem z hrnku a sáhla po myši. Zapnula jsem jedinou věc, která je schopna mi ulehčit to nesnesitelné čekání: The Sims 3. Vím, je mi už dvacet let a Sims je spíše pro třináctileté, ale mě to prostě baví. Navíc mi trochu rozveselí toto morbidní prostředí. Já sice vedu pouze oddělení pro hygienický a bezpečný odběr krve, ale o patro níže se prodávají lidé. V patře dvě. Něco, jako když si koupíte lahváče, vypijete a vrátíte lahev. To se děje dole. My tady nahoře jsme prestižní, diskrétní a dbáme na bezpečnost našich dlouhodobých a ověřených dárců. Ne sice dobrovolných, ale vcelku dobře opatrovaných dárců. Tam dole jsou cely jako ve vězení a ani nemají sepsanou nabídku. Prostě přijde zákazník do vcelku hezké recepce, zaplatí zálohu, recepční ho vezme k celám, on si ukáže na oběť, kterou chce, ona mu jí sváže, předá, on zaplatí a může jít. Tam dolů se dostávají nespolupracující a nekvalitní lidé. Ještě o patro níže je tzv. nepřímá odběrna. Když se nějaký člověk z patra dvě dlouho ne a ne prodat, kvůli tomu, že on sám je nekvalitní (ošklivý, neochotný, špinavý, starý), ale jeho krev je vcelku super, zůstává v patře dvě, ale každý den mu je odebrána krev, která se dá do pytlů, stanoví cena a převeze do patra 1, kde je obchod s krví. Celý tento dům řídí pan McCourtney a jeho lidé v přízemí. Já jsem nejdříve byla umístěna jako dárce do oddělení ve třetím patře (tom, kde sedím), jelikož mám kvalitní krev i vzhled, ale potom ve mně pan McCourtney viděl ochotnou a diskrétní recepční. Mám vlastní byt ve čtvrtém patře, auto, třicítku měsíčně a tříhodinnové vycházky denně, ale ne zadarmo. Musím každý měsíc na odběry (což je v pohodě)a být k dispozici jako osobní dárce nejmajetnějších zákazníků, když si mou krev vyžádají. Občas si - pravda - vyžádají, ale jsem vděčná, že žiju celkem normální život. Tak takhle to u nás chodí. Třicet dní v měsíci, sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně. Zazvonil zvonek, který signalizoval otevření. Vstala jsem z kolečkové židle, za klapání podpatků přešla prostornou halu a otevřela hlavní dveře. Rozpustila jsem si vlasy z drdolu a vrátila se před počítač. Vypnula jsme The Sims a otevřela databázi dárců. Dárců máme nyní patnáct, denně nám ovšem dodávky vozí minimálně pět dalších, kteří se prověří. Buď jsou vyhovující a necháme si je tu, nebo je přesuneme do druhého patra. Vyhovujících je pět ze sta. Z naleštěného, širokého stolu, krytého pultem jsem vzala telefon a vytočila číslo do kuchyně. Kuchyně je taky propracovaný mechanismus. V jedné části se připravuje a kontroluje čistota krve a v druhé se připravuje speciální výživa pro dárce z třetího patra. Musíme si je hýčkat.

„Ano, kuchyně,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Tady Gizelle, už jste roznesli speciální výživu po celách?“

„Ano, i po druhém patře.“

„Výborně. Jo a prosím dejte jim pořádnou dávku, aby se jim rychle vytvářela krev.“ Zavěsila jsem a vytočila číslo k lékařům. Musím je všechny kontrolovat, jelikož jsem zodpovědná za chod třetího patra. Kdybych něco zvorala, jsem mrtvá.

„Tady ošetřovna.“

„Ano, tady Gizelle. Který den budete dělat další preventivky na třetím patře?“

„No, teď nám dodávka přivezla na rozřazení pět dárců, takže dnes ne. Pravděpodobně vám tam pošleme jednu dívku, to jen mimochodem. Ve čtvrtek má dodávka volno, takže to by jsme mohli udělat kontroly na třetím.“
„Výborně a prosím tě, až přijede zase dodávka, řekni jim, ať zvýší dodávky. Patnáct dárců nám tu nestačí.“

„Ano, vyřídím. Teď už šestnáct, posílám vám tam jednu dívku, co má výbornou kondici.“

„Dobře,“ řekla jsem a zavěsila. Zdravotní stav lidí se zhoršuje a tím pádem i klesá počet kvalitních lidí na našem patře. Místností se rozneslo klapání podrážek. Zvedla jsem pohled. Halou směrem ke mně šel vysoký, svalnatý upír v obleku, ruce v kapsách. Klasický odběratel. Narovnala jsem se a nasadila ten úsměv říkající: Dobrý den, úplně se chvěju nadšením, že jste tu. Udělám pro vás vše, co řeknete. Upír přišel k pultu, lokty se o něj opřel a neodolatelně se na mě usmál. Byl stejně dokonalý, jako všichni upíři.

„Dobrý den, pane Sebastiane,“ řekla jsem.

„Dobrý den, Gizelle. Máte tady pro mě nějakou novou?“

„Ano, včera nám sem přivezli doposud nejlepší kousek, co jsme tu kdy měli.“

„Óóó, výborně! Kdopak to je?“

„Alisabeth Krace, čtrnáct let, krevní skupina á bé. Budete si přát nepřímý odběr, odběr na mililitry, nebo celkové vyčerpání tří litrů krve?“

„Jak to, že jen tří?“

„Je to náš poklad, nesmí přijít o moc krve.“

„Aha, kolik bude za ty tři litry přímého kontaktu?“

„Deset tisíc euro.“

„Výborně. Připravte mi jí. Máte nějaké podmínky?“

„Nic, jen, aby jste nepřekročil hranici tří litrů a udělal pouze dvě jizvy buď na zápěstí, stehně, nebo krku.“

„Výborně.“

„Tady máte klíče od místnosti tři, já jí vám tam přivedu,“ řekla jsem a podala mu klíče. Máme tu čtyři odběrní místnosti. Vstala jsem, vzala klíče od cely pět, ve které přebývá Alisabeth. Je to milá, mladá dívka, ale byla ve špatnou chvíli na špatném místě… Pro ni špatném. Pan Sebastian pokračoval kolem pultu do chodby, ze které vedou dveře do odběrových místností. Už to tu zná, chodí sem už tři roky. Já jsem vyšla dveřmi hned za pultíkem k celám. Vešla jsem do ošklivé, tmavé chodby, ve které poblikávalo slabé světlo. Po každé straně byly čtyři dveře a proti mně, na konci stál stojan s pouty. Došla jsme ke stojanu, jedna pouta vzala a otevřela dveře do cely pět.

Alisabeth - člověk

Seděla jsem na posteli a rozhlížela se po místnosti. Byl to hezký pokoj, opravdu hezký, ale to mi náladu nezlepšilo. Byl tu počítač, televize, koupelna, ale chodba, kterou mě sem dovedl pár ozbrojených goril mě říkala, že jsem v háji. Seděla jsem úplně v koutě, jelikož jsem se bála, kdy mě něco překvapí, něco na mě vyskočí, nebo tak… Bála jsem se opravdu hodně a to se znásobilo, když se otevřely dveře. V nich se objevila vysoká, krásná bruneta s pouty v ruce a za ní se rozevřela znovu ta hnusná chodba. Téměř jsem se rozklepala. Hezký pokoj nedokázal vylepšit dojem z tohoto hrůzostrašného místa.

„Alisabeth, pojď. Máš prvního odběratele,“ řekla suše a já se teprve roztřásla. Jakého sakra odběratele?!?!

„Ty nepůjdeš?“ povzdechla si bruneta.

„Jakého odběratele?“ řekla jsem vzlykavě.

„Odběratele krve. Vítej v krevní bance. Tvůj první odběratel bude majetný pan Sebastian.“

„Krve?“ zeptala jsem a začala ronit slzy. Co se mnou bude? Oni mě chtějí zabít… Já umřu… Už nikdy neuvidím rodiče!

Gizelle - člověk

Čekala jsem, že když je tu teprve tři hodiny, bude vyděšená, ale tahle se tak klepala a koktala, že jsem se bála jí dotknout. Pan Sebastian nebude nadšený… Nebo jo? Někteří upíři přímo lpí na tom, aby jejich dárce byl vyděšený. Prý je to rajcuje.

„Na nic se neptej a pojď. Pokud půjdeš, téměř nic se ti nestane,“ řekla jsem a když mi došlo, že nepůjde, přišla jsem k ní, vytáhla jí na nohy, spoutala a vytáhla jí z místnosti. Naprosto oddaně se nechala vést. Byla v šoku, ale mě konkrétně se nebála. Bála se odběratele a tohoto prostředí. Dotáhla jsem jí až do místnosti tři, kde už čekal Sebastian.

„Je mírně vyděšená,“ řekla jsem omluvně, když při pohledu na Sebastiana omdlela.

„To je v pořádku,“ zaculil se a přebral bezvládné tělo Alisabeth. Oddechla jsem si, rozloučila a vrátila se k pultu…

Sebastian - upír

Její teplé tělo mi bezvládně leželo v náručí, což mě mírně vyvádělo z míry. Chtěl jsem z ní pít, a když není při vědomí, není to ono.  Opatrně jsem jí popleskal po tváři, tak se probrala. Měla krásné vyděšené zelené oči a když mě spatřila, začala sebou zmítat a klepat se.

„Neboj…“ řekl jsem tiše a pevně jí stiskl. Bolestně zaúpěla a přestala sebou cukat, ovšem klepat se nepřestala se.

„K-k-k-kdo jsssi?“ zašeptala. Byla tak úžasně roztomilá, když se bála.

„Jsem Sebastian, neboj se mě,“ řekl jsem a vysunul tesáky. Začala ječet a znovu sebou zmítat. Mělo mi dojít, že tesáků se bát bude… Znovu jsem jí stiskl, ale stále se zbytkem těla zmítala. Hloupoučká… Myslí si, že se mi vykroutí. Něžně jsem jí odstrčil hlavu na jednu stranu a zaryl tesáky do kůže na krku. Přestala křičet a povolila. Chytrá holka, velice chytrá, úplně povolila a neomdlela. Jakmile povolily její svaly, krev proudila mnohem snadněji, tudíž jí to mnohem méně bolelo. Stále se sice trochu cukala bolestí z rány na krku a tiše mě proklínala, ale byla velice tichá. Opravdu mě překvapila její inteligentní reakce, ale jakmile můj jazyk smočila první kapka krve okamžitě se mi mozek vypnul. Byla tak neskutečně lahodná. Myslím, že jsem vysál trochu víc, než tři litry, ale každopádně jí to neuškodilo. Zasunul jsem tesáky a olíznul ten hebký, krásný krček. Povolil jsem a postavil jí na zem.

„Jak jsi věděla, že máš povolit?“ zeptal jsem se a pohladil ji po tváři.

„Nevím, prostě jsem neměla důvod se zmítat, stejně jsi silnější…“ stále měla rozklepaný hlas a couvala.

„Dobře. Máš super krev, ještě se uvidíme,“ řekl jsem trochu přiblble, ještě jednou si jí prohlédnul, jestli neomdlévá a vyšel z místnosti. Od první chvíle jsem věděl, že tuhle musím, musím mít.

Gizella - člověk

„Gizello, potřebuji tu dívku. Dám vám za ní kolik chcete,“ řekl rázně pan Sebastian.

„Ale pane Sebastiane, já si nejsem jistá, jestli vám ji mohu prodat. Mohu vás ovšem dovést do druhého patra, kde si můžete vybrat z mnoha dívek.“

„Slečno, ale já potřebuji tuto. Má dokonalou, dokonalou krev, je krásná, inteligentní a myslím, že si jí časem bez problémů ochočím.“

„To nepochybuji, je poddajná, ale musela bych to probrat s panem ředitelem.“

„Do toho!“ povzbudil mě pan Sebastian a pokynul rukou k telefonu. Vzala jsem sluchátko a vytočila číslo pana McCourtneyho.

„Ano?“

„Dobrý den, pane. Tady Gizelle. Je tu pan Sebastian a chtěl by koupit Alisabeth Krace. Bylo by to možné?“

„No ano, ale pouze za cenu dvacet milionů eur.“ Zavěsil, dělá to vždycky. Položila jsem sluchátko.

„Ano, bylo by možno prodat slečnu Alisabeth, ale pouze za cenu dvacet milionů eur,“ řekla jsem vážně.

„Beru to.“

„Výborně!“ Zaculila jsem se a vytáhla bankovní portál. Popravdě jsem to čekala. Pan Sebastian má na účtě dvacet miliard, takže si nějakou Alisabeth může dovolit a navíc se mu to vyplatí. Vyťukala jsem údaje do portálu a druhou krabičku podala panu Sebastianovi. Ten neváhal a naťukal pin.

„Výborně,“ řekla jsem a znovu se zaculila, když mi portál potvrdil převod z účtu. Vstala jsem, vzala pouta a šla do místnosti tři. Alisabeth nervózně přešlapovala uprostřed místnosti. Beze slova se na mě podívala a kývla. Nasadila jsem jí pouta a dovedla panu Sebastianovi. Alisabeth se držela spátky a když jí chytil za pouta začala na něj kopat, křičet a zmýtat se. Pan Sebastian jí chytil za pas a přehodil si ji přes rameno.

„Děkuji,“ řekl a vyběhl z haly ke schodům…

Sebastian - upír

Alisabeth se zmítala, ale s tím jsem počítal, tak jsem jí pevněji chytil a pokračoval na cestě k autu. Každá, kterou jsem si vezl domů se zmítala.

„Pusť mě, chci jít po svých,“ žadonila.

„Jsi můj dárce, nepůjdeš po svých.“

„Próóóč?!?“ křičela a cukala sebou.

„Proč sebou cukáš? Víš moc dobře, že proti mně nemáš šanci. Budeš dělat, co ti řeknu a přežiješ.“ Povolila. Bude to snadné.

„Šikovná.“ Plácnul jsem jí po zadku.

Alisabeth - člověk

Byl to arogantní, egoistický, ale krásný upír, ze kterého jsem měla motýlky v břiše. I když jsem opravdu vůbec nechtěla. Bylo mi jasné, že musím poslouchat a bylo mi jasné, že si ho dokážu velice snadno omotat okolo prstu, když budu poslouchat. Cítila jsem, že mě žere, jinak by si mě teď neodnášel domů.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„Ke mně domů.“

„To ze mě teď bude tvoje lednička?“

Sebastian - upír

Zavřel jsem jí do sklepa a šel nahoru. Posadil jsem se na gauč a pustil si plazmovou televizi. Měl jsem mojí lištičku v pasti a jen čekal, až budu mít náladu si jí vytáhnout a trochu si s ní pohrát. Snadno se vyděsí a mně se líbí, když je oběť vyděšená. Zrovna v televizi jelo Věřte nevěřte, tak jsem se znovu nasmál lidské naivní mysli. Přemýšlel jsem, jak se jí představím…

„Jsem Sebastian Wries, je mi sto dvacet pět let a jsem miliardář. Zbožňuju krev a dobré filmy. Jsem blonďák se zelenýma očima a …“ zarazil jsem se.

„Jak jsi se sem dostala?“ vykulil jsem oči, když vedle plazmovky ze dveří vyšla Alisabeth. V ruce měla vyšroubovaný zámek.

„Nějak se mi nelíbilo v tom sklepě,“ řekla a posadila se vedle mě na gauč.

„Ale… Ale…“ Musel jsem vypadat, jako blbec.

„Ale? To ti vadí moje společnost?“ zeptala  se a vyhoupla se mi na klín.

Alisabeth - člověk?

Chtěla jsem si s ním trochu pohrát, když už jsem složitě vyšroubovala ten zámek. Navíc se mi hrozně líbil a bavilo mě to. Už dva dny jsem se nenajedla. Strach mě už naprosto opustil. Nejsem bojácný tvor, vůbec. Můj strach vždycky rychle odezní a přecházím k radikálnímu řešení.

„Nevadí, ale ty jsi můj dárce…“ zabrblal.

„Tvůj dárce budu klidně nadále, ale ne zadarmo.“ Měla jsem takový neskutečný hlad…

Sebastian - upír

Seděla mi na klíně, drzá, odvážná, dospělá. Vůbec nebyla taková, jako jsem si myslel, ale líbila se mi. Byla provokativní a já byl rád, že si rozumíme. Naklonila se nade mě a zmocnila se mých rtů. Byla to nejvášnivější baba na světě. Vůbec jsem to nechápal, ale byl jsem nadšený. Dá mi krev a ještě mě svede. Většinu obětí tím, že jim piju krev znechutím, ale ona si mě podávala neskutečně. Flákla se mnou na gauč a roztrhla mi košili. Chvíli jsem sice truchlil, jelikož to byl dárek, ale když mi jazykem zajela mezi rty a začala rozepínat pásek, rychle jsem košili oželel. Byla jako blesk. Nebyla člověk.

„Ty nejsi člověk,“ vymanil jsem ze sebe, když jí oči začaly rudě zářit.

„Ne,“ řekla neskutečně chraplavým hlasem.

„Jsem upír.“

„Nejsi, máš krev.“

„Jsem jiný druh, než ty,“ řekla posměšně a rozepnula mi poklopec.

„Jaký?“ zeptal jsem se, i když jsem to už věděl.

„Sukuba.“

„Sukuba je upír?“

„Sukuba se počítá mezi démonické nemrtvé upíry s krví a teď buď ticho.“

„Ale…Ale…“

„Ticho!“ řekla rázně. Chtěl jsem začít přemýšlet, co udělám, jelikož už to není moje oběť. Má úplně stejnou sílu, jako já a je rychlá, tudíž už jí nemám tak v hrsti, ale nedala mi na to ani vteřinu. Její rudé oči naprosto s přehledem omámily kohokoliv, na kterého pohlédly a její krása tomu dodala pomyslnou třešničku na dortu. Můj mozek byl najednou naprosto vymydlený…

Alisabeth - sukuba

Byla jsem nasycená. Upíři jsou vždycky nejlepší. Sesunula jsem se vedle Sebastiana a těžce oddechovala.

„Já tě zbožňuju,“ řekl Sebastian. Něco podobného jsem čekala.

„Takže už nemusím do sklepa?“

„Ne. Stejně by ses tam nenechala zavřít.“
„To máš pravdu.“

„Mám žízeň.“

„Před hodinou jsi mě celou vycucal.“

„Teď jsi vycucala ty mě, musím se napít.“

„Dobře, ale jenom trochu.“

„Vezmeš si mě?“

„Cože?“
„Já myslím, že by jsme byli naprosto ideální pár.“

„Známe se dvě hodiny.“

„No a klape nám to.“

„Podle čeho soudíš? Podle krve a sexu? Neměla by v tom hrát roli i láska?“

„To asi jo… Možná, že se do mě zamiluješ…“

„Sukuba se nemůže zamilovat, zlato.“

„Aha… No neva, připravím ti pokoj.“
„A potom se jde na nákupy.“

„Cože?“

„No když už si mě vybral miliardář, tak chci jít na nákupy.“

„Já jsem si tě vybral s domněním, že budeš moje oběť.“

„Copak ti nestačí moje krev?“

„No stačí, ale vůbec se mi nevyplatíš. Čekal jsem, že budeš sedět zavřená ve sklepě, ne mě tady tahat na nákupy.“

„Neser mě a pij,“ řekla jsem a odhrnula si vlasy z krku. Naklonil se nade mě a zabořil mi tesáky do krku. Zabolelo to, ale dalo se to vydržet. Nevypil moc krve a odtáhnul se.

„Ty mě zabiješ, já zbožňuju tvojí krev,“ zasténal a olíznul mi unikající kapky z rány.

„No tak když si mě budeš opatrovat, můžeš ze mě pít denně,“ řekla jsem.

„Takže nákupy…“

„Nákupy,“ zazubila jsem se na něj.

Sebastian - upír

Celé odpoledne mě tahala po obchodním centru, zavaleného stovkou tašek, ale neprotestoval jsem. Bál jsem se, aby mi dala večeři. Začínal jsem být na její dokonalé krvi závislý, tudíž jsem jí doprovodil i do Tally Weijl.

„Budu tě brát na nákupy, ale na oplátku mi budeš dávat krev a uklízet.“

„Jistě,“ řekla bez zájmu a prohlížela si halenku za padesát euro.

„Odkud vlastně jsi?“
„Mám malý byt na rohu osmé. Takže jistě chápeš, že uvítám tvou obrovskou, drahou vilu,“ řekla, usmála se a políbila mě na tvář.

„Zlatokopko…“ řekl jsem tiše a ochotně přidržel další džíny a halenku.

„Hele, já ti vlastně můžu poděkovat. Sice mě máš jako dojnou krávu, ale za ty halenky, džíny a podprsenky uložené v nádherné, obrovské skříni mi to stojí,“ řekla a přihodila na mě ještě sáčko za sto padesát euro.

„My půjdeme nakupovat podprsenky?“ šibalsky jsem se usmál. Možná to nakupování nebude tak hrozné. Když se mi předvede v šatech Tally Weijl je to nuda, ale nějaké hezké spodní prádlo…

„Ano. Nemám u tebe žádné oblečení… To mě tak napadá, že zítra zajdeme znovu na nákupy. Musím si koupit notebook, sluchátka a mobil. Jo a taky zajdeme do nábytku, ta ložnice, co jsi mi dal není zrovna designová.

„Stejně budeš spát v mojí.“

„No jo, ale přes den budu v mojí.“ Začínal jsem silně pochybovat, jestli to s ní vydržím, ale představa, jak její dokonalá krev proudí tesáky do mých útrob mě přinutila vydržet všechno… i Roxy.

„Prosím pět set dvacet osm euro,“ zaculila se na mě prodavačka a já vysolil poslední bankovky z mojí peněženky. Tak malá a tak drahá.

„No co? Je mi čtrnáct, potřebuju hezký oblečení,“ řekla, když viděla můj strastiplný v Ovšem ne každá dívka, kterou si nějaký upír vybere v krevní bance dopadá tak výborně jako Alisabeth. Alisabeth je živá, zdravá, spokojená, bohatá. Krevní banka jí vlastně přinesla štěstí… Alisabeth je vyjímka, která potvrzuje pravidlo. Pravidlo, že v krevní bance nikdy nikoho krom zákazníků nečeká nic dobrého.

Tak doufám, že se vám první kapitola líbila. Byl to nástřel a hrozně mě to chytlo. Vytvořila jsem to za jeden večer a byla bych moc ráda, kdyby jste mi tu zanechali komentáře.

Díky,

Alissa.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní banka - 1. kapitola: