Krevní banka - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Paní Ruby je něco, jako člověk. Richard je, ale nechce být. Gjulian byl.

12.09.2012 (20:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 632×

Richard - ?

Otevřel jsem oči. Ležel jsem ve své ložnici na posteli, obklopený dvěma mladými děvčaty, které nejspíše znám z včerejšího večera. Za jednou z dívek ještě ležel Simon, takže jsme se poněkud mačkali. Jedna dívka byla zrzka plnějších tvarů a druhá blondýna jako vystřižená z titulky Playboye. I přes blondýniny výhody v centimetrech kolem pasu zrzka vedla na hrudníku a i v obličeji byla hezčí. Opatrně jsem odstrčil zrzku a vymotal se tiše z postele. Vedle postele ležely dvě kupy oblečení, tak jsem je vzal a hodil do koše na prádlo. Vyhlédl jsem z okna. Zajdu k řece na kafe… Podíval jsem se na hodinky. Rovnou i na oběd. Došel jsem do kuchyně a vytáhnul z lednice lahváče. Nemám rád pivo, ale dnes ráno jsem prostě měl nutkání si ho dát. Posadil jsem se na kuchyňskou linku a koukal na řeku, tekoucí okolo mého činžáku. Proto jsem koupil zrovna tenhle činžák. Ze všech kuchyní je výhled na řeku i krásnou krajinu na obzoru. Vzal jsem telefonní sluchátko od linky rozvedené po baráku a vytočil trojku.

„Tady Jasper.“

„Čau Jaspere, tady Richard. My jsme včera byli venku?“

„Jo, zašli jsme do Nightu na osmý.“

„Tam jsme zmerčili tu bloncku a zrzku?“

„Jo, chlapi vám hrozně záviděli. Potom jsme se poprali před barákem – všichni, Jima odvezli do nemocnice s otřesem mozku a vy jste šli nahoru s těma roštěnkama.“

„Do prdele…“ Měli jsme ve zvyku večer zajít někam do hospody, do Night clubu, zbalili pár bab a odvedli si je domů, ale vždycky jsme měli dost žen, abychom se o ně nemuseli prát.

„No, to jo. Carl jel za Jimem do nemocnice a už ho přivezl domů.“

„Dobře, zajdu za ním. Kdo mu to udělal?“

„Nevím, byl jsem úplně pod obraz. Jsem rád, že jsem si vzpomněl na tohle.“

„Dobře. Zejtra máme děcka, že jo?“

„Jo. Musíme něco vymyslet, třeba kino, každopádně s nima večer musíme být doma.“

„Šoupneme je do jednoho pokoje, pustíme jim Dobu ledovou a můžeme v obýváku popít.“

„Popít /smích/… Popít… Spíš ožrat se, ne?“

„Alespoň jeden by měl být jakž-takž v pořádku, aby mohl něco dělat, kdyby děcka vypadly z okna.“

„Zavřeme okna a dáme na ně zámek.“

„Ty jsi snad nezodpovědnější, než já…“

„Čau.“

„Čau.“ Položil jsem telefon a šel se osprchovat. Zatímco jsem se sprchoval hlavou se mi točily matné záblesky ze včerejší noci.

„Do prdele…“ zašeptal jsem a sevřel se mi žaludek. Jima jsem složil já, což mi není moc jasné… Nikdy nepoužívám nadpřirozené schopnosti, ale Jim je dvakrát větší, než já(a to rozhodně nejsem nějaké tintítko). Jak jsem ho mohl složit?

„Já jsem kokot…“ zasténal jsem, když jsem si vzpomněl, jak jsem ho složil. Deskou od poštovní schránky do hlavy. Bydlíme tu pět let pohromadě, jenom my a jsme - troufám si říct - nejlepší kamarádi. Doufám, že si to Jim nevzal osobně. Začal jsem si vymačkávat šampon na hlavu a v záplavě myšlenek jsem si tam vylil celou lahvičku. Omyl jsem si šampon, vylezl ze sprchy a otřel se do osušky. Zastavil jsem se před zrcadlem a trochu se mi zlepšila nálada.

„Richarde, nezhubnul jsi? No jo, která zrzka by ti nepodlehla…“ Poplácal jsem se po břiše a zavázal si osušku kolem pasu. Došel jsem potichu do ložnice. Všichni ještě spali. Ta zrzka mi připadala čím dál, tím hezčí… Zázrak. Mít takovou manželku. Moje tři předchozí to měly obráceně. Obléknul jsem se, obul se a odešel z bytu. Hned, co jsem zamknul a vyrazil ke schodům, mi cestu zastoupil Carl.

„Čau Carle.“

„Čau, Jim je dole, u sebe. Skoč za ním,“ řekl a začal sestupovat schody. Následoval jsem ho.

„Zajdu za ním, ale teď se jdu najíst,“ řekl jsem.

„Dobře,“ řekl Carl a začal odemykat svůj byt osmém patře. Já pokračoval dolů po schodech. Drtil mě pocit viny, opravdu jsem chtěl jít za Jimem, ale nutně jsem potřeboval doplnit energii. Doba, kdy mi stačí pouze lidské jídlo, se prodlužuje, ale… Déle než patnáct dní nevydržím. Dnes je to patnáctý den, tudíž se musím ihned nakrmit. Vyběhnul jsem z domu a nasednul na motorku. Mám nové auto, tudíž bych v něm měl logicky jezdit a užívat si vůni novoty, ale necítím se dobře v obrovské, červené krávě. Radši bych jezdil ve Farrari, ale do něj mé tři děti, deset kamarádů a jejich šestnáct dětí nenarvu. Samozřejmě – chlapi by si děti mohli vozit ve svých autech, ale když se jede na výlet do Zoo(který nenávidím, ale díky mým krásným dětem ho prostě občas musím absolvovat)děcka chtějí být spolu. Respektive spolu ječet, křičet, brečet, bít se, házet věcmi a pouštět si otravné písničky. Vyrazil jsem. Projel jsem podél řeky, zabočil do města a kavárenskou ulicí přijel k velkému, ale nelišícímu se paneláku. Zaparkoval jsem na zgrafitovaném parkovišti a vyrazil ke skleněným dveřím s nápisem: Banka. V duchu jsem dodal: Krevní… Krevní banka. Zazvonil jsem na první patro.

„Ano, Ruby Starksová, oddělení nepřímého odběru.“

„Richard Collins.“

„Ano, pane Collinsi. Číselná kombinace je jedna, dva, osm, tři.“

„Děkuji,“ řekl jsem, vyťukal čtyřčíslí do malé krabičky skryté za zvonky a vešel dovnitř. Již na první pohled to nebyla obyčejná banka. Žádné přepážky, hukot lidí, úředníků, ochranky… Jen obrovská hala, na jejímž konci stojí malá, maličká recepce. Vydal jsem se směrem k usměvavé recepční Starksové. Je tu recepční už dva roky a dobře ví, proč vždycky tak spěchám. Dnešek nebyl vyjímkou.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, pane Collinsi. Tady máte svou obvyklou objednávku,“ řekla s úsměvem a podala mi velkou igelitku. Opatrně jsem do ní nahlédnul. Jako vždy – pět pytlíků, krevní skupina AB.

„Kolik to bude, Ruby?“ zeptal jsem se a vytáhnul peněženku.

„Pět set osmdesát dva euro.“ Vytáhnul jsem několik sto eurovek a podal je milé, usměvavé třicátnici. Je člověk, ale jsem si téměř jistý, že někdo z jejích předků byl upír. Má v sobě něco nadpřirozeného, ale rozhodně má blíže k člověku, než k upírovi. Vrátila mi pár bankovek, rozloučili jsme se a já pokračoval do malé místnosti vedle pultu. Nechci to tahat domů, takže mě mile potěšilo, když vyslyšeli moje přání a z místnosti na košťata udělali jídelnu. Otevřel jsem pytlíček a vycucal ho do poslední kapky. Už po prvním zpropadeném pytlíku jsem se cítil stokrát silnější a to ta krev i na to, že byla AB nebyla nic moc. Když jsem docucal poslední pytlík, vyhodil jsem všechny do koše a vyšel na chodbu.

Ruby – člověk

Zrovna jsem panu Gjulianovi podávala pytlík krve, když z jídelny vyšel pan Richard. Hned jsem věděla, že je zle. Pan Gjulian nenávidí dhampýry. Byla to vteřina, ani ne a už byli v sobě. Gjulian najednou letěl vzduchem, odrazil se ode zdi, která se sesypala k zemi a letěl přímo k Richardovi. Ječela jsem, vlstně ani nevím proč. Možná proto, že když je upír, nebo dhampýr v boji a rozzuřený, zabíjí všechny v jeho okolí. Okamžitě jsem stiskla alarm. To už ovšem ležel Gjulian na zemi a nejevil známky života.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování