Krevní banka - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kratší kapitolka, kde vás seznámím s poslední (doufám, že poslední) postavou našeho příběhu, Katanou.

22.09.2012 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 710×

Paulina – člověk

Seděla jsem u baru a usrkávala koktejl. Cítila jsem, že začínám být poněkud veselejší.

„Ahoj kočko,“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se na stoličce.

„Ahojky,“ usmála jsem se a napila se koktejlu. Cítila jsem, že na něco zapomínám, že mi něco uniká, něco důležitého a ten pocit byl silný, ale já se prostě chtěla bavit. Muž, který stál přede mnou, měl tak pětadvacet let a výrazně mi připomínal Ramba. Nevím, proč, prostě mi ho hrozně připomínal…

„Jdeš si zatancovat?“ zeptal se a napřáhnul ke mně ruku.

„Jasně,“ usmála jsem se, odložila skleničku a vyšla vstříc ruchu na parkětě. Před očima se mi míhaly reflektory a barevné záblesky. Nevnímala jsem okolí, jen tančila a cítila, že se blíží něco… Něco nebezpečného…

Alisabeth – Sukuba

Seděla jsem na záchodové míse a v rukou držela těhotenský test. Mobil mi odpočítával dvě minuty a já se mohla posrat nervozitou. Pozitivní, negativní? Půjdu na potrat? Co na to Sebastian. Odpočítávač zazvonil a bylo otázkou vteřin, než se objeví barva. Modrá… Co, sakra, znamená modrá?!? Vytáhla jsem z kabelky krabičku.

„Modrá, modrá… Modrá barva značí, že těhotenský test je… Oh… Fuf… To… To je… úleva!!!“ Negativní. Ještě, že tak… Tyčinku jsem hodila spolu s krabičkou do koše a vyšla ze záchoda.

Katana - ?

Je vysoká a morbidně štíhlá. Nosí pánské, tmavé oblečení a v metru jezdí úplně v zadním vagonu. Člověk se jí bojí dotknout, aby se nezlámala. O to větší překvapení je, že, když se na ní křivě podíváte, utrhne vám všechny končetiny a dá je sežrat vlkům. Nemá jméno, ale všichni jí říkají Katana. Tak o mě mluví lidé, kteří se mnou měli co dočinění. Tedy pokud naše setkání přežili. Proč mi říkají Katana? Zkuste přemýšlet… Ano, je to, protože u sebe vždy nosím katanu. Mám jí zasunutou v nohavici, tudíž to vypadá, že mám jednu nohu nepatrně širší, ale ne. Obě nohy mám stejně úzké, přímo kostnaté. Proč? Ne, že bych chtěla být hubená, ne že bych nemohla přibrat… Je to moje image, něco, čím jsem specifická a co mi umožňuje být nepřemožitelná. Stačí schovat se do škvíry mezi sloupy a počkat si, až nicnetušící oběť projde okolo. Nikdo, kdo kolem mě projde mi nevěnuje žádnou pozornost, protože nevypadám nebezpečně…

Zrovna jsem vyhazovala prázdný pytlík do koše v druhé odběrní místnosti, když se z chodby ozval křik. Mužský křik. Vzala jsem ze stoličky nůž, zastrčila si ho za opasek a vyšla ven. Ruby stála za pultem a mačkala rudé tlačítko alarmu. Uprostřed haly na zemi ležel vysoký, štíhlý italský upír, nad ním stál dhampýr. Odrazila jsem se od země a v setině vteřiny jsem doskočila vedle bezvládného těla.

„Dhampýr?“ zvedla jsem pohled do tváře vysokého nádherného a dobře stavěného muže. Byl to fešák a evidentně měl výbornou kondici. Takhle zničit upíra…

„Ano. Budete druhá na řadě?“ ušklíbl se.

„Neprovokujte. Neuvěřil by jste, kolik dhampýrů jsem zabila…“ Dhampýr byl svým výkonem evidentně potěšen, tak si ještě jednou kopnul do bezvládného těla a otočil se k odchodu.

„Stůjte. Možná budete další na řadě. Tento mladý muž mě platil,“ zasyčela jsem. Pan Gjulian si mě najímá už řadu let… Teď budu muset být na volné noze! Platil dobře…

„Nerad se peru… Není to můj životní styl…“

„Ale to není o životním stylu. To je o tom, že jste mě připravil o tři miliony dollarů…“

„Děvče… Kolik ti je? Patnáct?“

„Dva tisíce osm set dvacet tři…“

„Stařenka… Nechci ti ublížit.“ Vztek mi rval mysl, tak jsem nechala zbytečných keců a skočila na otravného dhampýra. Srazila jsem ho k zemi a začala mlátit jeho hlavou o dlaždice.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování