OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krevní banka - 5. kapitola

Katana - ?

Vůči člověku měl obrovskou sílu. Vůči mně měl sílu asi jako moucha. Zmítal sebou, ale neměl šanci. Když se přestal hýbat, pustila jsem ho. Nebyl mrtvý, byl polomrtvý, tak jsem ho tam nechala ležet a ignorujíc ječící Ruby jsem si přivolala výtah.

Richard – dhampýr

Ležel jsem na studené podlaze a nemohl jsem myslet. Hrozně mě bolela hlava. Asi patnáct vteřin jsem jen tak ležel, potom jsem si začal vzpomínat. Trvalo mi asi minutu nechybného ležení, než jsem si na všechno vzpomněl. A bylo mi jasné, že musím sakra rychle pryč, než mě ochranka zadrží. Vstal jsem ve stejnou chvíli, co se z chodby začaly ozývat hlasy ochranky. A výtah s dívčinou se zavíral. Jedním neuváženým skokem jsem se dopravil do výtahu, který se těsně za mnou zavřel.

„Zbiju vás a vy se se mnou ještě svezete ve výtahu?!?“ vyjekla nechápavě dívčina.

„Ano… Nebojte, nebudu rušit…“

„Nějak rychle jste se vzpamatoval…“

„Polykám Vitamin C,“ zazubil jsem se na hubenou, ale nádhernou slečinku Smrt (kdyby mi tou hlavou máchla o podlahu ještě jednou, už by ani Vitamin C nepomohl – asi jí tak budu říkat).

„Víte, že mě začínáte vehementně srát? Zabil jste člověka, co mi měl dnes na účet převést třicet milionů. Doufám, že vám dochází, co to znamená…“

„Ne... Jsem miliardář, třicet milionů je pro mě nic,“ zalhal jsem – třicet milionů je cena mých hodinek… A svoje hodinky mám rád.

„Á super! Tak mi těch třicet milionů dejte – kvůli vám jsem o ně přišla.“ Výtah zacinkal a otevřel dveře.

„Do prdele,“ zašeptal jsem. Okolo výtahu stálo asi dvacet upírů – ochranka Krevní banky. Kdyby nás chytili, tak nás zavřou a když nás zavřou, budou nás vysléchat. Krevní banka velice lpí na tom, aby byl pořádek a když dhampýr zabije upíra a toho dhampýra potom zbije Smrt a to všechno navíc v jejich hale – byli by schopní nás za to popravit. Krevní banka má své zákony a jakmile do ní někdo vstoupí, tak je musí dodržovat. A my jsme byli v prdeli – oba.

„Beru ty napravo,“ zašklebila se Smrt a za necelou půl vteřinu už ležela na skupince ochranky a máchala katanou. Chlapci leželi na zemi, tudíž byli v pasti. Já jsem reflexivně skočil na zbylých deset. Já jsem s jejich přemožením měl patrně větší problémy, tak mi Smrt potom přišla na pomoc.

„Měli by jsme si pohnout,“ zkonstatoval jsem, když byli všichni upíři bez hlav.

„Ano, to měli,“ přitakala Smrt.

Paulina – člověk

Hudba ztichla a já se vrátila k drinku. Usrkávala jsem brčkem poslední trošku na dně, když mě někdo chytil za rameno.

„Áááá… Thomasi,“ usmála jsem se na mého pasáka.

„Jsou dvě hodiny po večerce,“ syknul a vlepil mi pořádnou facku.

„Au… Já jsem si říkala, že něco vořu. Ale Thomasi, přece si nezkazíme večer?“ zazubila jsem se na nasraného upíra. Dobrá nálada se mi vrátila opravdu rychle.

„Paulino, trpím ti tvou odtažitost, tvé trable, ale tohle je už fakt moc!“

„Ale, upír se naštval,“ usmála jsem se, chytila ho za límec a přitáhla si ho k tělu. Moc se nebránil, tak jsem ho políbila.

Katana – denní tvor

Motorku jsem zaparkovala v podzemních garážích a vyběhla do třetího patra. Vytáhla jsem červený klíč a odemknula byt.