OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 19. kapitola

14.11.2010 (16:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 906×

19. kapitola

„Wille, řekneš mi, prosím, jak to u vás funguje? Ráda bych tě občas chtěla chápat víc. Myslím, že mi spoustu z toho okolo tebe uniká,“ vybafla jsem na něj, co mě trochu trápí a čekala, co mi poví.

Chvíli mě pozoroval, zda to, co říkám, myslím vážně a pak se mě zeptal:

„Co přesně chceš vědět?“

„Třeba jak se člověk stane upírem? Co to pro něj obnáší? Jaké má povinnosti? Prostě všechno, co považuješ za důležité.“ Dnes jsem zvědavostí překypovala, ale nemínila jsem se mírnit. Musím toho o něm zjistit co nejvíce, dokud mám tu šanci. Will pochopil mou touhu po vědomostech a začal mě zasvěcovat.

„Když se chceš stát upírem, tak první nějakého musíš vyhledat. Upíři si velmi pečlivě vybírají své pobočníky, protože se stanou jejich součástí. Pokud se tě rozhodne nějaký upír proměnit, tak je dobré pro něj, aby měl tvé svolení. Jinak ho můžeš po přeměně zničit. To je pravidlo, které se dodržuje už několik století.“ Zahleděl se na mě a pomalu mi docházeli spojitosti z dneška. Pokračoval.

„Upír tě promění tak, že z tebe nejprve vypije nějakou krev, aby ses dostala na pokraj smrti. Pak ti nabídne svou. Chvíli počká, než se v těle dotyčného upírova krev roznese a nakonec tě zabije. Konečná proměna trvá u každého jinak dlouho. U někoho den a u některých lidí třeba týden. Nikdo z nás neví, proč to tak je.“ Poslouchala jsem ho s napjatýma ušima a ukládala si každou nově nabytou znalost.

„Jakmile se probudíš, tak jsi hrozně žíznivá, a máš vůbec problém se na cokoliv jiného než na krev soustředit. Tvůj stvořitel tě musí hlídat, abys někoho nezabila, a naučit tě podle tepu člověka poznat, kdy má dost. Ze začátku je velmi těžké vnímat svět, ale časem si zvykneš a najdeš si cestu, díky které pobýváš na tomto světě dál. Hodně ji také ovlivní tvůj stvořitel. Protože tím, jak ti při přeměně dá jeho krev, tě s ním propojí a on ti pak může přikazovat věci, které uděláš, a nejde se jim vzepřít.“ Ta poslední informace mě dost zaskočila. Nejvíce by mi vadilo být něčí loutkou. Představa, že by Will byl můj stvořitel, mě donutila se ušklíbnout. Dokážu si představit dost přesně, co by mi přikazoval.

„Copak se ti na tom nezdá?“ ptal se mě, když spatřil moje ušklíbnutí.

„Jen jsem si představila, jak by to vypadalo, kdyby ses rozhodl mě opravdu proměnit. Mám totiž takový pocit, že bych si ten červeno-černý korzet určitě vyzkoušela,“ rejpla jsem si.

„Já na tom korzetu nevidím nic špatného. Jestli chceš, tak si ho můžeš vyzkoušet a já s Nathanielem zhodnotíme, jak moc ti sluší,“ nabídl mi provokativně. Radši jsem jeho narážky nechala být.

„Budeš tu zůstávat, nebo mě tu necháš samotnou?“ zeptala jsem se ho.

„Vím, že nejsi nadšená z toho, že tě tu nechám samotnou s Nathanielem, ale on ti neublíží. Jen se na tebe ksichtí, aby si z něho měla respekt a moc k němu nepřilnula. Už tak není nadšený z toho, že jsem přišel na to, jak na něj já, a teď se ještě bojí toho, aby mu nepřirostla k srdci smrtelná holka, která zestárne a umře. Pochop ho. Tolik lidí kolem něj už umřelo a některé z nich měl opravdu rád. Mě si nakonec pustil k tělu, protože jsem nesmrtelný.“ To, co říkal, dávalo smysl, ale pořád mi v hlavě vrtala jedna otázka.

„Tak proč se o mě tolik bojí, že nemůžu jít ani domů?“ Zvědavost mě sžírala a já prostě chtěla najít odpověď.

„Řekl ti to. Už něco do tebe investoval a Nathaniel se o své investice stará a je jedno, co to je. Jestli člověk nebo majetek.“

„Pro dnešek budu muset jít. Nechci, aby můj stvořitel přišel na to, že tě chráním.“ Zvedl se a odcházel. Doufala jsem, že se brzy za mnou vrátí.

První jsem nevěděla, do čeho kopnu, ale pak jsem si vzpomněla na dračí svazky v knihovně a měla jsem plán na dnešní odpoledne. Možná i na několik dnů. Byl jich tam celý foch a byly to dost tlusté svazky. Rozhodla jsem se, že svazky vezmu postupně odshora. Do ruky jsem vzala první z leva a otevřela ho.

Psalo se v něm o nejstarších dracích, kteří existují. V polovině encyklopedie jsem se dostala ke Cristal. Nepsalo se tam o ní nic, co jsem nevěděla. Jen mě u ní zarazilo, že je dcerou jednoho z nejstarších draků na světě. Považovali ji něco jako za svoji princeznu. Vykuleně jsem na text koukala a nějak si nevšimla, že se v místnosti někdo objevil.

„Večeře, neslyšíte?“ ozvalo se ode dveří. Stál u fochu s knihami a prohlížel si mě.

„Už?“ odvětila jsem mu.

„Jestli nemáte hlad, tak jíst nemusíte,“ rejpnul si. Vstala jsem a knihu jsem uložila na místo. Viděla jsem, že odešel do jídelny, kde byla přinesené čínské jídlo, a mě se díky té vůni začaly sbíhat sliny. Připadala jsem si po té přeměně hrozně nenažraná. Vše, co mi bylo dáno pod ruku, jsem snědla.

Nathaniel celou dobu mlčel. Nevadilo mi to. Procházela jsem si nově nabyté schopnosti a třídila je. Měla jsem v hlavě spoustu otázek a snažila jsem si je roztřídit. Věděla jsem, že na některé by mi mohl dopovědět Nathaniel, ale měla jsem z něj ještě strach, tak jsem to radši odložila na později a dneska se rozhodla být hodná holčička a mlčet.

Jenže jak jsem se ládovala jídlem, tak mi to velmi připomnělo tiché večery s tátou a já si povzdychla. Jak se asi má? Nathanielovi můj povzdych neunikl. Pohlédl na mě zkoumavým pohledem a zvědavost mu nedala.

„Tak dobře, co chcete vědět?“ V jeho hlase znělo něco jako Vzdávám se, už se na vás koukat nedá, jak se snažíte mlčet?.

„Jen jsem si vzpomněla na tátu. Zajímalo by mě, jestli je v pořádku,“ povzdechla jsem si.

„On vám William neřekl, že jsem mu volal?“ divil se.

„Ne, řekl. Jenže taťka od té doby, co mamka umřela, trpí tím, že chce jít za ní. Čeká jen na to, až si najdu své vlastní zázemí a bojím se toho, že v několika posledních měsících si myslí, že se mi to daří,“ vysvětlila jsem mu.

„Proto jsem nesvá z toho, že tam nejsem s ním,“ doplnila jsem.

„Hm, tak mu zítra dopoledne zavoláte a zkontrolujete ho,“ konstatoval. Zírala jsem na něj a radši to nekomentovala. Dneska se prostě už vztekat nechci a rozhodla jsem se radši dál mlčet. Nathaniel pak ještě chvíli přemejšlel a pak dodal.

„Zajímavé, a já myslel, že láska, jako chová váš otec k matce, už dávno vymřela,“ konstatoval.

„Vy nevěříte na lásku?“ udivilo mě.

„To jsem neřekl. Prostě v dnešní době spíš existuje krátkodobá láska, které je pomíjivá. Páry spolu většinou déle jak rok nevydrží a vdovy a vdovci většinou po smrti jejich poloviček hledají náhradu za své partnery. To jsem tím myslel. Je jen málo bytostí, které spolu vydrží několik let. Třeba Lea s Damienem mi taky připadají jako výjimka,“ vysvětlil mi jeho pohled na věc. V hlavě mi pobíhala jeho slova sem tam. Musela jsem uznat, že má pravdu. Jenže já si krátkodobě zamilovaná do něj fakt nepřipadám. Vždyť přece není normální, aby se vám o někom denně zdálo. Další konverzaci jsem s ním radši nenavazovala. Ještě bych se mu práskla a byla bych v háji.

„Tak, když už se s ním nechceš bavit, tak se konečně můžeš začít bavit se mnou,“ ozvala se mi Cristal v hlavě. Málem jsem z toho šoku slétla ze židle. Nathaniel mě pozoroval a já se na něj jen omluvně koukla. Nekomentoval to a pokračoval v jídle dál.

„Takhle mě děsit, co kdybych dostala infarkt?“ poslala jsem ji zpět.

„Ale kuš! Vždyť si nesmrtelná. Hlavně ti to musím vrátit za ten dnešek,“ rejpla si.

„Za co?“ zajímalo mě.

„Kdybych věděla, že si do Nathaniela až tolik zamilovaná, tak bych si to spojení snad i rozmyslela. Uvědomuješ si ty, že já tvé pocity sdílím, tak jako ty moje?“ Začínala jsem se vůči ní cítit provinile a pomalu se červenat. Měla jsem chuť se zahrabat.

Nathaniel si mě neustále měřil pohledem a to mi moc nepřidávalo. Když mi nelítal tep studem, tak mi lítal nahoru a dolu z něho.

„Puberťačka,“ ozvalo se v mé hlavě a já to radši nekomentovala.

„Mimochodem, v jednom máš pravdu, ty do něj nejsi krátkodobě zamilovaná. Můžu ti to říct aspoň podle tvých pocitů, i když... Co já vím. Třeba krátkodobá dračí láska je jiná než lidská.“

„Fajn, takže zase vím kulový. Radši to nebudu teď zjišťovat. To přetvařování před Nathanielem, že se nic v mé hlavě neděje, mi moc nejde. Promluvíme si pak, až budeme samy. Neva?“

Zbytek večeře už Cristal radši v mé hlavě promlčela a já se před Nathanielem nemusela tolik přetvařovat. Sice jsem ho načapala, jak mě sjíždí zkoumavým pohledem, ale nedávala jsem tomu žádný význam. Přece jen mu něco tajím.

18. kapitola 20. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 19. kapitola: