OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 32. kapitola

23.01.2011 (11:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 831×

32. kapitola

Seděl jsem v pracovně a čekal na telefonát od Damiena. Už dva dny se pořádně neozval. Ani se mu nedivím potom, co jsem mu řval do obličeje, že mi lže.

Mám podezření na draky. Když Anna zmizela, tak pár dní potom odešli i oni. Jen jejich magii jsem nemohl cítit. Jenže Damien mi tvrdí, že nic neví. Prý mu nic Cristal ani Chalcedon neřekli, a prostě odletěli. Neví kam, a ani kdy se vrátí.

Bylo mi to divné. Draci většinou nikdy nedělají unáhlená rozhodnutí. Jenže to vypadá, že Damien opravdu nic neví. Přemýšlel jsem nad tím, jak se spojit s Mithrasem, ale potom, co jsem mu řekl naposled, tak si mě při první příležitosti dá k večeři. Mno, skoro bych se mu ani nedivil.

Jo, Mithras je sama kapitolka o sobě. Má spoustu tajemství a nikdy nevím, odkud se objeví. Vlastně ani nevím, jak ho zavolat. Vždycky se objeví, když se děje něco důležitého. Vsadím se, že plánuje něco i ve věci upírů a lidí. Jen nevím, na které straně. Můžu jen hádat. Kvůli svému Camielovi bude na lidské straně. Kdyby tohle věděl zbytek Tallensů, tak by si to spojení s upíry rozmysleli. Bohužel já jim to říct nemůžu. Nemám k tomu pravomoci a ničím si v této době nejsem jistý.

Konečně telefon zazvonil:

„Ahoj, jsem rád, že konečně voláš. Tak co máš?“ Hned jsem na něj vybalil, co mě zajímalo.

„Přijeď k nám a pochopíš.“ To bylo vše, co mi řekl a s tím zaklapl telefon. Vůbec nic jsem nechápal, ale chtěl jsem prozřít, tak jsem se vydal k nim, netuše, čemu se vydávám vstříc.

O trochu později:

Nathaniel stál před hlavním vchodem vily a čekal, jestli mu někdo konečně přijde otevřít dveře. Nepřítomně kopal levou botou do zdi, o kterou byl zdánlivě ležérně opřený, bedlivému pozorovateli by však jistě neuniklo, že je neustále ve střehu. Znovu zabušil, až se konečně ozval z vnitřku budovy šramot a ve dveřích se objevil rozcuchaný Damien, zcela nezvykle ve vytahaném šedivém tričku.

Než ho stačil pozdravit, přiložil si Damien prst na rty a mávnul rukou, aby svého hosta pozval dál. Tiše zacvakl dveře, a pak už se oba neslyšně přemísťovali do nejvzdálenější části domu. Nate, kráčící hostiteli v patách, sjel pohledem k jeho zafačovanému levému zápěstí, ale protože stále platilo pravidlo o nemluvení, spolkl otázku, co se mu stalo. Konečně došli na samý konec chodby a Damien za nimi zaklapl těžké dveře pokoje.

Na pohovce pod oknem se povaloval pobledlý Mel a zády o knihovnu stál opřený William. Konečně se mohl se všemi přivítat a neuniklo mu, že i oba dva další mají ruku omotanou obvazem. Při pohledu na jejich zdrchané tváře a krabičky pokoutně splašeného čínského jídla, však začal mnohem obecnější otázkou.

„Co se tu proboha děje? Vypadáte jako by vás přejel parní válec.“

Než stačil někdo z přítomných mužů odpovědět, či se jenom k odpovědi nadechnout, rozlehl se domem ječák, který překonal i překážku zvukotěsných dveří, jako by byly z papíru.

„Nathanieli Craforde, dolů! A fofrem!“

Když zcela mimo svou vůli vycházel z místnosti s pocitem, že ho právě někdo načapal při krádeži lízátka, nemohl si nevšimnout tří lehce škodolibých úsměvů plných zadostiučinění, které ho vyprovázely. Seběhl schody do haly, pod nimiž stála známá útlá postava.

„Ty jsi učesaná?“ neodpustil si překvapený výdech při pohledu na Fionu, kterou zdobila dlouhá hladká hříva místo obvyklého zacuchance, v němž přenášela řadu předmětů. Vycenila na něj zuby a tiše zavrčela, očividně ji ovlivňovala společnost upíra a měniče.

„Nech si kecy na koledu, krasavče, a koukej jít se mnou, nemám čas na žvatlání o kadeřníkovi, třeba jindy. Ačkoliv pro zkrácení cesty dolů, jaký používáš vosk na vlasy?“ zavrněla medovým hláskem a velmi svižným tempem seběhla stupínky do podzemí.

„Ale já…“

Očividně jí odpověď moc nezajímala, tak se jen snažil držet krok, po očku ji sledoval a přemýšlel, co se bude dít. Až při vstupu do jeskyně mu došlo, že má Fiona na sobě místo obvyklých kožených kalhot dlouhé černé šaty s lemy vyšívanými symboly v jazyce, který neuměl číst. Vlnily se jí kolem nohou, když plula po kamenné podlaze směrem k oltáři. Začínalo mu pomalu svítat, k čemuž jistě přispěla řada svic rozmístěných okolo provizorního oltáře, na němž ležela stará kniha a kameninová mísa.

Než si blíže stihl prohlédnout kulisy, Fiona se k němu bleskově otočila a v ruce svírala dlouhý rituální nůž, zdobený pomocí starověké magie.

„Ruku. Levou.“

Nikdy nevěřil ostatním druhům, vlastně ani tomu svému, ale navíc zde platilo obecné pravidlo, že žádný sameček evolučně vyššího druhu, než jsou láčkovci, nevěří čarodějkám. Když někdo dodával ženám na lstivosti a mazanosti, dostaly zvýšený příděl obojího. Ale zároveň v jeho nitru opět přešlapoval ten malý chlapeček, který musel poslechnout maminku, aby nedostal naplácáno.

Natáhl paži směrem k Fioně.

Přitáhla ho za ni k míse uprostřed místnosti a pozvedla nůž, který se ve světle svic hladově zaleskl v předtuše dalšího přídělu krve. Než přejela ostřím po jeho zápěstí, s uspokojením zaznamenal, že i ona sama má zápěstí zavázané.

Přivřel víčka.

Krev tiše stékala a dopadala na hladinu čehosi, co již v nádobě bylo. Fiona položila dýku a beze slova mu podala papírové kapesníčky a obvaz, propriety, které v této středověké atmosféře působily nepatřičně moderně. Vzal je a pod nohama mu zachřoupal písek, když ustupoval do stínů.

Čarodějka ho už dávno nevnímala, broukala si monotónní melodii a opět uchopila dýku, kterou kreslila na hladinu lektvaru obrazce. Vzhledem k tomu, že veškeré rituály se odehrávaly přísně bez přístupu jiných druhů, hltal Nathaniel každý detail, poslední čarodějnické soukromé kouzlení viděl naposledy někdy před dvěma sty lety. Fiona kroužila kolem oltáříku dobrých pět minut, než se zavřenýma očima ponořila ruce do nádoby.

Místností se ozvalo vzteklé, zoufalé, bezmocné zakňučení, když na zem vyhodila hrst písku. Vjela si rukou do vlasů a polohlasem zaklela.

„Co to tady vlastně děláme?“ neudržel jazyk za zuby při pohledu na písečnou podlahu.

„Bábovičky asi, ty tupče. To jsi Tallens?! Nemáte se v těhle věcech taky vyznat, když furt strkáte nos do cizích věcí?“ vystartovala na něj čarodějka.

„Eeh, no…“ zamručel.

„Hledáme Annu, my vážně nikdo nemáme ponětí, kam se ztratila,“ fňukla už tiše.

„Takže si taky myslíte, že žije?“ ozval se s nadějí.

„Vzhledem k tomu, že už jsem se pokoušela spojit se záhrobím a neozvala se mi, v to pevně doufáme. Ale kde může být? Krystal ji nenajde, všechny čáry s mapami jsou na nic a z nejmocnějšího kouzla je pokaždé jenom hromada písku. Však jsi to sám viděl, nepomohla ani tvoje krev a já tak doufala. No nic, mazej nahoru, pokud narazíš na Leu, dá ti něco na tu ruku, tyhle rituální nože jsou hrozné svinstvo.“

„Ale…“

„Jdi!“ vyhodila ho nekompromisně zpět na zemský povrch.

V hale potkal Williama, který si právě nesl z kuchyně pytlíček s nulou pozitivní.

„Myslím, že mi ten bobřík mlčení moc nepomohl, mohli jste mi říct rovnou, že mě uloví šílená ježibaba s dýkou v ruce, stejně na mne přišla. Už mi konečně někdo řekne trochu blíž, co se tady děje?“ zvýšil Nathaniel hlas a mračil se na upíra stojícího proti němu s výrazem útrpného očekávání.

Během pár vteřin po vyřčení otázky se do místnosti vřítilo velmi vzteklé tornádo.

„Musím vám snad jako naprostým idiotům opakovat stále dokola, že tady bude úplný ticho, aby se dalo soustředit?“ vřeštěla na ně Lea.

„Ahoj Leo, milé přivítání, takové fionovité,“ odvětil Nate, zatímco se Will neslyšně plížil pryč.

„Sklapni,“ dostalo se mu nečekaně ostré reakce od křehké víly.

„Proč mi nadáváš? Fiona tady před chvíli ječela na celý barák a jí nic neřekneš.“ Za tento argument si vysloužil jen pohrdavý pohled a Lea odešla směrem k obýváku, z nějž vedly otevřené dveře na zahradu.

Nezbývalo mu, než se vrátit zpět nahoru za ostatními chlapy, protože žádat teď Leu o preparát na jizvy po rituálních nožích se rovnalo pokusu o dlouhou a bolestivou sebevraždu. Mel se na něj vesele šklebil a vyškrabával z krabiček neviditelné zbytky jídla.

„Dvojitá dávka, kámo. Za Leu ti připíšeme dva extra bonusové body, zatím jsi jí vytočil nejvíc.“

„Proč se vůbec vztekala?“

Mel ukázal směrem k oknu, za nímž opřená o starý strom meditovala Lea.

„Snaží se skrz kořenové systémy rostlin, či přes co, najít jakoukoli stopu o Anně a k tomu potřebuje naprostý klid.“

„Ale Fiona tady před chvílí ječela a nic jí neřekla,“ zabručel ukřivděně.

„Abych ti řekl pravdu, tyhle chození na záchod ve dvou a podobné holčičí záležitosti mi byly vždycky záhadou.“

„Hm. A co to pátrání? Našla něco?“

„Ne, po Anně jako by se slehla zem.“

31. kapitola 33. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 32. kapitola: