OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 39. kapitola

05.03.2011 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1085×

39. kapitola

Dnešní zasedání hlav lidstva mělo jeden pro mě velmi důležitý výsledek. Christopher se stal celosvětovou jedničkou a má hlavní slovo ve všem.

Unaveně jsem dorazil domů a zalezl do knihovny.

Celé jednání jsem myslel na jediné: Co jsou ty vidiny zač? Proto jsem se i přes svou únavu rozhodl hledat a vyhrabal ty nejstarší svazky, které jsem za několik staletí nastřádal.

Nevím, jak dlouho jsem byl v knihovně, ale po nějaké době jsem se svezl do křesla a chytl do ruky jakési rozpadlé vydání prvních kroků pro Tallensy. Kdysi jsem ho dostal od jednoho Tallense, který se snažil vyhnout nudnému zasvěcování. Měl pravdu, od té doby se nováčkům dává přečíst tahle trapná příručka a jinak se na ně kašle.

Jen ze zajímavosti jsem knížku otevřel a přečetl pár řádků. Autor psal o etickém kodexu, který by se měl dodržovat při získávání duší. Blbost! Stejně ho nikdo nedodržoval.

Dočetl jsem se zájmem kapitolu a otočil stránku. Na horní části papíru se tyčil nadpis Tallensové a láska. Pobaveně jsem zakroutil hlavou a jen stránku prolétl očima. Jenže jsem tam zavadil o slovo „vidina“ a to mě upoutalo. Nikdy jsem neslyšel nic o vidinách a našich pravých láskách.

Tallensové u své pravé lásky nikdy nevědí, co všechno od ní mohou čekat. Některé pravé lásky ani nezjistí, že jsou pravými láskami Tallensů a nezamilují se do nich, proto často také nepřijdou na to, co všechno jim tato láska může dát.

Ano, to byla pravda, i přesto jsem četl zaujatě dál.

Tallensové často své pravé lásky zneužijí či dokonce znásilní, protože jim nechtějí dát dobrovolně dítě, a také je nakonec promění v to, čím jsou samy oni. Promění je v Tallense, z toho důvodu, aby neumřely. Platí totiž pravidlo, že když umře Tallensova pravá láska, tak on umře časem s ní.

Tohle všechno jsem věděl. Znal jsem pravdu a osud, který jsem Anně mohl připravit. Jenže jsem nechtěl, aby mě nenáviděla. Toužil jsem potom, aby mě milovala. Proto jsem jí chtěl dát svobodu a do ničeho ji nenutit. Klidně jí dát jen obyčejný lidský život a pak s ní umřít. Byl jsem na světě dlouho, neměl jsem potřebu brát si víc a víc.

Málokdy se stává, že se pravá láska Tallense do něj zamiluje, a pokud ano, a dokonce je schopná si to přiznat, může v sobě objevit sílu, která ji bude chránit a pomáhat ji v situacích, kdy by jí šlo o život. Jen málo Tallensů tuto situaci zažilo a nikdy nikdo přesně neví, jak kouzlo pravé lásky funguje. Můžu vám jen říct, že Tallensové často cítí, když jejich pravá láska sílu využívá. Z vyprávění jsem slyšel, že Tallensům používání kouzla pravé lásky neškodí, spíše naopak. Může způsobovat uzdravení, zlepšení nálady, ale i vidiny, díky kterým Tallens může vidět, na co jeho pravá láska momentálně myslí. Záleží na tom, jak moc jsou spolu propojeni.

Nevěřícně jsem koukal na odstavec a už po několikáté si ho přečítal.

„Takže mi ty vidiny způsobuje Anna?“ ptal jsem se sám sebe. Jedna moje část zaplesala.

„Ona mě miluje!“ pronesl jsem nevěřícně do ticha knihovny.

„Kdo tě miluje?“ ozval se za mnou najednou hlas Willa. Ten upír se vždycky umí objevit v naprosto nevhodnou dobu.

„Nikdo,“ odsekl jsem. Jenže Will se nedal a svou upírskou rychlostí mi knihu vytrhl z rukou. Prolétl pohledem, co jsem četl, a pak se nechápavě zeptal.

„Tys našel svou pravou lásku?“ vyzvídal.

„Vypadá to tak,“ odpověděl jsem. Will vykulil oči a asi čekal, že se mu budu svěřovat dál.

„Kdo to je? Znám ji?“ ptal se.

„Myslím, že bude lepší, když si to nechám pro sebe,“ odbyl jsem ho.

„Takže ji znám,“ nevzdával se. Posadil se do křesla a nad něčím přemýšlel.

„Nate, nejsem hloupý. Viděl jsem tvůj pohled, když jsem přinesl polomrtvou Annu k tobě, abys ji zachránil. Vypadalo to, že bys pro ni udělal první i poslední, a potom, když zmizela a ty sis myslel, že je mrtvá…“ utnul vzpomínání a radši pokračoval dál. „Nikdy jsem tě neviděl tolik vyřízeného,“ trefoval se Will do černého.

„I tak si myslím, že bys do toho neměl rejpat,“ odsekl jsem mu.

„Jak víš, že tě miluje, když tu ani není nebo je mrtvá?“ Pokládal jednu otázku za druhou a já mlčel a odmítal se s ním o tom bavit. On vlastně mohl za to, že Anna nyní se mnou není, a nemáme tušení, kde je. Bohužel on byl zvídavější a zvídavější, proto alespoň překousal odstavec, který jsem si pročítal.

„Cítíš ji,“ konstatoval. „Nebo máš dokonce vidiny?“ nepřestával zjišťovat. Já pořád mlčel. Neměl jsem náladu se s ním o tom bavit.

„To by vysvětlovalo, proč jsi skoro líbal tu knihu,“ zamyšleně mumlal. Nakonec se zasekl a zazářily mu oči.

„Víš, co to vlastně vůbec znamená?“ vypískl nadšeně.

„Anna žije!“ zaradoval se. Musel mu ze srdce spadnout kámen, protože jsem na něm denně pozoroval, jak si tu záležitost s Annou vyčítá. Pak se zamyšleně opřel o stůl.

„Musíme ji najít,“ pokračoval.

„Ale jak?“ promluvil jsem konečně na něj. Bylo na něm vidět, jak mu v hlavě šrotuje.

„Můžeš jí také vyvolávat vidiny?“ zjišťoval.

„Nezkoušel jsem to,“ přiznal jsem.

„Tak to zkus,“ téměř mi přikázal. Uvelebil jsem se v křesle a přemýšlel, jakou vidinu bych ji mohl způsobit, aby mi pak jednu nevrazila, až se konečně setkáme. Proto jsem se rozhodl začít tou samou vidinou, jakou mi poslala ona.

…

Představoval jsem si celou situaci už po několikáté a nic. Začínal jsem být podrážděný a nevrlý. Byl jsem utahaný z celého dne a můj mozek začínal rezignovat.

Will už radši odešel, když viděl, že se nedaří, a tak jsem se rozhodl jít spát. Dal jsem si poměrně osvěžující sprchu a zalezl do postele. Akorát jsem se snažil usnout, když se to stalo znova.

Najednou jsem nebyl ve své posteli, ale seděl znova v křesle. Anna bylo u mě velmi blízko a nakláněla se pro polibek. Jedna moje část na ni chtěla vychrlit spoustu otázek a ta druhá se chtěla vrhnout na její rty. Vyhrála ta druhá část. Spojil jsem naše rty, přitáhl si ji blíž a ucítil, jak si na mě sedá. Roztáhla nohy a koleny se opřela o křeslo kolem mých boků. Na chvíli jsem přerušil náš polibek, abychom se mohli nadechnout. Jenže mě moc dlouho dýchat nenechala a vrhla se znova na mé rty. Nic jiného než ona neexistovalo. Tělem mi proudily pocity vášně a štěstí. Rukama jsem jí zajel pod tričko a cítil, jak její tělo hoří. Chtěla mě, ale mě v tu chvíli došlo, že je to pouze vidina, a i když budu pokračovat, tak naše poprvé by nebylo vlastně vůbec opravdické.

Z toho důvodu jsem opustil její rty a pošeptal jí do ucha dvě slova:

„Kde jsi?“ Překvapivě jsem zjistil, že vidina je i v mé režii. Protože ona šokovaně vykulila oči a pak…

David:

Anna byla velmi šikovný žák. Snažila se a bylo na ní vidět, že je její cíl lidstvo zachránit za každou cenu, i kdyby měla zemřít. Ta myšlenka na její smrt se mi vůbec nelíbila, protože jsem znal zbytek věštby.

Smrtí vyvolené nastane mír. Ano, tak zněl konec věštby, kterou Mokaito předpověděla. Jenže já se nemohl smířit s tím, že Anna zemře. Můj bratr konečně našel po několika tisíci letech tu pravou a má hned o ni přijít? Nic takového jsem nemohl dopustit. Z toho důvodu jsem si dnes s Mokaito domluvil schůzku, abych oplatil bratrovi to, co jsem mu dlužil. Svůj život. Kvůli mně se stal kdysi Tallensem. Umíral jsem a on se obětoval, aby mě mohl zachránit. A až do teď jsem mu jeho službu neoplatil. Bylo načase mu vrátit, co mi dal.

Předstoupil jsem před Mokaito a ona přesně věděla, co chci. Ani se mě neptala, zda jsem si tuto volbu správně rozmyslel.

„Co když Anna není vyvolená?“ poslala mi myšlenku.

„Pokud není vyvolená, tak o život nepřijdu a budu žít,“ povzdechl jsem. Jenže já věděl, že Anna vyvolená je.

„Bude lepší, když Nate přijde o mě a ne o ni. S mou smrtí se už smířil, ale s její ne. Musí ji nějak cítit. Jinak by za lidstvo nebojoval,“ vysvětlil jsem jí.

„Asi máš pravdu,“ odfrkla si. Pak se na mě významně podívala a vybídla mě k vypití poháru položenému na stole.

„Budiž, ať je Annina smrt tvou smrtí,“ pronesla. A tím byl můj život zpečetěn s Anninou budoucností.

38. kapitola 40. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 39. kapitola: