Krutá realita 47. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Záchranná akce

20.04.2011 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1466×

47. kapitola

„Nemáš někde číslo na pojišťovnu Ventura?“ ozval se ve sluchátku zpěvavý hlas, když Nathaniel ráno zvedl první telefonát.

„Proč se ptáš?“ zamumlal stále ještě rozespale a nahnul si k ústům hrnek s černou kávou.

„Vyhořel mi barák, potřebuju to nahlásit,“ vrátila se mu jasná odpověď, která ho velmi rychle vyfackovala z říše snů do naprosté bdělosti.

„Fiono?!“

„Nathanieli?“

„Fiono!“

„Ano, skutečně je to mé jméno, nemusíš ho opakovat stále dokola. A už se prober, nemám zrovna moc drobných na ten pitomý automat,“ zavrčela už méně příjemně a v pozadí byl slyšet cinkot mincí.

„Můžeš mi vysvětlit, co se stalo? Kde přesně jste? A proč mi voláš?“

„Místo ti řekne Lea, ale jinak jsme obklopeni velmi nepříjemnými upíry, kteří si s námi chtějí hrát, v noci jsme vyvázli jen o fous, tak mě napadlo, že kdybyste měli čas na výlet…“

„A?“

„A kdyby ne, tak jestli bys byl tak hodný a sepsal po telefonu naše závěti, které ti nadiktujeme, protože mám strach, že se nedožijeme dalšího úsvitu,“ dořekla již bez předstíraného veselí v hlase. „Je jich moc, volala jsem k Lee domů, ale nikdo to nezvedá, ani Willův mobil není dostupný. Co se děje?“

„Neboj, všichni jsou v pořádku, museli jsme vyměnit většinu komunikačních linek, držte se, pokusíme se vás vyzvednout ještě dnes v noci.“

„Díky Tallensi,“ špitla, než se ze sluchátka ozvalo monotónní pípání.

….

Lea pocházela z hlubokých hvozdů a patřila k národu, jenž byl mírumilovným ochráncem přírody. Proto se jen těžko smiřovala s faktem, že byla uvězněna v domě uprostřed blížící se války. Ale neodešla, neustoupila ani o krůček ve svém odhodlání zůstat Damienovi po boku, ať se bude dít cokoliv. Sice ji proklínal, že odmítá odejít do bezpečí, ale miloval ji o to víc.

Od doby, kdy se přestěhovali do Nathanielova domu a jediná příroda, s níž přišla do kontaktu, byla zelenina v kuchyni a ibišek na schodišti, přecházela místnostmi jako lvice v kleci a snažila se zaměstnat jakoukoli činností, která jí byla povolena jakožto relativně životu bezpečná. Takže jediné věci, na něž si pánové nemohli stěžovat, byly nepořádek a nedostatek jídla. Za několik dní se vypracovala při chystání pětichodového vegetariánského menu téměř k dokonalosti, nemluvě o nadvílí rychlosti, kterou při pohybu mezi pánvemi dokázala vyvinout. Přesto se cítila frustrovaná, neužitečná a sama.

„Leo!“ vrazil s lehkou elegancí lítačkami do jídelny Nathaniel. Jestli někdo dokázal procházet těmito dveřmi se zachováním veškeré nadlidské důstojnosti, byl to právě on, jak stihla postřehnout.

„Dobré ráno i tobě,“ odvětila otráveně.

„Kde je Fiona?“

„Nevím,“ odpověděla každodenní lež.

„Kde je Fiona?!“ zopakoval Nathaniel výhružněji. „Jestli mi to neřekneš, můžeš jí uvít věneček na rakev, minimálně podle toho, co na mě vysypala do telefonu.“

„Cože?“ nadskočila vyděšená víla.

„Mají nějaký problém s upíry, musíme je dostat do bezpečí.“

„Kdy vyrážíme?“

„Až nám řekneš adresu, tak pojedeme,“ nadhodil Nate.

„Když vám ji řeknu, tak mě necháš doma, protože tě Damien umluví, takže ti na to kašlu. Sednu si na sedadlo spolujezdce a budu tě navigovat. A zavři tu pusu, námitka se nepřipouští. Jdu pro ostatní a ty jdi nachystat věci na cestu,“ vychrlila Lea a vytančila zburcovat upíra a svého muže.

Připravila věci, které podle ní nezbytně potřebovali na cestu, a kolem poledního byli připraveni na odjezd. Když sešli do garáže, Nathaniel na Damienův zuřivý pohled odvětil jen pokrčením rameny a přidržel Lee dveře svého auta, aby se mohla usadit. Oba muži nastoupili do druhého vozu s tmavými skly a vrata garáže začala pomalu rolovat vzhůru.

….

Fiona zavěsila sluchátko a rozhlédla se po zbytcích domů, které doutnaly okolo. Začínal se jí zmocňovat hysterický smích. Když před pár minutami probíhala opuštěné domy, přestávala doufat, že zde zůstal alespoň jeden fungující telefonní přístroj, a přitom to byl ten nejvíc na očích. Oprýskaná, posprejovaná, trávou zarostlá, opuštěná telefonní budka. Vyšla na ulici a vzhlédla k nebi, kde její kroky strážilo svými něžnými paprsky ranní slunce. Minulá noc se zdála přímo neskutečná.

Mel bránící plačící lidi, kteří se choulili v úkrytech.

Vzteklí upíři, kteří sice podle obezřetnosti, s níž se do městečka vplížili, předpokládali odpor, ale ne takový.

Křik.

Pláč.

Krev.

Chtěla běžet ven, ale dva studení jí zablokovali cestu z domu. Couvala a četla v jejich mrtvých očích probouzející se chtíč. Snažila se zhodnotit své šance, ale dva upíry by holýma rukama zabít nedokázala, dýku měla za pasem jen jedinou a kouzla byla příliš složitá a zdlouhavá. Zablokovali cestu ven, musela jednat rychle.

Oheň ledu, zapálit kámen.

„Táhněte do pekel,“ zasyčela, když jí v očích zableskla hladová zář ohně toužícího ničit. Ale pak se ten vysoký zapletl do závěsu, křičeli a umírali jí před očima uprostřed tančících plamenů. Nikdy předtím nikomu nezpůsobila bolestivou smrt, sledovala jejich marný boj o život se směsí strachu a zvráceného uspokojení. Byla zmatená, vystrašená a očima přikovaná k té hrůzné podívané. A dům mezitím uchvátily plameny.

Ani nevěděla, jak se jí Anně povedlo vyvléct na trávník, asi byla ještě maličko přiotrávená z toho kouře, ale brzy se vzpamatovala. Musela najít Mela, teď neměla nárok se hroutit, teď se musela rozběhnout ulicemi a hledat kočkovitou šelmu, která s vražednou elegancí trhala těla zbloudilých upírů jako hadrové panenky. S roztřesenýma rukama se dala do likvidování ostatků, které se povalovaly po asfaltu.

Hořely jako papír.

Ráno přišlo právě včas, aby zahnalo upíry zpět do jejich temných skrýší hluboko v lesích. Nebyli vidět, ale číhali ve stínech a oni neměli šanci se přes ně dostat do bezpečí, tak Fiona obíhala telefony, zatímco Mel nabíral síly. Teď už nezbývalo než se modlit, aby návštěva z velkého jablka vytáhla z garáže své superluxusní rychlé vozy a vyrazila na piknik do přírody.

Mel s Fionou seděli uvnitř jednoho z opuštěných domů, který nebyl kromě vymlácených oken poničený, a jedli rozmražené polotovary. Mezi jednotlivými sousty polemizovali, zda měl Kristus k poslední večeři podobnou ňamku, ale výsledek jejich diskuze neměl být nikdy znám.

„Já jsem ti říkala, že máš jet doleva, abychom sem dojeli!“

„To nebylo vlevo, zahnul jsem doprava, kam jsi mimo jiné ukazovala, takže jsme sem dojeli.“ Vyrušila je od jídla hádka z ulice, která jim na tvářích vykouzlila široký úsměv.

„Přijeli jste na upíří grilovačku?“ zabroukala Fiona opřená o futra dveří.

„Au, to mě bodlo u srdce,“ kontroval William v černé mikině s kapucí a tmavých brýlích.

„Kdyby tě bodlo málo, mám s sebou zánovní kolík,“ zazubila se mu za zády Lea a šla obejmout své kamarády. Konečně byli všichni dohromady, chyběla jim jen Anna, na což samozřejmě přišla řeč o chvíli později, sotva se děvčata přesunula do vedlejší místnosti a nechala chlapy, aby vymýšleli strategii na noční obranu.

„Včera v noci jsem viděla Annu, prý už se brzy vrátí,“ prohodila Fiona mezi řečí a následně dovyprávěla kamarádce průběh minulé noci.

„Anna? Říkala jsi Anna?“ ozval se ode dveří Nathaniel.

„Ano, Tallensi, proč máš poslední dobou tendence opakovat dokola dívčí jména?“

„No tak, viděla jsi Annu?“ otázal se se zájmem.

„Říkala, že jsi jí obdařil milostným teleportem, takže se může přemisťovat, kam ji srdce táhne.“

„Ale proč se objevila tady?“

„Ach promiň, chtěly jsme ti to říct, až bude vhodný čas. Máme se rády, chceme se registrovat a sháníme dárce spermatu, abychom spolu mohly vychovávat dítě, hlásíš se?“

„Co to zase plácáš?“

„Že máme návštěvu,“ zvážněla čarodějka při pohledu skrz otvor, kde bývalo okno.

„Co?“ zbystřil Nathaniel.

„Podívej se k lesu, do západu slunce zbývají minuty.“

„Ať si ho užijí, další už neuvidí,“ projevil se v Nathanielovi Tallens, až Fiona s Leou ustoupily o krok dozadu.

Upíři hemžící se ve stínech vykročili se zabijáckými úšklebky na cestu, sotva poslední paprsek slunce pohladil horizont na rozloučenou. Šestice přátel se je vydala přivítat na předzahrádku. Víla křečovitě svírala kolík, který dostala na obranu a soustředěně hleděla na stromy, u nichž hledala pomoc a oporu. Čaroděj po jejím boku sledoval pohyb nepřátelských šelem a posunky se dorozumíval s jediným upírem ve vlastních řadách. Bílý tygr rozčíleně šlehal ocasem a snažil se potlačit touhu zaútočit na bledé bestie. Fiona pomalu cítila, jak ji v žilách začíná místo krve proudit žhavá láva a Nathaniel při pohledu do jejích očí tázavě zvedl obočí, než na dlani vykouzlil malou ohňovou kouli a suše poznamenal:

„Dnes večer bude ohňostroj.“

Upíři udělali první krok kupředu, zdáli se k nim být přitahováni jako můry k plameni. Nedokázali se otočit a utéct, pradávný pud jim velel bojovat. S blížící se půlnocí se ze země stalo peklo. Zabij nebo budeš zabit, uvědomila si Lea, když jednomu z upírů vrazila zezadu do míst, kde by měl mít srdce, kolík a prudce trhla. Starý dub na kraji lesa jen pochvalně zavrzal větvemi. Štěstí se drželo na jejich straně většinu noci a nemohlo vydržet na věky. Možná to měli předvídat dřív, než se nocí ozval výkřik plný zoufalství.

46. kapitola 48. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování