OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 49. kapitola

30.04.2011 (14:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1205×

49. kapitola

Najednou se otevřely dveře kuchyně a v nich stál Nate. Podívala jsem se mu do očí a viděla úlevu, zároveň strach a nervozitu. Sledovala jsem ho a čekala, co bude dál. Nakonec se pohnul proti mně a pak… jsem sklopila zrak k zemi a cítila se jako malá holka. Všechno naštvání ze mě vyprchalo a já nevěděla, jak se chovat. Každičký moment, co jsme spolu intimně prožili, byl jen v našich představách, ačkoli byl velmi živý.

Cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá červeň při každé vzpomínce na tyto chvíle a nejradši bych si nasadila znova masku k brnění a zakryla tím můj obličej, aby to nespatřil. Neviděla jsem Nathanielovi do obličeje a čekala, až aspoň promluví, jenže on se k ničemu neměl. Proto jsem netrpělivě zvedla hlavu a pohlédla mu rovnou do jeho hnědých očí. Měl v nich nejistotu a asi touhu. Co měl v plánu udělat?

Nakonec zvedl ruku a položil ji opatrně na moji tvář.

„Nesnáším sliby,“ prohodil a pozoroval mě dál. Vrátila jsem se mezitím ke vzpomínkám ve vidině a uvědomila si, že mi slíbil, že budeme pokračovat tam, kde jsme skončili, než jsem zmizela. Usoudila jsem, že já nic neslíbila a mé tělo prostě potřebovalo být v jeho blízkosti. Zase jsem nechtěla překročit jakousi pomyslně slušnou hranici své neposkvrněnosti - jako by to nebylo vlastně jedno, ale zase jsem měla věčnost, ne? Prostě jsem nechtěla nic uspěchat - a vyškrtla z hlavy představu toho, jak se na něj teď a tady vrhám. Místo toho jsem se lehce naklonila k němu a víc se přitiskla k jeho dlani na mé tváři. Ten jeho dotyk byl tak příjemný. Kdybych byla kočka, už dávno bych předla. Uviděla jsem na Nathanielovi, jak se usmívá mému počínání, a kdyby mě v hlavě nevyrušil Taikuri, asi bych nakonec pomyslnou hranici překročila.

„Jestli po něm chceš skočit, odpoj mě, prosím, z tvé hlavy,“ upozornil na svou přítomnost v mé hlavě a já sebou trhla. Nathaniel se se leknul mého náhlého pohybu a zatvářil se starostlivě.

„Zapomněla jsem na to, že jsem nevypnula spojení mezi mnou a Taikurim,“ vysvětlila jsem mu. Ten se na to trochu zaškaredil a já se na něj nechápavě podívala.

„Nevadí ti mít někoho jen tak v hlavě?“ divil se a poprvé ke mně promluvil bez vykání. Už to mě zahřálo u srdce.

„Už jsem si zvykla na to mít v hlavě neustále tři draky. Jeden tichý bojovník už mě nezabije,“ podotkla jsem. Viděla jsem, jak se chce na něco zeptat, ale radši jsem ho utnula a upozornila ho na to, že bychom se měli vrátit. Sice se zaškaredil, ale poslechl.

Došli jsme zpátky do kanceláře ke Christopherovi a nadále poslouchali. Nathaniel mě nestále pozoroval a já si připadala najednou jako pod drobnohledem. Asi měl spoustu otázek a já tušila, že mě bude chtít vyzpovídat.

„Vaše magická obrana není dostatečně silná,“ pronesl zamyšleně Camiel.

„Anno, budeš schopná nahradit všechny štíty, co drží Nathaniel a přidat k tomu podobný štít jako má naše říše?“ promluvil na mě poprvé od naší roztržky Camiel.

„Chceš zneviditelnit celý New York?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Šlo by to?“ zkoušel mě a já ho jako vždy prokoukla. Mithras ho neinformoval o tom, co všechno dokážu.

„Jen mi řekni, co všechno chceš chránit, já to zařídím,“ řekla jsem.

„Měli byste si to rozdělit mezi sebe. Je toho hodně,“ upozorňoval nás Nathaniel.

„Anna to zvládne. Je pro to cvičená,“ odsekl mu. Ušklíbla jsem se a nechala se instruovat, jaká místa mám ochránit. Netrvalo mi to dlouho a udělala jsem štíty všude, kde mi bylo poručeno. Necítila jsem ani žádný velký úbytek sil.

Najednou se rozezvučel telefon a Christopher ho zvednul. Chvíli s někým komunikoval a pak telefon položil.

„Zmizeli jsme. Žádné satelity tenhle ostrůvek nevidí a ani naši mágová nic necítí. Vypadá to, že tvoje ochrana působí,“ poznamenal na můj účet Christopher. „Můžeš, Nathanieli, stáhnout své štíty,“ poručil mu Christopher. Nathaniel se nejprve podíval starostlivě na mě a ujistil se, že jsem v pořádku a zvládám. Povzbudivě jsem mu kývla a jeho starost mě hřála u srdce, ale moc dobře jsem věděla o tom, že tohle jeho ochranářské chování budu muset odstranit. Snad až si s ním promluvím, pochopí, že jsem silnější než všichni ostatní.

„Dnes můžeme skončit. Všichni si musíme odpočinout. V dalších dnech vás budu informovat o průběhu událostí,“ ukončil dnešní schůzku Christopher a všichni jsme vyšli z jeho kanceláře.

„Davide, pojedeš k Nathanielovi nebo budeš nadále s námi?“ zeptal se ho Camiel.

„Pokud mě Nathaniel přijme do svého domu. Rád bych bydlel nyní u něj,“ odpověděl a podíval se s prosíkem na Nathaniela.

„Budu rád, když se nastěhuješ ke mně,“ odpověděl mu. Pak se Camiel otočil na mě a chtěl mi položit tu samou otázku, jenže Nathaniel mu skočil do řeči.

„Anno, tvůj otec bydlí u mě a určitě by s tebou strávil nějaký čas. Budu rád, když se do svého pokoje u mě vrátíš,“ říkal a propaloval mě u toho pohledem a já měla opravdu chuť ho něčím poškádlit, ale Camiel mě předběhl.

„Jestli si myslíš, že k tobě pustím Annu samotnou, tak na to zapomeň,“ řekl trochu ublíženě. Skoro jsem měla takové tušení, že žárlí, ale asi jsem byla naivní. „Taikuri tě doprovodí, kamkoli se rozhodneš jít,“ upozornil mě. Trochu nervózně jsem se podívala po Taikurim, ale ten se jen usmíval a s Camielovým rozhodnutím asi neměl problémy. Otočila jsem se na Nathaniela a zkoumavě jsem se na něj podívala.

„Nathanieli, ráda pojedu k tobě, ale jak vidíš, budu muset sebou vzít i Taikuriho,“ vyslovila jsem se a zároveň mu poprvé potykala. Dnešek asi bude hodně plný různých poprvé.

„Další pokoj už k dispozici nemám. Bude ti stačit pohovka?“ oslovil Nathaniel Taikuriho a Taikuri mu jen pokýval hlavou na souhlas. Trochu jsem se Nathanielově hlášce podivila a čekala vysvětlení. Vždyť on má zatraceně velký dům, tak proč nemá volný žádný další pokoj? Ten chlap mi asi četl myšlenky, protože z nenadání mi odpověděl.

„Jsou u mě všichni. Mám tam teď trochu přeplněno,“ informoval mě jen tak mimochodem a já se jeho slovům podivila:

„Kdo všichni?“ zjišťovala jsem.

„Lea, Fiona, Damien, Mel, Will a tvůj táta,“ odpověděl. Nevěřícně jsem otevřela pusu a snažila se to všechno pobrat, ale David to přerušil.

„Vidíš? Už teď se stará o tvé kamarády a rodinu. Tři draky taky zvládne,“ rýpnul si a já jsem měla chuť mu něco udělat. Nathaniel vyvalil oči a pak vypustil z úst:

„Proč tři draky?“

„Protože se o naší Annu tři draci starají, víš? A pokud bude chtít po válce zůstat tady, tak oni budou muset jet za ní,“ vysvětlil mu David. Nathaniel se na mě trochu zoufale podíval a já se provinile podívala na zem. Co jsem mu na to měla říct? Chtěla jsem být s ním, ale zároveň i s draky, a pokud chtěl být se mnou, musel se podřídit. Já bez nich žít nemohla. Jsou mou součástí.

„Aha,“ vypustil trochu zamyšleně Nathaniel a pak dodal:

„Nějak jsem si to ještě ani neuvědomil. Budete mi, vy dva, všechno muset vysvětlit a povyprávět. Je načase, abychom jeli,“ upozornil nás znenadání a my se vydali s ním ven. Nathaniel nás všechny chtěl nacpat do jeho bavoráku, který zaparkoval v garáži pod domem, ale my jsme ho upozornili, že máme svá vlastní auta, a když jsme se za ním po chvíli zařadili, zahlédla jsem, jak vrtí hlavou. Usmála jsem se tomu a zahlédl, jak mě v zrcátku pozoruje a nakonec se rozjel.

Vytvořili jsme most z ostrova a projeli na pevninu. Nejeli jsme dlouho a během chvíle se objevilo Nathanielovo sídlo před námi. Dveře se jako na povel otevřely a my zajeli do spodní garáže. Byla poměrně zaplněná a naše auta vypadala, jako kdyby tam patřila. Ani jsem se tomu nedivila. Za několik stovek let toho musel Nathaniel hodně nastřádat.

Zaparkovala jsem a vylezla z auta. Najednou se otevřely dveře a se slovy: „Pane, to už jste zpět? Myslel jsem, že se vrátíte až někdy večer,“ se v nich objevil můj otec. Hodila jsem trochu navrčenej pohled na Nathaneila a ten se za to „Pane“ podíval provinile a dodal:

„Já se mu snažil vysvětlit, že je tu na návštěvě, a že ho jen chráním, ale on mě prostě neposlouchal,“ vymlouval se. Jakmile to dořekl, můj otec na mě pohlédl a v jeho očích se zračil údiv. Ani nevím, jak jsem se k němu dostala, ale během chvíle jsem byla v jeho objetí a on si mě k sobě tiskl.

„Už jsem skoro ani nedoufal,“ pošeptal a já se od něj odtáhla a usmála se na něj.

„Vždycky jsem ti říkala, že se o sebe umím postarat, ne?“ vrátila jsem mu. Zavrtěl trochu záporně hlavou a pak si mě pořádně prohlédl.

„Hodně ses změnila. Zkrásněla a skoro bych řekl, že i vyrostla,“ konstatoval.

„Budu ti muset všechno vysvětlit,“ upozorňovala jsem ho.

„To si myslím, mladá dámo. Do teď nechápu, jak jsem mohl být tolik slepý, že jsem si nevšiml, že po večerech studuješ večerní univerzitu,“ vrtěl pořád nechápavě hlavou a já ho viděla po dlouhé době živějšího a vnímavějšího. Už nebyl jako před několika měsíci, kdy vypadal jako neustále v transu. Tenhle nový život a svým způsobem svět mu musel dát novou krev do žil. Vypadal proti minulosti výborně.

Ve dveřích se najednou objevil někdo jiný a s křikem mi přistál kolem ramen. Otočila jsem se a spatřila Leu. Tekly jí slzy radosti a nadšeně mě objímala. Objetí jsem jí opětovala, ale během další chvíle se objevil ve dveřích zbytek, a když spatřili, jak se tu objímáme, přidali se k nám. Asi jsme na první pohled vypadali jako mazli halda. Pak jsem se nakonec dostala z objetí všech a rozhlédla jsem se. Někdo mi tam chyběl. Došlo mi to.

„Kde máš Damiena?“ zeptala jsem se Ley přímo.

„Leží nahoře zraněný. Nathaniel s Fionou se ho snažili vyléčit, ale ten upír, co na něj zaútočil, mu udělal velmi ošklivá zranění. Budeme rádi, když to přežije,“ informovala mě. Podívala jsem se na ni trochu vyděšeně a vyčítavě.

„Proč jsi mě nezavolala?“ Provinile na mě pohlédla, a pak řekla:

„Doufala jsem, že Damien na tom bude lépe. Tebe jsem chtěla volat v krajní nouzi,“ vymlouvala se, ale radši jsem to neřešila a odhodlaně jsem se rozešla ke schodům.

„Je na čase ho uzdravit,“ vysvětlila jsem ostatním.

„Zvládneš to?“ zeptal se starostlivě Nathaniel a já mu měla chuť hodit něco na hlavu. Jen jsem se na něj ušklíbla a jeho dotaz nekomentovala. Nechtěla jsem, aby se Damien dále trápil bolestmi. Rozešla jsem se do schodů a namířila si to tam, kde jsem cítila nepříjemné pocity bolesti a udržení se naživu. Měl to jen tak tak. Z posledních sil bojoval o život.

48. kapitola 50. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 49. kapitola :