OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 55. kapitola

13.06.2011 (09:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1037×

55. kapitola

Kolem mě vládl zmatek. Všichni se připravovali na obranu lidí a na zahájení útoku proti Tallensům a upírům. Seděla jsem u okna a pozorovala oblohu. Žádné obláčky na obloze, slunce svítilo, a přesto se venku mohli promenádovat upíři. Nechávala jsem se unášet myšlenkami a uvažovala nad tím, jak kouzelné by nebylo být momentálně v tomhle městě, ale nikde na pláži a cítit ten příjemný hřejivý pocit slunce na kůži, bez hrozby války a trávit někde příjemnou dovolenou. Otevřela jsem okno do zahrady a nastavila tvář slunci, jenže žádný hřejivý pocit se nedostavil. Zašklebila jsem se na to tam nahoře a zatvářila se ublíženě.

„Děje se něco?“ zeptal se mě najednou Will, který za mnou stál.

„Nehřeje,“ odpověděla jsem mu uraženě mířeně na to nahoře.

„Co tím myslíš?“ zeptal se mě nechápavě.

„Prostě obyčejně, když nastavíš tvář na sluníčko, ucítíš na ni takové příjemné teplo, ale tentokrát nic,“ vysvětlila jsem mu.

„Tenhle pocit si nepamatuju,“ vrátil mi smutně. Usmála jsem se na něj a rozhodla jsem se mu ho ukázat. Chvíli jsem se soustředila a v mé ruce se vytvořila jakási napodobenina slunce, která mu takový pocit měla přinést. Jenže jakmile mé malé slunce začalo svítit, Will zařval a utekl dovnitř.

„Cos mu udělala?“ vyběhl najednou za mnou Nathaniel. Ale já v ten moment přišla na to, jak usmažit ostatní upíry a na tváři se mi tvořil blažený úsměv.

„Ať Will už nevylézá ven,“ informovala jsem ho a sluníčko, které jsem v dlani vytvořila, nechala vzlétnout k obloze. Zavolala jsem myšlenkami všechny ostatní a ukázala jsem jim, co mám v plánu. Všichni se usmívali, ale i tak si Camiel rýpnul.

„Řeší to jen jednu část problému,“ upozornil. „Musíme pak přijít na to, co brání slunečním paprskům mít funkci jako obyčejně.“ Kývla jsem mu na souhlas a nechala ostatní se připojit ke kouzlení. Každý přidal kapičku síly do poháru, tudíž nikdo se neprojevil ve větší míře, aby Tallensové nemohli odhalit naše síly.

Námi vytvořené slunce se dostávalo na nejvyšší místo nad New Yorkem a místo děsivého křiku lidí se začínal ozývat panický řev upírů. Nečekali takový útok a my je prostě smažili. Tohle byl pouhý začátek. Podobnou očistu už opakovat nebudeme moct. Upíři už budou další útok očekávat a určitě změní strategii, zalezou zpět do tmy.

Pro začátek odvrácení útoku jsme Tallensům trochu zavařili, ale něco podobného museli čekat. Na můj vkus dělali velmi malé kroky. Bylo na čase se jim pořádně postavit a dnes se mělo rozhodnout, jak. Nechali jsme naše slunce viset na obloze a vydali se zpět dovnitř.

„Za půl hodiny máme sraz u Christophera,“ informoval nás Nathaniel. „U jednání nemusíte být všichni,“ pokračoval.

„Ano, v tom máš pravdu,“ odvětil mu Camiel. Nemínila jsem se mezi ně vtírat a místo toho jsem chtěla pátrat po tom, co způsobuje tyhle změny v atmosféře. Měla jsem podezření na přírodní čarodějnice, ale neznám žádnou, která by něco takového dokázala a ani Mithras o ničem takovém nevěděl. Bylo na čase se rozhlédnout po nejstarší knihovně v New Yorku.

Tou se stala kdysi veřejná knihovna v New Yorku na křižovatce 42nd Street a Fifth Avenue. Dnes je zní jedna z nejvýznamnějších knihoven v historii a nastřádaly se tam nejstarší svazky od všech ras. Mágové knihovnu kouzly rozšířili a ta se stala nekonečným prostorem. Místo, kde by se obyčejný člověk mohl ztratit. Taikuri se na mě podíval a čekal, jak se vyjádřím.

„Chci se zajet podívat do knihovny,“ informovala jsem všechny. „Něco nám uniká a já vím, že tam naleznu odpovědi,“ vysvětlila jsem.

„Anno, tvá posedlost knihami je neskutečná,“ rýpl si Will.

„Nepustím tě tam samotnou,“ zabručel Nathaniel.

„Já taky ne,“ přidal se k němu Camiel.

„Nejsem malá holka,“ bránila jsem se.

„Knihovna je veliká a musíš tam jít s někým, kdo se tam vyzná,“ uvažoval zamyšleně. „Pošlu tam s tebou Aladriel,“ rozhodl. „Ona tam jednu dobu byla pečená vařená,“ vysvětlil mi.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„A stoprocentně se k vám přidá Taikuri,“ rozkázal Camiel.

„Camieli, víš, že já moc na knihy nejsem,“ oponoval mu Taikuri.

„Právě, aspoň někdo musí dávat pozor. Budeš je hlídat a jako Annin útočník nemáš na výběr,“ prosazoval si své Camiel a Taikuri už mu neodporoval, protože věděl, že má pravdu. Někdo Annu hlídat musel.

„S Aladriel se setkáte v knihovně. Přemístí se tam,“ sděloval nám Nathaniel. „Měli byste jít co nejdříve.“ Přišla jsem k Nathanielovi a dala mu pusu na rozloučenou. Chtěla jsem mu dát jen takovou malou, ale on se nedal a přitáhl si mě k sobě. Provokatér jeden! A já si myslela, že na něco takového je už starej. Polibek jsem mu vrátila a nakonec jsem se odpojila. Nesouhlasně zabručel, a pak dodal:

„Opatruj se,“ pošeptal mi. Já mu jen kývla na souhlas a zhmotnila se s Taikurim po boku do knihovny.

…

„Ahoj,“ ozvalo se ve tmavé chodbě a ze stínu se vynořila Aladriel.

„Ahoj,“ vrátila jsem jí. Nikdy jsem s ní před tím pořádně nemluvila a nevěděla, co od ní mám očekávat, ale tvářila se jako dobrá kamarádka a já se rozhodla, že když je to Nathanielova kamarádka, může být časem i mou. O její minulosti jsem moc nevěděla, ale Nathanielovi jsem věřila.

„Tak, kde začneme?“ zjišťovala.

„V oddělení přírodních čarodějek,“ řekla jsem bez rozmyšlení a vysvětlení. Otočila se do nějaké chodby a vydala se někam do tmy. Vydali jsme se za ní a téměř poslepu jsme došli k nějakému fochu.

„Tady by měli být všechny knihy,“ informovala nás a já se vrhla na knihy. Aladriel se ke mně přidala a Taikuri nás hlídal. I tak jsem pro jistotu kolem nás tvořila štít, sice jen slabý, ale byl. Nikdy jsem si nemohla být jistá tím, co nás kde může potkat.

Věnovaly jsme se s Aladriel knihám, když jsem zvedla hlavu a uviděla za Aladriel někoho, kdo za ní nepatřil. Nasignalizovala jsem to Taikurimu a on na dotyčného zaútočil. Jenže dotyčný útok odrazil s elegancí a vrátil Taikurimu útok téměř několikanásobný. Nic takového jsem nečekala a oba s Taikurim jsme odletěli do stran. Já narazila o foch s knihami a narazila si půlku těla. Překulila jsem se na břicho a pohlédla na muže, který pod krkem držel Aladriel.

„Miláčku, je čas jít domů,“ pronesl oplzlým zlým hlasem. Neviděla jsem Taikuriho, ale toho muže jsem musela zastavit. Nevím, co chtěl udělat s Aladriel, ale jeho počínání jsem hodlala zastavit.

Hnala jsem se k nim, jenže jsem byla pomalá, a když jsem dobíhala, jediné, co jsem stihla, bylo se připojit k jejich přemísťování. Na poslední chvíli jsem se chytla za Aladrielin kotník a tím mířila někam, kde jsem to neznala.

54. kapitola 56. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 55. kapitola: