OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvavé lži - 2. díl

24.06.2009 (21:51) • Aleach • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 967×

"Zásada červeného vína"

Jedna věc mi na Sebovi už od začátku neseděla. Byl tak zvláštní, to jeho chování, jakoby ani nepocházel z tohoto světa a pak ta jeho bledost a fakt, že někdy dělal věci, které mi přišly nemožné.Tehdy jsem to ale neřešila, byla jsem ráda, že žiju a taky jsem chtěla zjistit, kdo jsem a najít toho, kdo mi tohle udělal. Od Seba jsem zjistila, že to byl někdo jménem Lukas, lovec upírů. To byla věc, která mi nešla do hlavy. Proč by lovec upírů (když připustím jejich existenci), proč by šel po mé rodině?Na tohle měl Seb dokonalou odpověď: „Všimla sis, že za dobu, co jsi tady, pravidelně každý den k večeři podáváme červené víno?“ Tahle odpověď mi vyrazila dech.„Co je v tom vínu?“, optala jsem se zděšeně.„Nic“, řekl s ledovým klidem, „ono to vlastně není víno…“ A tehdy mi to došlo. Od té doby, co tu jsem, mi jídlo moc nejede, dávala jsem to za vinu místnímu kuchaři, ale jestli mluví pravdu…
„To, to není… ty lžeš!“, ano popírání, typická reakce. Dnes už vím, že nelhal, ne v tomto.

Hned, co mi oznámil tuto „delikátní“ záležitost mě políbil. Jo, dost nepatřičné, uznávám, ale tehdy jsem byla mladá a divoká. Nikdy by nenapadlo, že ten, jemuž tak bezmezně důvěřuji, je můj úhlavní nepřítel, že právě můj zachránce je i můj vrah. Tahle skutečnost mi prostě ucházela nebo za to mohl ten jeho zpropadený dar.Jeho polibek na mě působil, jako tornádo na vodní hladinu. Voda se vzedmula, ale pak opadla, ve stejné chvíli, kdy nás vyrušil Elzar (jeden z jeho lidí). Po tom všem je pro mě teď lehké to kritizovat, ale tehdy. Já vlastně vidět pravdu asi ani nechtěla. Však víte, jak to je. I unesení občas podlehnou kouzlu svého únosce, a to ani neztratí paměť!Stockholmský syndrom, ano, to je to, co mě tam drželo. Buď to, anebo celá ta obří lživá představa o „hodném“ upíru a jeho trýzniteli. Nikdy jsem se ho nezeptala, odkud je ta krev, co jsem den, co den popíjela ve sklenkách na vysoké úzké nožce, jako dobře vyzrálé víno. Ani jedenkrát mě to nenapadlo, a proč? Já měla „lepší“ zábavu.
Nebyl to jen Sebastian, kdo se stara o mé pobavení, byla to také Liliana, jeho „sestra“. Jak se tak říká, padli jsme si do noty. Chodili jsme nakupovat, pořádali večírky a navštěvovali nejrůznější upírské kluby. Byl to fajn život, akorát to byla jedna velká lež. Nikdy jsem se nepozastavovala nad tím, kde se berou všechny ty peníze na šaty, všechna ta krev do vířivek a bazénů a hlavně, kam mizí všechny ty milé, usměvavé dívky, které nám sloužili. Na čas jsem dokonce zapomněla na to, co jsem chtěla znát nejvíce, kdo jsem.

A tak roky plynuli, že mě se stala jeho družka a celý klan mi tak ležel u nohou. Lukas už dávno nepředstavoval žádný problém. O to jsem se postarala osobně. Stal se ze mě nakonec upír se vším všudy. Můj svět by se tehdy dal shrnout ve třech slovech: Sex, Krev, Věčnost. To bylo to jediné, co mě obklopovalo.

A tak se to stalo, ďábel si vzal mou duši a já si za to brala všechny výhody, nečekajíc na následky. Až za hodně moc let, se objevili první z nich. Byli to lovci a měli novou zbraň. Takovou, co nás mohla zabít. Byl to jed, tak jsem to tehdy viděla. Ovšem tohle byla také jedna z těch krvavých lží.

Po několika „nájezdech“ si naši uvědomili, co se děje: „Kniha byla rozluštěna!“ a tak začal boj na život a na smrt. Byla to válka. Část z nás chtěla osvobození od věčného zatracení a ta druhá to vnímala jako zradu, ale já nepatřila ani do jedné. Sebastian mi lhal, lhal celému našemu kovenu. Tvrdil, že neexistuje žádný lék, pouze jed, který nás zabije a že ti, kdož stojí na straně lovců, jsou zrádci a sebevrazi a ty bylo třeba umlčet…

***

Boj byl nelítostný, krutý a krvavý. Ani jedna ze stran nepřijímala zajatce. Jakmile jste se dostali do boje v této nekonečné válce, existovala pouze jediná možnost, Zabij nebo budeš zabit! O nic jiného tu nešlo, nikdo neměl slitování a nikdo se nesnažil o smír. Byli to pouze nekonečně dlouhé dny plné intrik, bojů a krve. Svět se za ten krátký čas o hodně změnil, vnímala jsem však pouze tíživost a bolest této doby. Dny se změnili v noc a noc byla ještě temnější a nebezpečnější než kdy dříve. Přes den jsme se ukrývali v temných a páchnoucích kanalizacích měst a bojovali jsme o přežití v prostředí plném krys a splašků. Po nocích jsme uskutečňovali odvetné útoky a jako palivo nám sloužili nevinní lidé, ale každá válka má své oběti.

Členové kovenu, kteří se již po akci nevrátili, byli automaticky považování za mrtvé a jejich přístupová hesla se rušila. Poněkud zvláštní krok, že? Nikdy jsem tomu nepřikládala vyšší význam ani důležitost. Proč rušit přístupové kódy mrtvých? Samozřejmě, mohli je mučit, ale nikoho z našinců by nebylo možné donutit ke zradě či prořeknutí se. Prostě nemožné, to by se pravděpodobněji i sami spálili. Ale říkala jsem si, tvrdá doba = tvrdá opatření.

Zhruba tou dobou, kdy mi všechna ta opatření a všechny ty ztráty mých přátel začali vařit mozek, jsem poznala Nikolase. Byl to pohledný „mladý“ upír s vypracovaným tělem a pohlednou tváří. K mé škodě to byl Sebastianův biologický bratr. Byli si dost podobní, jen co je pravda, ale přesto jsem ho nemohla dostat z hlavy.

Od té doby, co mi Seb řekl „pravdu“ o mě, jsem nevěřila na nic lidského v mém novém životě. Jak moc jsem se spletla, mi došlo, až když jsem si po večerech začala představovat jeho. Nejdřív jsem si prostě myslela, že mi jen „leží“ v hlavě a tak jsem to nechala plavat.

Den, co den jsem v jídelně sedávala vedle něj a spolu s ním popíjela rudý mok. Za ten krátký čas, co s námi strávil, se mi dostal pod kůži tak, jak se to Sebastianovi nikdy nepovedlo. Tehdy jsem ještě netušila, že to, co mě nutí ho mít ráda, jsou právě ony odlišnosti od jeho bratra.

Přesto všechno jsem setrvávala v objetí svého nepřítele. Říká se, že největším nebezpečím jsou pro nás naši přátelé, nechápu tedy nač přátele mít. Sebastian byl mým přítelem, milencem, druhem, spolubojovníkem a našeptávačem několik desetiletí a přesto to byla jen maska. Další jeho lež, dobře odvedené divadlo. Nikolas byl jiný. Upřímný, přátelský, laskavý, nic mi nevnucoval, mnoho mi dal a nežádal nic nazpět, byl to pravý přítel, a proto byl náš vztah už předem odsouzen k zániku.

On by nikdy nelhal, kdyby se ho Seb zeptal na cokoli a nikdy Seb by nikdy nedovolil, aby mezi námi něco bylo. To by raději zabil a mě se na to nutil dívat.

A závěr: Sebastian je nebezpečnější jako přítel, než jako nepřítel. Na to jsem ale přišla moc pozdě…

Autor: Aleach, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavé lži - 2. díl: