OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska, která zemřela... - Kapitola 2.

20.11.2011 (19:00) • Kristyn124 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 595×

Kapitola 2.

Chvíli se na mě dívá a pochvíli promítne.

„Nechtěla by si pokračovat či postoupit dál?“

Snad s pětiminutovým váháním kývnu. A za chvíli cítím zase jeho rty na svých. Je to úžasný, protože Dan hrozně hezky líbá. Není to jako spousta kluků, kteří to vůbec neumí a strkají to pouze jazyk do pusy a čekají že je to holky naučí. Chvíli přemýšlím, kdybych s ním nakonec chodila a nedělala cavyky. Ale co bylo, bylo. Ještě chvíli se líbáme a pak zas přestaneme. Chvíli váhá, co má dělat, je to na něm dost vidět. A pro jeho dobro převezmu velení já. Jak jsem poznala je rád, že jsem to přebrala. Začnu mu líbat krk. Pak stoupám k rtům až se s ním líbám na rtech. Rukou mu zajedu pod tričko a sednu si na něj obkročmo. Druhou rukou si držím jeho hlavu a hraji si s jeho blonďatými vlasy. I Dan se dlouho nenechá provokovat až cítím jeho ruku na mým ňadru a druhou se mi snaží rozepnout podprsenku. Chvíli polevím a naznačím, že je řada na něj. On mi mezitím sundá triko a krásně mě líbá na krku. I já nejsem pozadu a na oplátku mu sundám triko a začnu rozepínat kalhoty. Jakmile jsme už polonahý už nejde říct ne… Chvíli se ještě líbáme až mě pak opatrně položí na postel a začne mě líbat na břichu až stoupá víš… Ani moje chutě na sebe nenechají dlouho čekat a i jeho položím na záda, tentokrát leží na posteli on a já jsem nad ním… Pomalu a vášnivě ho líbám na rtech až sestupuji naopak od něj dolů. Když se oba odhodláme a mezi námi proběhne menší předehra. Vyruší nás hluk ze zdola. Oba dva se rychle oblečeme a jdeme dolů. Tam, jak jsem čekala, stojí v předsíni jeho mamka, paní Baková a její manžel.

„Ahoj, vy už jste doma?“

„Ano, v tom krámě neměli nic. Věřil bys tomu? Doporučili ho nám skoro všude a neměli tam nic, co by jsme chtěli,“ povídá naštvaná paní Baková.

„A ještě k tomu nám řekli, že na zakázku nic nedělají!“ připojí se do rozhovoru nakvašený pan Bak.

„Ááá, nová kost do našeho bytu?“ Podívá se na mě pan Bak a usměje se na Dana.

„No, nedá se říct nová…“ odsekne Dan smutně.

„Ano pane, nová. Teda pokud vám to nevadí!?“  optám se pana Baka a usměji se na Dana…

„To víš že nevadí! Hlavně že je Dan už štastnej. Ty si Lucka, že? Dan o tobě pořád mluvil. Už tě skoro znám,“ začne povídat pan Bak.

„Tati!“ zklidní ho Dan.

„A no,jo vy dvě naše hrdličky… My už vám dáme pokoj. Pojď, Moniko, jdeme vybalit to jídlo, co jsme nakoupili. Tak se měj, Lucko, doufám že tě brzy uvidím!“ usměje se na mě pan Bak.

„Děkuji, snad ano. Teda pokud mi váš syn nedá košem,“ usměji se a popíchnu Dana.

Za chvíli už sedíme na zahradě na houpacím křeslu s polštáři.

„To si myslela vážně? To že teď spolu jsme?“ zeptá se mě Dan.

Podívám se mu do očí. „Ano myslela, ty snad nechceš?“

„Ale ano, chci,“ usměje se na mě Dan a něžně mě políbí na rtech, mezitím mi dá ruku přes ramena. „Ale jsem jenom překvapený, pořád si říkala že se mnou nemůžeš být a teď najednou. Za tu chvíli…“

„Já vím, ale není to za tu chvíli, Dane. Přemýšlela jsem nad tím poslední tři  měsíce, pořád se mi to vrací. Ale pokud nechceš, nemůžu tě nutit…“ odpovím smutně.

„Právě naopak! Ani nevíš jak jsem rád!“ opáčí Dan. Ještě chvíli si povídáme. A pak se něžně líbáme…

„Můj čas vypršel, musím se vrátit k učebnicím biologie a dějepisu…“ pronesu smutně.

„Vy také píšete tu písemku z DNA a z Lucemburků?“ optá se udiveně Dan.

„Jistě, máme patnáct otázek na DNA a deset na Lucemburky, a co vy?“

„My máme to samý!“ směje se Dan.

Chvíli bloumáme jak je to možný až pak zjistíme, že máme stejný učitelky na dějepis s biologii. No jasně, dyť mě to mohlo napadnout. Dan měl na biologii profesorku Hluchou a dějepisářka učila mě i Dana. A když pani profesorku Hluchou postihl zánět močového měchýře, musela zůstat doma neboť k tomu chytla ještě angínu.

„Tím se to vše vysvětluje!“ namítne Dan.

Chvíli se ještě líbáme a smějeme se na sebe. Pak se oba zvedneme z houpačky. Jednou rukou mě vezme kolem ramen druhou má na mém zadku a jde mě doprovodit domů. Když dojdem k brance našeho baráku, pořádně ho obejmu, políbím a poděkuji mu. Pak se sním rozloučím se slibem že mu napíšu textovku a zalezu do baráku. Když pak dojdu do obýváku pořád slyším smějící se matku s Markem. Jen okem zahlédnu do obýváku.

„No jo, není známo že bublinky stoupají do hlavy? A dvakrát rychleji když je to alkohol?“ pomyslím si.

Jakmile ulehnu do postele, v hlavě se mi opakují všechny ty chvilky s Danem co jsem s ním prožila poslední čtyři hodiny. Ani bych neřekla, že jsem u Dana byla tak dlouho. Jak jsem slíbila Danovi, vzala jsem do ruky mobil a začala psát smsku, ale jak se zdá někdo byl rychlejší: „Dneska to bylo super, lásko. Doufám, že už ti tak smím říkat? :P Krásně se vyspi, zejtra se pro tebe ráno stavím autem. :*''

Tak po téhle smsce neusnu, říkala jsem si. A rychle jsem odpověděla: „Ano, to bylo. :* Děkuju, ty se také krásně vyspi, broučku, zítra s tebou počítám. :* Dobrou noc!“

Odešlu smsku, seberu pyžamo, odličovací tampónky a jdu do koupelny. Jakmile vylezu ze sprchy znovu mě čeká překvápko další smska a od koho jiného než od Dana : „Beru to jako ano, zítra v 7:55, vyhovuje?“

Vzápětí se zastavím a přemýšlím nad časem po pěti minutách konečně odepíšu: „Promiň, byla jsem ve sprše, ano, to vyhovuje, jsi zlato! :*“ Odesláno. Povzdychnu si. Jak je možný, aby se vám stýskalo po člověku, s kterým jste byli jeden den čtyři hodiny? S myšlenkou na dnešní den a pomyšlením na Dana, jsem únavou usla. A ponořila se tak do říše snů...

Autor: Kristyn124, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, která zemřela... - Kapitola 2.: