OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska se špetkou vášně - 6. kapitola - Sídlo hrůzy

06.10.2013 (19:00) • Love4ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 544×

6. kapitola - Sídlo hrůzy

Stála jsem před dveřmi budovy a nemohla uvěřit vlastním očím. Adresa souhlasila, muž to dokonce potvrdil drobným logem budovy, jež na papírek přikreslil. Napsat, kde vlastně Derreck Jones teď přebývá, to ani já bych to nejspíš nedovedla!

Postávala jsem totiž před psychiatrickou léčebnou! Skutečně jsem neměla slov, nebylo jich v tu chvíli naštěstí třeba! Pomalu a s malým odhodláním jsem se došourala dovnitř. V tom jsem spatřila ženu, jež postávala za pultem. Na dřevěné desce stolu byl nejen telefon, který pronikavě zvonil skoro každou chvli, také několik hromádek papírů určených k rychlému vyřízení. Žena vlastnila oválný obličej, který rámovaly oříškově hnědé vlnité vlasy. Brýle s úzkými skly a tmavými obroučkami jí velice slušely. Za nimi se skrývaly jemně modré oči plné pochopení. Jistě tu pracovala dlouho, propiskou zkušeně zapisovala nějaká jména do karet, které poté vracela do jednotlivých šuplíků kartotéky. Na sobě měla praktický kostýmek tmavé barvy, který působil elegantně, ale také byl určitě dost pohodlný. Boty na menších podpatcích přidávaly ženě na kráse.

„Dobrý den, potřebuji se zeptat na jednoho pacienta. Jmenuje se Derreck Jones..."

Žena ke mně zvedla pohled, v očích se jí zalesklo. Drobátko překvapeně promluvila:

„Derreck Jones. Jste příbuzná? Jak se jmenujete?"

Znovu mi zatrnulo, tohle bude o něco těžší. Doufala jsem, že mne nikdo neprokoukne! Vždyť jsem tak blízko ke zjištění, co se všechno stalo. Jsem tak blízko k poznání sebe sama, nesmím to vzdát! Nesmím se stáhnout zpět. Musím to risknout!

„Jsem nevlastní sestra jeho matky. Cathrine... Cathrine Jacksonová."

Plácla jsem první jméno, které mě napadlo. Bylo tak časté, že to s největší pravděpodobností může být to pravé. Věřila jsem, že jestli se mi to povede a zjistím, co se stalo, bude všechno v pořádku a já budu moct uvažovat o pokročení ve vztahu k Michaelovi.

„Jistě, Derreck Jones. Velice těžký případ!"

„Smím ho vidět a popovídat si s ním? Prosím!"

„Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Ale dobrá! Poslední dobou byl vcelku slušný..."

To poslední si zamumlala spíše pro sebe, ovšem i tak jsem to zaslechla. Co tím přesně myslela ta žena, co vše vyřizovala? Chtěla tím snad naznačit, že tu jsou s Derreckem nějaké problémy?

„Pojďte se mnou..."

Pobídla mne a já ji následovala hbitým krokem. Derreck Jones mi začal vrtat hlavou čím dál víc. Zajímalo mne, co se s ním stalo. Už na videu vypadal - jako malý kluk - trochu jako podivín. Přesto to jistě byl můj kamarád, jinak bych jej nepoznala, nebo ne?

Žena kráčela uličkami, všude bylo prázdno. Nikde nikdo nebyl, všichni pacienti zjevně leželi na svých pokojích a další personál byl nejspíš na obchůzkách.

Vešla jsem do pokoje, u nějž mi žena naznačila, že je to on. Chytla jsem kliku do ruky a otočila jí - měla takový ten kulatý tvar - a vstoupila. Na posteli ležel mladík - zhruba stejně starý jako já.

Zaklapla jsem dveře a přistoupila k jeho posteli. Derreck měl zavřené oči a já se chvíli domnívala, že spí. Ovšem náhle mu zacukala víčka a on se na mne podíval zpod řas. Každé oko jiné - jedno modré, druhé zelené.

„Cathrine, jsi to ty? Jak já jen toužil po tom, abych tě ještě spatřil! Smutným hodiny se dlouhé zdají.“

Jeho dodatkem byl citát od Shakespeara, který se mi kdysi na škole moc líbil. Vlastně doteď miluji všechny milostné tragédie, co Shakespeare napsal, jeho citáty jsem si navíc převelice oblíbila.

„Proč by si byl smutný, Derrecku?"

Přisedla jsem k němu na lůžko a konejšivě ho pohladila po tváři jako malé dítě. Připadala jsem si v tu chvíli jako matka, které utěšuje své malé děťátko. Zdál se být bezmocný a nešťastný - bylo mi jej moc líto a přála jsem si mu pomoci. Jak se jen mohl ocitnout zde?

„Šťasten být neumíš, protože po tom, co nemáš, se ženeš, a co máš, na to zapomínáš.“

Věnoval mi další citát od Shakespeara a váhavě se pousmál. Byl to však jen smutný úsměv, svěšené koutky úst tvořily spíše úsklebek.

„Tak mi to tedy řekni, Derrecku. Třeba ti pomůžu!"

„S tímto mi pomoci nemůžeš!"

„Proč ne?"

„Protože já jsem smutný kvůli tobě!"

Zatrnulo mi - takovou odpověď jsem nečekala! Pochopila bych, kdyby řekl, že je smutný z toho, že je uvězněný mezi čtyřmi čistě bílými stěnami. Ale on řekl kvůli mně! Proč jsem právě já ten důvod jeho smutku? Copak jsem mu někdy provedla něco zlého, na co si nepamatuji?

„Proč jsi smutný kvůli mně, Derrecku?" Aniž bych si to uvědomila, malinko jsem zvýšila hlas. Ne, nekřičela jsem! Jen jsem už nemluvila tak tiše jako před malou chvílí.

„Provedl jsem něco moc ošklivého, Cathrine. A nejhorší je, že někomu, komu jsem nikdy nechtěl ublížit. To já můžu za to, že jsi ztratila paměť! Je to moje vina!"

Nechápavě jsem zakroutila hlavou, on mě však přerušil.

„Podívej se do zásuvky - je tam můj deník!"

Ukázal rukou na malý stolek, jež postával skoro na druhé straně nevelké místnosti. Zašátrala jsem v něm a hledala deník. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi Derreck prozradil. Ale ve svém deníku jistě vše popsal. Důvod - musel mít přece důvod!

Malá knížečka byla zahrabaná v hromádce dalších věcí. Listovala jsem a zběžně pročítala stránky - dokud jsem nenašla tu správnou - u té chyběl datum - nebo spíš byl několikrát přeškrnutý, takže již nebyl k přečtení. Zjevně chtěl zapomenout, kdy přesně se to stalo. Protože pravděpodobně nemůže zapomenout na to, co se stalo!

***

Milý deníčku!

Nikdy jsem neměl nic takového v úmyslu. Nechtěl bych nikomu ublížit. Jenže zoufalé sitauce vyžadují zoufalá jednání. A já jsem zoufalý až moc! Cathrine je totiž ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy za svůj život spatřil. Byla vlastně i první osobou, kterou jsem na škole uviděl. Ona mi pomohla najít cestu do třídy, pomáhala mi s úkoly, které jsem nechápal, seděla vedle mne na obědě, povídala si se mnou. Byl jsem jí vděčný! Nikdo jiný se na mne nepodíval bez odporu, jen ona! Ona jediná! A já se zamiloval až po uši. Byla první dívkou, kterou jsem kdy miloval. Jenže mi lámalo srdce na kusy, že zatímco já k ní vždy prahnul nehynoucí láskou, ona mne brala jako pouhého kamaráda. S láskou v očích se dívala na úplně jiného kluka. Na Michaela! Jak já ho nenáviděl za to, že on byl hlavním objektem, který vyhledávaly její oči.

Snažil jsem se i přesto všechno na ni udělat větší dojem, nechtěl jsem být pouhý kamarád! Posílal jsem jí psaníčka s citáty od Shakespeara - jeho citáty měla nejraději! Snažil jsem se jí dát jakkoli najevo, že ji mám moc rád! Že ji dokonce miluji! A jednoho dne jsem se odhodlal a řekl jí pravdu. Jenže ona moje city neopětovala! Jak jsem předpokládal - copak jsem to nevytušil z toho, jak se dívala na Michaela?

Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska, jak každý ví, je
zákeřný jed i balzám hojivý.

(Další citát od Shakespeara!)

Proto jsem se odhodlal k zoufalému činu - zabít Michaela! Vím, že je to přehnané, ale já si nenechám vzít svou lásku. Nikdo mne nikdy nemiloval, ani Cathrine ke mně nic necítí. A za to všechno může Michael! Nebýt jeho - Cathrine by možná časem začala ke mně pociťovat hlubší city a na závěr lásku. Snil jsem o tom, že jednou potkám dokonalou dívku, jenže já žádnou jinou hledat nechci, chci být navždy s Cathrine. To ona je tou pravou, přestože to tak necítí. To jen ona je ta, s níž chci být - žít s ní, oženit se, mít děti, zestárnout, umřít.

Tak proč to ona necítí stejně?

Moc bych si přál, aby mezi námi bylo nějaké pouto, jež nezničí nic, ani čas nebo vzájemná smrt.

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI! - ČAS USKUTEČŇOVÁNÍ PLÁNU

Milý deníčku!

Nedovedu pochopit, co jsem to udělal! Je to to nejhorší, čeho jsem se kdy dopustil. Jsem vrah lásky! Jsem vrahem, za jehož čin budou nesmazatelně pikat i další lidé.

Všechno se to seběhlo rychle! Půjčil jsem si auto od jednoho chlápka, ani nevím, jak se mi to mohlo podařit?! Zjevně peníze jsou pro někoho mnohem důležitější - než by měly být!

Jel jsem s autem po silnici a stále jsem zrychloval. Rychlost auta byla vysoko nad limitem! A já nemohl zabrzdit! Mířil jsem totiž k domovu Michaela, kde jsem se jej chtěl pokusit zabít. Nebyl to nikterak skvělý plán, ovšem já neměl na výběr! Bohužel jsem dostal smyk a nešťastnou náhodou naboural do právě projíždějícího auta. A naneštěstí to bylo auto Michaela! Normálně bych asi byl rád, že se to stalo takto a byla to vskutku nehoda, jenže Michael nebyl v autě sám! Na sedadle spolujezdce seděla spanilá kráska - ta, kterou nikdy nepřestanu milovat - Cathrine!

Rychle jsem vyběhl z auta, nepřemýšlel jsem nad tím, jestli jsem či nejsem zraněný - hlavní pro mne bylo, aby Cathrine přežila ve zdraví!

Volal jsem její jméno, pokoušel se ji probudit, ale marně! Byla v bezvědomí, přesto stále naživu! A tak jsem zavolal sanitku - přijela opravdu brzy a už už odvážela ubohou Cathrine s sebou. Michaela naložili též, ovšem do druhého auta! Já se rychle vmísil do prvního auta ke Cathrine. Smáčel jsem ji svými slzami a doufal, že mají léčivou moc a uzdraví ji.

Přespával jsem u ní v pokoji - jedné sestře se zželelo mého já a nabídla mi, že se za mne přimluví. Nakonec mne tam nechali a já vzorně hlídal Cathrine. Pochopitelně - kdykoli se tam měla ukázat její matka nebo někdo, nenápadně jsem se vypařil. Nechtěl jsem, aby mne tam spatřili. Snad jsem si myslel, že by mi vinu vyčetli v očích.

Přisáhal jsem si, že odteď Cathrine ochráním před čímkoli. V nejhorším i před sebou...

Milý deníčku!

Tohle je asi můj poslední zápis, přesto vím, že to musím napsat. Musím! Musím se přiznat k tomu, co jsem udělal! Bylo to opravdu moc špatné - nedokážu uvěřit, že jsem to udělal. Jako bych se cítil nějak jinak. Jako bych byl někým jiným...

***

Když jsem chtěla dočíst další zápis v deníku, zklamalo mě, že stránka byla vytržena. Stejně tak tam byl přeškrtnutý datum, aby nešel přečíst. Otáčela jsem stránky dál a dál, ovšem zbytek deníku tvořily jen čistě bílé listy papíru.

Nervózně jsem koukla po Derreckovi. Stále ležel na posteli, jeho pohled by byl naprosto nečitený, kdyby mu jedna slza pozvolna nestekla po tváři.

Autor: Love4ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se špetkou vášně - 6. kapitola - Sídlo hrůzy: