OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 10. kapitola

28.11.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 777×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

10. kapitola - „Jaký to bylo mít rodinu?“

Chester

„Asi budeme muset začít úplně od začátku,“ hlesnu do ticha.

Pokorně ke mně zvedne hlavu. „Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Budeme se pozvolna poznávat, učit se spolu žít. Na to, čím vším jsme si za tak krátkou dobu prošli, se vlastně téměř neznáme a víme toho o sobě tak málo…“

„Ale já vím, jaký jsi,“ uchechtne se a bláhově protočí oči. „Sebestředný, egoistický…“ V úšklebku vycení zuby a zářivě se usměje zlověstným upířím úsměvem.

„Ovšem! A ještě jsi zapomněla dodat, že jsem ten největší sobec na světě.“

Tím ji rozpustile rozesměju, což mi udělá dobře. Její smích je uvolněný. Jako by se vzduchem proháněl zvuk zvonků a rolniček.

„Povíš mi o sobě něco? Já jsem ti o sobě už povídala.“

„Co by tě zajímalo?“ zamručím nejistě, protože nejsem schopný si určit, co všechno je dobré jí povědět a o čem bych měl raději mlčet. „Vždyť jsi mě popsala celkem výstižně,“ ušklíbnu se duchaplně.

„Nikdy jsi mi nevyprávěl o svojí rodině…“

Tváří mi přelétne stín a nálada značně poklesne. „Není moc o čem mluvit," zachmuřím se. „Jediný, kdo mi z rodiny zbyl je Mia…"

„Promiň, já se omlouvám. To jsem nevěděla…“ Zmlkne a kajícně klopí hlavu, až mi to přijde nepříjemné. „Omlouvám se.“ Políbí mě na dlaň, kterou jsem ji pohladil po hebké tváři.

„Neomlouvej se. Není důvod k omluvám,“ řeknu a zamyšleně se dívám na svoje děti, které pořád ještě nepřestalo bavit batolit se v chladné trávě. „Měl jsem vždycky jenom otce, protože matka se s ním rozvedla. Byla velmi nemocná, takže většinu času trávila po nemocnicích. A pak si táta našel macechu, tedy Miinu matku.“ Divoce, přímo výstižně se usměju. Díky Miině matce mě zřejmě můj vlastní otec nechce vidět. Vracejí se mi tím vzpomínáním všechny hlouposti, které jsem dělal. A hlavně mi před očima vytane ten největší průšvih, jaké jsem se dopustil – spřáhnutí s Oskarem. I když na druhou stranu je to nehorázný paradox, protože bych nikdy nepotkal svou Susan, ani svou Di. A pokud bychom se potkali, vypadal bych nyní spíše jako čtyřicátník a bez problému bych jí toho otce vážně mohl dělat.

„Alespoň jsi měl tátu,“ vyklouzne jí mezi rty, na které si ihned přitiskne dlaň. Evidentně to vyslovit nechtěla. „Jaký to bylo? Mít rodinu?“

Zadívám se na její nedočkavý výraz, hltající veškeré detaily z rodinného života. Trochu smutně se usměju, protože jsem jí tohle všechno vzal. „Bylo to moc fajn. Byl to táta a zároveň kamarád," odpovím a při tom posledním slově mě bodne pod klíční kostí a výčitky se najednou začnou hromadit jak z protržené hráze.

„Jak se k tobě choval?“ Těká očima po mém obličeji a hltá každé mé slovo. Vím, že bydlela u náhradní rodiny, ale evidentně se k ní nijak pěkně nechovali.

„Dokud,“ začnu, ale zadrhnu se. Musím se zhluboka nadechnout, abych mohl vůbec pokračovat. „Dokud jsme byli sami, tak to bylo skvělé. Hrozně se mi věnoval, trávili jsme spolu veškerý jeho volný čas. Byl prostě taková druhá máma,“ pousměju se sklesle. S nikým jsem o tom nikdy nemluvil a popravdě řečeno, tohle je poprvé, kdy se takhle vracím k minulosti, kterou bych nejraději zapomněl.

„To muselo být krásný,“ popotáhne a oči jí podivně zvlhnou. „Já… Promiň,“ hlesne těžce a rozechvěle se zvedne ze země. Poodejde na roztřesených nohou několik metrů ode mě. Prsty si vjede do vlasů a zadívá se na měsíc, jako by se snažila uklidnit.

„Di…“ zašeptám a zezadu se k ní přiblížím. Promnu mezi prsty pramen jeden pramen jejích dlouhých vlasů, až sebou trochu cukne. Je mi jasné, jak to na ni působí a je mi z toho mizerně, o to více, když za to mohu. „Naše děti ti to všechno vynahradí, až vyrostou…“ snažím se ji chabě utěšit, i když pochybuju, že to pomůže. Čekám, že se strhne bouřlivá hádka, která by mi připomněla, jaká bývala. Přál bych si, aby zas vyletěla a byla sama sebou!

„Už mi to vynahradily,“ hlesne skoro bezhlasně a utírá si slzy, které se jí kutálejí po lících. „Patří mezi to jediné, co mám. Jsou nejlepší svýho druhu.“ Objímá mě kolem pasu, ale zdá se být poněkud nepřítomná, i když choulostivě pozoruje dvojčata, hrající si mezi květy. „Ale ne, sakra!“ zavrčí a odtáhne se ode mě. Dlaň přitisknutou ke krku.

„Klid. Nic se neděje,“ nadechnu se čerstvé krve, která se dostala do ovzduší. Chytím ji za ruku, kterou si drží nově vzniklou ránu. Její tělo neuneslo ty depresivní myšlenky a takhle se jí mstí. Skloním se k její bělostné pokožce hrdla, zatímco si ji přidržuju. Křehce ji políbím a zakousnu se do ní s největší něhou, kterou v sobě najdu.

Její chutná, sladká krev je jako otevřená kniha, plná divokých emocí, které mě srážejí na kolena. Cítím z ní lásku, ale mísí se s takovou obětavou oddaností, smířeností a snad i touhou po tom, aby byla v našem vztahu tak podřadnější, až se mi z toho udělá zle.

Po několika locích se od ní musím odtrhnout, přestože chuť její životadárné tekutiny je skvostná. Není to Dianou, je to mnou. To já neunesu tyhle emoce, které jsou pro ni tak cizí. Jsou vhodnější pro kořist, než mou maličkou, která se mnou má být v rovnoprávném vztahu a milovat mě jako svého muže, nikoliv jako svého pána. Jsem natolik rozhozený, že se musím posadit do vlhké trávy a vydýchat se. Je to tak intenzivní, natolik definitivní, až mě to vyděsí.

„Pořád ti nechutnám?“ zadrhne se zoufale a poklekne ke mně. „Ale já…“ zašeptá, ale větu nedokončí. Tak dlouho jsem od ní neslyšel vyznání, teď si však nejsem ani jistý, zda bych ho unesl. „Omlouvám se, určitě to je jenom tím rozrušením…“

Hlavu mám opřenou o své dlaně a zírám do prázdna, které mě opět pohltilo. Cítím ho uvnitř sebe. Slyším, jak praská pod náporem psychické bolesti, kterou mi Di neúmyslně způsobila. Myslí mi probíhá jediná myšlenka, tohle už nikdy nepůjde napravit. To, co jsem provedl, má nedozírné, nevratné následky, které já nedokážu přijmout. Už není, o co se snažit… „Proboha, já jsem tě vážně zprznil…“ dostanu ze sebe tiše, až si nejsem jistý, jestli jsem to řekl nebo pouze bezhlasně vydechl z rozechvělých úst.

„Cože?“ Několikrát popuzeně zamrká. „O čem to mluvíš?“

Sklopím oči a zavrtím hlavou jako kacíř. Ona je jen další, koho mám na svědomí. Na co sáhnu, to zničím. Ničím ji od začátku jejího života. Už jako dítě jsem ji mučil a těšil se, jak zabořím špičáky do dětského hrdla a tvrdě stisknu ty dětské pěstičky. Pak jsem jí zabil rodiče a zničil jí tak možnost na život normálního dítěte a nakonec jsem ji přivedl k sobě a to bylo to nejhorší, co jsem pro ni mohl udělat… Od jisté doby mám zvláštní nadání všechno ve své blízkosti učinit nešťastným, zabít nebo umučit.

„Prosím, nebuď smutný…“ šeptá zoufalým hlasem.

O to více se uzavírám do sebe, když je takhle milá a cudná, zatímco já jsem ten největší padouch v okolí, který ji připravil o všechno. Odtáhne se ode mě a těká po mně očima, zatímco se věnuje dětem. Vyhovuje mi to, upadám do podivného katatonického stavu, kdy se snažím v sobě probudit bolest, kterou mi Bianka způsobovala. Musím ji navštívit a užít si tu nejvelkorysejší upíří slast, kterou mi nabídne!

„Had!“

Její zděšený výkřik mě probere z letargie a v momentě, kdy se to jedovaté zvíře pokusím zaplašit, schytám kousanec do lýtka. „Do hajzlu," syknu, když se mi v jednom okamžiku zatne zuby do kůže a v dalším už se plazí pryč. Nechám ho být. Ani nemám chuť si na něm vybít vztek, protože mi ta bolest vlastně ulevila. Místo toho se otočím na Di a na dvojčata. „V pořádku?" starám se.

„Je to fajn, děkuju. Nenapadlo mě, že se teď budu muset bát hada,“ ukřivděně se usměje. „Ublížil ti?“ Své šedé oči ke mně zvedne s láskou a něhou.

„Ne, dobré,“ mrknu na prokousnuté lýtko. „Noha už je na odpis i tak. Jeden kousanec jí neuškodí,“ zazubím se bezstarostně, i když rána pálí jako čert. „Vrátíme se?“

Jen lehce přikývne. „Mohla bych ti to ošetřit?“

„Možná doma,“ zavrčím neurčitě a vezmu dvojčata do náruče. Díky její krvi mi došlo, do jaké situace jsme se oba dostali, a proto bych chtěl, aby o mě pečovala, co možná nejméně. Nechci v ní podporovat tu submisivní část, která mě považuje za svého pána. Při té myšlence se oklepu a přitom bych měl být jako upír skutečně rád, jenže nějak nejsem.

* * *

Děti v postýlkách tiše oddechují a já se uklidňuji pohledem na jejich uvolněné dětské tváře, zaťaté pěsti a pootevřená drobná ústa. Hruď se jim lehce zvedá, jak poklidně dýchají a sní. Rád bych se opřádal tím klidem, který z nich přímo sálá. Jakási dětská spokojenost a uvolněnost.

„Teď bych se měla věnovat tobě…“ zamumlá rozpačitě Di a přitiskne se ke mně svým vroucím tělem. „Mohli bychom dokončit to, co jsme tam začali,“ uchechtne se a zčervená, zatímco si kouše spodní ret v mírné nervozitě.

Zamyšleně k ní vyšlu pohled. „Spíše jsem si říkal, že bych ti zaletěl pro tu knihu, aby ses mohla něčím zabavit,“ řeknu zádumčivě a obezřetně pozoruji její reakce. Musí se zaměřit na nějakou jinou činnost, než je péče o děti nebo snad o mě! Začínám být natolik roztěkaný, že přemýšlím, zda v této situaci sex spíše neškodí.

„Děláš si legraci, viď,“ uchechtne se dobrodružně a nedočkavě mě pohladí prsty po tváři, sjede na křivku mého krku a zastřeně mě políbí na rty.

Jemně ji od sebe odstrčím a snažím se tvářit vyrovnaně, protože Di nechápavě stojí a mrká, zatímco se jí do tváře vlévá zklamání a poníženost. Nanicovatě skloní hlavu. „Nebo by sis přál raději slast?“

„Pokud ti to bude způsobovat potěšení, tak možná," řeknu vážně, i když bych spíš měl říct opak, jenže ona si myslí, jak nesmírně se mi to líbí. Nechám ji při tom, nechci, aby věděla, že trpím vlastně schválně. Kdyby zjistila, jak to je, tak už bych se ničeho nejspíš nedočkal.

„Myslíš si, že ubližovat ti se mi líbí?“ dostane ze sebe zuboženě a bezděčně se ušklíbne. „Nejsem jako dřív. Už ne." Pomyslně zavrtí hlavou a oči má náhle bolestné. „Já už nechci ubližovat. Nikomu!“ dostane ze sebe pevně a zavře oči, jako by se přede mnou styděla.

„A jaká tedy jsi?“ upřu na ni pohled a pozoruju její tvář zpola osvětlenou mdlým měsíčním světlem. Dopadá na ni tak velkoryse, že mi odkrývá to nejsladší a nejtajnější na jejím těle.

„Prostě… Přestávám se schovávat a začínám být sama sebou,“ pokrčí rameny. „Nechci se hádat, nechci ubližovat.“ Dívá se mi do očí s tak bezprostřední výmluvností, až mi na chvíli sebere dech, protože … je zřejmě sama sebou, ale není to moje Di! „Chci si hrát,“ zamrká očima, ve kterých vytanou ohnivé plamínky. Tak teď už ji poznávám. „Ale chci si hrát jenom hezky.“

„Nechceš ani žárlit?“ zajímám se štítivě a hledám tak způsoby, kterými bych jí trochu vyprovokoval. Otevře oči dokořán a mně nemůže ujít blýsknutí, které se v nich na okamžik ukáže. „Snad se nezlobíš," uchechtnu se temně a obcházím ji jako přízrak.

„Nezlobím,“ hlesne odevzdaně a obezřetně mě nechává, abych kolem ní kroužil jako dravec a prohlížel si ji ze všech stran.

„Takže mi chceš povědět, že kdybych si sem kteroukoliv přivedl, tak ty nám u toho budeš ještě svítit?“ zavrčím svárlivě a nezdržím se úšklebku. Tohle do hajzlu přece není možné! Obranná póza je jedna věc, ale lhostejnost k mým potencionálním přešlapům je věc druhá!

„Potřebuješ k tomu světlo?“ V očích jí zaplane žár ironie.

Málem mi padne čelist. „To nemyslíš vážně, že ne?“

Tvář jí protne nechápavost a bezbřehá naivita. „Je to tvoje přirozenost, tak o co sakra jde?“

„Aha, tak to jsem rád, že jsme si to ujasnili,“ procedím skrze zuby a v šoku dojdu až ke dveřím, kde se neochotně otočím a zadívám se na svou maličkou, která, nevědoma si své chyby, na mě udiveně civí. „Jdu si dát sprchu a hodně ledovou!“ oznámím jí a hlučně za sebou zavřu.

* * *

Sedím na posteli, hlavu v dlaních a neuvěřitelnou tíhu na prsou. Těžce oddechuju, zatímco se mi krev mísí s alkoholem, který jsem srdečně vypil a doufal, že zradí mé myšlenky. Potřebuju ze sebe ten stres dostat, jinak se snad zblázním!

„Děje se něco?“ ozve se mi tiše za zády a přitulí se ke mně, až sebou trhnu.

„Ne," zavrčím příkře a otevřu láhev, kterou jsem si sem přinesl z baru. Jediný způsob, jak pochopit tuhle situaci, je pod vlivem. Vlastně mi to na jednu stranu vyhovuje. Zvyknul jsem si, že se mnou chlast tráví veškerý můj volný čas, nemám chuť ani sílu to měnit.

„Lásko…“ zašeptá zoufale. „Nechtěl bys místo toho chlastu něco jinýho?“

„Já bych toho chtěl,“ ušklíbnu a znovu si přihnu. Jsem už v mírně podroušeném stavu, tohle je jen příjemné pokračování na houpavé vlně údajné bezstarostnosti.

„Co třeba?" hlesne naléhavě, jako by mi snad chtěla snést modré z nebe.

Otočím se na ni a sjedu ji prázdným skelným pohledem. „Co třeba trochu žárlivosti s kapkou nenávisti? Ale to už ty vlastně neumíš, co?“ ušklíbnu se a znovu se k ní obrátím zády, abych se pomazlil se svou věrnou děvkou, která dá sice každému, ale když ji potřebuju, vždycky tu pro mě je.

Hbitě se natáhne pro láhev a sebere mi ji. Pevně ji položí na stůl a propaluje mě starostlivým pohledem, zatímco mi svůdně sedá na klín. „Umím to, ale vždyť jsi mě za to sakra trestal, tak proč bych to měla dělat?“ Tvář jí protne absolutní nechápavost. „Ubližoval jsi mi za mojí špatnou povahu a teď jí chceš zpátky? Ty taky nevíš, co bys chtěl,“ hlesne jízlivě a sarkasticky se usměje.

„To bylo dřív. Teďka ji chci zpátky, abych ji mohl zase krotit, ale … hezky, nenásilně." zajedu jí jemně drápy do vlasů a hraju si s jejími dlouhými prameny. Přináší mi to úlevu a nezředěnou touhu po ní. Bezmocně vzdychnu. „Tohle asi nepochopíš,“ řeknu tupě a natáhnu se pro láhev.

Okamžitě mě chytí za ruku. „Co když má strach se vrátit?“ vydechne mi do rtů a oči jí protne chladný záchvěv paniky. „Jak má vědět, že se může vrátit… Že jí znovu neublížíš?“

„Já nevím," řeknu po chvíli odevzdaně. „Musí mi prostě věřit, jiná možnost asi není," odmlčím se a zadívám se na zápěstí, která mi svírá. „Už nevím, co mám dělat. Nevím, co jsi doopravdy ty, co jenom přetvářka a co důsledek mého chování…" dodám, ale do očí se jí nepodívám, místo toho zašilhám po lahvi na nočním stolku – jediné jistotě, kterou momentálně mám.

Oběma rukama mě chytí za obličej se slovy: „Tohle jsem já!“ Jazykem se mi pohrouží mezi rty a obdaří mě dlouhým vášnivým polibkem, až cítím její chuť v ústech a její vůně jako by mi proplouvala celým tělem. Je to tak drzý polibek, že není pochyb, že je to … moje Di.

Její reakce mě zaskočí. Díky otupělejším smyslům nejsem schopný hned reagovat. Když mě povalí na postel, což jí v dané situaci nedá žádnou práci, aniž by mě přestala líbat, začne mi rozepínat pásek u kalhot.

„Di, počkej, jsem opilý..." zachraptím, když mi dá konečně možnost nadechnout se. Mám toho v sobě mnohem víc, než jen pár loků z lahve, které viděla. Nerad bych, aby se radovala předčasně.

Sarkasticky blýskne očima. „Tím líp, aspoň budeš povolnější a nebudeš odporovat, když tě budu trápit,“ uchechtne se drze a kousne mě divoce do ucha. Je to zas ona, běsnivá, ďábelská a nádherná. Líbá mou nahou hruď a zabodává se mi letmo drápy do zad, až se mi po tváři rozlívá úsměv. Bolí to tím správným způsobem, navazuje to na počáteční chtíč.

„Ty ses nějak rozjela..." zatínám svaly, když se mi do kůže noří s čím dál větším potěšením. „Já jen, abys nebyla zklamaná," poušklíbnu se směrem ke svým kalhotám, na kterých není patrná žádná změna.

„Ještě máš jazyk, miláčku,“ rozesměje se provokativně a políbí mě, zatímco se mi dostává do kalhot.

Postel se se mnou mírně houpá a já nějak přestávám mít sílu jakkoliv odporovat. Ostatně pokud jí to udělá dobře, ať si se mnou dělá, co chce – pomyslím si a s připitomělým úsměvem sleduju její počínání.

„Všimla sis, že když tu není Dick, tak tu není ani ten noční pozorovatel?“ zamžourám na ni opilýma očima.

Di se rázem zarazí. „Proč ho pořád podezíráš?“ Odtáhne se ode mě, ale dál mi sedí na klíně. „Dick by tohle neudělal,“ řekne důrazným hlasem. Její důvěra je hmatatelná, až mě to týrá, protože mě už nikdy takhle věřit nebude.

„Ale ano, udělal,“ rozesměju se. „Už od začátku, co ho Mia přivedla, mi tě chce jenom přebrat!“ Neohrabaně ji přitáhnu majetnicky k sobě, ale nechce se nechat.

„Vůbec nevíš, co říkáš, sakra!“ prskne naštvaně.

„Jistě! Jak jinak," ušklíbnu se. „Dick je svatý a já jsem ten nejhorší," zabručím a trochu neohrabaně se snažím kalhoty, které načala, zase zapnout. „Možná by sis měla připustit fakt, že někdy je ten, který se tváří jako největší kamarád, ten největší hajzl!"

Jakmile se však začnu zvedat z postele, zatlačí mě pevně zpátky do peřin. „Já jsem ještě neskončila!“ zavrtí hlavou. „Věř mi, že moc dobře vím, jak se kdo může vybarvit,“ ušklíbne se plna bolesti. „Dick nemá ani důvod, proč by to dělal. Má moje dvojče a na dítě se maximálně těší. Navíc ti pomohl, abys … mě získal zpátky. Kdyby mu šlo o to, abych byla jeho, tak by ti nikdy nepomáhal s něčím, co sis vlastně způsobil sám,“ prskne zoufale a schoulí se do sebe.

„Samozřejmě. Jak jde o něj, tak ze sebe dokážeš vzteku dostatečně, že?“ zavrčím a drsně ji shodím ze svého klína. „Máš ještě něco na srdci?“ ostře se po ní oženu, až se přede mnou skrčí a mně to vybarví úsměv na tváři.

„Jsi nespravedlivej,“ vydechne. „Zlobíš se na Dicka a přitom si to vybíjíš na mě.“ Krčí se v rohu postele a temně mě pozoruje, obezřetně a plaše.

„Protože ty se ho prostě budeš zastávat za každé situace!“ zavrčím a natáhnu se pro láhev, když mě udiví hluk, který se dere z obývacího pokoje.

„Chazzy?“ ozve se hlaholivě z chodby, až se maličká zarazí.

„To je Nick,“ řeknu klidně, když vidím, jak je celá napnutá. Vyškrábu se na nohy a těžce kráčím ke dveřím. Podle hluku mám pocit, že není sám!

* * *

„Hele, Chazzy, přišla ti ovečka,“ usměje se Nick a několikrát na Di mrkne.

Moje maličká stojí pod schody s překvapeným výrazem a pohlíží poníženě na upíry, kteří se mnou sedí na pohovce a napájejí se alkoholem. Joe ji probodává perverzním pohledem, který se mi ani troch nelíbí. Di automaticky začne sklánět hlavu k podlaze, když náhle zatne zuby a nevybíravě mu pohled oplatí. Joe se necitelně zamračí, zatímco na mě Di shlíží téměř nostalgicky.

Dojde mi, že se dívá na to, jak se ke mně z jedné strany vine Bianka a z druhé Abs. Velmi důvěrně se ke mně tulí a Bi se mi vášnivě dobývá do kalhot. Ihned ze sebe setřesu neodbytnou Bianku, díky které stále ještě kulhám a zamířím k Di, abych ji přede všemi vtiskl na rty polibek.

„Budeš tu s námi?" zeptám se nadějně. Vlastně je to pokrok, že přišla sama od sebe dolů mezi partu upírů a dokonce potlačila počáteční nutkání chovat se jako oběť. Měl bych být rád – a také, že jsem.

Di se zadívá na sešlost a s křivým úsměvem je pochmurně ohodnotí v duši. Přivine se ke mně a zašeptá: „Ale budeš u mě? Trochu se bojím,“ hlesne přiškrceně a chce se odtáhnout.

Místo odpovědi se jen usměju a přitáhnu si ji zpátky k sobě. Cítím, jak se mírně chvěje strachem po celém svém těle. Jemně ji pohladím po zádech, abych jí dodal pocit jistoty a přivinu ji k sobě pevněji.

„Nechtěli byste toho nechat?“ ozve se jízlivě Joe, zatímco Nick nás mlčky propaluje důraznýma temnýma očima.

„Jo, fakt se na vás nedá dívat,“ odfrkne bujaře Bianka a nalije si další sklenku pití, zatímco si Abs, další upírka, prohlíží Di s neskrývavým zaujetím a potichu usrkává ze své skleničky.

„Tak se na nás nekoukejte,“ zavrčím ostře a postrčím Di směrem k pohovce. Sám se posadím a majetnicky si ji stáhnu do klína, zatímco mi na tváři vytane ryze mužský uspokojený výraz.

Di si položí hlavu na mé rameno a poklidně oddechuje. Snaží se vyhýbat těm důsledným pohledům, které po ní opět těkají ze strany mých přátel. Samozřejmě, zajímá je, jak by ne. Je to první upírka, která ovládá kouzlo feromonů na nemrtvé, proto je pro ně tolik cenná!

„Co kdybychom okusili ty její feromony?“ ozve se hrubým hlasem Joe, obtloustlý upír s prasečími očky, který na ni pohlíží nepokrytě chtivě. „Máme chlast, upíří slast a ještě bychom měli feromony týhle malý děvky!“ Zálibně se olízne a provokativně si začne upravovat rozkrok, až Di plaše odvrátí zrak. Je díky tomu, jak ji oslovil celá vyjevená a chvěje se, jen netuším, jestli obavou nebo zlostí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 10. kapitola: