OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 12. kapitola

30.11.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 900×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. kapitola - „Nebojím se, respektuju tě. Ctím tě.“

Chester

Di zkontroluje děti, které spokojeně podřimují ve svých postýlkách. Posadím se na postel a dám si ruce za hlavu, zatímco se zády opřu o pelest. Hezky nohu přes nohu, pohodlné, ne však pro toho, kdo má přeraženou stehenní kost.

„Co je? Proč se na mě tak díváš?“ zachytím její soucitný pohled. „Pokud mě lituješ, tak nemusíš. Není důvod,“ hlesnu potemněle.

„Proč bych tě měla litovat?“ pozvedne násilně obočí. „Je mi spíš líto sebe." Divoce se ušklíbne a obdaří mě pohrdavým pohledem. „Ostatní si myslí, bůhví jakej nejseš king a ty seš přitom jenom citová troska,“ rozesměje se jízlivě.

Čekal jsem různé odpovědi, ale tohle vážně ne. Překvapeně hledím jejím směrem a snažím se rozeznat emoce, jaké to ve mně rozehnalo. „Tohle si o mně vážně myslíš?“ dostanu ze sebe a hořce se pousměju. „Není nad upřímnost, ale vlastně máš pravdu. Všichni si myslí, kdovíjak si při tom neužívám vrcholnou slast a přitom…“ Tvář mi protne zhoubný škleb.

Di tiše stojí u postýlek a vzhlíží ke mně. „Chtěla jsem tě jenom vyprovokovat…“ hlesne rozechvěle. „Myslela jsem, že vyletíš a vybiješ si vztek a bolest na... Raději já než ty.“ Bezmocně skloní hlavu.

Cosi se mi pohne v hrudi. „Pojď sem,“ řeknu tiše po chvíli, kdy ji mlčky pozoruju. Jen tak stojí, připravená na to, že bych ji mohl ublížit… Když ke mně poslušně dojde, chytím ji za ruce a stáhnu k sobě. „Neříkej hlouposti. Vím, že mi to neuvěříš, ale už nemáš důvod se mě bát.“

Rty se mi něžně otře o tvář. „Nebojím se, respektuju tě. Ctím tě.“

Chytím ji pevně za paže a odtáhnu ji od sebe. Co to řekla?! „Ne, na tohle nemám.“ Zavrtím hlavou a snažím se postavit. Jde to špatně, ale nevšímám si bolesti. Doklopýtám se až k oknu a zadívám se na zachmuřené nebe, které začíná blednout. Proboha, tak ona mě ctí! Vážně to řekla. Tohle mě nutí myslet na dojemné chvilky, jak bych měl v hrudi zaražený kůl. Čelem se opřu o sklo a zhluboka se nadechnu.

„Tobě to vadí? Já se omlouvám, ale myslela jsem, že tě to potěší. Chazzy, respekt je přece ve vztahu stejně důležitý jako třeba … láska,“ hlesne štítivě.

„Jenže tohle není respekt! Tohle je…" odmlčím se, protože nemůžu najít žádné slovo, které by to přesně vystihlo. „Chorobná oddanost. Tohle už není ani láska," hlesnu suše.

„Oddanost je pro upíra přece to pravý.“

„Pro upíra určitě, jenže jak jsi sama řekla, já jsem jenom citová troska a nikoliv upír.“ Tohle období mám už dávno za sebou a ani v té době jsem nechtěl něco, co by překročilo jisté meze, jenže se mi to vymklo z rukou, jak překvapivé! Sám pro sebe se ušklíbnu.

„Nemyslela jsem to tak. Omlouvám se,“ hlesne tiše. Slyším její nejisté kroky, kterými jde až ke mně. Když dojde svému cíli, opře se mi čelem o záda.

„Ale ona je to do jisté míry pravda. Nechci žádnou oddanost a vzhlížení. Chci normální vztah, kde je vzájemný respekt, důvěra a láska!“ pousměju se trpce. „Nemusíš nic říkat, vím, že už je pozdě…“ Neotočím se k ní. Nemohu, nejspíš bych to nezvládnul.

Těžce se odtáhne. „Proč by bylo pozdě? Vždyť z mojí strany to všechno máš.“

Tentokrát se otočím, abych se jí podíval do očí. „Z tvojí strany mám akorát poslušnost, nic víc! Tam dole jsi to byla ty. Sice na okamžik, ale aspoň na tu krátkou chvíli ses chovala podle sebe a ne podle toho, jak si myslíš, že to chci já!"

„Sakra, když jsem byla sama sebou, tak jsi mě málem zabil, jak ses ze mě snažil udělat někoho jinýho.“ Vjede si prsty do vlasů, zatímco se jí tvář zkroutí bolestí. „Nejsem lego, abys mě pořád předělával!“ zavrčí zoufale a natřese si vlasy. Tím jediným gestem mě znovu srazí na kolena. Vjíždí si do vlasů a hřmotně kolem mě pochoduje. „V mojí krvi snad cítíš, co v sobě mám!“

„Bohužel,“ odfrknu. „Cítil jsem to na té louce až moc dobře!“ připomenu jí situaci, kdy se tolik bála, že mi nechutná a já se div nezalknul tou její zvrácenou věrností. „Nechtěl jsem z tebe udělat někoho jiného. Chtěl jsem tě jenom trochu zkrotit, ale tohle … tohle jsem nechtěl.“

Zhroutí se na zem a probodne mě zoufalým pohledem. „Zklamala jsem tě…“ zašeptá s očima plnýma protivných slz.

Nejspíš jsem to s tou výchovou prostě přehnal, dojde mi, když vidím, jak přede mnou sedí na zemi. Hlavu v dlaních. Přikleknu k ní a pohladím ji po černých neživých vlasech. „Neplakej. Malému bude špatně.“ Pomohu jí vstát a posadím ji na postel. „Nikoho jsi nezklamala. Za tuhle situaci si mohu já sám,“ hlesnu  a stírám jí slzy, při čemž preventivně sjedu k jejímu podbřišku.

„Ale ty seš sakra nešťastnej kvůli mně." Přivine se ke mně a polibky se mi snažím vyznat tu svou chorobnou přítulnost.

„Nejsem nešťastný,“ zalžu trochu. Jsou okamžiky, kdy mám pocit, že je všechno tak, jak to má být. Bohužel většinou trvají nepřiměřeně krátkou dobu, takže si je nedokážu ani užít.

Di mě protne choulostivým pohledem a odtáhne se ode mě. Zhluboka se nadechne a zadívá se na mě prázdným pohledem. „Měla bych vypěnit a řvát jako tygr,“ povzdychne si.

„Tak to udělej,“ pobídnu ji nadějně a čekám, jak se zachová. Nemusí se bát, nic ji neudělám, ať reakce bude jakákoliv.

Můj vyčkávavý výraz ji rozesměje. Křivě se zašklebí. „To by se ti líbilo, co?" zavrčí pobaveně a nechá se ovládnout tím, co jsem se v ní dříve snažil udupat a nyní po tom tak tvrdě pátrám. „To tvoje fňukání mě štve,“ řekne s přímým pohledem do mých očí a vycení špičáky. „Nikdy si nevážíš toho, co máš! Nikdy nejseš spokojenej!“ Přejede mi prsty přes slastnou jizvu, až zvrátím hlavu.

„To máš pravdu, jsem věčně nespokojený,“ zabručím s úsměvem. Málem bych zapomněl, že tu jizvu vůbec mám. Už si ani nevzpomínám, kdy se jí dotkla naposledy. Od té jisté doby se jí vyhýbá jako čert kříži.

„To budeme muset změnit,“ zavrčí pobaveně. „Budu si tě muset převychovat podle svýho.“ Kousne mě nevybíravě do rtu. „Ten nápad se mi fakt moc zamlouvá,“ zaševelí pobaveně a prsty mi zajede do vlasů.

„Ono to s tebou nebude tak beznadějné, když ti stačí taková chvíle, aby z tebe byla zas rebelka,“ zašklebím se a nechám ji, aby mě kousala, kam jen se jí zlíbí. „Ale klidně s tou převýchovou začni, bránit se nebudu," vystrčím v širokém úsměvu špičáky a dál poslušně sedím.

„Sám víš, že se ze všeho vždycky rychle oklepu,“ uchechtne se pobaveně. „Začneme teda s výcvikem…“ Odtáhne se ode mě, stoupne si a roztáhne ruce v náznaku objetí. „Obejmi mě!“ Nařídí mi pevným hlasem. Úlevně se rozesměju. „No, tak nic,“ uchechtne se a posadí se mi zpět do klína.

Mám chuť se jí zeptat, jestli se tak rychle oklepe ze strachu a nedůvěry ke mně, ale radši mlčím. Ostatně – odpověď znám a nechci ničit chvíli, kdy se usmívá a dělá si ze mě legraci.

„Jsi vážně legrační," směju se jejím pokusům o výchovu. „Ale já ten výcvik klidně podstoupím, pokud na tom trváš," zadívám se jí do očí a v koutcích úst mi cuká smích.

Hraně si povzdychne. „Ty jsi asi vážně beznadějenej případ… Ale v něčem bych si tě mohla vycvičit,“ zamumlá přemýšlivě a pohladí mě po tváři natolik jemně, až vycením špičáky. „Zdá se, že už neumíš rozdávat tak něžný doteky, jako dřív.“

„Cože?“ přimhouřím oči a stisknu ji tupě v pase, až se zaškaredí. „Já že neumím být něžný?!“ zavrčím ostře. „Tak to sis mě asi vychovala špatně,“ olíznu jí zvráceně tvář, až se oklepe. „Nebo mě zkazily ty upírky,“ provokuju, abych v ní popíchnul žárlivost, kterou v sobě dusí.

Úsměv z její tváře vymizí a nahradí ho žárlivá, vzteklá grimasa. „Moc ráda slyším, že tě zkazily nějaký upíří děvky!“ zavrčí jízlivě a z očí jí natolik sálá žár a ohnivé plameny, až mám pocit, že mne snad ozařují

„Ale no tak," směju se a chytím ji za ruce, když se po mě ožene a podle všeho mi chce vyškrábat oči. „Dělám si legraci. Už budu hodný," zatvářím se jako neviňátko samo.

„Chazzy, tohle já nechci poslouchat,“ zamračí se a popotáhne, jako by se chtěla rozbrečet. „Pusť mě,“ dostane ze sebe a odtahuje se ode mě. Ovšem já si ji přitáhnu ještě blíž, až sebou prudce zacloumá a mně to vybarví ve tváři úsměv.

Sladce ji políbím na krk, až se mírně rozechvěje.

„Nelíbí se mi to.“

„Ale líbí,“ zamručím pochvalně.

„Chazzy, nemám na to teďka náladu, když ty jsi celou dobu chrápal s těma děvkama. Ale jak je nemáš, tak ti mám dát já?“

„Cože?“ uchechtnu se pobaveně, protože taková slova u ní slyším prvně. „Já myslel, že mi dáváš ráda.“ Záměrně použiju její výraz a provokativně se zazubím.

„Vtipný,“ vycení na mě zuby a obrátí se ke mně zády.

Znovu ji k sobě přitisknu, až tupě vydechne a z hrdelním zavrčením ji dotlačím k svému klínu.

„Chceš to? Fajn, budeš to mít!“ zavrčí a drápy mi přejede přes poklopec.

Trochu sebou cuknu.

Pobaveně vyprskne. „Já myslela, že jsi na takový doteky zvyklej.“

„Jsi nějaká drzá!“ zašklebím se na ni a chytím ji za zápěstí. „Buď opatrná. Křehké zboží, tak abys ho nepoškodila.“

„To bych to těm upírkám zavařila, co?" zavrčí pobaveně a znovu se mi snaží vyvléknout z náručí. „Pusť mě nebo o něj přijdeš,“ hlesne varovným hlasem, ve kterém je slyšet posměšnost.

„Spíš bys to zavařila sobě.“ Nahnu se k ní, abych ji políbil, ale ona mě kousne! „Au!“ usyknu a na okamžik stisk povolím, čehož využije a vyvlékne se mi. „Bestie!“ zavrčím příkře a vycením na ni špičáky, zatímco si palcem stírám krev, která mi stéká po bradě.

„Snad tě to nebolí?“ zašeptá a obezřetně mě pozoruje, proto ji protnu vroucným usměvavým pohledem, aby se nezalekla. Když uvidí, že je v bezpečí, posměšně mi pokyne. „Tak si pro mě pojď. Kde je ten drsnej upír, kterýho tak moc chci?“ olízne si dráždivě rty a probodne mě drzým žádostivým pohledem, až mi z hrudi vytane vášnivé zavrčení.

„Ty, takový strašpytel chce drsného upíra?“ zasměju se a přehodím nohy přes postel. „Ale jdi, ty brepto. Ještě by sis nadělala do kalhot.“

„Bylo mi jasný, že ty na to nemáš," ušklíbne se provokativně a vzrušivě si sjede dlaní do výstřihu. „Konečně začala být zábava…“ vyplázne na mě jazyk a probodává mě svůdným toužebným pohledem.

Opřený o pelest ji s úsměvem pozoruju, jak po mě hází dojemné pohledy. „Ty nedáš pokoj, co?" zavrčím, a když zavrtí hlavou, pokrčím rameny. „Dobře, jak myslíš, ale pak mi tu nebreč," ušklíbnu se tvrdě a nasadím výraz, jaký jsem měl, když jsem se vrátil po víkendu stráveným s upíry. Di se zhluboka nadechne, a tvář jí trochu pobledne, ovšem chce si hrát s ohněm, tak si hrát budeme, ale je mi jasné, že budu muset být hodně opatrný.

Zvednu se z postele a sebevědomou chůzí k ní dojdu, abych ji pevně chytil po krkem a s povýšeným úsměvem se jí zadívám do očí. „Troska je pryč. Můžeme si hrát," zachechtám se a majetnicky ji políbím.

Zasténá mi při tom polibku do úst. Chvilku jí trvá, než se dostane z tíživého ochromení, ale pak mi polibek vrátí se vším všudy.

Zadívám se jí nadřazeným pohledem do šedých obezřetných očí a odhodím ji do měkké postele, až chromě zalapá po dechu.

Di se bezstarostně rozesměje, zvedne hlavu a blyštivě na mě vycení špičáky.

„Neraduj se předčasně, lásko," blýsknu očima a zašmátrám do nočního stolku, ze kterého vytáhnu blyštivá pouta. Poznám, že při pohledu na ně v ní trochu zatrne. „Snad sis nemyslela, že bych si sem něco takového zapomněl vzít?" Reaguju na její výraz. Tvrdě ji chytím za levou ruku a začnu jí pomalu hladit od paže až po zápěstí. „Hezky si tě ukřižuju," usměju se. „Ale neboj, nohy ti nechám volné, aby se mi dobře dostávalo k pramínku horké krve z tvojí něžné tepny," zašeptám chtivě a olíznu si špičáky.

Znovu zalape po dechu a tvář jí protne záchvěv strachu, který okamžitě vymaže a na tváři nasadí sebevědomý výraz. „Skoro to vypadá, jako bys zapomněl, jak se děsí nevinný oběti.“

Nakloním hlavu na stranu, zatímco se jí snažím uchytit obě zápěstí a uvěznit ji do okovů, ovšem ona se mi rychle vyvlékne. „Ale zapomněl jsi, že já už nevinná nejsem! A rozhodně si chci hrát po svým!“ zachraptí a vycení žádostivě špičáky, zatímco se mi snaží utéct.

Hrábnu po ní tak prudce, až jí drápy nechtěně zaseknu do kůže a ona bolestivě usykne. Chci se jí omluvit, ale pak si uvědomím, že tenhle Chester nic takového nedělá. Místo omluvy se jen ušklíbnu a přitáhnu si ji k sobě.

„Jenže na tohle se tě nikdo neptá. Budeš dělat to," přejedu jí drápem po tváři, "Co chci já!" dodám a sjedu až do výstřihu, kde jí poškrábu na ňadrech. „Rozumíš?" zvednu k ní temné oči, a když neodpovídá, trochu jí stisknu ránu na boku, až sebou škubne a přikývne. „Hodná holka," usměju se křivě a pohledem sjedu na její pootevřené rty. „Co takhle křížek na jazyk?" zeširoka se usměju. Nikdy bych nic takového neudělal, ale když provokuje, musím ji trochu pozlobit…

„Když nemáš nic lepšího,“ ušklíbne se mdle a vyplázne jazyk. Chvěje se však natolik mocně, že je mi jasné, jak hodně se bojí.

„Koleduješ si," řeknu po chvíli, co si ji přeměřuju s přimhouřenýma očima a stále s tím křivým úsměvem. „Ale jak myslíš." Hrábnu do šuplíku, kde mám kromě pout ještě další poklady spojené s upíří slastí, ale místo křížku vylovím žiletku a schovám ji do dlaně, aby nepoznala, že ji chci oblafnout. Uvidíme, kam až to nechá zajít.  „Zavři oči a otevři ústa!" přikážu jí a čekám, jestli to vážně míní dotáhnout do konce nebo má ještě nějaký pud sebezáchovy a nakonec couvne.

Zatne zuby a snaží se zklidnit svůj dech. Na tváři nahodí rádoby frajerský úsměv a s úšklebkem se mi zadívá ohnivě do očí. „Jen do toho,“ pobídne mě dusivým hlasem. Zhluboka se nadechne, otevře hloupě ústa a vyplázne jazyk. Bezmocně zavře oči a ještě více se rozechvěje.

Ona by se vážně nechala radši sežrat, než by couvla. Zavrtím hlavou a chytím jí za krk, čím ji vyděsím ještě víc. Cítím, jak se klepe a jak moc se bojí, ale ta její sebedestruktivní odhodlanost je šílená.

Rozevřu dlaň a vezmu žiletku do prstů. „Zandej jazyk do pusy, ať mám jistotu, že ho nesetřeseš,“ řeknu posměšně. Vidím, že na okamžik zaváhá, ale nakonec mě poslechne.

Nakloním se k ní co nejblíže a prsty jí vklouznu do úst. Cukne sebou, ale drží dál! Párkrát jí hrotem žiletky přejedu po jazyku, ale když jí ani tyhle krvácející ranky neodradí, položím ji na jazyk a pusu jí zavřu. Odtáhnu se od ní a se zájmem sleduju její reakce.

Převaluje žiletku v ústech a tváří se natolik zděšeně, až mám obavu, aby se z toho strachu ještě probrala. Když se po chvíli nic neděje, otevře jedno oko a nechápavě se do mě zabodne pohledem.

Rozesměju se jako na povel.

Otevře i druhé oko a prsty uchopí žiletku. Protne ji nechápavým pohledem a povytáhne obočí. „A tohle má být jako vtipný?“ hlesne sarkasticky a na tváři jí vytane vítězný úsměv. Je vidět, jak neskutečně se jí uleví. „Takže teď už si můžu hrát já?“ olízne si rty.

„Ne!“ zavrčím a znovu nasadím svůj zlý výraz, který si Di tentokrát bezvýhradně užívá.

„Chci si tě označkovat,“ zavrčím ďábelsky a žiletku jí seberu. Prohlížím si ji jako kus žvance. Jako bych chtěl najít místo, kde by se moje značka vyjímala nejlépe. „Takhle se mi to bude dělat lépe,“ ušklíbnu se a začnu jí žiletkou přejíždět dráždivě po těle a zkoumat každý centimetr její kůže.

Nevybíravým způsobem z ní servu kalhoty, až zalapá po dechu. „Copak, maličká?“ zachraptím a probodnu ji chtivým majetnickým pohledem.

Di jen polkne a sjede mě roznězněným pohledem.

„Ale no tak, na to mě vážně nedostaneš,“ odfrknu pobaveně a drsně ji kousnu do stehna, až se pode mnou prohne a otevře ústa v sladkém zasténání, které mnou projede jako elektrický proud.

„Co to děláš?" škubne sebou.

„Jsi moje, ne?“ zavrčím zastřeně. „Tak si tě hezky označím,“ zašklebím se a žiletkou jí do třísla kreslím ozdobné CH, zatímco mě maličká pozoruje vyděšenýma šedýma očima.

„Ty sis mě sakra podepsal?“

„Říkal jsem, že jsi moje.“ Jazykem přejedu přes ranku, až zalapá po dechu a znovu vnímá nastupující slast z mého jedu. Přejedu ozdobné CH, které jsem jí vykouzlil do jemné kůže, ještě několikrát jazykem s myšlenkou na slastnou jizvu, abych se pak narovnal a s křivým úsměvem pozoroval svoje dílo.

Di se nahne, aby si to mohlo prohlédnou, ale já ji zatlačím do peřin. „Jen hezky lež," řeknu a přejedu jí po čerstvě zahojené rance, až pode mnou tlumeně zaúpí. „Nádhera," vydechnu jí do úst a rukou zajedu do jejích kalhotek. „Co udělat ještě jednu jizvičku jako měla Mia?" zavrčím chtivě.

Sténavě se pode mnou prohne. „To neuděláš…“ ušklíbne se pobaveně a znovu zasténá, když jí prstem pohladím po své značce. Když mi to chce vrátit a sáhnout mi na krk, pevně ji chytím za zápěstí.

„Ne, ne, maličká. Teď si hraju já!“ dostanu se k ní blíž a kousnu ji do rtu, abych se polibky dostával zpátky k jejímu klínu.

„Ty to fakt chceš udělat?“ dostane ze sebe.

„Snad by ses nebála?“ vycením na ni divoce zuby.

„Vůbec,“ ušklíbne se sebejistě a rozevře přede mnou stehna, až mám chuť blaženě zavýt.

„Bude se ti to líbit,“ usměju se na ni hrozivě, když z ní servu kalhotky a nacpu se jí mezi nohy. Naprázdno polkne, až mě tím pobaví. Líbí se mi, jak je nejistá, a i když se stále snaží vypadat sebejistě, moc se jí to nedaří.

„Jsi roztomilá, když se snažíš být takhle statečná," přejedu jí znovu po slastné jizvě. Nechci jí ubližovat a ubližovat jí nebudu, ale … ten nápad s vyrytím své iniciály se mi neskutečně líbí. Je jen moje. Teď už napořád. Ať se stane cokoliv, tohohle se už nezbaví – bude označená navždy!

Zaberu se tak do svých myšlenek, že si ani neuvědomím, jak se tomu připitoměle usmívám. Až když se Di trochu zavrtí, vrátím se zpátky do reality. „Buď hodná," věnuju jí úsměv a pak se skloním, abych ji na tu jizvu mohl políbit. „Zlobíš." řeknu, když se prohne a zavzdychá. Chytím ji za boky, abych si ji mohl přidržet a jazykem ji pohladím v klíně.

„Chazzy..." vydechne slastně.

„Říkám ti, buď hodná," zavrčím s úsměvem, a když se zklidní, znovu se k ní skloním, ale tentokrát jí kousnu. Snažím se být opatrný, ale přesto bolestivě vykřikne. „Pššt," tiším ji mezi tím, co jí z citlivých míst slízávám krev a snažím se o jednu z nejsladkobolnějších jizev.

„Chazzy!" zaskučí, když v ní začne narůstat rozkoš. Snaží se mi vytrhnout, ale nemá šanci. Stačí ještě pár doteků na jejím nejcitlivějším místě a vybuchne pode mnou jako sopka, zatímco se jí z úst dere dlouhý slastný výkřik.

„Co na to říkáš, lásko?“ zahledím se jí s ryze mužským uspokojením do tváře, tolik rád, že ji mohu takhle ovládat.

„Nedělej to…“ vydechne zalykavě s přerývaným dechem.

„Už je to hotové," zazubím se a lehnu si na její potem orosené tělo. „Nesmíš křičet nebo vzbudíš děti," směju se jí do úst, zatímco ji líbám a prsty přejedu po svém díle, až mě při té rozkoši, co jí při pouhém doteku prostoupí tělem, znovu kousne do úst. „Teď tě mám ve své moci už napořád!" zavrčím toužebně, i když to není tak úplně pravda. Ozdobné CH jí už bude dostávat do nebe pořád, ale citlivost téhle jizvy po pár dnech postupně vymizí. Jen si chudák užije každý můj dotek! „Co takhle ještě nějakou jizvičku lásky? Začalo mě to bavit!" zavrčím tyransky, zatímco ji hladím po těle a fascinovaně se dívám na její ústa a jazyk. Najednou mám takovou potřebu ji vlastnit, že bych jí nejradši prokousal každičký milimetr kůže!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 12. kapitola: