OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 17. kapitola

05.12.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 898×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola - „Je mi to líto, Chazzy…“

Chester

„Stalo se něco?!“ hrkne ve mně v té nejhorší předtuše, když ve dveřích uvidím pobledlou Miu.

Protne mě starostlivým pohledem a zavrtí hlavou. „No, kde jsi?!“

„Byl jsem doma… Děti jsou v pořádku?“

„Samozřejmě, že jsou v pořádku,“ odsekne o poznání klidněji. „Jenom jsem měla strach, jestli tě někde něco nesežehlo…“ Chytí mě za límec.

„Ne, jsem v pořádku. Našli jste něco?“

Mia jen zavrtí hlavou. „Vypadáš hrozně…“

„Díky,“ ušklíbnu se a otočím se ve dveřích na patě. „Tak já zas letím. Nejpozději zítra jsem zpátky. Ještě to s dětmi prosím tě vydrž,“ hlesnu a políbím dvojčata na čelíčko. Jakmile je zas položím na zem, batolí se po koberci a hrají si s Baltazarem.

„Neboj se, nic jim chybět nebude,“ slíbí mi a doprovází mě nostalgickým pohledem.

***

Diana

Vykřiknu v agónii, když mi na břicho položí hořící předmět. Ten nezaměnitelný křížek, díky němu se místo naplní puchem škvařeného masa. Ten oheň není viditelný, ale já cítím, jako bych skutečně hořela. Ta bolest je neúnosná, nikdy jsem takovou nepoznala…

Prohnu se a snažím se ze sebe ten žhavý křížek setřást, protože cítím, jak se mi zažírá hluboko do masa. „To bolí!“ zaspílám zoufale a křičím z plných plic, dokud mám sílu.

Chester se nakonec přeci jen smiluje a se smíchem ze mě předmět smete. „Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by toho vydržel tolik, co ty. Jsi vážně úchvatná…“ Olizuje mi žhavou ránu a svým jedem mi ubližuje ještě víc.

Při jeho nechutně zvrácené pokloně se musím ironicky usmát. „Měla jsem ty nejlepší učitele,“ dostanu ze sebe omámeně a přimknu víčka pevně k sobě. Je tak těžké připustit si, že jsem na všechno zůstala sama. Cítím se tak zbytečná a prázdná, když se mnou už můj syn není. Když už neexistuje.

Vím přesně, že zemřu a už se jen modlím, aby to netrvalo dlouho. Chester, můj skutečný Chester, se o naše dvě děti postará. Nedovedu si připustit, že by mi taková muka způsoboval on… Že by mě až tolik dokázal týrat. Vím, že on se postará o naše dvě děti. Moje dvojče bude mít svého upíra, mou první lidskou lásku a společně budou všichni šťastní. S touhle myšlenkou mohu bolest odejít, protože já už žít nedokážu…

Celé tělo se mi chvěje zhnusením a nechutí jejich doteků, které mi ti dva věnovali. Oba si mne brali s takovou náruživostí a touhou, až jsem se zalykala brutalitou. Nikdy jsem nic tak … zlého nepoznala.

Ne, teď už nemám svůj hloupý vysněný svět, ve kterém byl Chester tím jediným, kterému jsem podlehla. Kterému jsem patřila! Tušila jsem správně, že až budu mít sex s někým jiným, bude to pro mě peklo…

„Nebudeš se ani bránit?“ hlesne rozechvěle Chazzy a nechá mě zadívat se mu do tváře.

Beztak ho nepoznám, ani kdybych chtěla. Díky té svěcené vodě, kterou mi nakapali do očí, vidím jen rozmazané stíny a všechno se zdá o tolik zmatenější a strašidelnější…

„No tak se braň!“ zařve na mě vztekle Dick z rohu pokoje a můj Chester mi přejede drápy po čerstvě rozedraném mase, až vykřiknu bolestí a vyhovím mu.

Vydoluju ze sebe tak mocnou dávku feromonů, kterou se snažím držet tak dlouho, dokud nevypustím duši. Třeba zemřu vysílením, protože cítím svou lepkavou krev na svém těle. Uniká a nemá stání. Díky bohu, brzy přijde konec…

Když na čele ucítím cosi palčivého, s hlubokým bolestným povzdechem vyvalím oči a zanaříkám. Ten neskutečný žár nemůže mít na svědomí nic jiného, než ten protivně mučící stříbrný křížek, který mě mučí ostrou bodavou bolestí. Znovu zoufale vykřiknu v té náhlé agónii a prohnu se.

„Tohle mě nepřestane bavit…“ hlesne pobaveně Chester, zatímco zvedá tu mučící zbraň z mé pokožky.

„Zabiješ jí!“ prská naštvaně Dick. „Já jsem si jí chtěl nechat!“

„Neboj se. Ona přežije.“ Chester si je tak jistý, až mě to děsí. „Ona má tuhý kořínek a jen tak něco ji nezabije… Viď, miláčku?“ zavrčí a prokousne mi spodní ret.

Když mi položí ten žhnoucí křížek na hruď, zalapám po dechu a díky té ostré bolesti a vysílením feromonů omdlím.

***

Chester

Jsem třetí den bez krve a to celodenní pátrání, které jsem dneska snažil dohnat i za včerejšek, se na mě podepsalo ze všeho nejvíc. Už mě opouští síla, naděje i chuť jít dál, protože sám vím, že Diana bez mého jedu dlouho nevydrží. Leda by se stal zázrak a při životě ji držel upír stejně tak, jako kdysi Dexter…

„Ty ale vypadáš,“ zhodnotí můj zjev pesimisticky Nick a těká po mém těle, jako by se děsil. „Kdys naposledy mi řekni?“ hlesne a svraští čelo.

Jen pokrčím rameny. Jako by mě snad mohlo něco takového zajímat…

„Ty jsi vůl,“ otituluje mě a zavrtí hlavou.

Posadím se do křesla, zatímco Nick vymizí jako pára nad hrncem. Zadívám se kolem sebe na ty lesklé mučící nástroje. Dlouhé a ostré břitvy. Honosné skalpely. Po domácku vyrobené dlouhé ocelové tyče s bodci. Stříbrné křížky, řetízky i tyčky s rukojetí.

„Vypij to. Nemůžu se na tebe dívat,“ zavrčí a nacpe mi do ruky sklenici teplé krve. Okamžitě zapadne do křesla naproti mně a já potlačuju nutkání dát si hlavu do dlaní a tvářit se jako bezmocné malé štěně.

Namísto toho do sebe raději vyliju krev, jejíž chuť ani nevnímám. Prolétali jsme s Abs všechny pofiderní upíry, které v okolí známe. Nakoukli do starých domů, obešli města, ale … nic!

„Je mi to líto, Chazzy…“ ozve se tiše.

„Je tu Bianka?“ odkašlu si a postavím sklenici na stolek. „Asi potřebuju proboudnout i druhou nohu. Nebo rovnou srdce kůlem.“ Rezignovaně se ušklíbnu.

„Ale copak to tu slyším?" Protáhne rozličně zrzavá upírka a posadí se mi do klína. „Nesmíš tak rychle ztrácet naději, miláčku,“ zapřede a kousne mě nevybíravě do ucha, až potlačím usyknutí. „Takovýho drsnýho upíra přece nerozhodí, když mu někdo sebere jeho oblíbenou hračku,“ zavrčí přísně a drápy mi po hrudi kreslí krvavé obrazy.

„Drž hubu a dělej, co ti jde nejlépe!“ zavrčím ostře a drapnu ji za zápěstí, když mi chce zajet dlaní do kalhot. „Tohle nemyslím!“ syknu s přímým pohledem do jejích chtíčem zakalených očí.

Musím přijít na jiné myšlenky. Už mi nepomáhá ani ten zasraný alkohol! Potřebuju ze sebe dostat tu zoufalost, beznaděj a zuřivou zlomenost, která je s každým dnem větší a větší. Musím se uvolnit prostřednictvím bolesti, a jestli nezabere tohle, tak už vážně jenom slunce…

Usyknu, když mi na hruď přitiskne hořlavý křížek a já ucítím zápach škvařícího se masa a bezbřehou tišící bolest. Pot mi stéká po těle, když si se mnou násilně hraje a nechává stříbro mazlit se s mou kůží. Mám pocit, že jsem v jednom ohni… Že vážně hořím v pekle, kde mi každý centimetr kůže olizují ohnivé plameny té nejpalčivější bolesti. Stejné plameny, jaké mívala Diana v očích…

„Tak jak se ti to líbí?“ vrčí její škodolibý hlas. Ona se v tom skutečně vyžívá. Nikdo to nedokáže tak jako ona, snad jenom moje maličká je lepší…

Propadám se tomu čím dál více. Víčka mám pevně semknutá, zatímco se snažím bolestí si vyrvat duši z těla. Nesmím myslet, protože to bolí mnohem víc, než tohle bezbřehé týrání. Když však náhle ucítím i cosi jiného, než jen pálící se tkáň, zpozorním. Musím být do čista šílený, ale ta vůně, která mi projede chřípím až do mozku… Takhle voní jenom Di!

Místnost se se mnou motá a já stále nevím, co jsou jen mé představy a co je skutečnost. Když po chvíli konečně začnu normálně vnímat a rozhýbávat své bolavé tělo, uvědomím si, že to Diino aroma cítím stále a dokonce ještě intenzivněji!

Okamžitě zavětřím a pevně se postavím na nohy.

„Chazzy, co se děje?“ pozvedne Nick nechápavě obočí.

„Ty to necítíš?“ vydechnu okouzleně.

„Co bych měl cítit? Chazzy?“ volá za mnou, ale já si ho nevšímám.

Mé kroky směřují po té vůni, která mi dala smysl bytí. Je čím dál silnější! Tohle nemůže být možné! Diiny feromony vycházejí z pokoje, který podle všeho patří Joeovi. Zprudka rozrazím dveře a z toho, co se mi naskytne za pohled, se málem sesypu!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 17. kapitola: