OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 22. kapitola

10.12.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 803×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

22. kapitola - „Slíbil jsi mi, že když budu bez dítěte, můžu odejít.“

Chester

Byl jsem natolik vzteky bez sebe, že jsem si ani nevšiml, že moje maličká už se probudila. Ničil jsem, rozdupával a zlostně rval na kusy ty křehké květy lilií, které jsem ráno našel u nás v posteli. Byl tady! Nechal mi tu kytici jako připomínku mých nezdarů. Jako vzkaz, že mi mou Di může kdykoliv vzít zas! Byl v naší ložnici, zatímco já jsem poklidně spal a nic netušil!

„Jsem tady. Můžeš být klidná,“ hlesnu a snažím se svůj výraz nenávisti, zlosti a nechuti změnit na milý. Přisednu si k ní a chytím ji za horkou dlaň, zatímco ke mně upírá své nevinné oči.

„Kde proběhlo naše první milování po rozchodu?“ hlesne rozechvělým zrychleným hlasem.

A mně se v myšlenkách vynoří scéna, při které se musím ušklíbnout.

„Dneska nemám chuť hrát si s tvým tělem, chci se opít tvou krví,“ zavrčím jí pobaveně do ucha, když se svíjí a nechávám ji upadat do sladkého šílenství.

„Sakra!“ zasténá zoufale a prohne se v euforii, když se do ní zakousnu a živím se šťastnou krví, která mi tak moc patří.

Kterou tak moc chci! Drtím její útlé tělo a tisknu ji k sobě, zatímco ji tlačím v rohu koupelny a nemohu se jí nabažit.

„Tohle ne! Ne!“ zabrečí a rozklepe se ve vzrušení, které jí dávám do těla. Její rozkoš je tak silná, až vykřikne a já ji strhnu na dlažbu koupelny pod sebe.

Radostně sténám s ústy plnými krve, protože ta chuť je naprosto dokonalá. Ona mě miluje a já se jí za to nemohu nabažit! Když mě nemožně nakopne a maličko mě od sebe odstrčí, jsem úplně bez sebe, protože mě odtrhla od té ambrozie!

„To jsi neměla dělat!“ zavrčím náruživě a vrhnu se na ni tak zuřivě, až se pode mnou zajíkne. Přitisknu ji k podlaze celou vahou svého těla, až zalapá po dechu a já sebejistě ušklíbnu, když mě začne drápat do paží a snaží se proti mně bojovat. „Že by se v tobě konečně probrala zase ta moje divoká Di?“ zašklebím se a znovu se mi snažím dostat k otevřené ráně, kterou si tak úpěnlivě snaží zakrýt.

Znovu a znovu ho od sebe odstrkává a mně to tak příšerně irituje! „Přestaň!“ štěknu zle a přitáhnu si ji obkročmo k sobě, až jsme klínem klín. „Teď to bude po mém!“ zavrčím temně, div ji tím vyděsím k smrti.

Zeširoka rozevře oči a vnímá mě se zoufale bijícím srdcem v těle. Snaží se mi utéct, ale oproti mně nemá žádnou šanci. Svíjí se a nechává se divoce líbat. Jen co se jí dostanu mezi nohy, zručně přirazím a zakousnu se jí do krku s takovou vervou, že se zhroutí v naprosté rozkoši.

„Sakra,“ usykne slastně.

A mně dochází, že tohle je prakticky její první orgasmus, který zažívá přímo při sexu. Trne mi sebevědomí, když jsem ji dokázal přivést na vrchol při proniknutí!

„Jsi první, která se mi udělala při vstupu,“ usměju se sebevědomým křivým úsměvem a v hrudi mi trne jakési zadost učinění.

„Hajzle!“ dostane ze sebe v opadající slasti a nemá ani sílu se bránit, když si ji vášnivě začnu brát.

Není to nic něžného, ovšem ona se pode mnou protahuje tak hříšně, až mi od rozkroku do těla procházejí slastné impulsy a její horká šťastná krev mě v žaludku doslova hřeje. Když mi po chvíli přeci jen začne pohyby nejistě vycházet vstříc a povzdychávat mi do rtů, v hrudi mi vytane povědomí pocit radosti. Chci si tuhle jízdu naprosto vychutnat!

Je sladká, jak se mi snaží přizpůsobit. Chci se jí znovu zakousnout do krku, ale nemůžu se nabažit jejích přivřených víček a chvějících se rtů, ze kterých vycházejí vzdechy, při kterých mi pokaždé zatrne ve slabinách. Nakloním se k ní a jazykem proniknu mezi její pootevřené rty. Zaboří ruce do mých vlasů, hraje si s nimi, laská je prsty a já… ji nechávám…

Svou dlaní jí zezadu zajedu do vlasů, zatímco druhou se opírám, abych na ni příliš netlačil. Líbí se mi, když se mi se vší vervou i něžností věnuje. Nechávám ji dokazovat mi, jak moc mě potřebuje. Jak moc mě miluje. Občas zvrátí hlavu v záchvatech rozkoše a znovu se mi oddá.

Když se blížíme oba ke svému vrcholu, nešetrně mě kousne do krku, jako by mi snad chtěla vrátit mé počínání.  Šklebivě se uculím a zavrčím ji v rozkoši do ucha, zatímco přirážím. Když přijde její druhý výstup, zakloní hlavu v přívalu slasti, popelavé oči rozšířené a hluboko zabodnuté do těch mých. Vykřikne mé jméno a v tu chvíli zavřu oči a propadnu se do vlastního hříchu, divoce zakousnutý v jejím hrdle, aby mi neunikla žádná kapička té nejšťastnější krve na světě.

„Hm, dvakrát za jednu jízdu jsem dost dobrý,“ pochválím se narcisticky a vlepím jí pusu. Svezu se vedle ní na studenou podlahu. Mia je možná profesionálka, ale tohle se mnou nikdy udělat nedokáže. Chybí jí ta jiskra i nezkušenost s jakou se mi Di oddává a já bezmezně přijímám.

„Dobrej?“ ozve se s odfrknutím. „No tak, Chazzy, trochu víc sebevědomí. Byl jsi úchvatnej!“ roztáhne ústa v širokém zářivém úsměvu a obkročmo se na mě posadí.

Ihned se do mě vpije ústy a snaží se pro sebe urvat další doteky. Trochu se odtáhnu. „Ty ještě nemáš dost?“

„V koupelně,“ hlesnu, když mi hlavou projede ta vzpomínka. Prsty ji pohladím po hřbetu rozechvělé dlaně a zadívám se jí do očí.

„Co se stalo?“ Pohledem sjede ke dveřím, kde se válí rozedrané části lilií. „Proč jsi zničil ty kytky?“

Svraštím čelo, protože se mi do odpovědi moc nechce. Vím, že jí to akorát ublíží a vyděsí. „Spíš mi pověz, co tvé oči? Vypadá to, že se to trochu zlepšilo, ne?“ Chytím její obličej jemně do dlaní a zblízka se na ni zadívám. „Už trochu rozeznáváš mou tvář?“

„Už vidím na blízko celkem obstojně,“ zazubí se. „Ani nevíš, jak moc mi chyběla tvoje tvář… Tvoje úsměvy a škleby. To, jak protáčíš oči, když tě naštvu. To, jak mě temně probodáváš svýma černýma duhovkama…“ šeptá srdceryvně a polyká slzy.

„Jsem moc rád, že vidíš…“ zahrnu ji drobnými polibky. „Přinesu ti nějaké oblečení,“ dodám, když sjedu její tělo zahalené do deky. „A krev.“ Znovu ji políbím a zjišťuju, jak je těžké se od ní odtrhnout, když je zas tady se mnou… „Ani nevíš, co pro mě znamenáš,“ vpiju se jí do rtů. Asi mě vážně dohání ta lidská zamilovanost, protože ten podivný pocit kolem žaludku cítím snad prvně.

Svými štíhlými prsty mi pocuchá vlasy a tiskne mě k sobě, co nejvíc může. Vrací mi polibky a hladí mě zkřehlými dlaněmi po kůži.

Když se od ní odlepím, vyznává mi tím němým rvoucím pohledem lásku, až se mi svírá hruď. Není pochyb o tom, jak moc mě potřebuje… A jak moc potřebuju já ji! „Hrozně jsi mi chyběla…“ přiznám. „Hrozně moc,“ zašeptám jí do rtů, ale když se ke mně chce přitisknout, vyvléknu se jí a raději jdu hledat oblečení. Pokud to půjde takhle i nadále, tak mě ten cit za chvíli úplně zblbne.

Otevřu skříň a vylovím z ní kromě spodního prádla také džíny a teplou mikinu, protože je od té doby, co jsem ji přinesl pořád prokřehlá a moje blízkost jí moc nepomůže...

„Ukaž, pomůžu ti. Obleču si tě," usměju se, a ve chvíli, kdy jí navlékám kalhotky, začnu bojovat s myšlenkou, jestli je opravdu navléci, nebo raději svléci.

Di si mě prohlíží s okouzlujícím a oddaným pohledem. Pohladí mě škádlivě prsty po tváři a s velkou dávkou něhy mě políbí. „Dej mi chuť do života, prosím.“

Nahnu se k ní, abych ji dlouze políbil, ale když ucítím, jak se zase celá rozklepe zimou, odtáhnu se od ní. „Uděláme to jinak…" hlesnu a zazubím se.

***

„Je to lepší?“ pozvednu usměvavě obočí a dívám se, jak uvolněně leží ve vaně, plné horké vody.

Lehce přikývne a zadívá se zmateně na své tělo. Výraz její tváře se po chvíli mění v zoufalý a beznadějný, když si prohlíží strupy a nafialovělé modřiny, které zdobí její bělostnou pokožku. Chytí si hlavu do dlaní a panicky se rozbrečí.

„To se všechno zahojí, Di.“ Pohladím ji po dlouhých černých vlasech. „Nemysli na to. Všechno zase bude fajn.“ Schválně použiju její slovo, které jsem si díky ní tak moc oblíbil. Nemyslím tím jen na její rány na těle, díky kterým se na ni bojím sáhnout, u ní se bude muset zahojit zejména duše.

Ve vzteku praští otevřenou dlaní do hladiny vody, která se rozstříkne až na mě.

Z vlasů mi kape mokrá voda. Po celém obličeji mám kapky a trochu vyjeveně shlížím na mou maličkou, která se culí jako měsíček na hnoji.

„Promiň, ale děsně ti to sluší,“ zazubí se.

„Mně za každé situace,“ zatvářím se na oko namyšleně a prsty si sjedu k rozepínání kalhot, až mě Di téměř hypnotizovaně pozoruje.

„Co to děláš?“ hlesne, když pozoruje, jak se svlékám.

„Chci si tě také trochu zahřát!“ Vlezu do vany a přitisknu ji k sobě, až zadrkotá zuby. Obličej mi protne zářný úsměv a já se nahnu ke kohoutku, abych pustil teplou vodu, protože díky mé přítomnosti bude rychle vychladat.

Když se na ni nalepím svým ledovým tělem, zalapá po dechu. „Sakra, myslela jsem, že tohle je moje soukromá koupel!“ zašklebí se a prohrábne mi vlasy.

Vysadím si ji na klín a sám se opřu, zatímco se ke mně Diana tulí.

„Dávej mi těchto krásných chvil, co můžeš… Já se ti odměním,“ zašeptá mi svůdně do ucha.

„To zní více než slibně,“ blýsknu v úsměvu špičáky a lehce jí drápy přejedu po páteři. Nakloním se, abych ji mohl políbit, a dlaněmi sjedu na vystouplé hroty jejích bradavek. „Co trochu jedovaté lásky do žil?“ vrním mezi polibky, kdy ústy sjíždím po křivce jejího krku na to tepající místečko. Nečekám na souhlas, v jediném okamžiku svými ostrými zuby protrhnu jemnou kůži, až se celá prohne a zavzdychá.

Poznám, že mě mám i přes to všechno, co jsem jí provedl a jak jsem se k ní choval, ještě pořád ráda. Přitisknu ji k sobě nejvíc, jak jen můžu a nenasytně a sobecky si beru to, co je moje. Jenže tentokrát mi vyznání prostřednictvím krve, ze které cítím malátnost po celém těle, a hlava se mi slastně motá, nestačí.

„Řekni to… Potřebuju to slyšet…" vydechnu a naléhavě se jí zadívám do šedých něžných očí, kde v pozadí duhovek tančí ďábelské plamínky. Nevím proč, ale najednou nutně potřebuju slyšet její vyznání na hlas… Tak dlouho mi ho neřekla! Snad se chci ujistit, že po tom všem, je tohle skutečný cit a ne jen nějaká pouhá oddanost.

Mírně se vyděsí. „Sakra, copak jsi to necítil? Vždyť to přece víš.“

„Cítil, jenomže…“ S pohledem do jejích očí se zarazím.

Do hajzlu, chovám se jako blázen! Trochu se odtáhnu a opřu se zády o vanu, zatímco v průzračné hladině pozoruju svůj pokřivený obraz. Karikatura, vysmívá se mi mé upíří já snad čím dál víc. Karikatura…

Di polkne a prudce zavrtí hlavou. „Ne! Teď ne,“ dostane ze sebe rozechvělými rty a dlaněmi se chytí za bílé okraje vany, tak silně, až jí zbělají prsty. „Teď nesmíš být takovej! Nesmíš!“ vyjekne zoufale tichým rozbolavělým hlasem. Pevně mě chytí dlaněmi za tvář a zaryje se mi do pokožky, až mi v očích vytane příznak mírné bolesti.

„Jak to myslíš?“ zamračím se.

Copak se nikdy nesejdeme na stejné vlně? Po každé bude jeden z nás chtít přesný opak toho, co bude v tu chvíli cítit ten druhý?

„Potřebuju tě, srašně moc! Nikdy jsem nikoho nezbožňovala jako tebe, ale bojím se, že když nebudeš pro ostatní ten drsnej zlej upír, tak nás neuhlídáš! Prosím tě, buď na venek ten největší hajzl, kterej kdy chodil po týhle zemi, protože stejnýho teď máme v patách a já mám strach. Hroznej strach!“ V očích jí tane veškerá hrůza, až mě to na chvíli oněmí a ošiju se.

„Jako bych nebyl,“ zadívám se na ni s poušklíbnutím provinile. Povzdychnu a zatlačím do sebe jakýkoliv náznak citu. „Nemusíš se bát. Nedovolím, aby se ti ještě něco stalo. Tobě, ani dětem…“ hlesnu temně.

Nemohu se tomu tolik poddávat nebo z toho zešílím. Ta láska, bezbřehá zamilovanost mě strhává do podivné prázdnoty, kdy mi ani její doteky nedokážou pomoct od agónie, když nevím, zda mě skutečně miluje. Nejhorší je, že na to nejsem zvyklý a nevím, jak s tím naložit. Myslel jsem, že největší zásah do mého chladného srdce už proběhl, ale asi jsem se mýlil…

Vděčně mě políbí. „Děkuju, lásko.“ Zlíbá mi celou tvář a dychtivě se ke mně nakloní. „Když mi to dovolíš, pomůžu ti. Nebudeš v tom sám!“

„S čím mi chceš pomoct?“ zavrčím tupě a vymaním se z jejího sevření. „Snad mi nechceš říct, že i přes všechno riziko se chceš zas chovat jako krvelačný upír?!“ hlesnu napjatě, zatímco se ve mně mísí pocit selhání a hořkosti.

Plaše těká pohledem po mé tváři a kouše si rozechvěle spodní ret, zatímco jí oči planou jakousi touhou. „Nechci, aby … aby to všechno leželo jen na tvých bedrech. Já i děti jsme pro tebe dost velkou přítěží a …“

„Přítěží?!“ zopakuju trpce, když jí skočím do řeči. „Tak tohle si myslíš? Že jste pro mě přítěží?“ hlesnu, pozastaven nad tím, jak absurdně přemýšlí!

Di se vyjeveně stáhne a zírá na mě neuvěřitelně překvapenýma očima a pootevřenými ústy, jako by nevěděla, co říct.

„Aha,“ ušklíbnu se a beru její mlčení jako souhlas.

Posral jsem to víc, než jsem tušil! Jsem na tom ještě hůř než upír, který si doma chová svou oběť, protože ať je ten zvrhlý vztah jakýkoliv, nikdy se tam nejedná o žádné břemeno!

„Asi bys měla jít nakrmit děti,“ zadívám se stranou a natáhnu se pro ručník, zatímco vylézám z vany.

„Chazzy, prosím!“ zaúpí a chytí mě za ruku s vytřeštěnýma očima. „Já ti chci jen pomoct, aby toho na tebe nebylo moc,“ zazoufá si truchlivě. „Tohle je moc těžký období, sakra. Pro mě i pro tebe. A já vím, že to zvládneme spolu, ale přijde mi, že ti teď nijak nepomáhám…“ Její hlas se stává roztřesenějším a pisklavějším. „Připadám si jenom jako někdo, o koho se pořád musíš starat a být mu za zadkem. Nedokážu ubránit sebe, ani svoje děti…“

„Poslouchej mě,“ zavrčím a vezmu její hlavu do svých dlaní. Donutím ji zadívat se mi ubrečenýma očima do těch mých. „Teď je nejdůležitější, aby ses dala dohromady. Když budeš v pořádku ty, budou i děti. Všechno se spraví, chce to jenom čas, snahu a trpělivost. Mou i tvou. Tvým úkolem je soustředit se teďka hlavně na sebe a to ostatní nech na mně!“

„Ale já ti vůbec nepomáhám. Sakra, nejsem pro tebe žádným přínosem. Já nechci, abys to všechno táhnul sám… Chci ti pomoct, ale jsem pořád jako člověk!“

„Pomáháš mi… Ani nevíš jak,“ setřu jí slzy. „Buď rozumná. Některé věci jsou prostě na mně. I kdybys byla zas chladná a nelítostná upírka, nenechal bych tě do toho zasahovat.“

Zpříma se mi dívá do očí celá zamyšlená. „Ale takhle se nedokážu ubránit. Nutí tě to, abys byl pořád se mnou,“ zamračí se.

„A to je špatně?“ zašeptám něžně a usměju se. „Nezapomínej na to, že máš stále feromony, což je dost účinná zbraň proti upírům. Musíš být silná, abys je mohla používat na sto procent. Musíš se rychle zotavit.“

Na chvíli uhne hlavou a ve tváři se jí objeví výčitky, když zavře oči a tlumeně dlouze dýchá. Když se mi poté zadívá do tváře, nejistě se usměje. „Nechci, aby toho na tebe bylo moc…" Palci mě jemně pohladí na čele. „Nechci, abys cítil, že seš na všechno sám. I když ti nemůžu pomoct, jsem s tebou…“

„A to je právě to hlavní,“ pousměju se a políbím ji. „Neboj se, až budu potřebovat pomoct, tak ti řeknu,“ mrknu na ni a zadívám se na její děsivě křehkou a útlou postavu. „Měla bys začít víc jíst. Skoro se na tebe bojím sáhnout…“ Div se neoklepu při myšlence, že bych jí tak snadno mohl ublížit, protože je tak slabá a zranitelná.

„Nejsem křehkej porcelán. Sakra, já toho vydržím dost…“ Drze se zašklebí.

Dlouze si ji prohlédnu se zamyšleným pohledem. Tohle její rádoby frajerství je jenom póza, kterou se snaží zamaskovat skutečné city a pravdu. Už dávno jsem poznal, že některé její reakce nejsou až tak úplně pravé.

„Co se na mě tak díváš?“ nejistě se ošije.

„Nemůžu?“ zúžím oči a provokativně sjedu pohledem na její ňadra.

Di se ďábelsky uchechtne a na rtech jí vytane potutelný úsměv. „Sakra, můžeš!“ Přivine se ke mně a přejede mi prsty po zádech. „Ty můžeš cokoliv…“ zavrčí něžně a kousne mě lehce do ucha. „Chci ti věnovat trochu lásky, jo? Protože já jsem do tebe blázen…“ protáhne rozechvěle, až zatnu čelisti v náhlém pocitu uspokojení a lásky.

Pod jejím dotekem přivírám oči a zjišťuju, jak hrozně moc potřebuju tyhle chvíle… Kdy nejde jenom o sex. Karikatura, směje se mi v nitru hrubý hlas. Já už nejsem ani karikatura, pomyslím si a poslepu zabloudím na Diino stehno, abych pohladil svou citlivou značku.

Tiše zasténá a sladce vzdychne mé jméno. Odtáhne se ode mě a znovu si vleze do vany, zatímco se zakouká na své stehno, aby si prohlédla mé dílo. „Ty sis mě ale krásně označkoval,“ zazubí se a prstem obkresluje písmeno CH. „A tohle je co?“ přivře oči a snaží se zaostřit na druhé stehno, kde se jí skví další jizva.

Rysy mi ztuhnou a na čele se mi objeví hluboká vráska. Zatnu čelist a snažím se zastavit příval myšlenek, které se mi derou na mysl. Nevím, jestli jí mám říct pravdu, jenže v tomhle případě mi nejde ani ta zatracená přetvářka! Věděl dobře, jaké místo si vybrat. „To nemáš ode mě…" řeknu, aniž bych z toho místa spustil oči.

Tvář jí protne čisté zoufalství a nenávist. Drápy si tak silně přejede přes jizvu od toho kreténa, že se voda zbarví do ruda, jak si dře kůži z těla.

„Di!“ Chytím ji za ruku, aby si znovu neublížila.

„Pusť!“ sykne podrážděně se slzami v očích. Místo toho, abych ji pustil, tak ji k sobě pevně přitisknu a v ten moment se vzlykavě rozpláče. Hladím ji po vlasech a nechávám ji. Na některé věci je pláč nejlepší.

Když se zcela vybrečí a zůstane mi v náručí tiše oddechovat, pohladím ji po vlasech. „Mezi námi to nic nezměnilo. Už na to nemysli,“ hlesnu a vypustím tu krvavou lázeň, ve které jsme notnou dobu seděli. „Asi ti to budu muset zahojit… Vypadá to, že sis to poranila moc.“ Zahledím se na to prokleté místo, které je tím posledním, které bych chtěl léčit.

„To nemusíš. Stejně si to rozedřu znovu," hlesne ironickým dutým hlasem a vyjde z vany, zabalí se do ručníku a tváří se tak cynicky, až přivírám oči.

„Nemůže ti to přece pořád krvácet!“ zamračím se, když vidím, jak jí po stehně stéká pramínek krve. Utřu se, obléknu si na ostro černé kalhoty a posadím se na vanu. „Pojď sem,“ přitáhnu ji k sobě a strhnu z ní nevybíravě ručník. Prohlížím si čerstvou ránu a po vnitřním boji sám se sebou se k ní přisaju ústy i přes její protesty.

„Proč mi to děláš?“ zaskučí a snaží se ode mne odtáhnout. „Pusť mě!“ zabuší mi pěstmi do zad, čímž mi sotva ublíží. Ale když mě omráčí silnou dávkou feromonů, pustím ji a chytím se za hlavu.

„Používání téhle schopnosti by mělo být proti milencům zakázané,“ usměju se poněkud vybrakovaný a rukou si třu čelo, abych se probral z toho návalu rozkoše.

„Sakra, je to jediná obrana, co mám. Děláš si se mnou, co chceš. Zase!“ sykne naštvaně a posadí se mi do klína, zatímco mě probírá svými polibky.

„Vždyť já je proti tobě nepoužívám,“ zvednu k ní zastřený pohled. „Tak jak si s tebou mohu dělat, co se mi zachce? I kdybych chtěl, tak mi to nedovolíš…“ vykouzlím na tváři další slabomyslný úsměv.

„Sakra, to není pravda… Ty můžeš cokoliv. Jsem tvoje, celá tvoje, lásko.“

„Cokoliv raději ne,“ pousměju se a obejmu ji kolem pasu. Vdechuju její vůni se zavřenýma očima a zas cítím, jak moc mi chyběla. Tak moc, že ještě nyní mám pod polštářem její tričko, které Dick našel v lese. Najednou mi stačí tak málo, až mne to samotného děsí.

***

„Di, to jsem přece já…“ zachraptím, když mě její vůně srazí k zemi. „Kam chceš do hajzlu jít?!“ dostanu ze sebe, když vidím, jak ze skříně vyndá bundu a chvatně si ji obléká. „Do hajzlu, počkej!“ vymrštím se a chytím ji za ruku. Lekne se a stáhne feromony natolik, že ji omámím svou dávkou.

Dianě se podlomí kolena, a kdybych ji nechytil, upadla by. Jelikož stále klečím, posadím se s ní v náručí na zem a snažím se to rozdýchat. Jestli se bude zotavovat takovým tempem, tak už mou ochranu vážně nebude potřebovat…

Přenesu ji něžně do postele a posadím se jí obkročmo na břicho, zatímco ji jemně nechávám olizovat feromony, aby na mě nemohla použít ty své. Jako by se snad bála podívat se mi do očí!

Stále uhýbá pohledem a chvěje se. „Slíbil jsi mi, že když budu bez dítěte, můžu odejít,“ zatne zuby a připomene mi slib, který jsem jí dal v novém domě.

To, co uslyším, mne srazí k zemi více, než nějaká dávka feromonů. Úsměv mi z tváře zmizí a já na ni celý v šoku zírám. To přece nemůže myslet vážně!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 22. kapitola: